Dříve nebo později se to stát muselo. Každý rodič si to jednou či vícekrát prožije. Dítě je a najednou není.
Jindra se nám ztratil v lese.
Nebojte se. Samozřejmě, že příběh má dobrý konec. Kdybychom ho včera nenašli, tak ho hledám doteď.
O víkendu jsme měli tradiční “Mikulášské nadělení”. To je u nás takový víkend, kdy přijedou kamarádky mojí ženy se svými rodinami a máme dům plný dětí, rodičů a psů (více plný než jindy). Kamarádi od Stáni jsou z jiných kruhů než mí. Většina z nich je nějakým způsobem umělecky “postižena” (což myslím prakticky jen v dobrém, mají jiné úvahy než mí deskovkáři a než “Svobodní” kamarádi), rád si také poslechnu jiné pohledy na to, co se děje, co vnímají a tak (ano uprchlíci, Konvička, svoboda slova a tak – já to nevytahoval). Je to také společenská zábava pro moji ženu, která naplno začne, až děti usnou a “dere se peří”.
V neděli jsme si udělali lesní procházku (žijeme prakticky v lese, takže to moc ani jinak nejde). Sledovat partičku 5-6 (mladší se drží zatím maminek) kluků, jak si hrají venku, to je balzám na duši. Momentálně mě po ní nejvíce hladí nejmladší, jak se z něčeho raduje, nebo je do něčeho zabraný. Tak to je opravdu radost sledovat. V každém případě mám pocit, že bez ohledu na všechny věci, co na nás chystají politici, unie, Rusko, ISIS a bůhví kdo, se máme pořád hrozně dobře. Kluci “peklí”, hází šišky (kameny i klacky taky 🙁 ), trochu se perou, občas pláčou, občas se radují, vymýšlejí “hovadiny”, schovávají se, tahají větve. Tak nějak to asi má být.
Jdeme tak z jedné louky skrz mez na druhou louku a konečně vidíme rychlejší polovinu skupiny. Přeci jen 2 letý Timur má kratší nožičky, po cestě zkoumá každý druhý pařez a máme s sebou i miminko. Vidíme, že kluci jsou lehce mimo plánovanou trasu. A zdá se nám, že Jindra mezi nimi není. Nu, asi se schovává v křoví. Zavoláme na skupinku, na Jindru a zjišťujeme, kde je. Prý viděli srnu. A pak ještě jednu. Hrozné nadšení. Pes a Jindra prý běželi za ní, tamhle po louce dolů.
To se mi nezdá, Jindra není zrovna chrt a srna se v lese umí ztratit velmi svižně. Zásadní stopařské dovednosti jsme Jindrovi nepředali. Nemohl ji pronásledovat dlouho. Měli sice s sebou dřevěný meč, ale to je spíše na skřety než na srny. Voláme se ženou na Jindru a nic. Po dalších pěti minutách je jasné, že nás buď neslyší, nebo se schovává. Je zajímavé, že první reakce je téměř vždy “až tě najdu, přetrhnu tě jako hada!” :). No nic, tak se dělíme a jdeme ve směru, který nám určily děti, voláme a hledáme. Děvčata vyslýchají děti, jak to bylo. Dozví se dokonce, že Jindra nebo Hafina dokonce na srně jeli. Důvěra v tento zdroj informací tím značně poklesla a je mi celkem jasné, že o tom, kde Jindra šel, nevíme zhola nic.
Po první spíše zuřivé emoci se většinou uklidním. Panika je zbytečná. Vzpomenu si, jak Jindra lozil po hradní zdi na Starém Jičíně cca 8 metrů nad terénem. To jsou situace, kde to, co se stane, není pod mou kontrolou. Extra panika, křik a jiné reakce to maximálně zhorší a zásadní je netvořit si obrazy toho nejhoršího, protože prostě nenaděláte nic. Děti mají také pud sebezáchovy. Musí ho mít, jinak bychom jako druh nepřežili.
Jindru hledáme dalších cirka 40 minut. Dokonce potkáváme i myslivce, který ho neviděl. Tohle fakt rád nemám, nevíte kam jít. Není moc jasné, že cokoli, co uděláte, má vůbec nějaký smysl. Šel tam? Nebo tam? Už je doma? Co když se mu něco stalo (tohle uvažování silně potlačuji)? Trocha zoufalství. Strachu z toho, že přijde šero. Nejčernější scénář, který si dovolím řešit, je tento. Jindra se ztratil. Uvědomil si to, a protože ví, že se nemá co trhat od skupiny, tak se raději schovává, protože se bojí, že se budeme zlobit. To jsem jednou babičce taky udělal. Blbé je, že než mu dojde, že je lepší se vrátit, může padnout tma, a to pak nebude legrace.
Nakonec se vracím zpět a jdu k původnímu cíli trasy. Projdu kolem samoty na hřeben kopce a pak ho slyším. Konečně odpovídá na mé volání. Uf. Už je vše dobré. Vítáme se a zvedám tu malou, vyžlatou, zimně nabalenou kuličku do výšky.
Došel téměř až k původnímu cíli trasy. Tam se schoval a chtěl nás překvapit. Grrr.
Co však teď?
Trest? Velké hubování? Domácí vězení? Chození na vodítku? Domluva? Funguje to?
Nejsem 100% dobrý rodič, který by nikdy nepoužil fyzický trest. Někdo to umí i bez nich, ale když vidím, že naše děti ublíží dětem druhých nebo sobě navzájem, tak to prostě není O.K. a někdy rychlá reakce je prostě řešení. Asi to jde i jinak. Psychologické drcení dětí mi přijde mnohdy horší, než dostat “po prdeli”. Nemám však žádnou potřebu své děti lámat do absolutní poslušnosti, v 6ti letech už přece jen mají trochu odpovědnosti za vlastní osud, mají vůli a musí umět jednat i sami a nést následky.
Proto se Jindry ptám, zda je to v pořádku a pak, co udělal špatně. Říkám mu, že jsme ho hledali, že maminka se opravdu bojí, že dlouho běhala po lese a volala ho. Ne, nesmí se vymlouvat na to, že nás ostatní poslali špatně. Ano, měl by se mamince omluvit. A musí mi ukázat, kudy se jde domů. To mě dost zajímá. Chci, aby si mohl “po venku” chodit a prozkoumávat sám. K tomu potřebuje umět vždy najít cestu zpět. Ano ví, co udělal špatně. Neřekl nám, kam půjde.
Doma měl pak ještě další pohovor s maminkou. Máme 100% jistotu, že se znovu neztratí? To tedy nemáme a nikdy mít nebudeme. Zlepší se to? Rozhodne se lépe? Těžko říct. Budeme ho extra hlídat na procházkách? Spíš ne, to je další starost navíc. Musí na to přijít sám. Snad na to už přišel.
Když necháte dětem více volnosti, nemusí to vždy dopadnout dobře. Svoboda možná nezvyšuje jistotu, ale skutečně žít a učit se bez ní nemohou ani děti ani dospělí.
