Sluníčková svoboda slova vs Klaus mladší

Facebook maže příspěvky a cenzuruje jednotlivé uživatele. Na to už stihl reagovat poslanec za ODS Klaus mladší, který podle svých slov navrhne nový zákon, jenž by měl situaci řešit a Facebooku mazat příspěvky zakázat. Facebook mezitím stihl krátkodobě zablokovat jeho osobní stránku. Tím logicky pouze zvýšil jeho boji mediální dosah.

Celý problém, jak už to tak bývá, má na svědomí stát. Tentokrát je to pro změnu náš soused, Německo. Tam totiž facebooku hrozí pokuta až 50 milionů Euro za neodstranění “hate speech“, a to do 24 hodin od zveřejnění příspěvku. Jak Facebook reaguje? Maže vše, už čeho je podezření na škodlivý obsah. Tuto praktiku aplikoval i zde v ČR. Dopady zákona v Německu? Od ledna do června tohoto roku tam Facebook smazal 2,5 milionu příspěvků.

Facebook není internet

Facebook je mimo sociální síť také médium, podobně jako tištěné noviny, časopisy, nebo YouTube. Před Facebookem existovali “držitelé klíčů” hlavně v redakcích novin a televizí. Ti zůstali, ale konkurencí FB jsou oslabeni. Facebook (a spol.) od začátku byla “uzavřená zahrada”, všimněte si mimo jiné toho, že Google defacto na Facebooku neumí vyhledávat.

Nesvobodný Facebook nerovná se nesvobodný internet. Každá sociální síť má jiná pravidla. Třeba na Twitteru je nahota ok – neklikat NSFW link! Na sociální síť nemá občan nárok. V tom je návrh a uchopení problému od některých extrémně pikantní – často jsou proti nárokovým levičákům, ale nyní sami mají nárok publikovat si na FB co chtějí oni, ale ne co jim FB dovolí. Legrační.

Internet musí zůstat svobodný

Svobodný internet nám mnohé dal. Lidé se dříve nemohli veřejně a v podstatě zdarma vyjadřovat před publikem statisíců diváků. Nadávat, komentovat, prodávat, nakupovat, nebo třeba udělat z nápadu, který bychom za normálních okolností nemohli dostat mezi lidi hit, a vybrat miliony mezi běžnými spotřebiteli ještě před spuštěním výroby – to vše nám internet dal. Umíme si sehnat taxík, bydlení a dnes již v podstatě cokoliv, a to přes obrazovku našeho telefonu.

Umožňuje nám ale také lhát a dezinformovat. To se dřív samozřejmě dělo naprosto běžně. Nejčastěji přes “držitele klíčů”. Stát tiskl noviny, měl pod kontrolou rádio (zásadní faktor pro růst diktátorských režimů) pak televizi. Burcoval lidi do válek, podněcoval nenávist. Pokud byl problém a na veřejnosti se řešilo něco nepohodlného, okamžitě tomu byla učiněna přítrž. Někteří lidé se sice naučili, že by oficiálním kanálům měli ne vždy věřit, ale nebyli připraveni (a stále nejsou) na takovou dávku “svobodných” informací, které dnes a denně přichází ze všech možných zdrojů.

Dnes totiž může být šéfredaktorem každý, a to během pár minut. Existují média, jako jsou například Parlamentní listy, které otisknou a uveřejní každý názor a článek. Trochu se u toho tváří, jako že jsou seriózní médium a názorový portál, což spoustu občanů mate. Čí je to ale chyba? Měli bychom snad Parlamentky regulovat? A co když internet úplně opustíme a daný princip rozšíříme třeba na hotely a hospody? Měli bychom vynucovat dobré mravy zákonem? A co vůbec ty dobré mravy jsou?

„Když jste soukromý hospodský, také si nemůžete vymyslet, že se u vás kouří po 22:00, protože to nikomu nevadí. Když jste hotel, také si nemůžete vymyslet, že neubytováváte zrzavé nebo černochy,“  Václav Klaus mladší

Zdroj: https://www.lidovky.cz/klaus-ml-chce-zakazat-facebooku-v-cesku-blokovani-vetsiny-prispevku-chysta-navrh-zakona-g65-/zpravy-domov.aspx?c=A180910_163534_ln_domov_ele

A to je právě ten problém. Hospodský by si přece měl moct vymyslet, zda se u něj bude, nebo nebude kouřit a hoteliér by přece měl mít právo odmítnout kohokoliv bez udání důvodu. Nemluvě o tom, že tento výrok padl na konferenci strany SPD, která je známá právě tím, že své názorové oponenty právě na Facebooku banuje. Teď ale zpět k věci.

Zvyk je železná košile

Když se v roce 2000 zaváděl zákon o přednosti chodců na přechodech, hned první rok platnosti tohoto zákona zemřelo na přechodech 30 lidí, tedy čtyřikrát více než rok předtím. V roce 2002 jich dokonce bylo 32. Od té doby se trend postupně snižoval a v posledních letech stagnuje. Existuje zde určitá setrvačnost. Lidé nereagují na změny okamžitě a adekvátně, a to ani v případě tak jednoduché činnosti, jako je přecházení přes přechod. Přednost neznamená, že vás nemůže srazit auto. Než si to lidi uvědomí, může to reálně trvat i několik let.

Společnost je v případě náhlé změny zranitelná. Svoboda totiž neznamená jenom pravomoce, ale také zodpovědnost. Jak dlouho by naší společnosti trval přechod na důchodový systém, kde si každý musí od mala spořit sám a stát mu nic v jeho důchodovém věku nedá? Kolik generací, než by se takto radikální změna ustálila a lidé by si opravdu začali průběžně sami odkládat prostředky na stáří? Dřív to tak fungovalo. Jenže socialismus velice snadno něco rozbije a odvyknout si, je velice složité. Dnes už je jasné, že by to nešlo ze dne na den. Proč se tedy neptáme podobně i na otázku: Jak dlouho bude lidstvu trvat, než se naučí ověřovat zdroje a nebude věřit každému videu a statusu na Facebooku? Kolik let a generací bude trvat zvyknout na opravdovou a lehce dosažitelnou svobodu slova, včetně výhod a rizik z ní vyplývající? Jak dlouho vůbec lidem trvalo, než přestali věřít státu? Dejme jim čas a problém se sám vyřeší. Svoboda není zdarma.

V Německu ovšem zvolili, jak už to tak bývá, direktivní postup. Prostě to vyřeší – zákonem. Někdo lže, dezinformuje, nebo prostě říká věci, které se státu nelíbí – smazat! Někdo říká politicky nekorektní věci – smazat! No a smazat hned, jinak bude pokuta! Tady je příčina toho, co se dnes na oblíbené sociální síti děje. Nemluvě o progresivním náhledu na to, co je, nebo není již dříve zmiňovaný hate speech, který svobodu slova ještě více a často naprosto nesmyslně omezuje.

Proregulujeme se k lepším zítřkům?

To, co Klaus ml. a další vůbec neřeší, je případná zneužitelnost, zaplavení stránek spamem který nebudou moct administrátoři mazat a obecně rámec, jak se budou řešit sporné situace. Dnes je přece naprosto běžné, že se na moderovaných fórech maže obsah, který tam nemá co dělat. Kdo ho maže? Vlastník vlákna, stránky, případně celé aplikace, jako je to v případě Facebooku. Stejně jako editor v novinách, nebo v televizi. Nikdo nemá nárok na to určovat, co je správně a co ne.

Facebook má velmi dominantní pozici, kterou státy ještě podporují tím, že zvyšují novým subjektům náklady pro vstup na trh. Právě německý zákon s nesmyslnými sazbami, GDPR a další regulace, které stojí firmy statisíce a miliony, trh ještě více konzervují. Proto je potřeba si dávat velký pozor na to, jak jednotlivé státy regulují sociální sítě a hlasitě se proti tomu ozývat. Pokud přímo stát vytváří prostředí, které nahrává velkým hráčům, pak se opravdu o volný trh nejedná. Regulace sociálních sítí, kdy chce stát určovat jejich obsah, pak cenzurou samozřejmě je. Proto nám zde vadí převzatý zákon, se kterým nemůžeme opticky nic dělat.

Německé zákony u nás ovšem neplatí – ano, obsah z ČR si lze přečíst i v Německu, ale to přece není dostatečným důvodem pro to, aby u nás Facebook implementoval pravidla právě z Německa. Zde mu žádný postih nehrozí. Momentálně se jedná o rozhodnutí soukromníka, který snižuje své náklady tak, že vždy plošně zavede tu nejpřísnější normu. Pokud budou lidé proti, upraví své chování – podobně jako tomu je u přirozenému dosahu stránek, který zase musí Facebook pod tlakem a po snížení ceny akcií zvednout. Jde jenom o peníze a zdroj těchto peněz bude s více a více lidmi, kteří budou Facebook opouštět, pomalu vysychat.

Od sociální sítě se totiž můžeme lehce odpojit. Nemusíme být na Facebooku, není to naše povinnost. Co ale naše povinnost je, je dodržovat zákony. Pokud to dělat nebudeme, budeme za to potrestáni. Proto je hloupost chtít další a další zákony ve jménu svobody. S jednou takovou regulací přišla minulý týden EU ve formě článku 13. To je problém, proti kterému je potřeba se nahlas ozvat a náš europoslanec, Jiří Payne, samozřejmě hlasoval proti.

Státní regulace (regulace není jen státní, uvržení někoho do vězení za zločin není regulace), jejichž dodržování je vymáháno silou, totiž nikdy svobodu nikomu nepřinesou, natož aby ji zlepšily.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Státe – děkujeme, odejděte

Aneb jak vláda zastaralými regulacemi brání inovacím v taxislužbě.

Historicky byla taxislužba regulována téměř všude na světě. Regulace tohoto konkrétního odvětví byla také široce přijímána a vítána. Hlavním argumentem bylo to, že je zkrátka pod rozlišovací schopnosti zákazníka vybrat si na první pohled nejlepší  auto pro přepravu a tím selhává tržní mechanismus, který by dostal z trhu nepoctivé a drahé taxikáře. Nelze dopředu vědět, jak se bude chovat řidič, často člověk neví kolik bude daná jízda stát, zákazník nemá záruku že má člověk poskytující službu řidičské oprávnění, znalosti o místopisu dané oblasti a zároveň je také nutno konkrétní automobily jasně a srozumitelně označit. Toto vše řeší licenční systém s jasně předepsanými podmínkami. Pokud úspěšně absolvujete test a také splníte další podmínky, můžete provozovat taxislužbu.

Jsou ale tyto podmínky ze strany státu adekvátní i ve 21. století?

Vezměme si to postupně. Aplikace Uber a také jiné moderní nástroje efektivním způsobem řeší veškeré dřívější důvody k uvalení regulace na dané odvětví. Řidiči jsou v aplikaci hodnoceni samotnými uživateli, přičemž jsou jejich hodnocení veřejně přístupná a Uber také ze systému automaticky vyloučí řidiče s nízkým počtem pozitivních recenzí (hraniční je hodnota 4,5/5).

Řidičský průkaz je kontrolován ze strany samotné aplikace, znalost místopisu nahrazuje často zase jiná moderní aplikace, která dokáže v reálném čase sbírat informace o aktuální vytíženosti silnic a zákazník má vždy ještě před potvrzením jízdy možnost vidět informace o roku výroby a modelu vozidla. Zároveň Uber poskytuje odhad ceny za jízdu.

V dnešní době, kdy se stává znečištění ovzduší a obecně osobní automobilová doprava hlavním tématem primárně ve větších městech, by měl stát jednoznačně podpořit, respektive nijak neomezovat vznik alternativních způsobů dopravy. Dle studie Arizona State University (Li, Hong a Zhang, 2016), znamená vstup Uberu na lokální trh zlepšení průjezdnosti, sníží přetíženost silnic a také přispívá ke snížení emisí CO2. Tento koncept také dovoluje studentům a dalším ohroženým skupinám na trhu práce to, aby si přivydělali formou zkráceného úvazku, čímž se obecně snižují další klíčové náklady pro přepravu. Paradoxně pak také dle studie Western Carolina University, (Dills a Mulholland, 2016), klesne při vstupu Uberu na trh počet nočních smrtelných nehod o 18% a počet zatčení z důvodu řízení v opilosti v průměru o 12–18%.

Svobodní nejsou proti taxikářům, rozhodně se najde část trhu, která bude vždy taxi z důvodu konkurenční výhody oproti řidičům Uberu preferovat. Často může být nezkušenost místních poměrů, častá neznalost češtiny mezi řidiči Uberu, či snad špatná pověst a nedostupnost řidičů u aplikace důvodem k využití konkurence. Tento způsob dopravy je zcela v pořádku a kdo chce, ať jej využívá, či v něm podniká. Řešením rozporu mezi taxikáři a jinými platformami ovšem nespočívá v zakázání daných alternativ. Liberalizace trhu je dle Svobodných jediným řešením, kdy se otevře možnost vozit lidi levně všem provozovatelům, kteří již nebudou muset nutně splňovat kvantum dnes už nesmyslných podmínek pro možnost získat licenci.

Pro konkrétní příklad legislativy nemusíme chodit daleko. Estonsko, které je stejně jako my členem EU, Uber legalizovalo a pomocí snadného online systému přiznávání daní tuto službu zcela implementovalo do stávající nabídky legálních služeb, vedle standardních taxi. Kalle Palling, tamní dlouholetý poslanec, pak v loňském rozhovoru s Hospodářskými Novinami uvedl: “Je třeba udělat diskusní stůl, kde budou sedět jak platformy, tak taxi firmy, a je třeba se jich zeptat, jak dosáhnout cílového stavu. A cílový stav je, aby lidé raději sáhli po jejich službách místo po vlastním voze. To by mimo jiné vyřešilo i problém s parkováním, který má například Praha obrovský,”. Právě v Tallinnu, hlavním městě Estonska, takový systém již funguje.

Deregulujme trh s taxislužbami podobně, jako byl dříve deregulován například trh s osobní leteckou dopravou, a dosáhněme nejen nižších cen v daném odvětví, ale také často i zvýšení komfortu pro koncového zákazníka.