Pláč a strach poražených

„Nikdy nevyruš protivníka, který se právě ničí sám.“ – Napoleon Bonaparte

Přesně tato věta mě napadla, když jsem četl rozhovor s Petrem Fialou o Babišově moci.

Jak tam na mě pan Fiala působí? Říká mnoho slov. O demokracii. O rovnováze systému. Jak není fér, že někdo má moc politickou, ekonomickou i mediální. Mezi řádky tam ale říká vlastně toto: „Měli bychom to mít hezky rozděleno, aby na každého trocha moci zbyla. Pak se nějak domluvíme, zákony si pomůžeme, my tobě Andreji a ty pak zase nám. Tak jsme si to tu 20 let kouleli a jak dobře to pro nás fungovalo.“ Jenže Babiš se rozhodl, že té bandě politiků se už se nedá věřit a uchopil moc sám. Divíte se lidem, že mu hlas dali? Já jen zčásti.

Častý názor jistého typu „pravicových“ elitářů je, že Češi jsou hloupí a nechali se koupit za koblihu. Třesky plesky. O tom volby v roce 2013 opravdu nebyly.

Babiš volby vyhrál v relativně férovém boji. Porazil Svobodné, ODS i TOP09.  Dobře nám tak. Byl lepší, měl peníze, sehnal si podporu, měl lepší lidi, uvěřitelnou šanci a nabídl naději. Jaké měl voliče? Různé, ale žádné blbečky. Možná povrchní, možná zoufalé, možná hledající mesiáše, možná hledající sílu, která zamete se starými strukturami a byrokracií.

No a ta síla se starými strukturami zametla. Jen místo nich nasadila struktury své. Což ostatně i slibovala. Těm, kteří u lizu nejsou, je celkem jedno, kdo u lizu je. Volič vidí výkřiky poražených politiků a směje se: „Na tebe se Péťo a Mirku nedostalo, což? To je najednou křiku o záchraně demokracie.“ 

Je třeba nabídnout voličům ANO něco lepšího, než pláč a strach poražených.