O Islámu nestranně 1: potíže se čtením

autor: cover72 – s jeho svolením

V prvním díle se podíváme na zoubek donekonečna opakovanému tvrzení, že je jen jeden Islám, jeden Korán, jedna Šaría.
Letem světem projdeme rozdíl mezi evropským a semitským uvažováním a zápisem, podíváme se na zoubek arabštině i písmu Muhammadových souputníků, variantám Koránu a souvisejících textů a zjistíme první náznaky, kolik skutečných Islámů vlastně existuje; problematiku Koránu ale dokončí až článek příští.

Je fascinující, do jaké míry ovlivňuje životy lidí jejich jazyk. Struktura myšlení, čtení mezi řádky, analýza vnějších podnětů i to, co člověk pokládá za logické, nic z toho není univerzálně dané a v různých kulturních okruzích se může neuvěřitelně lišit.

Právě tento rozdíl je přitom to hlavní, co determinuje naše potíže s chápáním a vyhodnocováním Islámu: evropská kultura a vzdělanost je založena na směsici řecké vzdělanosti s římským řízením společnosti a judeokřesťanskou etikou. Řecká filosofie, rozpracovaná později lidmi jako byl Tomáš Akvinský či Descartes, dodnes určuje náš způsob analýzy a předávání informací. Jsme zvyklí na to, že naše data jsou utříděná: čteme zleva doprava, informace na sebe navazují v logické, lineární posloupnosti, výroky máme nejraději jednoznačné (k tomu jsme dokonce stvořili vědní obor zvaný “sémantika”) a napříč vším automaticky předpokládáme platnost obecných pravidel, která se dají uchopit chladným rozumem a popsat s téměř matematickou přesností.

Semitský svět je ale úplně jiný. Je mnohem starší; čte zprava doleva; namísto chronologické posloupnosti nejprve vypíchne to důležité, pak odvykládá zbytek a pak to důležité ještě jednou důkladněji zopakuje, případně alespoň vypíchne pár detailů. Zhusta, ne vždy. Veledůležité jsou náznaky, čtení mezi řádky, všudypřítomné symboly a numerologie, a ještě důležitější jsou nevyřčené kontextuální poznámky, které se předávají zpravidla ústní tradicí a vzhledem k nimž nemá outsider téměř žádnou šanci významný náboženský text pochopit uceleně, přičemž toto vše umožňuje nenápadnou fragmentaci na širokou škálu škol, které se mezi sebou přou.

A právě tento rozdíl je klíčový pro pochopení základního problému, který má Evropa (i jiní) s chápáním Islámu. Lidé oddaní boji proti Islámu si přečtou pár veršů z Koránu a dospějí k jasnému závěru: “vždyť jasně říká, že nám mají jít po krku!” Ke stejnému závěru pak dochází i různí teroristé a ochotní džihádisté. Jenže jiní muslimové i nemuslimové (zejména na Západě) zároveň na základě úplně toho samého textu docházejí k úplně opačnému závěru a přitom se nepovažují za o nic horší muslimy. Jak je to možné? Protože v chápání semitských textů se ukrývá nejedna zrada.

Semitská literatura: ztraceno v překladu

Pojďme si to nejprve krátce ukázat na nekontroverzní části naší vlastní kultury, kde by předsudky ztěžující chápání měly absentovat. Starý Zákon, tj. překlad hebrejské Tóry, obsahuje ve všech překladech verš na způsob tohoto:

»Nechť jdeme skrze zemi tvou. Neuchýlíme se ani do pole, ani do vinic, ani z studnic vody píti nebudeme, ale cestou královskou půjdeme, dokavadž nepřejdeme pomezí tvého.«

27 slov, 136 znaků, naprosto jednoznačný význam, řekli bychom. Jenže co stojí v originále?

»`abar ‘erets natah sadeh kerem shathah mayim ‘er yalak melek derek `abar gbuwl.«

13 slov, 39 znaků. Méně než poloviční přenesená informace. A co do významu slova sama o sobě říkají něco jako

»přejít zemi odchýlit pole vinice hodovat studny pokračovat král cesta přejít hranice«

Porovnejte si tupý překlad slov s českým překladem celého verše. Připadá vám, že se jedná o jediný možný překlad? Schválně, kolik překladů dokážete z oné posloupnosti slov vytvořit vy? Já bych zvládl minimálně dva dokonale protichůdné. A jsme u toho.

Je zjevné, že text samotný jako zdroj informace tak úplně nestačí. Ano, je jedna Tóra, je jedna Bible, ale význam je přenášen nejen písmeny, nýbrž i tradicí, kontextem, dobovým pozadím atd. a drobnými nuancemi v a okolo znaků, které jsou sice poměrně důsledně konsistentní v puntičkářské Tóře, avšak nikoli v Koránu.

To znamená, že kromě samotného “neměnného textu” vstupují do hry i lidé a interpretace. A Korán, který navíc není ani tak jeden, jako Tóra či knihy Nového zákona, různí lidé dokáží číst, neřkuli vykládat, neskutečně rozdílnými způsoby.

Kdo rozumí arabštině a arabskému písmu?

V případě Koránu je celá věc složitější o to, že arabský dialekt, kterým Muhammad přednášel, byl inherentně omezený. Jelikož byl Muhammad prvním, kdo se v tomto jazyce snažil předložit posluchačům hluboké, mysticky znějící náboženské myšlenky, potřeboval zcela nové termíny, které arabština neznala. Za tím účelem v prvé řadě zcela změnil význam mnohých běžně zavedených arabských slov: kupříkladu zatímco arabština slovem “núr” rozuměla světlo, Muhammad jím označoval náboženství; zatímco arabština slovem “ímán” rozuměla bezpečí, Muhammad je používal jako synonymum pro víru; a sloveso “zaká”, které znamenalo “prosperovat”, Muhammad předefinoval na “ospravedlňovat se almužnami”. Krom toho Muhammad do arabštiny přidal dvě stovky jeho souputníkům zcela neznámých slov přejatých z jiných jazyků, a dokonce si vymyslel i slova i slova zcela nová, jejichž význam dodnes nikdo nezná.

Přímým následkem těchto “sémantických revolucí” bylo, že při redakcích Koránu po Muhammadově smrti již nikdo nevěděl, který význam to či ono slovo v Koránu má: zda původní, nebo posunutý Muhammadův.

Jako by to nestačilo, doposud jsme se bavili o mluveném “zjevení Muhammadově”, resp. mluvené formě Koránu, jenže ve formě psané se nachází další, ještě větší problémy. Již za doby Muhammadova života si řada jeho posluchačů dělala zápisky a útržky výroků zaznamenávala arabským písmem, které bylo v té době ale velice primitivní a hodilo se jen na kupecké počty a elementární zprávy, popřípadě kritické básně psané ve zvláštní mutaci jazyka.

Arabské písmo totiž v době sepisování útržků Koránu neznalo diakritické body (ty od sebe odlišují písmena stejného základního tvaru) a používalo stejné znaky pro vícero zachycovaných zvuků. A co více, různé kmeny vyslovovaly stejné sekvence znaků jinak, což opět dávalo zcela jiná slova. O tom, že by zápisky částí Koránu používaly úzkostlivě shodné znaky, jako tomu je v případě Tóry, pak nemůže být ani řeči.

Výsledkem byla menší katastrofa: Korán vznikl z jednotlivých útržků zápisků, které se lišily podle osoby zapisovatele a byl plný znaků, o nichž nikdo nevěděl a ani vědět nemohl ani to, jaká slova ony znaky představují ani to, jaký mají význam.

Po Muhammadově smrti tak vzniklo hned čtvero významných redakcí Koránu – Ubajje ibn Ka’ba, ‘Abdalláha ibn Mas’uda, Abů Músy al-Aš’arího a konečně Zajdova –, kde se poslední jmenovaná časem stala nejvíce uznávanou. Ačkoli měly tyto “4 Korány” teoreticky mít stejný obsah, protože je korigovaly vzpomínky posluchačů, kteří se Muhammadovy výroky memorovali (ale jak věrohodná je po letech lidská paměť?), čtení různých veršů a jejich význam byly tak neskutečně odlišné, že proponenti jednotlivých čtení se nemohli dohodnout na žádném společném postupu a mezi sebou se hádali více, než s nepřáteli.

Aby byla obnovena jednota muslimstva, Chalífa Uthmán ibn Affán ustanovil komisi pro definitivní uspořádání Koránu, v jejímž čele zasedal Zajd, který tak prosadil svou variantu Koránu, nazývanou ‘uthmánská. Ta byla v 8. až 10. století částečně standardizována. Dodnes ale platí, že je možné samotný ‘uthmánský Korán číst 7 způsoby, z nichž každý čte, vykládá či překládá některá slova či jejich části jinak.

Čtyři čtení Koránu – a každé jiné

Pokud máte za to, že rozdíly v jednotlivých slovech nemohou změnit nic důležitého, není to samozřejmě pravda – stačí se podívat na důležitost významu samotného slovadžihád. Ale pojďme se raději z ukázek na hebrejském textu přesunout již přímo ke kontroverznímu verši Koránu: teroristy i “islamofoby” tak často citované části verše 4:89. Tu překládají i tradiční anglické etablované překlady takto rozdílně:

  • “Nevybírejte si z nich přátele dokud neopustí své domovy v řízení Alláha; ale pokud se obrátí nazpět k nepřátelství <vůči vám=””>, vezměte je a zabijte…” (Pickthall)
  • “nevybírejte si z nich přátele dokud neutečou ze svých domovů v řízení Alláha; ale pokud se vrátí, zajměte a zabijte je…” (Shakir)
  • “Takže z nich neberte ochránce, dokud se nevystěhují v cestě Alláhově. Ale pokud se odvrátí od Islámu, zajměte je a zabijte…” (Hilali-Khan)
  • “Neberte z nich ochránce dokud také neutečou v cestě Boží; ale pokud obrátí svá záda, zajměte je a zabijte…” (Palmer)

Český překlad Hrbkův pak

  • “Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte…”

Takže umírnění muslimové si vyberou, že zabíjet mají jen ty, kteří je napadnou, tzn. v sebeobraně a doloží si to dalšími verši či ještě explicitnějšími překlady: jiný překlad říká doslova ”pokud se obrátí k otevřenému nepřátelství”. Íránci si vezmou to, že mají zabíjet ty, kteří se zřeknou Islámu, tzn. “odpadlíky”; pákistánští squatteři to, že mají zabíjet všechny, které vyhnali z jejich domů ale oni se “drze” vrátili; a Usáma to, že má zabíjet všechny.

Což samozřejmě není jen teoretizování: Islámský Stát tento verš skutečně oficiálně vykládá tak, že každý, kdo nekonvertuje k Islámu (ačkoli by mohl) tím vstupuje v ono otevřené nepřátelství k Islámu a muslimům a je hoden smrti, kdežto mnozí západní muslimové naopak tak, že dovoluje toliko sebeobranu proti fyzickému napadení.

Samozřejmě můžete namítnout, že za závazný se považuje pouze arabský Korán; ale právě v tom je ta zrada: onen arabský Korán je možno číst, rozumět a vykládat každým z těchto způsobu, ba ještě více!

Nyní theologická odbočka: při seriózním výkladu náboženských textů je nutné se zabývat hermeneutikou a exegezí, které se snaží skrze opakovanou analýzu, syntézu doplňkových informací a zasazování do kontextu doby, kultury i tradice pochopit, co chtěl konkrétním textem říci původní autor a komu to platilo s jakým omezením. Exegeze koránského verše 4:89 jej zasazuje do roku 625, kdy Muhammad konsolidoval moc v Medíně kde byl obléhán naštvanými Mekkánci, s nimiž “kolaborovala” jak místní mocenská konkurence, tak židovské kmeny, které si předtím Muhammad znepřátelil:

»Jak se postupem doby Muhammadovo postavení v Medíně posilovalo, vzrůstalo i nepřátelství obou zbylých židovských kmenů, Banú an-Nadír a Banú Qurajza, které nadále podporovaly medínskou opozici a vstoupily i ve spojenectví s Mekkou a některými beduínskými kmeny za účelem zničení muslimské obce. V roce 625 byli Nadírovci vyhnáni z Medíny a donuceni odevzdat své zbraně a nemovitý majetek, hlavně palmové háje, do rukou muslimů.«

Nejpřesnější překlad, resp. výklad (jak vidno, překlad je mnohdy zároveň výkladem) verše 4:89 tedy v tomto případě podle všeho poskytl Shakir, neboť šlo o nemovitý majetek Židů, kteří byli vyhnáni z Arábie; i roubování sebeobrany “proti páté koloně” na tento verš se ale dá s přimhouřenýma očima brát jako nikoli nutně nekonsistentní interpretace. Naopak Palmerovské či Hrbkovské vraždění utíkajících je poměrně mimo právě proto, že kmen Nadír fyzicky přežil jako celek (jakkoli kmen Banú Qurazja naopak povražděn byl, neboť podle islámské tradice zrazoval obleženou Medínu obléhajícímu mekkánskému vojsku).

Proto může.

Přidejte si na seznam komplikací to, že většina kontroverzních nauk nevychází přímo ze samotného Koránu, nýbrž z jeho kombinace s hadísami, jichž je ovšem jen v sunnitské odnoži Islámu nejméně šest sbírek (těch nejvíce uznávaných) – Sahih Bukhari, Sahih Muslim, Dawud, al-Sughra, Tirmidhi a Ibn Majah –  a kde má každá jedna hadísa své vlastní tří až čtyřstupňové hodnocení toho, jak je věrohodná a tedy závazná, na kterém se však islámští učenci samozřejmě neshodnou, a z kombinace s životopisy Muhammadovými, kterou jsou ovšem dílem zpochybňovány kvůli satanským veršům a dílem kvůli době vzniku, a nastávají opravdové orgie volnosti výkladu.

Je to právě tato naprostá nejednoznačnost možného překladu, díky které může pacifistická univerzitní omladina nacházet vnitřní mír v dokonale fatalistické “Inšalláh Poddanosti” na způsob “stane-se-mi-co-se-má-stát-protože-vůle-boží”, kterou pro ni slovo “Islám” znamená, kdežto pro frustráta o ulici dál znamená totéž slovo “Islám” naopak to, že musí celý svět válkou uvést do fyzické poddanosti mravnostní policii a těm jediným správným vykladačům, v čemž mu pilně napovídají i vysoce postavení vůdci, jako saúdský Šejk Muhamad bin Abdul Rahman s prohlášením, že

»Když čelíte pohanskému nepříteli, vyzvěte je – buď ke konverzi k Islámu, nebo k placení Jizjy, nebo proti nim s pomocí Alláhovou bojujte. I když proti vám oni nebojují a sami nezačínají nepřátelství, i tak proti nim bojujte! Bojujte proti nim! Kdy? Když oni bojují s vámi? Ne, tehdy, když odmítnou konvertovat k islámu nebo platit Jizju… Ať se jim to líbí nebo ne, podřídíme je autoritě Alláha.«

Ve stejnou dobu ale může “duchovně Osvícený” konvertita-mystik Hadajtuláh Hübsch psát knihy o tom, že Džihád je v prvé řadě Velký džihád zápasu sám se sebou o vnitřní čistotu, s terorismem nemá nic společného a radostně si v tom notovat s významným islámským učencem, komentátorem Hadísy podle Bukhariho, Ibn Hajar al-Asqalanim, i univerzitními Imámy-akademiky zašťiťujícími se jazykovou analýzou Koránu:

»Kořen arabského slova “džihád” je “jahada”, což znamená “velmi se snažit” nebo dokonce “vyčerpávající úsilí”. Jako islámský termín může být použit v sebeobranné snaze proti útočícímu nepříteli, nebo jako zápas proti egoistickým rozmarům.«

Naproti tomu skeptická WikiIslam ovlivněná majoritním saúdským výkladem prozměnu “malý a velký džihád” neuznává, přičemž ovšem vychází z tvrzení, resp. interpretace, že

»Slovní spojení “usilovat o cestu Alláhovu svým majetkem a životy” nemůže znamenat nic jiného, než násilný boj, resp. válčení«

Která, jak sami chápete, je přinejmenším pochybná.

Tradice škodí nejvíce

Ovšem pozor! Právě v této interpretaci narážíme na další komplikaci. WikiIslam si tuto “svéráznou” interpretaci nevymyslela sama od sebe: cituje islámské učence, kteří vychází majoritního výkladu Šaríi sunnitskými učenci z Al-Azharu ze 14. století (k tomu se detailněji dostaneme v 10. dílu série), který uznává majorita arabských muslimů: skrze své vykladače desítky až stovky milionů lidí a mnoho významných islámských učenců, kteří ovlivňují islámské duchovní a skrze ně jejich posluchače desítky tisíc kilometrů daleko.

A to je prozměnu asi nejlepší ukázka střetu, který rýsuje dělící čáru mezi řadou evropských muslimů a evropských konvertitů a mezi muslimy arabskými: arabové kladli vždy nesmírný důraz na Tradici; Muhammad sám na několika místech Koránu konstatuje, že arabové něco dělají “jen proto, že to dělali jejich otcové.”

Arabští muslimové tak většinově přejímají tuto tradici výkladu a Šaríu ze 14. století, kdežto mnozí muslimové Evropští, zvláště z řad konvertitů, takovou interpretaci “selským rozumem” vyhodnotí jako nesmysl… A odmítnou ji, zhusta i s celou Šaríou dle Al-Azharu. Mohou to přitom naprosto legitimně udělat a zůstat přitom pravověrnými muslimy, protože dle Islámu skončilo působení Alláha a andělů smrtí Muhammada: vše od té doby až dodnes je jen lidské konání, lidské učení a tudíž nepožívá nábožné úcty a naprosto není proti Islámu závěry jakýchkoli islámských učenců odvrhnout… Pokud vás tedy nedrží v zajetí tradice.

Pokud naopak v arabské islámské tradici a Šaríi dle Al-Azharu zůstáváte, snadno můžete jako Abú Musa Al-Zarkáví s Usámou vyhlašovat džihád jako válku nenáviděným USA a Izraeli; a ze stejného důvodu může Abú Omar Al-Bagdadí usilovat o násilné dobytí Evropy až po Vídeň. Ale o tom se budeme detailněji bavit prozměnu v dílu o kultuře a tradici.

Závěr

Dá se bezpečně konstatovat, že hypotéza, resp. tvrzení

»Je jen jeden (pravý výklad) Islám(u)«

neplatí: existuje nejméně takový počet “Islámů”, kolik je překladů Koránu; a to nejen cizojazyčných, o kterých tradiční školy říkají, že nejsou tak závazné, jako originální arabské znění, ale i verbálních, kdy nějaký muslimský učitel vysvětluje (či překládá) svým žákům, co znamenají konkrétní slova a věty v arabském Koránu; a ve skutečnosti ještě daleko více, protože krom různých překladů a čtení jsou ještě různé výklady a exegeze (jak by se měla komplexní exegeze Islámu dělat správě a jak ji přitom zástupy dělají nesprávně ukazuje právě zde oblíbený Berrezouga), přičemž se jednotlivá čtení a výklady mezi sebou násobí, čímž vzniká naprosto nepřeberné množství “Islámů” z nichž každý považuje sám sebe za ten pravý a ostatní za ignoranty či dokonce heretiky.

Právě proto se každý, kdo tvrdí, že je jen jeden Korán a přikazuje vraždit nevěřící, mýlí. To je totiž jen jedno z mnoha čtení. Pohříchu však právě ono je velmi rozšířené mezi bohatými a tedy ve věku globalizace rozpínavými, mocnými a nebezpečnými sektami, ale k tomu až dále v sérii. Jako by totiž nestačil flexibilní výklad významu samotných slov v Koránu a vliv tradic, máme tu ještě navíc doktrínu Násk, tedy nahrazování veršů, a verše satanské; a právě na ty se podíváme v dalším dílu.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × four =