“It is fatal to enter a war without the will to win it.” – Douglas Mac Arthur
„Začít válku, bez vůle ji vyhrát, je zničující.“ (můj volný překlad)
Volební kampaň se nám dostala do poloviny. Zbývá nám zhruba 20 dní do dne D. Ubývají síly. Rodiny, práce, spánek a ostatní zájmy u mnohých z nás ustoupily volební kampani.
Mnozí z nás po očku sledují kampaně ostatních stran. Nervozita je vlastní všem lidem s kritickým myšlením, kteří o něco bojují. Vidíme nedostatky naší kampaně, vidíme nedostatky našich lídrů. Máme pocit, že jdeme vidět málo a že, když už, tak je něco špatně a mohlo být lépe. Jde nám totiž o hodně. Chceme, aby už konečně byl slyšet ve sněmovně hlas někoho jiného, než jen přerozdělovačů a společenských elit sajících ze státního cecku. Naše kulturní a politické fronta vysvětluje občanům: „Pijavice, v podobě stovek regulací a daní jsou pro vás dobré! Ještě trochu vám pustíme žilou a ekonomika poroste. Jinak to přátelé nejde, podívejte se do třeba do EU, všude to tak dělají.“ „S jakými výsledky?,“ ptáme se zase my.
Jak říkám, jde o hodně. Přesto si však dovolím odbočit.
Drobná paralela by tu byla …
Jedním z mých zájmů je historie. Zkušenosti minulých generací jsou použitelné i v novém věku informačních technologií. Lidé se nemění tak rychle jako technologie. Příběhy z let minulých nám mohou dát sílu a poučení.
V roce 1775 vypukla v 13 amerických koloniích válka o nezávislost na tehdy nejmocnější říši světa – Velké Británii. Osadníci nebyli zpočátku a ani v průběhu konfliktu v materiální výhodě. Po prvních neúspěších, začali i oni pochybovat a nejednou byla celá jejich revoluce ve velkém ohrožení. Vytrvali a byli houževnatí. Udrželi si naději.
Proti armádám vycvičeným, zkušeným, zásobovaným a placeným, stáli prakticky chlapci od pluhů, od řemesla a pár veteránů z indiánských válek. Jejich loajalita byla nesčetněkrát zkoušena, mnozí zběhli, většina ne. Často měli málo munice, hlad a hodně špatné boty.
I my, Svobodní jsme si na sebe vzali extrémně těžký úkol, podobně jako američtí osadníci, nebo u nás třeba husité, jdeme proti etablovaným stranám, armádám či organizacím úspěšných lobbistů a profesionálních kandidátů za cokoli, kamkoli. Bez kompromisů útočíme na samou podstatu jejich existence – penězovod ze státního cecku. Naštěstí u toho zatím nemusíme umírat.
Jejich prostředky a naše se nedají srovnávat. Naši kandidáti, členové a příznivci jsou spíše podobní rebelům, povstalcům či otrhané domobraně, než nádherným červenokabátníkům. Také se zvedli od svých běžných činností, povinností a práce a rozhodli se vstoupit do předvolebního boje. Takto ostatně fungovala domobrana ve skutečných republikách po staletí. A my jako občané republiky, bychom měli svou zem bránit, jak proti vnějšímu nepříteli tak nyní proti těm, kteří mají v plánu – vědomě, či ne – naši zemi vrátit či obrátit v zemi, kde zahyne ekonomická a osobní svoboda. Co nám totiž pak a zbude? Jen neustálé omezování občanů jindy tak, pak zase jinak. Dobře se samozřejmě budou mít politici, vysocí úředníci, aktivisté státem dotovaných neziskovek (ty dobrovolné postupně zahynou), či zaměstnanci firem a velkých korporací napojených na státní správu. Produktivní pracovní místa postupně zaniknou a republika – tedy omezený stát, dbající na práva občanů, zahyne.
Američtí osadníci velmi rychle zjistili, že postavit se protivníkovi v přímém střetu, je zničující. Proti palebné převaze nelze nastoupit v sevřeném šiku a opakovat taktiku nepřítele s horšími prostředky.
http://www.youtube.com/watch?v=hPK5KDCGF7g (ilustrační video, prosím toto neberu jako historickou studii, jde o americkou propagandu, ale ilustruje můj příklad)
Bojovat o zájem voličů počtem billboardů, v počtu distribuovaných letáků, v tom jak často budeme v televizi a v tisku? V tom se nemůžeme našim konkurentům rovnat.Propaganda je jejich svět a jejich zbraň. Velká média na straně status quo, copak to někdy bylo a bude jinak? Tolik vychvalovaný internet, nám pomůže jen zčásti. I naši soupeři umí udělat tak krásná videa, že i nám slza skane po líci a budeme žmoulat čepici, nad tím jak nás to emočně zasáhlo. I oni umí využívat sílu sociálních sítí.
My máme houževnatost a vytrvalost, nejde nám o funkce.
Jakou tedy máme teď šanci?
Velkou. Tisíce lidé nevědí koho a zda vůbec volit. Reklamám nevěří. Jde jim z nich hlava kolem. My v těchto volbách reálnou šanci máme. Nenechme si vzít vůli sledováním průzkumů a tím, že nás některá média a politologové ignorují. Částečně je to i záměr. Příště třeba nebudou. Denně slyším o desítkách a desítkách nových voličů. Udělejme z toho tisíci a desetitisíce.
V krátkém období do voleb musíme napnout všechny síly, co nám ještě zbývají, a pojďme …
… mluvit s voliči! Ne na Facebooku, ne na sociálních sítích, tam diskutují často jen přesvědčení a je nás tam už dost. Ne koukat se do země a jako omylem jim podávat letáček. Hezky pozdravme, jsme přeci hrdí na to, že máme možnost je oslovit. Mluvme s lidmi, známými, známými známých. Když už dáme čas do kontaktní kampaně tak si nepovídejme mezi sebou, na to bude čas po volbách. Každá minuta, kterou zabijeme smíchem nad Sobotkovými rovnátky, zradou ODS, vysmíváním se ostatním stranám, jak jsou nemožné, je ztracena v náš neprospěch (nehledě na hloupost takových řečí). Teď není čas na 4 hodinové debaty o Marxismu a nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Potom. Odložme také další jiné debaty o ničem. Na potom. Buďme disciplinovaní. Buďme tvrdí vůči sobě samým.
Musíme oslovit mnoho a mnoho lidí a ptát se: Chcete systém pro ty „nahoře“, nebo pro ty co ještě pracují a tvoří? Pokud pro ty pracují, tak volte č. 2. Nikdo jiný než Svobodní neútočí na podstatu problému. Jak může zájem pracujících hájit člověk, který v životě nepracoval jinde než jako poslanec? Jak může zájem živnostníků, malých a středních podnikatelů zastupovat člověk, který se jinde než v obrovských korporacích nepohyboval a jednu z nich vlastní? Strana zastupitelů a starostů, tak ta také hájí jejich zájmy.
Zapalme další nadšením, jde nám o budoucnost naši, našich dětí, jde nám o republiku a zemi. To nejsou malé cíle! Na otázku zda jsme volitelní, odpovídejme, že 40 let tu byli volitelní jen komunisti a tak snad to není důvod jim dávat hlas. Na otázku, které slavné osobnosti máme na kandidátkách, odpovídejme, že chválabohu žádné a zda by chtěli, ať nás podpoří třeba takový Daniel Hůlka nebo Jirka Šlégr? Chtějí mít na kandidátkách, lidi co jsou se současným systémem zadobře, nebo ty, kteří jsou jako oni pod tlakem státu a rozumí živnostníkům, pracujícím a podnikatelům, jsou jedni z nich?
Jakou šanci máme po volbách?
Ještě větší. Přibylo nás. Zorganizujeme se lépe. Zapojíme více lidí. Bude-li vůle. Vaše vůle. Ostatní hnutí investují do svých lídrů a na ostatní kašlou. Udělejme opačně. Investujme do našich členů, vzdělávejme je. Učme se komunikovat. Máme výborné argumenty, jen je umět použít. Lídři jsou důležití, ale jsme Svobodní – ne spolek přátel Petra Macha. Sami se organizujeme!
Neanalyzujte, neparalyzujte! Buďme vidět!
Nesrovnávejme kampaň ostatních a naši, nenechme se znervóznit, že mají hezčí obrázky a videa. My máme už stovky zapálených lidí a pracujme na zapojení dalších a dalších. Zapojme se tam, kde to má smysl – mluvením s voliči. O tom je přeci politika. Podpořte ty, co jsou venku a s lidmi. Slovem, teplým čajem. Materiální podporou. Dovezte jim materiály, lepte plakáty.
Pojďme se tedy nyní nadechnout a pak v posledních 2 týdnech kampaně do toho dáme vše, co to půjde. Výmluvy, proč to nejde, nechte na potom. Kdo chce, ten se zapojí! Nemusíte stát jen tam kde, vám to určí předseda kraje. Stoleček a letáky si můžete vzít všichni, kdykoli a kamkoli. Před továrnu, před obchody, na pěší zónu. Nevymlouvejte se, že Vás nikdo neoslovil, nezapojil. Nezorganizoval. Nedodal. Nepřivezl. Nevysvětlil. Na to teď není čas.
Přestaňte říkat kolegům v okopech, že míří špatně a raději sami rychle nabíjejte a palte!
