Před nedávnem se francouzský prezident Macron opět vyjádřil na adresu společné Evropské armády. Podle něj ji Evropa potřebuje, aby se mohla ubránit Číně, Rusku, nebo i USA. Není sám, v EU a hlavně v evropském parlamentu roste pro tuto variantu podpora. Co by ovšem pro nás vytvoření společné armády znamenalo a jak do toho zapadá NATO? V diskusi následující vstup ČR do Unijního projektu Evropské armády (PESCO) se ozývalo mnoho tvrzení: že s tím NATO nemá problém a naopak to podporuje. Že v obraně proti perspektivní „ruské hrozbě” se nedá spoléhat na USA, které přeci za Trumpa své Evropské spojence hodily přes palubu a navíc jsou pro-ruské, a proto se EU musí vymezit sama pod vedením „proti-ruského” Německa a Francie. Že je PESCO pouze nevinnou „spoluprací pro efektivitu” a nemá žádný politický přesah.

To vše se ale v následujících týdnech ukázalo být propagandistickým domečkem z karet, který zbořila záplava nových faktů. Vezměme si to popořadě. Nejprve NATO.

NATO vítá obrannou spolupráci v EU, ale ostře se vymezuje proti konkurenčnímu PESCO

Apologeti PESCO donekonečna kopírovali Stoltenbergovu první reakci na vznik PESCO, kterou zformuloval jen pár hodin po oznámení EU. Stále dokola bylo slyšet izolovanou jednu větu, podle které „NATO” – ústy Stoltenberga – „vítá PESCO protože věří že může posílit evropskou obranu, což je dobré dobré pro Evropu ale i dobré pro NATO. Silnější evropská obrana má také potenciál pomoci se zvýšením výdajů na obranu, poskytnout nové schopnosti a zlepšit sdílení zátěže uvnitř Aliance. Takže takto může posílit evropský pilíř v rámci NATO.”

Formulace poslední věty, kterou již přetiskl málokdo, je ovšem to kriticky důležité: „v rámci NATO”. Na to ovšem Stoltenberg bezprostředně navázal pasáží, která se již k PESCO staví obezřetně a kterou z apologetů PESCO nezveřejňoval již takřka nikdo:

„Vítám také fakt, že mnoho evropských vůdců zdůraznilo nebo podtrhlo důležitost toho, aby byla evropská obrana rozvinuta způsobem, který nebude soupeřit s NATO, ale bude NATO doplňovat.

Nepotřebujeme zdvojení, nepotřebujeme soutěžení, co potřebujeme je spolupráce a evropská obrana doplňující NATO”

Již minule však byla řeč o tom, že Unijní stránky o PESCO obsahují právě překvapivě neskrývanou anti-NATO rétoriku o konkurenci PESCO a NATO:

Tažení za „více Evropy” v obraně je silné. Ale od realizace je zadržují čtyři prvky: (…) zvyk mít „NATO na prvním místě”

To jen podtrhuje fakt, že se Stoltenberg vrátil k téma PESCO a velmi ostře, byť diplomaticky, se proti projektu EU vymezil. NATO je totiž založeno na nutnosti, že v případě evropského konfliktu podléhají vojenské jednotky států NATO spojenému velení NATO. To ale PESCO společně s ostatními panožkami „projektů Euroarmády” podvrací, a Stoltenberg proti tomu varuje:

„Vývoje schopností NATO a EU musí být v souladu. Nemůžeme riskovat že EU a NATO budou mít na armády členských států protichůdné požadavky. Síly a schopnosti vyvinuté na základě iniciativ EU musí být také dostupné NATO, protože máme jen jedny síly.”

Tím vedení NATO naráží na nepochopitelně duplicitní iniciativy PESCO, jako letecké dopravní velitelství EU vytvořené paralelně na bázi Franko-Německé spolupráce bez ohledu na stejný ale starší program NATO (od roku 2006) které zmiňoval minulý článek. Pokud například NATO požádá členský stát aby svůj transportní letoun vyslal na zásobování britské mechanizované brigády v Litvě, ale EU jej požádá aby ten samý transportní letoun vyslal na zásobování francouzských pozorovatelů v Libanonu, co pak?!

NATO nabírá „novou mízu” a již od roku 2014 se snaží napravit tristní stav evropské obrany řadou projektů, od Severoatlantického velitelství až po odstranění byrokratických překážek průjezdu vojenských konvojů. Jak si ale všímá Bloomberg, PESCO vytváří duplicitní velitelskou strukturu kterou snahy NATO podvrací. A šéfka Unijní diplomacie Federica Mogherini otevřeně prohlásila, že se jedná o „Vytvoření vojenských struktur jednajících nezávisle na NATO”.

USA v nové NSC nabízí pevnou obranu Evropy proti Ruské agresi. Německo požaduje appeassement.

Od inaugurace prezidenta Trumpa vysílají špičky západoevropské politiky signály, že se na NATO nedá spoléhat a ve jménu „obrany proti Rusku” se musí vytvořit nějaká forma Euroarmády. Nejvíce otevřeně to řekla Merkelová:

„Doba, kdy jsme se mohli plně spoléhat na ostatní jsou částečně ty tam. Prožila jsem to v posledních pár dnech. My Evropané opravdu musíme vzít náš osud do vlastních rukou.”

Nic ale nemůže být větší klam. Kompletní ruský vojenský program pokročilých tankových termovizních zaměřovačů dodala francouzská firma Thales včetně licencí. Siemens dodnes v Rusku vyrábí turbíny pro sankcionovaný energetický průmysl. 44% Němců podle Bloombergu souhlasí s appeassementem s Ruskem bez ohledu na anexi Krymu. A všichni poslední kancléři vyjma Merkelové jsou s Putinem na jedné lodi – Schroeder sedí v představenstvu Rosněftu a je odpůrcem sankcí za Krym, Kohl prohlásil že anexe Krymu Ruskem „není přijatelná, ale je pochopitelná” a Schmidt prohlásil anexi Krymu za „naprosto pochopitelnou”.

Navíc USA záhy vyvrátily celé to absurdní divadlo, že prý jsou nespolehlivým obráncem Evropy nebo že jsou pro-Ruské. Trumpova administrativa totiž zveřejnila hlavní plánovací dokument Pentagonu, Národní Bezpečnostní Strategii. A v té se poprvé za 25 let udává, že je Rusko soupeř a potenciální hrozba, a je tam jasné zadání posílit US. Army pro obranný boj s Ruskem v rámci evropské části NATO:

„Spojené státy zůstávají pevně oddány našim evropským spojencům a partnerům. NATO jako aliance svobodných a suverénních států je jedna z našich největších výhod nad našimi soupeři, a Spojené státy zůstávají zavázány Článku V Washingtonské smlouvy.

Spojené státy a Evropa budou společně pracovat proti ruské subverzi a agresi … Na východním křídle NATO budeme pokračovat v posilování odstrašující moci a obrany, a podpoříme snahy našich spojenců a partnerů na frontě lépe bránit samy sebe. ”

V roce 2013 Spojené Státy z Evropy stáhly své poslední tanky. Na sklonku roku 2014 jich ale do Evropy vrátily 150 jako reakci na bojové operace úkolových seskupení Ruské armády na území Ukrajiny, a v roce 2017 do Evropy nasadily celou brigádu.

Americký „3. Obrněný Brigádní Bojový Tým”, jak se jmenuje, je umístěn v Polsku (které, společně s Estonskem a Británií plní závazek investovat 2% HDP do obrany) a čítá 4000 bojovníků, 87 tanků a 177 bojových vozidel pěchoty. Jak je na tom ve srovnání Německo? Jeho 9. tanková brigáda, která má také bránit Evropu proti případné ruské agresi a to rovnou v rámci „Sil Velmi Rychlé Reakce”, má pouze 9 bojeschopných tanků a 3 BVP.

Je tedy naprostý nesmysl, že by se na chuť USA bránit Evropu nedalo spolehnout a na jakousi Euroarmádu ano: slovem i skutkem bylo prokázáno, že USA jsou ochotné bránit Evropu včetně Vyšehradské 4, kdežto Euroarmáda pod vedením Německa a Francie je neschopná konvenčního boje a navíc je politicky orientovaná na appeassement s Ruskem a angažmá spíše v bývalých západoevropských koloniích.

PESCO má oficiálně cíl vytvořit Euroarmádu salámovou metodou

Minule jsme si již pověděli, jaký je hlavní rozdíl mezi NATO a PESCO: v NATO má každý člen právo Veta a nemůže být k ničemu nucen, PESCO je celé o posunu k Eurofederalizaci kde se rozhoduje “většinovým hlasováním” a v důsledku toho „o nás bez nás” (a leckdy proti našim národním zájmům a hodnotám, viz Směrnice o zákazu zbraní nebo franko-německá podpora palestinských islamistů.) Není přitom pravda, že by NATO slepě poslouchalo Američany – například Polsko a Německo zablokovaly nasazení NATO v Libyi a vynutily si, že když bylo prakticky po boji, Aliance převzala jen koordinační aspekt a svázala unilaterálně zasahující Francii a Británii ruce přísnými pravidly boje.

Ale EU je celá založena na argumentaci, že právo Veta nesmí existovat protože s takovou je jakákoli nadnárodní vláda „neakceschopná”. A proto je vytvoření Euroarmády oficiální cíl vedení EU nejpozději od roku 2015, kdy to vyhlásil Juncker, a zároveň touha Merkelové i Macrona. Jak jsme si přitom pověděli minule, PESCO je předposledním krokem: po založení PESCO stačí když ministři obrany (nebo premiéři) členských států na Evropské Radě odsouhlasí invokaci článku 42(2) Lisabonské Smlouvy a nebude cesty zpět.

Jakékoli takové snahy ovšem po dekády blokovali Britové – slovy britského Europoslance a mluvčího ohledně Obrany, Geoffrey Van Ordena, a slovy tiskového mluvčího Cameronovy vlády:

„To neúnavné postrkování k Euroarmádě musí skončit. Eurokraté vidí každou krizi jako příležitost dále prohloubit centralizující snahy EU. Naše pozice je křišťálově čistá: obrana je národní – nikoli Unijní – odpovědností.”

Oficiální materiál EU ohledně však PESCO potvrzuje, že o nic menšího než o nadnárodní Euroarmádu zcela mimo naši národní kontrolu tu nejde:

„Podstatné je, že národní zvyky v oblasti obrany jsou ještě pořád silné. Členské státy jen pomalu přijímají tezi, že se musí přenést přes model kde je obrana striktně záležitostí národní suverenity.

PESCO neukončí stávající fragmentovanou vojenskou spolupráci, ale přinese vyšší úroveň politických ambicí a postupný proces integrace který vytvoří kladný kruh ve vývoji a provozování budoucích Evropských obranných schopností.”

Jelikož Británie z Eu odchází, Juncker, Německo a Francie mají žně. Slovy Federicy Mogheriny:

Dnes máme politický prostor prosadit věci, které v minulých letech nebyly proveditelné.

Oficiální materiály EU ohledně „bezpečnostní spolupráce” PESCO tak obsahují i tuto klíčovou klauzuli:

„Nemůže být žádná Evropská obrana bez společného vnímání hrozeb. EU tedy musí jasněji definovat své strategické zájmy a prostředky k akci. Evropská Rada by měla dát silný mandát HR/VP navrhnout novou a širokou Unijní strategii zahraniční a bezpečnostní politiky.”

Všimněte si prosím – strategické „zájmy EU” coby samostatné, suverénní entity, nikoli „zájmy členských států” jako ČR. „Unijní zahraniční a bezpečnostní politiku” – nikoli „zahraniční a bezpečnostní politiku členských států” jako ČR. To všechno mluví samo za sebe.

Stejně jako byl projekt společné měny, Euro, již od počátku úmyslně zamýšlen tak, že nemůže uspět bez fiskální a daňové unie a tedy likvidaci suverenity členských států v oblasti financí a rozpočtů, i projekt společné obrany, PESCO, je úmyslně od počátku stavěn tak, že v jeho rámci musí být členským státům sebrána suverenita v zahraniční a bezpečnostní politice. A to je útok na samotný základ státu.

Jak totiž trefně konstatují pro-Unijní a pro-PESCO progresivci z redakce Foreign Policy:

Z historické perspektivy vyžaduje zrod národního obranného aparátu existenci nějakého kolektivu, který takovou obranu vyžaduje. Americká Kontinentální armáda vznikla předtím, než podpisem Deklarace Nezávislosti vznikly USA. Záhy po vyhlášení nezávislosti státu Izrael vytvořil premiér Ben Gurion izraelskou armádu a rozpustil ty milice, jež do ní nevstoupily…

Kolektivní obrana je historicky historicky spjata se suverenitou – je v ní zakořeněna a plodí jí.

Suverenita je přitom kvalita, na kterou EU vždy nějak aspirovala a o které v posledních letech cítí, že jí vyklouzává z prstů.”

Toto vyjádření příznivců Eurofederalizace je výstižné a vševysvětlující.

Ano, obrana území byl vždy prvotní znak jakéhokoli státu a nejvyšším posláním státu. Každý stát, který nedokázal ubránit své území, prostě přestal existovat.

Tím, že PESCO oficiálně aspiruje vyrvat členským státům z rukou bezpečnostní a zahraniční politiku a přenést ji na úroveň EU; tím, že je PESCO oficiálně odrazovým můstkem k Euroarmádě skrze Článek 42(2) LS; tím vším tu má vzniknout zcela nový stát.

Stát jménem „Evropská Unie” – kde bude Česká Republika jen ubohou, bezvýznamnou a bezmocnou provincií bez jakékoli možnosti ovlivnit to, co se v ní bude dít.

Oficiální dokumenty EU a PESCO o tom mluví jasně.

Jediná otázka tak zní: uděláme s tím něco teď, dokud nebude „graduálně” ukrojeno tolik pomyslných „koleček salámu”, že již bude pozdě a jak Eurobyrokraté rádi říkají, „nebude žádná alternativa”, nebo ztratíme i poslední zbytky suverenity a kontrolu nad svou vlastní obranou?

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Zatčení a následné odsouzení Tommyho Robinsona spustilo lavinu emocí na internetu, i mimo něj. Opět se ze všech koutů začali ozývat bojovníci za pravdu a ve valné většině naprosto manipulativně komentovali situaci ve prospěch Robinsona.

Účelem tohoto článku není hájit soudní systém Velké Británie a vybrat si stranu. Chci jenom nabídnout fakta. Fakta, na základě kterých si můžete udělat názor. Tak pojďme na to.

Začal bych představením Tommyho Robinsona. Ve vězení byl už v minulosti (leden 2013) když dostal 10 měsíců za použití cizího pasu při cestování. Na dalších 18 měsíců byl v roce 2014 Robinson odsouzen za podvod s hypotékami. Zároveň je také Robinson bývalým lídrem a jedním ze zakladatelů “English defence league”, organizace, která tvrdě vystupovala proti islámu a migraci obecně. Z tohoto důvodu mu bylo již několikrát vyhrožováno smrtí, což v minulosti eskalovalo až k útokům na jeho dům a vynucenému odstěhování jeho rodiny na jiné, bezpečné, místo. Ve vězení mu samozřejmě nebezpečí hrozilo také, proto se v jeho případě vždy využíval zvláštní režim, kdy byl Robinson oddělen od zbytku vězňů a čas trestu trávil v podstatě na samotce. Při pobytu ve vězení byl ovšem i tak Robinson cílem mnohých útoků od spoluvězňů.

Ještě jsem zapomněl na jednu věc. Pravé jméno Tommyho Robinsona je ve skutečnosti Stephen Yaxley-Lennon. Pro potřeby tohoto článku ho ovšem budu nazývat tak, jak ho nazývá komunita a jak si říká i on sám.

Vraťme se zpět do současnosti. Tommy vysílal online záběry osob, jenž se zúčastnily soudního řízení v královského soudu v Leedsu. Výsledek? 13 měsíců natvrdo.

Wow! 13 měsíců za to, že natočím lidi před soudní budovou? Jak je to možné? To už se snad v té Británii zbláznili?!

Ne, nezbláznili.

A vysvětlím proč.

Jako první bych rád zmínil hlavní důvod vzniku davové psychózy týkající se této konkrétní kauzy. Je to přímý důsledek zákazu podávání informací o této kauze, v anglickém právu známý jako tzv. “postponement order”. Tento zákaz platí až do vydání rozsudku v dané kauze. Z tohoto důvodu o kauze neinformovala žádná média a informace byly z počátku k dostání pouze z facebooku, twitteru a dalších sociálních sítí. Mainstreamová média rozhodně nejsou stoprocentní zárukou objektivního zpravodajství, mohl by dnes kdokoliv namítnout. Facebookové grafiky, komentáře a statusy jsou na tom, dle mého názoru co se týče objektivity, ještě o dost hůř.

Nerad bych se pustil do polemiky o tom, zda je tento konkrétní zákon v pořádku, nebo ne. Koneckonců, právě možnost informovat a podávat informace a probíhajících soudních jednáních je tou hlavní zárukou a možností občanů hlídat to, zda je proces spravedlivý. V Britském právu je tento princip ovšem pevně ukotven a tzv. “reporting restrictions” se používají například pro utajení indentity nezletilé osoby, případně utajení identity oběti sexuálního násilí, nebo zákazu informování o identitě nezletilých svědků u soudu. V tomto případě se ovšem jednalo právě o “postponement order”, který je obsažen v 4(2) Contempt of Court Act z roku 1981. Ten se využívá například v těch případech, kdy se jedná o soudní řízení s celým drogovým kartelem, a zažalovány jsou desítky osob, což znemožňuje projednání případu se všemi zúčastněnými najednou a je nutné zrealizovat hned několik oddělených soudních řízení. Dalším důvodem může být to, že je soudní řízení přímo spojeno s jiným případem, na který by mohlo zveřejnění průběhu soudu mít přímý vliv. V našem případě se stalo to první a soudce zakázal informovat o kauze právě z důvodu ještě probíhajících jednání s dalšími zainteresovanými osobami.

Porušení zákazu podávání informací je pak klasifikováno jako pohrdání soudem.

Že tak činí, Robinson věděl. Koneckonců se k tomu se nakonec i přiznal.

První zprávy ovšem naznačovaly jiný důvod zadržení Robinsona, a to tzv. “breach of the peace”. V českém právním prostředí lze tento nástroj použít v případě: “když někdo bezprostředně ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem”. Neboli: “Pro existenci důvodů k bezprostřednímu zásahu je nutné ohrožení či dokonce poškození právem chráněného zájmu. Ohroženým nebo poškozeným zájme je typicky život, zdraví, majetek, osobní svoboda, veřejný pořádek. Bezprostřední zásah směřuje především proti osobě, která daný právem chráněný zájem porušuje nebo ohrožuje, může však směřovat i vůči třetí osobě např. při odvracení nebezpečí vyvolané přírodními silami.”

Pro úplnou přesnost přidávám i originál v angličtině, aplikovaný v této kauze:

“there is a breach of the peace whenever harm is actually done or is likely to be done to a person or in his presence to his property or a person is in fear of being so harmed through an assault, an affray, a riot, unlawful assembly or other disturbance.” (R v Howell [1982] Q.B. 416)

Dřívější soudní řízení potvrdila, že lze tento prostředek použít i v případě, že je oprávněná obava o vyvolání násilí jak proti natáčeným, tak i proti tomu, kdo o situaci reportuje. Robinson natáčel obžalované (ne odsouzené) a často je ve svých videích označoval za zločince, čímž je v očích veřejnosti dopředu odsoudil a vyvolával vůči nim nenávist přes to, že soud ještě nebyl oficiálně u konce a tresty ještě zdaleka nepadly. Jakmile policie na základě “breach of the peace” zatkne, dostane také možnost v případě opodstatněné obavy z toho, že se například zatčený vrátí zpět na místo a bude akt opakovat, možnost daného člověka zadržet, a to až na 24 hodin. Policie Tommyho Robinsona zadržela s odkazem na jeho předešlé prohřešky proti zákonu a kriminální minulost.

Na tom, že někoho zadrží za jednu věc a následně jej odsoudí za jinou, není nic zvláštního. Pokud totiž vyjdou najevo jiné skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního řízení pro jiný skutek, může tak soud učinit. Soud, znalý jeho aktivit a bývalých excesů, s ním okamžitě zahájil jednání na základě porušení zákona o zákazu informování.

Proč ale dostal Tommy Robinson hned 13 měsíců natvrdo? Není to trochu moc?

Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme se vrátit do března roku 2017. Tehdy totiž Tommy Robinson také natáčel. Tentokrát to byli obžalovaní v kauze muslimů, kteří měli údajně znásilňovat děti. Vysílání se tehdy jmenovalo “Tommy Robinson in Canterbury exposing Muslim child rapists”. Proto, že se nakonec soudce rozhodl využít postranních a zadních východů tak, aby obžalovaným umožnil opustit budovu v soukromí, se Robinson rozhodl natáčet přímo uvnitř soudní budovy, u čehož svým fanouškům kázal o nutnosti potrestat “Muslim peadophiles”. Na protizákonnost jeho jednání jej upozornila ochranka soudní budovy (dle sekce 41, Criminal Justice Act 1925). Robinson ovšem ve vysílání nepřestal s tím, že mu jiný soud potvrdil, že se stále pohybuje v mezích zákona a že může obžalované natáčet i uvnitř soudní budovy.

Robinson poté ve videu uvedl to, že se pedofilové schovávají, a když ho policisté (z toho důvodu, že soud ještě stále probíhal a vina nebyla dokázána) požádali o to, aby takto obžalované přestal oslovovat odvětil, že tak bude dělat i nadále a že si je zajde natočit i k nim domů, aby je na kameru přece jen zachytil. Ve vysílání pak dále pokračoval.

Na základě výše uvedeného ho 22. března 2017 soudkyně Norton odsoudila k 3 měsíční podmínce, s odkladem na 18 měsíců. To znamenalo, že Robinson tehdy ještě do vězení nemusel, příštích 18 měsíců byl ovšem pod drobnohledem a hrozil mu zvýšený trest.

Soudkyně Norton tehdy doslova uvedla:

“[Y]ou should be under no illusions that if you commit any further offence of any kind, and that would include, I would have thought, a further contempt of court by similar actions, then that sentence of three months would be activated, and that would be on top of anything else that you were given by any other court.

In short, Mr Yaxley-Lennon, turn up at another court, refer to people as “Muslim paedophiles, Muslim rapists” and so and so forth while trials are ongoing and before there has been a finding by a jury that that is what they are, and you will find yourself inside. Do you understand?“

Překlad:

“Měl byste vědět, že pokud spácháte jakýkoliv další přestupek, který bude souviset s pohrdáním soudu a který bude vykazovat stejné znaky, vám budou k trestu, který za tento přestupek dostanete, přidány ještě tři měsíce z Vaší podmínky.

Ve zkratce, pane Yaxley-Lennon, přijďte k jinému, dalšímu, soudu, nazývejte lidi “Muslimskými pedofily, Muslimskými znásilňovači” a podobně během průběhu daného soudu ještě před tím, než bude vyřčen rozsudek porotou a půjdete za mříže. Rozumíte?“

Cože to Tommy Robinson 25. května 2018 udělal?

Znovu pohrdal soudem, opět častokrát zmínil svá přesvědčení o vině obžalovaných, čímž vytvořil úrodnou půdu pro spekulace veřejnosti a obžalované tím ohrozil. Zároveň také porušil zákaz informování o případu, o kterém, jak sám později uvedl, věděl. Toto samo o sobě by mohlo v krajním případě vést až k oprávněnému požadavku obhájců na výměnu poroty pro její možnou zaujatost.

Později u soudu Tommy Robinson dokonce přiznal to, že věděl, že je jeho počínání pohrdání soudem.

Na základě tohoto sledu událostí byl odsouzen na 10 měsíců do vězení. K tomu se samozřejmě přičetla podmínka ve výši 3 měsíců. Dohromady tedy měsíců 13.

Dopadlo to koneckonců přesně tak, jak ho o několik měsíců dřív soudkyně Norton varovala.

Tak co? Je Tommy Robinson mučedník, který je justiční obětí zrůdného systému, který neuznává svobodu slova?

To už nechám na vás.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.