O Islámu nestranně 3: koncentrovaná moc mulláhů, imámů a šejků

Třetí díl konečně načíná problematiku dynamiky i řešení politického Islámu: autoritu, které se ve “svých” komunitách těší mulláhové, imámové a šejkové. Rozebere čtyři mody operandi těchto islámských vůdců: ovládání celé komunity, propagaci učení blízkovýchodních šejků či imámů, radikalizaci potomků muslimů evropských, či konečně neškodnou službu komunitě bez patentu na pravdu.

V předchozích dílech jsme si ukázali, jak obrovskou škálu diametrálně odlišných výkladů, překladů, uznávaných a neuznávaných tradic, veršů a náboženských škol Islám umožňuje. Není tak divu, že se v tom běžný, byť i sekulárně vysoce vzdělaný muslim zcela ztrácí a jestliže má z nějakého důvodu touhu žít “správně” podle Islámu, obrací se k autoritám, které považuje za nositele pravdy: k mulláhům, imámům, šejkům či ajjatoláhům, kteří mají být vysoce vzdělanými v celé problematice znalosti, chápání a interpretace Islámu.

Podle ortodoxních vykladačů Islámu je navíc jediný závazný text Koránu ten “originální” arabský (jakkoli my z víme, že tento překlad Al-Azharu z roku 1924 je jen jeden z mnoha); ale jak se mají muslimské děti naučit číst? Nu přeci z Koránu! Což ovšem nejde bez učitele, kterým je opět mulláh: je z něj již autorita na druhou.

A konečně, zejména v odlehlých oblastech je islámský duchovní i arbitrem sporů a soudcem: Šaría je totiž označení pro jaksi metafyzické božské právo, které je “dokonalé”, leč samo o sobě poněkud nesrozumitelné a do lidských pravidel se tak musí překládat nebo interpretovat; těmto “překladům” – jichž opět existuje široká škála, jen sunnitský Islám oficiálně uznává hned 4 mainstreamové zároveň – se říká Fiqh… Přičemž ano, uhodli jste, mulláhové mohou být i znalci Fiqh a tedy samosoudci.

Úřad mulláha či zhusta imáma tak často koncentruje autoritu

1. vzdělance,
2. duchovního,
3. učitele
4. i soudce

v jedné jediné osobě. K té tak místní chodí pro radu ve zcela jakékoli záležitosti: ať se jedná o otázky metafyzické, rady o fyzickém světě, vzdělání včetně čtení a chápání významů textů, arbitráže sporů či organizování rituálů a uzavírání sňatků, každý jde za mulláhem. Od nejútlejšího dětství. A jelikož vzdělaný mulláh má vždy odpověď, kterou – pokud se v okolí nevyskytuje jiná uznávaná autorita – nikdo nemůže zpochybnit, zvykají si muslimové, že mulláh (či imám) má vždy pravdu.

Mulláhové tak drží v rukou obrovskou moc, což je zvláště zřejmé z pohledu liberální Evropy: esencí liberalismu atlantického, individualistického typu je totiž politický pluralismus, založený na myšlence, že žádnému člověku se nedá důvěřovat že svou moc nebude zneužívat a proto je nutné moc distribuovat mezi více lidí a tím jejímu zneužívání bránit. Toto ale v muslimských komunitách zhusta naprosto kriticky chybí.

Čtyři způsoby působení mulláhů a imámů

V závislosti na demografii, geografii a technologické úrovni muslimské komunity, ve které jsou etablovaní tak mulláhové a imámové působí jako:

1. Samovládci či spoluvládci komunity muslimů – zejména ve venkovských oblastech arabských zemí či evropských ghettech;
2. Distribuční soustava učení vyšších autorit, tzn. efektivní aparát, který propaguje výnosy islámských učenců, šejků či nejvyššího nábožensko-právního sněmu islamisté dané země, Ulemy, až k jednotlivým věřícím či návštěvníkům mešity;
3. Inspirátor či mobilizátor “pátečních muslimů”, kteří se účastní života islámské komunity jen při pátečních modlitbách a kázání “kvůli tradici” (ekvivalent “nedělních křesťanů”); či konečně
4. Toliko vykonavatel svěřené role, pracovník pověřený vedením modliteb, organizačními záležitostmi či kázáním, kterému se však nedostává “posvátné” autority ani předpokladu, že má automaticky ve všem pravdu.

Ještě než se pustíme do zkušeností s jednotlivými mody operandi islámských duchovních, podívejme se krátce na jejich oficiální role. Imám je předvolávač, vedoucí modliteb, vůdce celé komunity (jako kmenový náčelník), pokud má u titulu “imám” i příponu “khatib” (která se někdy vypouští), je i kazatelem, a někdy jsou tak označováni univerzitní islámští vykladači a zakladatelé náboženských škol a sekt. V prostředí perského zálivu se jeho role může prolínat s Šejkem. Mulláh je pak ten, který je považován za muslimského vzdělance (zpravidla nižší úrovně): zná Korán, zná Hadísy, zná islámské právo. Takže káže v mešitě, učí v náboženských školách, Madrasách… A krom toho je leckdy samosoudcem.

Proč ale říkám “oficiální” – v praxi platí, že jednotlivé role jednak zhusta splývají a jednak se jejich názvy zaměňují v závislosti na konkrétním proudu Islámu; kupříkladu na afghánsko-pákistánském pohraničí se tak i islámským duchovním, kteří působí de facto v roli imáma, říká mulláhové. Navíc se v praxi ukazuje rčení, že mezi slepými je jednooký králem: zvláště v zaostalých regionech arabských zemí (či evropských ghettech) jsou za mulláhy považováni lidé, kteří působí dojmem, jako že znají Korán, leč vykládají jej hodně svérázným způsobem a jejich jedinou kvalifikací je někdy toliko základní arabská gramotnost.

Za mulláhy se tak kupříkladu prohlašovali téměř všichni velitelé Talibanu, ač k tomu neměli vůbec žádnou kvalifikaci: sám “mulláh” Omar byl podle četných svědectví mimořádně tupý člověk, který nikdy nebyl schopen dokončit islámská studia dokonce ani na úrovni vesnické madrasy (islámské náboženské školy) a vyznačoval se pouze buldočí sveřepostí takového kalibru, že odmítal odejít z boje i poté, co vystřílel všechno střelivo; byl také proslavený tím, že si stál za svými názory i když mu byly zcela vyvráceny. V takových případech se jedná o jaksi “reverzní mulláhy”: nedosáhli autority skrze aureolu vzdělanosti, ale silou uchvátili autoritu a následně se snaží ji legitimizovat a upevnit skrze prohlášení se za vzdělané náboženské vůdce. Pojďme se tedy rovnou podívat, na jaké bázi fungují

Mulláhové et col. jako samovládci (či spoluvládci)

Role mulláha jako mnohonásobné autority tak, jak jsem popisoval na začátku je nejsilnější v odlehlých venkovských oblastech, kde pro takového člověka není žádná konkurence. Celé komunity jsou tam řízeny radami stařešinů kmene, jenže zejména imámem-kazatelem a někde tak i mulláhem se může stát jakýkoli “znalec Koránu” bez ohledu na svůj věk; je tedy jasné, že pro ambiciózní mladíky se titul mulláha či imáma snadno může stát výtahem k moci. Se stařešiny sice musí alespoň trochu vycházet a projevovat jim povinnou úctu, ale snadno je může manipulovat “islámskými” argumenty, protože ty mu stařešinové nebudou schopni vyvrátit a “proti učení Islámu” se přitom neodváží veřejně vystoupit.

Pro takové postavení ale potřebuje následovníky, protože kupříkladu nebezpečného potulného imáma by se stařešinové byli schopni tiše a krvavě zbavit. Imám či mulláh aspirující na post hegemona moci tak musí mít v prvé řadě schopnost mobilizovat: charisma. Schopnost unášet emoce celé komunity a strhnout ji. Jak takový vůdcovský princip (známý i nám) funguje v islámském světě nejlépe ukáží dvě místní reportáže ohledně další z mnoha “vražd za rouhání” – zbití a upálení afghánky Farkundy, které je výjimečné tím, že se za ni na chvilku postavila majorita společnosti:

»Klíčovou charakteristikou této verze Islámu je, že podporuje bezzákonnost. Niazi řekl posluchačům v mešitě, že jejich náboženská citilivost je nejvyšším zdrojem práva a převyšuje legitimitu státu i policie. Do jaké míry? Podle jeho kázání má věřící právo první zabíjet a až pak zjišťovat, o co šlo. I kdyby se mýlil, nadřazenost jeho náboženského zanícení je taková, že jej policie nemá právo zadržet. Jinými slovy, nejvyšší mocí a primárním zdrojem legitimity v Afghanistánu není náboženství, nýbrž náboženské cítění.«

Proč je to důležité? Protože plamennou rétorikou je snadné kohokoli zmanipulovat k čemukoli: hysterie i manipulace je založena na pocitech, o kterých zde imám učil, že jsou ze všeho nejdůležitější, dokonce důležitější, než fakta:

»Jejich vnímání reality nebylo utvářeno tím, co viděli a slyšeli svýma vlastníma ušima a očima, nýbrž tím, co řekl imám. Imám řekl, že Farkunda spálila Korán. Nachytán mezi svými vlastními vjemy a líčením imáma se dav ukázal být neschopen myslet sám za sebe. Muslimka by nemohla spálit Korán. Takže to musela být cizinka. Dav okamžitě uvěřil imámovi. Koneckonců, tak dobrý muž určitě nelže.«

Případ Farkundy byl ovšem specifický. Nejenže nebyla cizinkou či křesťankou, na jaké se křivé obvinění z “rouhání” zaměřuje nejčastěji: byla navíc svědomitou studentkou Islámu. Někdo udělal velkou chybu. Vypukly mnohatisícové demonstrace a ti, kteří Farkundu fyzicky zavraždili byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Jenže tím vším byla zpochybněna hegemonie moci a dokonalosti mulláhů a imámů:

»Ani ne za týden po vraždě, v odpovědi na protesty, vydala Ulema, islámské duchovenstvo, odvetný úder. 25. března uspořádali tisícový průvod poblíž mešity Shan-Du-Shamshaira. “Varuji ty, kteří využívají této příležitosti, vraždy Farkundy, k urážení mulláhů”, hřměl jeden z nich: “ženy budou zabíjeny mnohem odpornějším způsobem, než naše sestra Farkunda, a mnoho lidí zemře hroznější smrtí. Potom si již nikdo netroufne se ozvat.”«

Vidíte tu absurditu? Ulema, islámský sněm rozhodující o interpretaci islámského práva, se zcela otevřeně chvástá, že terrorem vůči svým vlastním “sestrám” upevní svou moc. Ale to je vzkaz demonstrantům. V čem spočívá skutečná moc mulláhů zjistilo následné interview Reuters s konkrétním členem sněmu Ulemy, Enajatuláhem Balighem: ten pohrozil afgnánské vládě (která si bolestně uvědomovala historii převratů, kdy byla progresivní vláda svržena kleriky), že:

»Mám 7,000 příznivců kteří poslechnou jakýkoli rozkaz jim dám. Mohu obrátit Kábul vzhůru nohama.«

Pokud se pak podíváme do historie revolučního Íránu či Afghanistánu, hned můžeme zjistit i to, z jakých skupin se primárně rekrutují takto oddaní příznivci: jsou to studenti a obchodníci. A máte-li přehled o násilí páchaném ve střední Asii muslimy proti křesťanům a jiným menšinám, víte také, že drtivá většina napadení a vražd je vyvolána právě poddáváním se pocitům pohoršení či urážky. To totiž vůbec není náhoda: má to úzkou vazbu na předislámskou arabskou kulturu, kterou Islám pouze kodifikoval a spoluuchoval v tradici a ve které byla čest tou zcela nejdůležitější komoditou, esenciální pro přežití. Ale o tom podrobněji až jindy; teď je pro nás důležitý poznatek, že problémy nejsou s těmi, kteří se nezávisle vzdělají v otázkách arabštiny, Koránu a historie nutné k exegezi a pokud možno nevyrostli v tradici rodové cti – ale pokud se někdo začne všechny tři tyto oblasti učit pod vedením jediného “všeuměla” mulláha, vydává se mu tím zcela do rukou, protože nemá žádnou možnost korekce; a pokud navíc žije v tradičně islámském prostředí, je mulláhem extrémně snadno manipulovatelný přes pocit pohoršení, rouhání či zneuctění.

Zvláště u jednodušších lidí tak snadno vznikne vztah absolutní závislosti a stejně absolutní oddanosti následovníka vůči mulláhovi, který tak ve svém okolí získává neuvěřitelnou vůdcovskou i fyzickou moc. To ale platí zejména na blízkovýchodním a středoasijském venkově.

Mulláhové etc. jako zesilovače cizích učení

Mezi islámskými učenci, imámy a mulláhy v evropských zemích a izolovanými mulláhy či imámy v zemích arabských je typicky jeden významný rozdíl: evropští islámští duchovní většinou nekáží svou vlastní interpretaci Islámu, nýbrž výklad, v němž byli vyučeni jinými, uznávanějšími islámskými autoritami typicky z oblasti Perského zálivu.

Když se umírněná muslimka, kterou stanice Channel 4 nasadila se skrytou kamerou do IKC, pustila po stopě toho, proč tam jistá Um Amira učí saúdskou verzi Islámu, wahhabismus, z oficiálních saúdských učebnic, a zavléká tak do Británie zabíjení odpadlíků od islámu a cizoložnic, odpověď nebyla pro zasvěcené nijak překvapivá: Amira se právě vrátila z tříletého studia Islámu v Medinské mešitě v Saúdské arábii, kde se učila jmenovitě podle šejka Abd al-Aziz ibn Baze, Nejvyššího Muftího Saúdské arábie v letech 1993-97.

Ibn Baz napsal více jak 60 knih, nebo přesněji řečeno učebnic, na téma Hadít, Tasfir (exegeze, resp. výkladu Koránu), Fiqh (výkladu Šaríi), morálních vlastností Alláha (inspirace pro muslimy) atd. Byl přitom tak tradicionalistický, že dokonce v letech 1966-1982 prohlašoval, že slunce obíhá kolem Země. Byl také spoluviníkem obsazení Velké mešity wahhabistickými extremisty, které vedlo saúdskou vládu ke štědré finanční podpoře wahhabistického hnutí ve snaze “outsourcovat” horlivé wahhabisty do jiných zemí včetně Velké Británie (více v příštím dílu). A navrch všeho byl také extrémně mysogynní: mj. vydal fatwu (náboženský výnos), zakazující ženám řídit auta.

Není tedy překvapivé, že tři roky studia díla takového “učence” zanechala v Um Amiře extrémní názory: není možné studovat někoho, komu se celý Egypt a zbytek světa vysmívá za primitivismus a nechat si přitom lít do hlavy, že je duševně méněcenná, aniž by došlo k úplnému, slepému poddání se vůdcovskému kultu takového šejka. Znamená to ale, že všichni západní muslimové přejímají středověké, barbarské názory a v Evropě zcela nepřijatelné a protiprávní výklady Islámu?

Ne.

Opět se totiž ukazuje, že je zde tolik Islámů, kolik je vykladačů – a jako názorná ukázka na scénu přichází jiný saúdský učitel: liberál a přitom uznávaný vzdělanec, šejk Ahmad Bin Qassim Al-Ghamdi. Ten vydal naopak fatwy, že se ženy smí líčit, mohou chodit na veřejnosti úplně samy bez mužského doprovodu, fotit se odkryté na sociální sítě, vůbec nemusí nosit Nikáb a též poslech hudby je naprosto v pořádku.

Aby to nebylo tak jednoduché, na šejka Al-Ghamdiho rozzuřeně zareagoval prozměnu nynější Nejvyšší muftí Saúdské arábie, šejk Aziz Al-Shaikh, který nahradil šíleného Ibn Baze, tvrdí pravý opak než šejk Al-Ghamdi a vyzývá jej, aby své Fatwy odvolal.

Al-Ghamdi ale výhrady jiných kleriků, muftího Al-Shaika nevyjímaje, odbyl s tím, že jsou to jen a pouze jejich osobní názory a nikoli závazný výklad Islámu. Svému kmeni pak vzkázal, že pokud jej za jeho fatwy exkomunikuje, jsou banda ignorantů, kteří Islámu vůbec nerozumí. A, pro znalejší věci opět nepřekvapivě, v tomto “islámském liberalismu” šejka Al-Ghamdiho podporovali imámové z egyptské islámské univerzity Al-Azhar. Mezi Egyptem a Saúdskou arábií totiž odedávna panuje soupeření a Egypt, jak za Muburaka, tak za Sisiho, má velké obavy ze saúdského wahhabismu i jím ovlivněného salafismu, takže se proti nim snaží bojovat.

Přeskočme prozměnu o kus dále, do Pásma Gazy, kde palestinský Hamás, odnož salafistického Muslimského Bratrstva, vyznává tak striktní šaríu, že za poslech hudby střílí na místě; či do jinak relativně umírněného Jordánska, kde šejk Abu Humám Al-Atárí, vlastním jménem Turki Al-Bináli, svými náboženskými výnosy veřejně “povolil” znásilňovat nemuslimky. Jenže aby bylo jasno, Al-Atárí není “normální” jordánský šejk: je představitelem nové generace džihadistů, kteří nahradili “staré” džihadisty nesouhlasící s nástupem ISIS. Je jedním z ideologů Islámského Státu, který od počátku podporuje a opěvuje jeho vůdce, a ostatně se také z Jordánska utekl právě k ISIS.

Když ale přeskočíme o kousíček vedle, do Libanonu, je opět vše zcela jinak: v Libanonu se totiž vyprofilovalo učení jistého Abdullaha al-Harariho, které je vysloveně anti-salafistické a anti-wahhabistické a představuje sekulární proud Islámu (takže jej samozřejmě zejména Saúdská arábie a všichni její wahhabisté k smrti nenávidí); a výsledek může pozorovat i Evropan, který tam zavítá – připomínám libanonské muslimky v minisukních a muslimské milovníky piva, zmiňované v minulém dílu.

Každý islámský učenec si tak může tvrdit co chce a zašťiťovat se přitom Koránem a vhodně vybranými Hadísami – a Imámové, mulláhové a jiní kazatelé, napojení na vyšší náboženské struktury jako je univerzita Al-Azhar či právě ony prominentní saúdské a kuvajtské duchovní a islámské učence, se prozměnu stávají “zesilovačem a hlásnou troubou” těchto cizích učení, která přenáší do životů svých místních posluchačů.

Nám ale zbývá ta nejdůležitější otázka: co způsobuje, že si někteří imámové za vzor inspirace vybírají šejky nesnášenlivé, násilnické a vehementně porušující lidská práva, jako jsou Nejvyšší Muftí Saúdské Arábie, nebo dokonce přímo válečné zločince jako je Al-Atárí, zatímco jiní imámové následují šejky či ajjatoláhy liberální, mírumilovné, mystické či přímo pacifistické a sekulární, jako je šejk Al-Ghamdi nebo jakými byli Hajjdatoláh Hübsch či šejk Abdullah al-Harari?

“Kořen všeho zla”

Odpověď je jednoduchá: peníze.

Peníze znamenají možnost stavět a provozovat mešity – a tím vybírat, kdo v nich bude kázat a co.

Peníze znamenají možnost kupovat či tisknout učebnice a tím vybírat, jak budou muslimové v dané komunitě vykládat a chápat islám.

Peníze znamenají možnost sponzorovat mladým evropským muslimům cestu do arabských zemích a jejich výuku na islámské škole, která samozřejmě učí takový výklad Islámu, jaký chce její zřizovatel.

A peníze znamenají i mediální vliv, který dokáže odklidit z pozornosti “nežádoucí” konkurenci jiných výkladů Islámu a naopak dostat do popředí a patřičně propagovat výklad toho, kdo peníze a mediální prostor má.

Naším největším problémem je pak to, že nejvíce peněz má vláda Saúdská arábie, která se z geostrategických důvodů snaží v celém islámském světě prosadit “svůj” extrémní wahhabismus a zrušit všechny ostatní formy Islámu, pročež si kupuje mlčení, podporu a poslušnost po celém světě – ale o tom bude řeč příště. Když už totiž víme, jakými způsoby jsou ovlivňováni mulláhové a imámové v Evropě a čí učení tak předávají svým následovníkům, zbývá nám rozklíčovat, proč se jakoby “zčistajasna” radikalizují donedávna umírnění či sekulární muslimové, kteří Islám moc vážně nebrali a rozhodně nenásledovali jeho radikální proudy?

Mulláhové a imámové jako agitátoři “pátečních muslimů”

V Evropě je množství muslimů, kteří Islám berou spíše kulturně než aktivně: někteří z nich Šaríu vysloveně odmítají, protože si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak strašlivé a nesnesitelné je pod ní žít (palestinští svatebčané postřílení za hudbu ji opravdu šířit nechtějí) a když přijde na věc, mluví podobně jako íránec, kterého zpovídal Asif Mall:

»Za Šáha jsme si mysleli, že Islám je dárkem od Alláha. Zabalili jsme jej do krásného obalu a dali vysoko na poličku, kde jsme jej obdivovali. Když přišel režim Ajjatoláhů, donutil nás ten dárek sundat, vybalit, čichnout si k němu a ochutnat jej; a my jsme zjistili, že vůbec tak dobrý není.«

Jak ale podrobněji rozebereme v díle o arabské a islámské kultuře, i takovíto “šaríu-už-raději-ne” muslimové se zřídka zříkají islámu jako takového: jednak se cítí být vázáni tradicí, jednak cítí potřebu naplnění i metafyzických potřeb (což ostatně platí i pro rádoby-ateistické Čechy, kteří jsou zároveň snad nejvíce pověrčivým a “Něčistickým” národem Evropy) a jednak je ovlivňuje část ze souboru osobních ctností zvaná Mufákara, tzn. vědomí vlastní skvělosti či usilování o vyniknutí v soupeření s jinými kmeny či skupinami (pocitu vlastní skvělosti se ze všech národů, etnik a kultur světa vzdala jen euroatlantická civilizace v důsledku kulturního marxismu, ale i to bude podrobněji rozebráno v dalším dílu.)

Je zde tedy poměrně rozsáhlá skupina lidí, kteří se považují za muslimy, vyznávají ne-šaríácké variace islámu a radostně žijí “evropsky”, ale pokud jim někdo nenabídne lepší metafyzický sytém, prostě formálně zůstávají muslimy včetně hrdosti na svou odlišnost. Nezapomínejte: podle různých škol je muslim muslimem dokud neodřekne Šahádu, vyznání víry; a žádný muslim nemá jistotu, že půjde do nebe: to je “vůle Alláhova” a Alláh jen přihlédne k množství “dobrých” a špatných” skutků, přičemž co je skutečně dobrý a co špatný skutek je samozřejmě záležitostí výkladu a navíc se v islámské historii dá najít precedens, že velká pomoc vyváží mnoho špatných skutků.

Jelikož ale každý muslim, když už nedělá vůbec nic jiného, navštěvuje alespoň jednou týdně páteční modlitby v mešitě, i tito kulturní nebo “páteční” muslimové si chodí jednou za týden poslechnout imáma či mulláha; a s nimi i jejich děti.

A právě zde se pak skrývá obrovský potenciál pro imámy a mulláhy ve službách politického Islámu, resp. Šaríi. Zatímco rodiče dalších generací evropských arabů a muslimů si zažili peklo Šaríi na vlastní kůži, jsou rádi, že před ní unikli do pohodlné Evropy a nemusí si ji opakovat, mladší generace tuto zkušenost nemají; a ač jsou nábožensky vzato poměrně chladní, mají silný, opravdu silný, pocit sounáležitosti s jinými muslimy či dokonce obecně všemi araby.

To je přitom struna, na kterou vůči mladým brnkají pro-Šaría islamističtí duchovní. Nekáží vůbec o náboženství, nesnaží se vykládat Korán. Namísto toho promítají záběry z bombardování pásma Gazy, afghánských vesnic či iráckých náměstí a burcují posluchače, aby pomohli zastavit “vraždění NÁS-muslimů JIMI-bezvěrci“: hrají na emoce, rasismus, silná slova, odsuzující výroky. Na koncept arabské cti, kmenové sounáležitosti, obrany utlačovaných chudáků a civilistů proti přesile “vrahů v černých ninja-kápích.” De facto na nacionalismus a pocit ublíženosti.

Tím vším cílí na dvě věci: v prvé řadě usilují o polarizaci společnosti, o pocit odcizení. Aby se mladí “páteční muslimové” přestali vidět jako součást západní společnost a naopak začali společnost vidět jako nepřítele, utlačitele, uzurpátora, okupanta, který je přinejmenším podezřelý a nebezpečný a proti kterému je potřeba se stáhnout do ústraní, spojit se proti němu a připravit se na obranu, protože “Zápaďáci nejsou jako my: nenávidí nás, zabíjí nás a jsou proti nám ve válce.”

V tom všem radikálním imámům a mulláhům pilně pomáhají konspirační teoretici, kteří často hlasitě propagují úplně ty samé teze a videa o zlých, okupantských, židozednářskobilderbergáckých USA, které chtějí vyvraždit celý svět, jako radikální imámové; a stejně tak hrají pro islámské radikály naprosto nedocenitelnou roli násilničtí “islamobijci”, protože pokud přijde něčí sestra či manželka domů v slzách a vyděšená, že jí někdo v obchoděvyhrožoval uřezáním hlavy nebo na ni řval, že je teroristka a ať táhne, paranoia “jsme ve válce, jdou po nás!” se tím potvrzuje. Už ji totiž neříká jen jakýsi mulláh jednou týdně: právě byla “potvrzena” ze strany celé západní společnosti a států EU, protože tu v očích muslimů takoví “islamobijci” reprezentují.

Proto všichni vojenští a geopolitičtí analytici upozorňují na to, že Islámský Stát i Al-Kajda výslovně úkoluje své příznivce na Západě k útokům, jejichž jediným cílem je vyvolat masivní, plošnou vendettu vůči všem muslimům a tím je utvrdit v dojmu obětí Západu a nahnat do područí radikálních imámů – za všechny z Jane’s IHS:

»ISIS… zaměřovat útoky na křesťany. Cílem je vyvolat ve křesťanských komunitách nepokoje, které povedou k odvetným útokům proti muslimským cílům a zažehnou násilí mezi komunitami. Úspěšný útok proti křesťanskému svátku či svatostánku by byl vnímán jako veřejná urážka základním hodnotám francouzské Republiky a vyústil v protiislámské protesty, násilnosti, žhářství a vandalismus proti muslimským cílům.«

Jakmile se pak takovým imámům či mulláhům podaří vyvolat ve svých zpravidla mladičkých posluchačích pocit, že jsou v nevyprovokované válce s “islamobijeckým Západem” a je otázkou osobní cti, spravedlnosti i sebezáchovy “něco s tím dělat” a “nesedět s rukama v klíně jako fotrové” (tzn. anti-šaría muslimové, kteří se takto neangažují), je již připravena druhá fáze.

Na rozhořčené a vyděšené mladíky, odcházející z mešit, se navazují členové islamistických organizací a zvou je do zahraničí. Buď do islámských internátních škol (madras) v politicky “nezávadných” zemích jako je Turecko či státy Perského zálivu, kde studentům vymyjí mozky Wahhabismem a vrátí je zpět do evropského prostředí buď jako nové radikální mulláhy a imámy, jako byla výše zmíněná Um Amira, či rovnou jako nové “spící buňky” teroristických sítí…

Nebo, v závislosti na tom, jaká skupina islamistů zrovna “loví” okolo “mobilizačních” prezentací imámů, odvezou mladistvé přímo do výcvikových táborů ISIS, Al-Kajdy či jiných wahhabistických seskupení, kde z nich udělají bojovníky.

Mulláhové a imámové jako neškodní služebníci komunity

Kromě rolí vysloveně nebezpečných a s evropskou kulturou i hodnotami neslučitelných funguje nezanedbatelné množství imámů i podobně neškodným způsobem, jako duchovní jiných věr a náboženství: komunita se domluví, že ten či onen povede modlitby, či kázání, či charitu a bere jej jako jakéhokoli jiného smrtelníka, kterému toliko svěřuje danou práci na plný úvazek. V takovém případě imám nemá autoritu ani duchovního, ani učence, ani soudce – leč pohříchu je tento modus operandi “imámů bez patentu na pravdu” rozšířený takřka výhradně mezi konvertity k Islámu v Evropě, kde kulturně navazují na judeokřesťanskou kriticky-teologickou tradici, a v Egyptě, kde se za Násira po určitou dobu prosazovala odnož Islámu silně kritizující právě autoritu imámů a mulláhů a učila, že každý věřící má hledat smysl a výklad Islámu sám za sebe, neboť imám je jen omezený člověk jako každý jiný a všechny ty slavné islámské tradice jsou opravdu jenom nezávazné tradice a mohou se mýlit.

Vysoce nadpoloviční většina evropských imámů tak patří do skupiny “3”: zesilovačů, resp. propagátorů učení více uznávaných šejků či imámů arabských; a stěžejní tedy je, na jakých (a čích) školách se učí chápat a vykládat Islám a jací islámští učenci jsou pro ně autoritami, jejichž postoje a případně fatwy zprostředkovávají svým posluchačům.