Plošné zvýšení učitelských platů problémy školství neřeší

Předseda vlády Bohuslav Sobotka spolu s ministryní školství dnes oznámili novinky pro nadcházející školní rok. Ten přinese zejména zvýšení tarifních platů učitelů a dalších pracovníků, o kterém vláda rozhodla teprve před několika dny. O tom, že školství potřebuje hlubokou reformu, řeč nebyla.

„Plošné zvýšení odměny učitelům je vlastně krok bez zásadního dopadu. Zásadní problém v učitelských platech je ten, že kvalitní, inspirativní a výkonný pedagog má téměř stejné peníze jako ten, který dětem a jejich vzdělání dává daleko méně,“ komentuje vládní krok Tomáš Pajonk z koalice Svobodní a Soukromníci ve Zlínském kraji s tím, že hlavní problém školství je potřeba hledat jinde.

Celý školský systém, nejen ve Zlínském kraji, pracuje s konceptem, který se za posledních 240 let prakticky nezměnil – učitel před tabulí, žáci v lavicích, přesně definované penzum znalostí, poměřování výsledků. „Školy, byť často s opravenými budovami a moderním vybavením, tak zůstávají spíše skanzeny. Nedokážou reagovat na individuální potřeby žáků, ani na dynamickou proměnu společnosti,“ vysvětluje Tomáš Pajonk.

Méně regulace, více inovace

Cesta, jak současné školství změnit k lepšímu, je podle Svobodných a Soukromníků v pestrosti. Uvolnit regulace, dát ředitelům daleko větší pravomoci a nebát se zřizovatelské pestrosti. „Základem je zachování platby na žáka, bez ohledu na to, kdo je zřizovatelem. Jde o transparentní systém, který pomůže vytvořit ve vzdělávání inspirující konkurenční prostředí,“ říká Tomáš Pajonk.

Spolu s tím, je nezbytné ulehčit školám v otevírání nových oborů, a reagovat tak na změny na trhu práce, a umožnit firmám podílet se na vzdělávání. „Jednoduše chceme školy, které slouží k získání vzdělání. Školy, pro které je klient žák a rodič, ne krajský, či spíše ministerský úředník. Školy, které mají možnost a učí se inovovat,“ říká Tomáš Pajonk.

Mají Klobúky protekci?

Krajské školní plánování v praxi.

… I když Zlín odmítá zájemce, další třídu gymnázia získají Valašské Klobouky …

Zdroj:http://zlin.idnes.cz/dalsi-trida-na-gymnaziu-ve-valasskych-kloboukach-f6y-/zlin-zpravy.aspx?c=A160826_2268930_zlin-zpravy_ras

Když si přečtete článek, tak celkem zřejmě uvidíte, co je na celém systému špatně. Od stolu se řeší jakási vhodnost, kolik žáků jednoho oboru ubereme a jinde přidáme. Diskuze o dojíždění. Budou se střílet čísla vycucaná z prstu a celé to má vyznít, jakoby Kloboučané dostali jakou podivnou protekci, protože si vlastně další třídu nezaslouží. Valašské Klobouky ale už nějakou dobu o třídy na svém gymnáziu bojují. Kraj ji původně povolit nechtěl. Teď před volbami se otevře všechno, co si kde který občan žádá. Mezi volbami to bude jiné a bude se slučovat, psát petice, hrozit a optimalizovat.

Z věci, která by mohla být technická a ekonomická, se stává otázka politická, otázka konexí a službiček.

A co to nechat na nich? Co systém zjednodušit tak, že otevření třídy či oboru nebude žádné veliké politikum. Městští radní a ředitelé škol by na kraj něměli chodit s prosíkem a lahví domácí slivovice, když uznají za vhodné, že chtějí novou třídu či obor.

  • Maximálně srovnejme platby na žáka ze všech možných zdrojů. Tzn. každé dítě dostane na hlavu přibližně stejně (úplně srovnat to nejde, tabulky jsou dosti komplikované, ovlivňuje je MŠMT a někde jsou rozdíly opodstatněné).
  • Ať kraj dá jasná pravidla investic a oprav škol, které vlastní. Ředitelé musí vědět, na čem jsou / budou.
  • Malé třídy se samozřejmě nevyplatí. Pokud ale město bude chtít škole pomoci, případně se zapojí rodiče, tak proč ne? Proč je zakazovat? Naopak. Povolme vše, co školy zvládnou. Je to na nich.
  • Případně jsou Kloboučané prostě efektivnější a s menšími náklady na provoz si budou dovolit mít menší třídy.
  • Ohrozí to sousední střední školy? Možná. Ale to je prostě soutěž. Děti a rodiče musí hledat, která škola jim nejvíc vyhovuje, a nenechte si nabulíkovat, že si všichni vyberou školy, které dají titul zadarmo. Naopak.
  • Ředitelé musí mít ekonomická kritéria, nemohou nechat krajské školy prodělávat a zadlužovat. Spravují veřejný majetek.

Soudím, že centrální plánování vzdělávacích potřeb jednotlivců je dlouhodobě extrémně nefunkční model. Vede k protekci, korupci, neefektivním rozhodnutím a stagnaci v nabídce oborů i kvalitě výuky.

PS: Pár poznámek. Máme krajskou strategii, kterou jsem komentoval zde. Ta mj. určuje, že poměr maturitních oborů vs. nematuritní obory má být 70 : 30. Proč? Protoč. Dále ta strategie z nějakého důvodu chce snižovat podíl víceletých gymnázií. Asi proto, aby jedni nebyli moc chytřejší než druzí a nedocházelo k “segregaci” a odlivu nadanějších žáků.

Foto: Ivan Dostál

 

 

Jindro, co si myslíš, že se ve škole naučíš?

Večeře. Jindra nejí. Ideální čas s ním probírat cokoli jiného. Příští týden jde poprvé do školy.

“A co si Jindro myslíš, že se ve škole naučíš?”

Jindra se trochu zasnil, ale tak šibalsky.

“Nóó. Naučím se malé písmenko d. Jako poznat ho od b. A taky se naučím počítat do miliónu.”

“Jo to tě tam asi naučí.”

“Ne do miliónu, do miliardy!”

“A jak myslíš, že se počítá do miliardy?”

“No jakby, jedna, dvě, tři, čtyři, …”

“Haha. Víš jak dlouho by ti trvalo takhle napočítat do miliardy?”

“Asi celý den.”

“Tak to můžeme spočítat, Jindro.”

“Kdybys řekl dvě číslice za sekundu. Kolik má minuta sekund? A hodina minut? A den hodin? A rok dnů? Vidíš k tomu je matematika. Počítal bys 15,8 let.”

“Néé. To je moc.”

“Tak si to spočítáme znova.” Ťuk, ťuk, ťuk. A na kalkulačce stejné číslo jako předtím.

“Tati, jak to, že to je stejné číslo, když si to počítal znova?” To je docela netriviální otázka a dát na ni vyčerpávající odpověď je mimo mé síly a schopnosti. A tak se jako každý rodič uchýlím ke zjednodušování.

“To je kouzlo matematiky. Stejný postup ti dá vždycky stejný výsledek, ale ne v každé věci mimo matematiky, to tak funguje. A kousni si do toho chleba, už musíte jít spát … “

Zbohatneme jako ropní šejci?

Najdou se někdy ve Zlínském kraji ropná pole? No to určitě, řeknete si asi.

Kacířská otázka. Hledáme je ale vůbec? Co, když si sedíme na obrovských zásobách bohatství a jen o nich nevíme? Co, když skutečně sedíme na nalezištích vzácných surovin, vzácných zdrojů?

Soudím, že vlastně sedíme..

Chtěl bych Vás nadchnout pro jednu myšlenku, která jednou bude mít naprosto zásadní dopad na to, jak se my a naši potomci budeme mít, zda budeme na špici nebo na chvostu světa a Evropy.

Představte si, že jste v našich zemích, ke konci 19. století. Téměř veškerá energie a práce, které je potřeba, se musí udělat, buď svaly zvířat a lidí, případně parním strojem. Parní stroj je ale velmi nemobilní a jeho energii do Valašských kopců a ani do Hanácké roviny moc nedostanete.

Ale pak pomalu začíná do měst a pak i na venkov proudit elektrická energie. Elektrické spotřebiče se objevují v každé dílně a domácnosti. Světlo, práce, výroba. Obrovská revoluce. Najednou se dá ušetřit tolik sil! Přenos energie nikdy nebyl snadnější a lidem se dostal do rukou obrovský zdroj síly, který násobí jejich vlastní práci.

Elektrifikace měla na životy lidí obrovský dopad.

Nesrovnatelný se zavedením internetu. Internet a jeho prozatímní aplikace, jsou dle mého zatím jen základ. Jistěže, informační technologie už v mnohém svět posunuly, ale troufám si tvrdit, že zásadní revoluce teprve čeká. Že zatím máme jen páru, ne elektřinu.

Tak, jako se jednoho dne do každé domácnosti dostala možnost rozžnout ( 🙂 ) světlo zmáčknutím vypínače, se jednou každému člověku dostane možnost využívat umělé inteligence. Ano, umělé inteligence, ne glorifikovaných tabulek a vyhledávačů, ale skutečné umělé inteligence. Takové, která nám bude pomáhat v každodenním životě, v práce, v umění, ve výzkumu. Ve formách, které si teď, v dobách petrolejky za oknem, prostě ani nedokážeme představit.

A proč se o tom bavím?

Historici tvrdí, že země království českého zvládly industrializaci výborně a v mnohém dodnes čerpáme právě z tohoto dědictví dobré a včasné industrializace.

Ale myslím, že ta nová revoluce nebude o uhlí. Bude o tom, jak rychle se budeme umět učit a využít nových technologií. A proto, že ropná pole u nás asi nenajdeme, tak tím spíše musíme najít něco jiného. Jiné uhlí.

A tím novým uhlím je vzdělání a schopnost se neustále učit. To je obrovský potenciál, který v lidech máme, ale zatím ho využíváme spíše jen málo.

Můžeme hledat a snad najít a vytvořit takové vzdělávání dětí a dospělých, které budoucí technologickou revoluci zvládne. A nejen zvládne, ale také a to hlavně ji dokáže využít.

Hledejme takové vzdělávání, které naučí, co nejvíc lidí se neustále učit, s co největší lehkostí a efektivitou. V rychleji a rychleji se měnícím světě bude takové vzdělání, cennější než, než kdyby se pod Radhoštěm objevil diamantový důl.

Ale také hledat a inovovat nemusíme. Česká škola se postupně může stát českou poštou, nebo českými drahami. Můžeme soupeřit o práci a trhy s Bangladéšany, či Senegalci. A to bude naše vlastní volba, buď totiž začneme řešit skutečně důležité a podstatné věci, a nebo se z dobrého bydla budeme hádat, zda je lepší Losna nebo Mažňák.

Děti a vědecká metoda

Jindra objevil přesýpací hodiny. Než se přesypaly, tak napočítal do 260. Což vyhodnotil jako nepřesný odhad. Tak mi sebral telefon, aby to změřil přesně. Vyšlo mu ale jiné číslo.
“Takže to trvá 4 minuty a 46 sekund?”

“Nevím, Jindro. Máš jen dvě měření.”

“Takže znovu?”

“Jo. Pokud to chceš vědět.”

Myslím, že děti při zkoumání světa celkem přirozeně používají “vědeckou metodu”, zkouší věci na desetkrát a zjišťují zda dostanou očekávaný výsledek. Je to úžasné je u toho sledovat.

V případě pouštění lžičky na zem a testování gravitace je to sice pro rodiče docela otrava ,ale pokud to jen trochu jde, neberme dětem pokusy zjišťovat jak věci fungují (!!! klíčky nenechávat v zapalování, tam nemusí být více neškodných pokusů).

Drobná večerní úvaha nad krajskou strategií vzdělání

Kdyby se to bralo čistě skrz velikost peněžních toků, tak by kraje byly hlavně o školství. V roce 2016 má krajským rozpočtem Zlínského kraje protéci 4,5 mld. Kč do základních a středních škol v kraji, celkového rozpočtu cca 8,3 mld Kč. To je více než polovina.

Kraj peníze školám rozděluje dle ministerského klíče a na žáka, podle koeficientů (který může modifikovat). Možnost něco zásadně ovlivnit tedy není až tak veliká. Kraj má totiž především koordinační a nepřímé regulační nástroje. Tohle zní fakt hrozně, a de facto mnohé z toho bude glorifikovaný emailingový seznam, webové stránky s informacemi a brožurky pro přehlcené pedagogy. Plus samozřejmě dotazníkové šetření, to se samozřejmě musí.

Kraj také připravuje a schvaluje krajskou strategii vzdělávání a nějaké páky jak stav škol ovlivnit do velké míry má. Docela mě zajímalo, co tedy náš kraj vlastně schválil a kam se vzděláním kráčíme. Proto jsem se tento 103 stránkový dokument rozhodl pročíst a budu se k němu ještě vracet. Zatím jen první dojmy.

  • Legrační věci
    • Z dotazníkových šetření vyplývá, že školy se potýkají s vulgárním chováním žáků. To je problém. Dále žáci kouří cigarety a někdy i pijí alkohol. K čemuž prý v našem kraji není žádný společenský odpor, takže marná snaha vzdělávací soustavy o lepšího člověka.
    • Elektronizace společnosti přináší riziko poruchy rozvoje osobnosti jednotlivce. To naštěstí řeší samotný hejtman.
    • Na úřadech práce je cca stejné množství lidí s výučním listem jako s vysokou školou.
    • Věta – “Otevření hranic umožňuje lidem cestovat do různých zemích světa.” 27 let po revoluci, je poněkud bizarní.
    • V kraji nám chybí obor – “Teorie vojenského umění”. Naše domobrana nebude mít dostatek stratégů.
  • Vážnější věci
    • Limity na počet žáků, obory, atd. to vše je zakonzervováno, protože síť škol je dostatečná, stabilizovaná a strukturálně vyrovnaná (cokoliv si pod tím lze představit). Prostě to co je, je super. Nic nového nebude.
    • Počty žáků, podporované obory jdou na ruku velkým zaměstnavatelům, nikoliv tomu co studenti a rodiče chtějí.
    • Obecně žáci, rodiče jsou v roli konzumentů systému. Děti tedy mají krajský parlament, ale takové iniciativy mi osobně přijdou docela k ničemu (velmi subjektivní pohled).
    • Rekvalifikační programy jsou všechny vázány na EU, dojdou fondy, není rekvalifikace. Tento přístup podle mě vede k degradaci takové činnosti a soudím že rekvalifikace vedená za účelem čerpat, je hodně neefektivní.
    • Sypání peněz do enviromentálních projektů, kde zdá se hlavním výstupem je konference, brožura a “informovanost” mi přijde jako pusté mrhání, ale nesoudím zcela, nejde to na základě pár odstavců tak snadno vyhodnotit.
    • Zlínský kraj určil, že 70 % má mít maturitní vzdělání, 30 % učňovské a úspěšně se to tak drží. Aby ne, když určuje počty tříd, škol a oborů. Přijde mi to ale příliš arbitrární.
    • Kraj s potěšením kraj sleduje, že počet dětí na 8.letých gymnáziích procentuálně klesl. Proč je to žádoucí, aby klesal? Proč kraj do systému vnáší své preference?
    • Kraj by nejraději málo velkých škol. Mimo jiné proto, že dosáhnou na dotace z ESF. Úspory z rozsahu jsou evidentní, ale na druhou stranu, potlačovat vznik, existenci menších a určitých ohledech třeba úspornějších škol mi přijde špatné. Prostě blokace jedné větve vývoje.
    • Kraj se chlubí tím, že udržel děti v
  • ZUŠ – Základní umělecké školy
    • Zrovna tam byl očekával nějakou volnost, ale krajská strategie se chlubí, že všeho dost a nic nového se objevit nemá, neb by to bylo nadbytečné.
    • “Nejvyšší povolený počet žáků všech ZUŠ v kraji, bez ohledu na zřizovatele, tj . kapacita činí k datu 30.9.2015 celkem 20 035 žáků.” Kdo je navíc, ten se stane rybářem, asi. Tenhle plánovací mechanismus prostupuje celým dokumentem.
  • Pozitivní věci
    • Plánuje se používat školy (učňáky) i pro dospělé.
    • Kraj má nějaký měřitelný a motivační systém pro ředitele. Jak přesně funguje popsáno ve strategii není.

Celou strategií se prolíná duch plánovače. My víme, co je pro Vás rodiče a děti dobré. Vaše děti budou připraveny pracovat v lokálních podnicích, za mzdy které jim podniky dají. Buďte rádi, že mají práci a moc si nevymýšlejte. Demografie je neúprosná, je nutné udržovat status quo.

Tento odstavec mluví za všechny, pro koho jsou v našem kraji školy.

Existují i další důvody, proč se nedaří naplňovat potřeby zaměstnavatelů v kraji. Jedním z nich jsou ambice žáků, jejich rodičů a v neposlední řadě vysokých škol, které motivují více než dvě třetiny absolventů středních škol pokračovat ve studiu na vysoké škole. To samo o sobě není
negativním jevem, avšak absolvent střední školy tímto odloží svůj vstup na trh práce o přibližně 3 až 7 let a společensko-sociální pozice absolventa vysoké školy snižuje jeho ochotu pracovat v „nižších“ pracovních pozicích.

Svobodní chtějí školy, které slouží k získání vzdělání. Školy pro které je klient žák a rodič, ne krajský, či spíše ministerský úředník. Školy, které mají možnost a umí inovovat a nedělají obslužné kusy lidí k lince dle potřeb zaměstnavatelů. Ale o tom za pár dní.

PS: Jen mimochodem ministryně Valachová chce krajům, i tu malou pravomoc určovat finanční toky na studenty odebrat. Tím opět více posílí centralizaci a plánování všeho v této zemi z jediného centra. Chyby, které centrum udělá se pak násobí 14, místo toho, aby mohl každý kraj zjistit co je pro něj dobré, nebo jakkoli inovovat.

Takový dotační pocit …

Dnes jsem mluvil s živnostníkem o tom,jak mu odešla vedoucí síla do obecní kavárny, kde ji obec vše zaplatí (mzdy, vybavení atd). A ejhle v naší poště šup toto.

zvracet

To, že jeden musí ze svých daní zaplatit konkurenci školení, stroje, budovy, technologie a někdy i mzdy je neskutečné a nespravedlivé svinstvo.

To, že zaměstnanci musí ze svých daní platit některým vyvoleným firmám provoz a kapitál je tuplované svinstvo.

Zda to organizuje EU, nebo ČR je úplně, ale úplně jedno.

Moc bych některým obhájcům dotací přál zažít si ten pocit, když Vaše konkurence přes ulici vybaví novou prodejnu, hotel, pekárnu nebo školící centrum z Vašich peněz.

Řešíte každou korunu. Doma se na Vás zlobí, že chodíte pozdě. Všude stres. Snažíte se vymyslet něco zajímavého. Do toho po Vás úřady chtějí pořád různé papíry, potvrzení, peníze. Blíží se registrační pokladny, kterým nerozumíte a nevíte jak to bude …

A a pak se podíváte na něco takového a přes tu ulici nebo město si konkurence z dotací udělala moc fajn kšeft ….

Tomu říkám pocit obrovské a hnusné nespravedlnosti.

Pro někoho to ale není nespravedlnost, nýbrž Evropské hodnoty.

K zrušení televizních poplatků pro seniory

SPO říká, že by chtěla zrušit seniorům televizní poplatky:

“„Mnoho seniorů žije za pár desetikorun denně, počítají každou korunu doplatku za léky nebo potraviny. Televize je pro ně často jedinou zábavou a zdrojem informací,”
Zdroj: http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/zrusime-vsem-seniorum-televizni-poplatky-planuje-spo-20160527.html

Myslím, že zrušit televizní poplatky by se mělo i rodinám s dětmi. Ty také počítají každou korunu a navíc vychovávají budoucnost národa a každou korunu navíc mohou dát jejich vzdělání.

Dále pak by se měly zrušit televizní poplatky svobodným a bezdětným, těm se každá koruna hodí právě pro to, aby nějakou rodinu a děti mít mohly.

Svobodní a samostatně žijící lidé by také měli přestat platit poplatky za TV, je jim smutno, potřebují slyšet lidský hlas.

Poplatky televizi by měl naopak platit každý, kdo považuje ČT za dobrou televizi, může si to dovolit a chce aby ČT dále vysílala.

Ach, že by nám nakonec nejlépe vyšlo dobrovolné a tržní řešení?

Zrušit televizní poplatky kompletně pro všechny měli Svobodní v kampani v roce 2013 a stále to chceme.

PS: Obrázek jsem zvolil, protože jsem zjistil, že obrázek jak se děti dívají na televizi prostě nemám. Jednak ji doma nemáme, jednak oni raději telefon a s tím docela bojujeme 🙂

3 otázky na Den přiznání

Odkaz na Parlamentních listech – Publikováno k rozhovoru s Josefem Petrů

Voliči Svobodných a Soukromníků musí mít v tuto chvíli pocit bezmoci. Socializují vládní koalice prosadila kontrolní hlášení DPH, EET, Čapí hnízdo na vládnutí nebude mít vliv. A vy přicházíte s happeningem před FÚ…Co od toho čekáte?

Svobodní a Soukromníci jsou strany, které hájí pracující a podnikavé lidi. Ne, nebojme se toho slova. Podnikatel není zločinec. Zaměstnanec není hlupák, který neumí podnikat. Navzájem se potřebujeme a to je hlavní poselství této akce. Aby se lidé u nás měli dobře, tak potřebujeme místo miliardových dotací, spíše nové podnikatele, ale také šikovné, poctivé a pracovité zaměstnance, kteří si umí říci o odměnu. To všechno by přirozeně vzniklo, ale stát je v tomto spíše překážkou.

Kauza Čapí hnízdo, EET, kontrolní hlášení jsou pro mě sice aktuální témata, ale ta neřeší základní podstatu toho co se děje.

Stát jednak pracujícím lidem bere kolem poloviny jejich skutečného příjmu. Jen naprosté minimum, se pak dá do toho, co občané od něj nejvíce požadují. Obranu, policii a spravedlnost. Je naivní si myslet, že peníze se ze státního rozpočtu kradnú, jak říká pan Babiš. Ony se totiž legálně loupí. V souladu se zákony jdou do projektů, které chce jen minimum lidí. Jenže to minimum je velmi vlivné a dokáže přesvědčit zbytek lidí o své naprosté potřebnosti.

Drobní podnikatelé a zaměstnanci soukromých firem jsou dušeni daněmi, regulacemi, tisíce a jednou novou povinností ze strany úřadů. Velké firmy dostávají dotace, nebo výhody.

Co od toho čekáme? Že se lidé s námi zastaví na kousek řeči, dostanou malé poděkování, že tu káru ještě dále táhnou a malé poděkování za to, že tu někdo ještě pracuje.

Na Zlínsku má podle průzkumů krajská koalice Svobodných a Soukromníků pomalu sedm procent. V čem vidí příčinu toto obliby?

Členové Svobodných jsou zde dlouhodobě aktivní. Pořádáme akce pro veřejnost. Měli jsme větší demonstraci ve Zlíně. V neposlední řadě jsme v listopadu spustili i kampaň Než bude pozdě. Navíc – jsme krajem činorodých lidí, kteří měli vždy blízko k horám a ke svobodě. Valaši, Hanáci a lidé ze Slovácka mají zdravý rozum. Myšlenky, že nás nezachrání žádný zákon a že peníze nerostou na stromech jsou tu zatím pevně zakořeněny.
Kde vidíte největší slabiny stávajícího vedení Zlínského kraje?

Kraj je veden spíše samospádem. Za poslední 4 roky se nikam neposunul. Současné krajské vedení je spokojeno a počítá, že po volbách zasedne zpět ve velmi podobné sestavě s minimem úsilí. Počítá s tím, že občané se nechají uchlácholit tím, že kraj vlastně funguje tak co by vlastně chtěli, že do kraje tolik lidí nevidí a že budou volit jen podle jména strany.

My věříme, že voliči u komunálních a krajských voleb přemýšlí a dají nám – po seznámení se s naším programem a naší dlouhodobou vizí, jejíž cílem je lepší život ve Zlínském kraji – šanci a hlas.

Svobodní se Soukromníky dokáží občanům, že krajská politika není o líbivých a formálních slibech. Ale o tom, co kraj skutečně může pro své občany udělat. To je, být ve velkých věcech koordinátorem, v malých každodenním zastáncem a pomocníkem občanů.

Ztracený Jindra

Dříve nebo později se to stát muselo. Každý rodič si to jednou či vícekrát prožije. Dítě je a najednou není.

Jindra se nám ztratil v lese.

Nebojte se. Samozřejmě, že příběh má dobrý konec. Kdybychom ho včera nenašli, tak ho hledám doteď.

O víkendu jsme měli tradiční “Mikulášské nadělení”. To je u nás takový víkend, kdy přijedou kamarádky mojí ženy se svými rodinami a máme dům plný dětí, rodičů a psů (více plný než jindy). Kamarádi od Stáni jsou z jiných kruhů než mí. Většina z nich je nějakým způsobem umělecky “postižena” (což myslím prakticky jen v dobrém, mají jiné úvahy než mí deskovkáři a než “Svobodní” kamarádi), rád si také poslechnu jiné pohledy na to, co se děje, co vnímají a tak (ano uprchlíci, Konvička, svoboda slova a tak – já to nevytahoval). Je to také společenská zábava pro moji ženu, která naplno začne, až děti usnou a “dere se peří”.

V neděli jsme si udělali lesní procházku (žijeme prakticky v lese, takže to moc ani jinak nejde). Sledovat partičku 5-6 (mladší se drží zatím maminek) kluků, jak si hrají venku, to je balzám na duši. Momentálně mě po ní nejvíce hladí nejmladší, jak se z něčeho raduje, nebo je do něčeho zabraný. Tak to je opravdu radost sledovat. V každém případě mám pocit, že bez ohledu na všechny věci, co na nás chystají politici, unie, Rusko, ISIS a bůhví kdo, se máme pořád hrozně dobře. Kluci “peklí”, hází šišky (kameny i klacky taky 🙁 ), trochu se perou, občas pláčou, občas se radují, vymýšlejí “hovadiny”, schovávají se, tahají větve. Tak nějak to asi má být.

WP_20151206_13_13_48_Pro

Jdeme tak z jedné louky skrz mez na druhou louku a konečně vidíme rychlejší polovinu skupiny. Přeci jen 2 letý Timur má kratší nožičky, po cestě zkoumá každý druhý pařez a máme s sebou i miminko. Vidíme, že kluci jsou lehce mimo plánovanou trasu. A zdá se nám, že Jindra mezi nimi není. Nu, asi se schovává v křoví. Zavoláme na skupinku, na Jindru a zjišťujeme, kde je. Prý viděli srnu. A pak ještě jednu. Hrozné nadšení. Pes a Jindra prý běželi za ní, tamhle po louce dolů.

To se mi nezdá, Jindra není zrovna chrt a srna se v lese umí ztratit velmi svižně. Zásadní stopařské dovednosti jsme Jindrovi nepředali. Nemohl ji pronásledovat dlouho. Měli sice s sebou dřevěný meč, ale to je spíše na skřety než na srny. Voláme se ženou na Jindru a nic. Po dalších pěti minutách je jasné, že nás buď neslyší, nebo se schovává. Je zajímavé, že první reakce je téměř vždy “až tě najdu, přetrhnu tě jako hada!” :). No nic, tak se dělíme a jdeme ve směru, který nám určily děti, voláme a hledáme. Děvčata vyslýchají děti, jak to bylo. Dozví se dokonce, že Jindra nebo Hafina dokonce na srně jeli. Důvěra v tento zdroj informací tím značně poklesla a je mi celkem jasné, že o tom, kde Jindra šel, nevíme zhola nic.

Po první spíše zuřivé emoci se většinou uklidním. Panika je zbytečná. Vzpomenu si, jak Jindra lozil po hradní zdi na Starém Jičíně cca 8 metrů nad terénem. To jsou situace, kde to, co se stane, není pod mou kontrolou. Extra panika, křik a jiné reakce to maximálně zhorší a zásadní je netvořit si obrazy toho nejhoršího, protože prostě nenaděláte nic. Děti mají také pud sebezáchovy. Musí ho mít, jinak bychom jako druh nepřežili.

Jindru hledáme dalších cirka 40 minut. Dokonce potkáváme i myslivce, který ho neviděl.  Tohle fakt rád nemám, nevíte kam jít. Není moc jasné, že cokoli, co uděláte, má vůbec nějaký smysl. Šel tam? Nebo tam? Už je doma? Co když se mu něco stalo (tohle uvažování silně potlačuji)? Trocha zoufalství. Strachu z toho, že přijde šero. Nejčernější scénář, který si dovolím řešit, je tento. Jindra se ztratil. Uvědomil si to, a protože ví, že se nemá co trhat od skupiny, tak se raději schovává, protože se bojí, že se budeme zlobit. To jsem jednou babičce taky udělal. Blbé je, že než mu dojde, že je lepší se vrátit, může padnout tma, a to pak nebude legrace.

Nakonec se vracím zpět a jdu k původnímu cíli trasy. Projdu kolem samoty na hřeben kopce a pak ho slyším. Konečně odpovídá na mé volání. Uf. Už je vše dobré. Vítáme se a zvedám tu malou, vyžlatou, zimně nabalenou kuličku do výšky.

Došel téměř až k původnímu cíli trasy. Tam se schoval a chtěl nás překvapit. Grrr.

Co však teď?

Trest? Velké hubování? Domácí vězení? Chození na vodítku? Domluva? Funguje to?

Nejsem 100% dobrý rodič, který by nikdy nepoužil fyzický trest. Někdo to umí i bez nich, ale když vidím, že naše děti ublíží dětem druhých nebo sobě navzájem, tak to prostě není O.K. a někdy rychlá reakce je prostě řešení. Asi to jde i jinak. Psychologické drcení dětí mi přijde mnohdy horší, než dostat “po prdeli”. Nemám však žádnou potřebu své děti lámat do absolutní poslušnosti, v 6ti letech už přece jen mají trochu odpovědnosti za vlastní osud, mají vůli a musí umět jednat i sami a nést následky.

Proto se Jindry ptám, zda je to v pořádku a pak, co udělal špatně. Říkám mu, že jsme ho hledali, že maminka se opravdu bojí, že dlouho běhala po lese a volala ho. Ne, nesmí se vymlouvat na to, že nás ostatní poslali špatně. Ano, měl by se mamince omluvit. A musí mi ukázat, kudy se jde domů. To mě dost zajímá. Chci, aby si mohl “po venku” chodit a prozkoumávat sám. K tomu potřebuje umět vždy najít cestu zpět. Ano ví, co udělal špatně. Neřekl nám, kam půjde.

Doma měl pak ještě další pohovor s maminkou. Máme 100% jistotu, že se znovu neztratí? To tedy nemáme a nikdy mít nebudeme. Zlepší se to? Rozhodne se lépe? Těžko říct. Budeme ho extra hlídat na procházkách? Spíš ne, to je další starost navíc. Musí na to přijít sám. Snad na to už přišel.

Když necháte dětem více volnosti, nemusí to vždy dopadnout dobře. Svoboda možná nezvyšuje jistotu, ale skutečně žít a učit se bez ní nemohou ani děti ani dospělí.