Debakl prounijních stran v italských volbách.

/0 Komentáře/in /by

V Itálii skončily volby vítězstvím protiunijních stran. Měli bychom se my, odpůrci EU v její momentální podobě, radovat?

Pojďme si trošku přiblížit, kdo vítězové voleb jsou a co představují. Konkrétně bych se rád zaměřil na dva nejsilnější subjekty, kterými jsou středo-pravicová koalice vedená Ligou Severu a levicové Hnutí pěti hvězd. Zmiňovat budu přednostně ty kroky, které ze svého programu strany vypíchly před volbami nejvíce.

Středopravá koalice – 37% hlasů

Za lídra této formace byl považován Silvio Berlusconi, který se chtěl s velkou pompou vrátit na výsluní italské politické scény. Vzhledem jeho pravomocnému odsouzení ovšem nesmí vykonávat veřejnou funkci, a tak posloužil spíše jako maskot koalice. Ve volbách nakonec získala nejvíce hlasů ze všech subjektů v rámci koalice Liga Severu, což udělalo faktického vůdce této koalice jejího šéfa, Matteo Salviniho.

Liga Severu je často označována za populistickou. To nechci nijak komentovat ani řešit, naopak bych rád uvedl konkrétní příklady z jejich programu, zhodnotit můžete sami.

Formace stran mimo jiné nabízí:

Snižování daní (paušální daň – návrhy sazeb: 23% Berlusconi, 15% Salvini), zrušení daně z příjmu právnických osob a zvýšení minimálního důchodu na €1000 (oba návrhy Berlusconi), případně uvedení „Marshalova plánu pro Afriku“, který má zajistit řešení problémů přímo na místě jeho vzniku tak, aby nedocházelo k další migraci. Obecně byla rétorika vysoce protimigrační, když právě Liga Severu tlačila v kampani zpřísnění podmínek pro migraci a hodlala, při úspěchu ve volbách, vyhostit až 400 000 běženců z Itálie zpět do zemí jejich původu. Strana také významně uhnula ze svých původních cílů na odtržení severu Itálie od zbytku země a ze svého jména v kampani odebrala slovo „Sever“, přičemž se dále označovala pouze jako Liga.

Hnutí pěti hvězd – 32,7%

Výsledek Hnutí pěti hvězd z něj dělá stranu s největším počtem hlasů. Naproti tomu Liga získala, bez koaličních partnerů, pouze 17,4% hlasů a předběhla ji tak i Demokratická strana se ziskem 18,7%. Je tedy jasné, že nejsilnější stranou v parlamentu bude právě Hnutí pěti hvězd.

Program hnutí:

Zajištění nepodmíněného příjmu pro všechny občany, snížení státního dluhu o 40 procentních bodů do roku 2028, snížení vyšších důchodů nezávisle na tom, kolik člověk během svého života do systému odváděl na daních, zvýšení rozpočtu pro podporu rodiny s dětmi z 1,5% na 2,5% HDP, nebo ústavní zákon uvádějící povinnost složit mandát, pokud politik během jeho výkonu přeběhne do jiné strany. Zároveň také hnutí prosazuje zefektivnění legislativy, a to návrhem na zrušení přebytečných 400 zákonů.

Zajímavé na hnutí je, jakým způsobem propaguje a samo praktikuje přímou demokracii. O rozhodnutích se hlasuje ve vnitřním systému a členové hnutí mohou zasáhnout i přímo do tvorby jednotlivých zákonů. Hnutí odmítá peníze od státu a svoji kampaň financuje skrz crowdfunding.

Co to znamená pro nás?

Vítězství euroskeptiků v Itálii je jistě dobrou zprávou pro nás, kteří současnou podobu EU odmítáme. Itálie teď bude na EU tlačit a mohla by být jednou z klíčových zemí, které odmítnou další integraci. Na druhou stranu ovšem tyto volby vyhrála levicová strana s naprosto nesplnitelnými sliby, které se velice výrazně mění od našeho programu a toho, čeho chtějí Svobodní dosáhnout. EU jako taková se profiluje významně levicově, a je to jeden z důvodů, proč ji odmítáme.

Gratuluji vítězům voleb a doufám ve spolupráci v Evropském parlamentu na tématech, která jsou nám blízká. Rozhodně se ovšem nesmíme bát veřejně vymezit proti dalším programovým bodům, ve kterých jsme v přímém rozporu.

Tomáš Pajonk,

předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

TAK NÁM NEODVOLALI TOMIA OKAMURU

/0 Komentáře/in /by

Dnes se ve sněmovně řešilo odvolání Tomia Okamura z postu místopředsedy sněmovny, z důvodu jeho komentářů vůči romské komunitě.

Poslechl jsem si všechny projevy řečníků před hlasováním o programu. Všechny byly dobré. Všechny měly v sobě kousky pravdy a myslím, že od Pavla Bělobrádka, přes Ivana Bartoše, po Miroslava Kalouska zaznělo spoustu dobrých slov.

Na jednu stranu nejsem rád, že Tomio Okamura zůstane jako místopředseda sněmovny. Je to člověk, který zcela jednoznačně hnusně využívá manipulativních technik, došli mu migranti, tak plácá nesmysly o alarmujícím nárůstu populace Romů v Čechách (aby ne, když po roce 1945 jich tu moc nezůstalo, a pak k nám komunisté spoustu z nich ze Slovenska defacto přesunuli) .

Zase na druhou stranu jsem rád, že se demokratická opozice dokáže sjednotit. Má to však jedno velké ale.

Být morální z opozice teď a tady je docela snadné. Nejsou u moci.

Kde však byly ty plamenné řeči, když ti stejní hrdinové schválili dotace do řepky a pomohli ekonomickému boomu Agrofertu. Ten zaplatil český řidič a kdokoli, kdo pak kupoval zboží, které se holt musí vozit, protože zatím teleportovat neumí ani Greenpeace.

Kde byly morální řeči během kauz solárních baronů, když se schvalovaly zákony, které umožnily mnohým “podnikatelům” klasickou legální loupež a ostrovní elektrárny pro vlastní účely pro sichr zase zkomplikovaly?

Kde byly morální řeči a snaha zabránit ničení malých podnikatelů a s nimi i sebevědomé skupiny zaměstnanců v nekorporátech a malých firmách, když se schvalovalo jedno omezení podnikání za druhým? Ne, nestál za vším Andrej. Ten v tom dále pokračoval. Všechny EU směrnice a české zákonné zmetky a chaosy, které podnikání omezují, přijali bez problémů naši poslanci, právě teď bijící na poplach. V těch bitvách poslanci demokratických stran za zájmy “obyčejných” lidí nebojovali a ti postupně začali přecházet pod jiné barvy.

Kde byla odvaha nezvyšovat daně a tím pádem možná ještě více omezit státní výdaje, během ekonomické krize? No, trochu jí tam bylo, ale ne dost. Dříve než by jedno divadlo a kulturní fond musel hledat, zda skutečně dělá svou práci dobře a nechal se volnému trhu, tak se raději zvýšilo DPH a radši se zavedla povodňová stokoruna. Dotace firmám? Tak ty taky nesnížíme. Lidi to přeci nějak přežijí, ale přátelé a kamarádi eráru musí něco jíst. Sportovcům se také neubírá, jejda, ti umí lobbovat. Na rozdíl od prosťáčků, kteří jen doufají, že jim pravicové vlády dají pravicovou politiku. Nedaly.

Proto teď ta krásná slova skutečně zní dost prázdně.

Přesto jsem za ta slova rád, jsem rád že u “středopravicových stran” probíhá katarze. U některých snad už proběhla, u jiných jen slovně, protože jak jen trochu mohou konat dobro z cizích kapes, hned jsou u toho a rozdělují plnými hrstmi.

Přesto všechno budu a chci s demokratickými stranami za Svobodné spolupracovat, a to všude, kde to dává smysl. Vím, že se mnohdy naprosto krátkozrace vykašlali na hájení zájmů lidí, kteří v této zemi tvoří a pracují a přesto všechno – nejsou to zaslepení fanatici s vírou ve vůdce. Autoritářství a víra ve vůdce totiž není cesta vpřed.

Cesta vpřed je jinde. A tu chceme ukazovat.

Aby tu nevládli oligarchové přímo, nebo případně skrze své strany, pak potřebujeme reformy. A výsledkem musí být stát, který umí pár věcí a umí je velmi dobře.

Stát musí umět bránit svou existenci, musí chránit své občany před násilím a musí zajistit skutečnou vymahatelnost práva. A tam se má zastavit. A to chce odvahu. Soustředit se na zásadní. Ne na nepodstatné.

TO JE TA ODVAHA, která chybí. Odvaha politika přiznat, že všechno za lidi nevyřeší. Že takové řešení má svou cenu, která víc ublíží, než pomůže.

Protože jakmile ten náš stát začne řešit věcí víc, pak se to rozplizne a máme desetitisíce stran zmatených zákonů, neskutečnou byzanc a systém, kde se všichni vymluví na všechny a občan ostrouhá.

Stát, který chceme, bude bez lobbingu, protože není co by mohl podnikatel vylobbovat. V takovém státě, přináší odměnu služba druhým a dobrá práce. Ne konexe, statní cecek či erární neziskovka.

V takové zemi nebudou mít smysl mašíblové, kteří budou mít z politiky business. V takové zemi budou lidé mnohem bohatší. V takové zemi budeme řešit společenské problémy efektivně a ne hádáním se ve sněmovně, kam “ukradené” peníze nacpat, aby páchaly “dobro”. Dobro si určí sami občané a o to budou spokojenější a méně náchylní utéct do nenávisti k rase, či vyznání.

Právě takový stát my Svobodní chceme.

Pokud ho chcete také, tak nám pomozte, nebo alespoň držte palce v těch malinkých krůčcích, kde musíme začít. Řím také nepostavili za den.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Babiše do koše?

/0 Komentáře/in /by

Internetem koluje zpráva, že Babišova vláda odvolá dalšího klíčového člověka, tentokrát šéfa generálního štábu naší armády.

Zaznamenal jsem už taky pár negativních a rozhořčených reakcí, upozorňující na další čistku stávající vlády bez důvěry.

Tentokrát je v tom ale Šlechtová nevinně. Stávající náčelník generálního štábu Bečvář je v důchodovém věku, skončit měl tak jako tak v květnu a shoda na jeho nástupci je široká napříč politickým spektrem, což koneckonců prohlásila sama poslankyně za ODS Černochová.

Kritizujme Babiše za vše, za co může. Je toho fakt dost. Není potřeba si vymýšlet další věci a hystericky je pak křičet na všechny strany. Každé obvinění, které si obhájí, jenom zvyšuje jeho důvěryhodnost u lidí, kteří stále ještě uvažujou nad jeho volbou.

Tak to totiž dnes funguje. Lidé už jsou unavení z neustálých osočování a neustálých agresivních komentářů a výtek na adresu politiků.

Tak, jako spousta lidí volila Miloše Zemana z toho důvodu, že je naprosto znechutili příznivci Drahoše, spousta lidí zase volí Babiše, protože ta reálná a hodnotná kritika zapadne v balastu té neobjektivní, účelové a osobní.

Zemědelství jako vodítko

Výborným příkladem je momentální kauza ministra zemědělství, který by chtěl obchodům nařizovat, co a za kolik mají prodávat. Pokud budeme řešit to, že by to mohlo osobně pomoct Babišovi, nikdy jeho voliče na svou stranu nezískáme – jsou už proti útokům na jeho osobu zvyklí a nemá šanci je to rozházet.

Rozhodit by je ale mohl dopad této politiky na ně samotné. Centrálně řízenou ekonomiku jsme tady přece už měli a je jasné, že každý krok tímto směrem je krok k horšímu. A to je přesně naše šance. Věcné argumenty týkající se situace konkrétního voliče. Chceš dražší maso? Ne? Tak proč podporuješ ANO, které přesně toto chce zavést?

Kritizujme konkrétní činy a výstupy, ne osoby jako takové.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

VÍTĚZNÝ ÚNOR 2018

/0 Komentáře/in /by

Sice už je neslavné výročí Vítězného února pár dní za námi, pojďme si ale stručně shrnout to, co se stalo před 70 lety.

V Česku a na Moravě získala KSČ v prvních poválečných volbách 40,17% všech hlasů. Na Slovensku pouze 30,48%. To se psal rok 1946 a i přes relativně dobrý výsledek komunistů to zas tak černě nevypadalo.

Co se ale stalo poté je poměrně známá historie. S podporou Sovětského svazu se komunistům podařilo infiltrovat klíčová místa ve státní správě a také si pod sebe vzít ministerstvo vnitra a většinově také ovládnout armádu. Demokratický systém selhal. Nedokázal se ubránit tlaku komunistů a během pár let od jejich faktické prohry ve volbách už defacto neexistoval.

Zpět do současnosti. Babiš získal 29,64% hlasů v roce 2017. Má ministry na všech postech, bez důvěry. Prezident, za normálních okolností osoba, která by měla extrémně bít na poplach, mu jde na ruku. Přitom právě prezident, i přes to, že má jinak omezené pravomoce, je jednou z pojistek, která by měla demokracii chránit.

Armáda už dnes tolik klíčová není, dnes se hraje hlavně o policii. Ministerstvo vnitra už ANO má, v cestě ale stojí Generální inspekce bezpečnostních sborů. Její ředitel Michal Murín otevřeně prohlásil, že mu Babiš vyhrožuje kompromitací, pokud sám včas neodejde a neuvolní místo někomu, kdo mu půjde na ruku.

Neopakujme chyby, které naši předkové udělali před více než 70 lety a jasně tuto změnu odmítněme.

Kvalitní PR, marketing a pakt s prezidentem je to, co Babiše momentálně drží u moci.

Přitom právě prezident byl lidmi volen často s tím, že nám hrozí odebrání svobody, tentokrát zase z EU. Ano, nikdo tu EU adorovat nechce, ale volit na truc kavárně se pomalu přestává vyplácet.

Koneckonců, jsou u nás i strany demokratické které vnímají hrozbu EU a zároveň chtějí držet stát na uzdě. Pokud vám to, co se teď děje, vadí, pojďte nám pomoct, staňte se členy nebo příznivci Svobodných.

Čím víc nás bude, tím větší máme šanci s tím něco udělat.

Tomáš Pajonk

předseda Svobodných, člen zastupitelstva Zlínského kraje

Recept na bohaté seniory

/0 Komentáře/in /by

Jaké chci seniory v ČR já?

Bohaté. Nezávislé. Chci skutečné rentiéry. Chci národ, kde lidé, kteří v životě dali ostatním mnohé, pak sami na stáří užívali toho co vytvořili s respektem od druhých a k druhým. A to také lze.

Co nám však dává Andrej? Co nám do této doby daly všechny předchozí vlády? A co nám vzaly? A co nám seberou?

Daly nám seniory téměř naprosto závislé na systému. Seniory, kteří musí prosit o odpouštění 30,- Kč poplatků u lékařů. Seniory, kteří se dají ovládat sliby o zvyšování důchodů. Seniory se kterými se jedná jako s chudáky, o které se musíme starat a málem je brát jako nesvéprávné, místo jako s lidmi, kteří užívají plodů života – oni jsou snad ti, kteří “mají klíče”. Celý život přeci tvrdě pracovali, tak mají majetek a úspory, kontakty a ekonomickou moc.

No, ale je oni nemají!

A jak by mohli? Stát a průběžný důchodový systém jim je sebral!

A co nám dále tento systém vzal?

Vzal lidem hrdost a možnost stát se místo otroků systému, skutečnými lidovými kapitalisty. Podívejte se na Baťu, ten podíly a spoření svým lidem doporučoval.

Člověk nebohatne jen prací. Bohatne hlavně kapitálem. Naši předkové uměli spořit lépe než my. My kapitál tvoříme málo, tu možnost nám stát bere!

Průběžný systém nám také dal mladé rodiny, kde otec odevzdává více než polovinu mzdy státu a rodina se musí naprosto drsně zadlužit a značnou část života pak dluhy splácet, aby si vůbec mohla dovolit splatit bydlení.

Průběžný systém rozbil přirozenou rodinnou soudržnost. Rodina je naštěstí natolik silná, že i přes zhroucení části její ekonomické podstaty funguje dále a dobře. Krev není voda. Ale je oslabená. A státní důchody ji ničí 1000x více než všechny Prague Pride dohromady 🙁

Kdyby dřívější vlády, nejlépe hned ty porevoluční, našly odvahu se zbavit této zátěže pana Bismarcka, tak jsme dnes jinde.

Byli bychom v zemi, kde se důchodci jen smějí, když jim ujo Babiš slibuje pár stovek z cizího. Oni mají pane! Oni mají, slibujte si nakradené jiným hlupákům!

Jsme v zemi, kde se spoří. Kde každá pracující rodina, kupuje podíly firem. Kde zaměstnanci jsou i kapitalisty.

Ale naše generace tuší, že na ně důchody nebudou. Tak se pojďme sjednotit, nevěřme už pohádkám, že zdroje z cizího budou. To jak budeme nakonec zabezpečeni či jak další mocipáni odřou naše děti je skrytý, ale možná nejzásadnější problém dneška.

Státní “zásluhové” důchody jsou cesta do pekel, dlážděná dobrými úmysly.

Ten, kdo chce aby senioři byli jednoho dne bohatí a sebevědomí, je musí chtít ze systému odstranit.

Ten, kdo chce aby se hlasy nekupovaly za pár korun, z kapes druhých také!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

Proč by nás měla zajímat vražda slovenského novináře?

/0 Komentáře/in /by

Na Slovensku zavraždili investigativního novináře Jána Kuciaka, kterému bylo pouze 27 let a který mimo jiné pracoval na kauzách vládnoucího Smeru.

Šokující na celém případu je, že sám novinář již dříve podal trestní oznámení, a to z důvodu údajného vyhrožování od Mariána Kočnera, bývalého kandidáta na primátora Bratislavy. Ten měl údajně v návaznosti na Kuciakovi články říct, že bude „hledat špínu na jeho rodinu a zveřejní ji“, dále pak dodal:

““Začnu se věnovat speciálně vám, vaší osobě, vaší matce, vašemu otci a vašim sourozencům”
(Zdroj: https://buff.ly/2FyNS3A)

Mladý novinář si následně na sociálních sítích posteskl, že od podání trestního oznámení uběhlo již 44 dní a policie se stále ještě neozvala. Ano, zmíněná výhružka jako taková nemusela mít s případem nic společného, každopádně se jedná o další střípek do mozaiky, která odkrývá postavení novinářů na Slovensku.

Kaliňák obrací

Politici tomuto trendu jednání s novináři často přímo napomáhají, například ministr vnitra SR Robert Kaliňák se právě na adresu Kuciaka, potom co novinář podal výše zmíněné trestní oznámení, vyjádřil v září 2017 takto:

„Ktoré vyhrážky máte na mysli? Ja mám z toho vyjadrenia skôr pocit, že sa chce zaradiť ako ďalší novinár do vášho denníka. To je to, čo vy robíte, hľadanie špiny.“
Zdroj: https://buff.ly/2FyrQ0y

Teď už Kaliňák samozřejmě mluví jinak:

„Som nešťastný a zdrvený z toho, že bol zavraždený novinár Ján Kuciak a jeho snúbenica. Ministerstvo vnútra a bezpečnostné zložky krajiny urobia všetko pre to, aby boli páchatelia tohto otrasného činu čo najskôr odhalení,“
Zdroj: https://buff.ly/2FyrQ0y

Svoboda tisku = funkční stát

Tohle bychom měli jasně odsoudit všichni. Oni jsou totiž novináři důležití pro nás pro všechny a demokratický systém je na volném přístupu k informacím a svobodě slova založený. Ne nadarmo je svoboda tisku jednou z klíčových věcí při hodnocení situace v jednotlivých zemích.

Svobodná média, která jsou k vládnoucí garnituře kritická a nezávislá, jsou naprostou nutností ve svobodné společnosti. Uznat by to měli i sami politici, jsou námi placení a měli by se podělit o maximum toho, co dělají a v co nejvíce oblastech být transparentní. Co by naopak dělat neměli, je poštvávání veřejnosti proti novinářům. Když volíme politiky kteří to dělají, sami to podporujeme. Musí to být zkrátka standard, který je součástí našich očekávání a nároků na politiky.

Závěrem bych chtěl popřát upřímnou soustrast rodině, přátelům a kolegům Jána Kuciaka.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

2x Zlatá Ester aneb co si z jejího úspěchu můžeme vzít

/0 Komentáře/in /by

Další disciplína pro Ester Ledeckou, další zlatá medaile.

Nejen její sportovní kariéra je ovšem hodná zmínky. Přirozenou tendencí je většinou u úspěšných sportovců hledat důvod jejich úspěchu. Vždy je samozřejmě faktorů celá řada, nejčastěji se ovšem u mladých sportovců zmiňuje jejich výchova, koneckonců v jejich věku strávili ve škole a učením se naprostou většinu svého života a vliv rodičů je obrovský. Já bych se rád zaměřil právě na způsob vzdělávání, kterým Ester prošla a který její život rozhodně ovlivnil.

Zatímco dnes jsou všeobecné tendence takové, že jsou alternativní způsoby vyučování dětí spíše vytlačovány, právě příběh úspěšné české sportovkyně dokazuje opak.
Janek Ledecký, úspěšný muzikant, skladatel a tvůrce muzikálů, vedl své děti, co se vzdělání týče, jinou cestou. Místo chození na základní školu Ester zůstávala doma, kde ji učili na střídačku její rodiče. Každý den se učila hodinu a půl, což úplně stačilo na to, aby každý týden zvládala ve škole rozdílové zkoušky a odmaturovala na výbornou. Hodina a půl denně.

Teď zpět do reality, k tomu trendu. Od 4. září 2017 musí pětileté děti povinně do školky, samozřejmě si dítě můžete nechat i doma, ale musíte jej poslat na stanovené termíny pravidelně k přezkoušení, a pokud se nezadaří, do školky musí tak jako tak.
Pokud vzděláváte své dítě doma, platíte stejné daně jako ostatní, kteří školství využívají. Pokud dáte dítě do soukromé školy, platíte stejně daně jako ostatní a ještě k tomu školné. Stát samozřejmě soukromým školám přispívá, je to ovšem až o 9% méně než školám veřejným, přičemž tento výpočet nijak nebere v potaz to, že stát veřejným školám poskytuje nemovitosti zdarma, zatímco soukromé školy musí platit za pronájem (často státu, protože také mnohdy sídlí v budovách vlastněných státem). Na každém žákovi, který přejde do soukromé školy, stát ušetří za každý rok asi 5000 kč u základní školy a 10 000 kč u střední školy.

Pověstná státní efektivita

Jak jistě vnímáme všichni z jiných sfér, kde se stát angažuje, efektivita vynaložených prostředků je často velice nízká. Jedním z těchto oborů je právě základní školství, kde jsou často využívány stále velmi obdobné metody, kde učitelé jsou často špatně placení, mají malou kontrolu nad tím jak a co učí, nemají ideální podmínky a učivo jako takové je mnohdy nelogické a nezáživné. Do toho jim centralizovaně přidají děti k inkluzi a část dětí prchne do víceletých gymnázií.

Každý občan by měl mít možnost beztrestně odmítnout jakoukoliv službu, kterou mu stát nabízí, logicky včetně nákladů na tuto službu. Výrazným zlepšením v této oblasti by poté bylo zavedení voucherového systému, kdy by si každý žák (rodič) mohl vybrat, kam bude peníze investovat.

Může to být škola státní, může to být škola soukromá a teoreticky to taky může být jakákoliv jiná služba poskytovaná státem i mimo školství, v případě že budou rodiče vzdělávat děti sami doma.
Nechme lidem svobodu, nesnažme se je standardizovat už od mladých let a možná budeme mít ještě daleko více zlatých medailistů.

Dostupné, kvalitní vzdělání

Naší největší zásluhou na zlatém úspěchu Ester Ledecké je tak paradoxně to, že stát nechal rodinu Ledeckých v rámci pravidel školského systému na pokoji.
Nemyslím ale že je dobře, aby inovativní vzdělání bylo výsadou potomků těch nejúspěšnějších. Právě naopak. Volný trh a konkurence dokáže vytvořit velmi kvalitní produkty efektivně a nechal-li by se působit ve vzdělání, situace by se poměrně rychle zlepšila spíše u těch nejslabších, ne nejbohatších, kteří na soukromé školy mají i teď.
Rozhodně je co zlepšovat a je třeba odmítnout model školství jako vzdělávacího chudobince, který všem dá tu kýženou rovnost v školské bídě.

Tomáš Pajonk

předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

Jak vrátit lidem peníze – beseda na téma: Voucherový systém

/0 Komentáře/in /by

Ke konci ledna jsme společně s krajským předsednictvem v JMK uspořádali besedu s názvem: “Jak vrátit lidem peníze”. Jednalo se zde o konkrétní využití voucherového systému v praxi, které nám prezentoval Matúš Pošvanc, ředitel Nadácie F. A. Hayeka. Besedy se zúčastnilo hned několik členů a pomohla vytvořit základ k prezentaci, která se později využila pro účely konference věnované komunálu v Hodoníně. Voucherový systém byl konkrétně ukázán na městu Turčianských Teplic, kde byl již dříve zaveden.

Z této akce je dostupné video:

Foto:

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

 

Jak může milion a půl lidí vládnout desetimilionové zemi, aneb z bláta do louže.

/0 Komentáře/in /by

Ministr zdravotnictví odvolal ředitele ostravské fakultní nemocnice [1]. Tato zpráva sama o sobě není nijak zvláštní. V tomto článku ani nebudu rozebírat to, zda bylo odvolání oprávněné, či ne. Za toto rozhodnutí tak jako tak nese odpovědnost celá vláda, a kdyby náhodou bylo špatné, parlament ji může shodit tím, že vyvolá hlasování o nedůvěře. Kvůli tomu zde může vzniknout po odvolání ředitele nemocnice zpětná vazba pro vládu. Tak koneckonců náš systém funguje. Nebo ne?

Snad všichni se shodneme na tom, že debaty v parlamentu často nemají valný smysl a někdy až groteskně připomínají výměnu názorů dětí na školním hřišti. Strany různými interpelacemi blokují legislativní proces a voličům vzhledem k nízké efektivitě práce volených zástupců často docházejí nervy. Zároveň se velice zřídkakdy stane to, že by poslanci hlasovali mimo noty, které jim dodá jejich strana. To dodává různým hlasováním a debatám ještě menší vážnost.

Všechny tyto debaty ale mají svůj jasný, i když často opomíjený, smysl. Vláda vládne, opozice ji hlídá. Tak by to mělo být. Vláda udělá chybu, opozice okamžitě reaguje. Neustále také visí ve vzduchu to, že vláda o svůj mandát přijde. Historicky jsme zažili hlasování o nedůvěře několik a opozice tento instrument používá vždy, když to jde. Co se ale stane, když vláda nemá důvěru hned ze začátku? Jak se dá odvolat vláda, která reálně nikdy o důvěru nepožádala?

101 podpisů – nutnost, nebo formalita?

Prezident Zeman jasně řekl, že po lídrovi hnutí ANO Babišovi 101 podpisů nepožaduje. Zároveň také Babiš dostal neomezený čas k sestavení vlády. Doslova Babiš řekl: „Získal jsem představu pana prezidenta, který mě neomezuje časově z hlediska vyjednávání o druhém pokusu. Za podmínky, že budeme vyjednávat, samozřejmě. Pan prezident netrvá na 101 podpisech, ale má představu, že pokud sestavíme vládu, tak že získáme většinu přítomných ve sněmovně,“ uvedl Babiš pro ČT [2]. V minulosti Zeman například po Miroslavě Němcové 101 podpisů ovšem vyžadoval, a to dokonce notářsky ověřených [3]. Čeho se teď vláda může bát a kdo může v případě špatného rozhodnutí vyvolat tlak na případnou změnu ministra, který beztak nemá důvěru?

Jistě, v posledních letech nebyl parlament zrovna nejrespektovanější institucí u nás. Politické strany se předháněly v tom, kdo splní méně ze svého programu a často si rozdávali trafiky ve vysokých postech polostátních firem a dalších organizací. Voliči jsou rozrušení a nedůvěřiví, vypadá to často totiž tak, že je jedno koho zvolí, příběh se vždy se železnou pravidelností opakuje. V minulosti už jsme zažili úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, který vládl přes 200 dní bez důvěry a který byl také jmenován Milošem Zemanem, a to i přes 101 podpisů dodaných tehdejší ODS [4]. Za Rusnoka také docházelo k výrazným změnám ve státních a polostátních firmách, a to hned po vzniku vlády [5]. Aktuální situace ovšem přináší něco nového, není to totiž vláda úřednická, ale momentálně je to vláda pouze jedné strany. Je to ten kýžený posun k lepšímu?

Vláda menšiny

Hádky nás možná můžou otravovat, ale vzniká tím určitý dialog. Vláda musí být ve střehu, protože opozice je ve střehu celou dobu. Ok, něco nefunguje tak, jak má. Všichni to vidíme a všechny nás to znepokojuje. Odevzdáním absolutní moci jednomu člověku, který nahradí jednu chobotnici druhou, se ale problém nevyřeší. Ať už jsme volili kohokoliv, volbu respektujeme, protože holt nemáme většinu. ANO je nejsilnější stranou a pravděpodobně bude vládnout. Zákony, které vydá, budou legitimní a my je budeme dodržovat, protože takhle to prostě funguje. Aby tomu tak ale bylo, musí mít vláda důvěru. Většina poslanců ve sněmovně totiž reprezentuje většinu voličů u nás. Hnutí ANO volilo milion a půl lidí. Jejich zástupci právě teď vedou naši zemi, ostatní bohužel při tomto rozložení sil relevantní nejsou.

Koneckonců, mezi voliči ANO bude také jistě spousta těch, kteří se stejně jako my ostatní v minulosti spálili při volbě stran a kandidátů, kteří nakonec jednali proti svým slibům a programu. Zvýšený dohled a většinový systém je tedy důležitý pro nás pro všechny, lidé ani politika se ze dne na den nemění.

 

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

 

Zdroje:

[1] https://ostrava.idnes.cz/ministerstvo-zdravotnictvi-odvolani-reditele-svatopluk-nemecek-adam-vojtech-fakultni-nemocnice-o-iqa-/ostrava-zpravy.aspx?c=A180209_110009_ostrava-zpravy_sme

[2] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2385265-babis-zeman-mi-dal-na-sestaveni-druhe-vlady-neomezeny-cas-na-101-podpisech-uz-netrva

[3] https://www.lidovky.cz/zeman-chce-101-podpisu-pak-da-sanci-pravici-ffm-/zpravy-domov.aspx?c=A130723_171645_ln_domov_vs

[4] https://zpravy.idnes.cz/zeman-predstavil-noveho-premiera-bude-jim-rusnok-fby-/domaci.aspx?c=A130625_145418_domaci_kop

[5] https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/sto-dni-vlady-jiriho-rusnoka_286024.html

 

Referendum? Lidové veto jako nejlepší nástroj pro kontrolu politiků

/0 Komentáře/in /by

V našem parlamentu momentálně probíhá živá debata ohledně jednoho z klíčových témat pro budoucí možné složení vlády, zákonu o referendu.

Zákon o obecném referendu chtějí zákonodárci v různých formách protlačit již několik let. Referenda a jejich vyvolání je ukotveno na nižších úrovních, v celonárodním měřítku ovšem ne.

Referendum v různých obměnách již dnes funguje ve Švýcarsku, USA, Německu, Slovinsku nebo Itálii. Největší rozdíl pak panuje v tom, zda je voličům umožněno pomocí referenda i předkládat a upravovat konkrétní zákony, či ústavu.

V Itálii, kde může referendum vyvolat 500 000 občanů nelze hlasovat například o zákonech spojených s daněmi, rozpočtem, mezinárodními smlouvami a závazky. Pomocí referenda ovšem nelze zákony navrhovat. Italové v roce 2011 například odmítli privatizaci vodovodů, nebo zakázali politikům vymlouvat se na závazky spojené s vládou, když jsou předvoláni před soud.

Ve Švýcarsku jde do hlasování každý zákon, proti kterému se do 100 dní od jeho uvedení postaví a podepíše pod petici přes 50 000 občanů, nebo osm kantonů. V minulosti takto Švýcaři odmítli vyšší zdanění bohatých, dotace pro turistické spolky, nebo financování olympiády. Lidé také mohou pomocí referenda zákony navrhovat. Valná většina těchto zákonů je ovšem odmítnuta, a to z důvodu nemožnosti pozdějších úprav a prostému hlasování pro/proti návrhu. Mezi roky 1893 a 2014 uspělo pouze 22 z celkových 192 federálních lidových iniciativ.

Různé návrhy                                                                                   

Zatímco obecné referendum v ČR podporují zdánlivě všechny strany, které o další vládní spolupráci momentálně jednají, každá z nich má odlišný návrh jeho řešení. Dle SPD by měli mít občané možnost rozhodovat o čemkoliv, přičemž k vyvolání referenda by stačilo 100 000 oprávněných podpisů, či hlasování vlády. Hnutí ANO by hranici zvýšilo na 800 000 podpisů a nedovolilo by hlasovat o „zahraničních závazcích a daních“, jak se nechal slyšel sám předseda hnutí, Andrej Babiš. Velice podobně poté hovoří také KSČM.

Jak lze vyčíst z návrhů možných budoucích koaličních partnerů, obecné referendum by v určitých případech mohlo zcela nahradit roli zákonodárců. Někdo musí napsat zákon za zákonodárce, sehnat pro něj podpisy a vláda poté vyvolá fakultativní referendum o tomto lidovém zákonu. Svobodní nejsou tomuto formátu referend nakloněni. Lidová iniciativa v takové situaci neopravuje parlament, nýbrž ho přímo supluje. To vyvolává otázku, k čemu poté parlament plný volených zástupců je?

Dále vzniká značný problém při schvalování a úpravách daného zákona. Zatímco při běžném návrhu zákona jde daný zákon hned do několika čtení, kdy často poslanci ještě upravují chyby vzniklé při psaní původního návrhu, při lidové iniciativě by se mohlo stát, že se zákon dostane ihned do referenda v původním znění. Tímto by mohlo v jeho znění zůstat hned několik faktických chyb a nedostatků, které by mohly při následném uvedení zákona do praxe být i fatální.

Místo toho Svobodní nabízí jiný a do našeho zastupitelského systému vhodnější nástroj přímé demokracie: Lidové veto

Lidové veto jako nástroj proti rozpínání státního aparátu

Svobodní dlouhodobě navrhují tzv. opravné referendum, jinak také známé jako lidové veto. Lidové veto v podání Svobodných má hned několik výhod:

  • Slouží jako další pojistka parlamentní demokracie – i přes prosazení v parlamentu a senátu lze zákon stále vetovat a znemožnit jeho přijetí
  • Vyvíjí tlak na politiky už při tvorbě zákonů – ve Švýcarsku spousta zákonů neprojde už jen kvůli hrozbě následného referenda a jejich zamítnutí
  • Podporuje veřejnou diskuzi – Svobodní navrhují lhůtu tří měsíců, během které se musí sesbírat dostatečný počet podpisů. Během této doby je daný zákon zkoumán veřejností a jeho autoři jsou pod drobnohledem
  • Je zásadní pojistkou proti zvůli politiků – opravné referendum dle Svobodných musí být po vzoru Švýcarska vypsáno vždy, když je navržena změna ústavy, nebo v případě rozhodnutí o vstupu do mezinárodních entit
  • Neumožňuje politikům vyvázat se z odpovědnosti za jejich činy – viz lidové veto v Itálii, které ministrům a prezidentovi efektivně zakázalo využívat jejich mandát jako výmluvu při nedostavení se k soudu

Tento systém umožňuje jednotlivým občanům projevit nevoli vůči přijímané legislativě a při sesbírání dostatečného množství podpisů poté vetovat rozhodnutí zvolených zástupců. Lidové veto nijak nenarušuje rovnováhu a principy zastupitelské demokracie a zároveň umožňuje větší kontrolu občanů nad zákonodárným sborem.

Svobodní prosazují lidové veto jako nástroj, kterým chtějí politiky přimět k tomu, aby se báli jít vědomě proti tomu, s čím byli zvoleni. Svobodní také prosazují obligatorní referendum například ke každému zvyšování daní či mezinárodní smlouvě, která přesouvá svrchovanost nad nějakou oblastí mimo přímou demokratickou moc občana.

Jednou z priorit je pro Svobodné vypsání referenda o vystoupení z EU. To ovšem může vyhlásit vláda, či poslanecká sněmovna obdobně, jako tomu bylo ve Velké Británii.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje