Jindro, co si myslíš, že se ve škole naučíš?
Večeře. Jindra nejí. Ideální čas s ním probírat cokoli jiného. Příští týden jde poprvé do školy.
„A co si Jindro myslíš, že se ve škole naučíš?“
Jindra se trochu zasnil, ale tak šibalsky.
„Nóó. Naučím se malé písmenko d. Jako poznat ho od b. A taky se naučím počítat do miliónu.“
„Jo to tě tam asi naučí.“
„Ne do miliónu, do miliardy!“
„A jak myslíš, že se počítá do miliardy?“
„No jakby, jedna, dvě, tři, čtyři, …“
„Haha. Víš jak dlouho by ti trvalo takhle napočítat do miliardy?“
„Asi celý den.“
„Tak to můžeme spočítat, Jindro.“
„Kdybys řekl dvě číslice za sekundu. Kolik má minuta sekund? A hodina minut? A den hodin? A rok dnů? Vidíš k tomu je matematika. Počítal bys 15,8 let.“
„Néé. To je moc.“
„Tak si to spočítáme znova.“ Ťuk, ťuk, ťuk. A na kalkulačce stejné číslo jako předtím.
„Tati, jak to, že to je stejné číslo, když si to počítal znova?“ To je docela netriviální otázka a dát na ni vyčerpávající odpověď je mimo mé síly a schopnosti. A tak se jako každý rodič uchýlím ke zjednodušování.
„To je kouzlo matematiky. Stejný postup ti dá vždycky stejný výsledek, ale ne v každé věci mimo matematiky, to tak funguje. A kousni si do toho chleba, už musíte jít spát … „
A pak to zklamání, že se celé první pololetí počítá jen do deseti, a druhé pololetí do dvaceti… 🙂
Mimochodem, nakolik je dneska obvyklé, že předškolní děti umí číst, psát a počítat? Já si pamatuju, že jsme byli ve třídě tak tři.
Na druhou stranu, nedávno jsem jednomu předškolákovi ukazoval hru s odečítáním 1, 2, nebo 3 (kdo se dostane na nulu, vyhrál), ani mi nepřišlo divné, že znal záporná čísla (chtěl odečíst -1), a jeho táta se divil, že nevěděl, co je to faktoriál 😀
No zatím je moc netrápí, to je pravda.