Osudná domýšlivost podruhé

Před deseti dny jsem napsal článek o našem školském systému. Debata, kterou vyvolal, mě upřímně těší. Pozornost získal jistě i díky tomu, že jej převzal učitelský portál Česká škola. Text zřejmě ťal do živého a reakce učitelů a přátel školy na sebe nenechaly dlouho čekat. Na ty zajímavější bych nyní rád reagoval.

Prý i Ondřej Šteffl trpí jen utkvělou představou o tom, co je pro druhé lidi dobré a považte: on jim to dokonce prodává? Ale o tom to právě je! Pokud nevěřím, že Štefflova SCIOškola je tím pravým místem pro mé děti, jednoduše tuto školu svým dětem nezvolím. Přál bych si, aby rodiče a studenti měli tuto svobodu volby ve školství vždy. Stejně tak bych nikdy neupíral konzervativnějším povahám zvolit takové vzdělávání, jaké je i jim blízké a známé.

Nesmírně častá, a zajisté pochopitelná, je obava, že reformy vedoucí k uvolnění školského systému by způsobily chaos a společenské turbulence. Ale právě decentralizace přece nejlépe dovede předcházet celospolečenským přešlapům. Lépe, když se každý vydá svou cestou, než když vykročí všichni společně do propasti. Že případné špatné rozhodnutí jednotlivce bude mít důsledky na zbytek společnosti? To je kolektivistický argument. Společnost žádnou poptávku po absolventech toho či onoho vzdělání nemá. Poptávají jen jednotlivci. A nedostatek lidí s určitým zaměřením vede ve svobodných společnostech k jejich většímu finančnímu a společenskému ohodnocení, čímž celá liberální společnost udržuje sama sebe v rovnováze. Každému svéprávnému člověku jde o jeho blahobyt (nikoliv jen finanční). Toto ho činí způsobilejším rozhodnout o svých záležitostech, než kteréhokoliv úředníka nebo odborníka z diskusí. A děti? Za ty po celé jejich dětství zodpovídají jejich rodiče, kterým se jedná o blaho svých potomků. Jsou výjimky. Teprve ale tehdy, když se prokáže, že rodič jedná proti zájmům dítěte, smí zasáhnout stát. Nikdy dříve! A jestliže připustíme, že existuje celospolečenský zájem na vzdělávání jednotlivců, pak je v pořádku vzdělávání platit z veřejných prostředků. Ale nechť pak nejsou zvýhodňovány některé formy vzdělávání nad jinými. Dejme lidem možnost nebýt součástí cizího plánu.

Vztah poskytovatel-klient je prý ve školství nepřípustný také proto, že řada klientů bude hledat nejsnadnější průchod studiem a budou po poskytovateli žádat benevolenci a absolutní volnost. A kvalita vzdělání půjde stranou. Tak ať. Takový klient, který si přeje poskytovat vzdělání druhé či třetí jakosti pro studenty druhé či třetí jakosti k tomu má získat příležitost. A kdo chce provozovat prestižní školu pro ty nejlepší, musí mít možnost vytvořit si k tomu podmínky. Taková situace je přece lepší, než když je kvalita všude stejná, průměrně špatná.

Nejvýmluvnější je ale nakonec asi tento citát: “V žádném případě nesouhlasím s tím, aby si parta rodičů řekla, že budou své dítě vyučovat doma a nebo někde u známého učitele místo řádné povinné docházky.” Namísto chození kolem horké kaše autor dává jasně najevo, že přesně ví, co je pro cizí děti nejlepší a těší ho, že má na své straně donucovací aparát, který je k tomu správnému životnímu stylu prostě donutí. Odmítám takový paternalismus (vy nic nevíte, já to vím, já vám řeknu, co je pro vás dobré), považuji lidi kolem sebe za dospělé, schopné činit rozhodnutí (i za své děti) a nést za ně odpovědnost.

Prý jsem skutečnou socialistickou školu nikdy ani nezažil. Doufám, že argument ve stylu “V Rusku jsi byl? Nebyl. Tak mlč.” nenapsal člověk učící naše děti. A mimochodem jsem školství za socialismu zažil. V první třídě jsem říkal soudružko učitelko a kreslil Auroru. A opravdu si myslíte, že po 17.listopadu socialismus ze škol zmizel, protože přišel Václav Havel? Kéž by.

Školy před rokem 1990 se prý v ničem nepodobají dnešním školám. Ani stylem výuky, přístupem učitelů, ba ani atmosférou. Říká kdo? Kdosi diskutující na internetu? Nemyslím si, že styl výuky, přístup učitelů nebo dokonce atmosféru lze jakkoliv poměřovat. Jistěže došlo ke změnám, jistěže je hodně věcí jinak. Vše je ale subjektivní. Pro někoho nastal před pětadvaceti lety obrat o 180 stupňů, pro jiného ne. Já ctím svobodu, s čímž souvisí též nárok na vlastní výklad reality, která nás obklopuje. Snaha podsouvat lidem své vlastní pravdy je jen dalším případem osudné domýšlivosti kolem nás. Stále trvám na tom, že ve školství máme přílišnou centralizaci a socialismus.

Pro politiku zastánců osobní svobody, zůstává pozitivní alespoň to, že pojem “socialismus” a “donucení” lidé vnímají vesměs negativně. A na tom můžeme stavět.

9 replies
  1. poste.restante
    poste.restante says:

    “Snaha podsouvat lidem své vlastní pravdy je jen dalším případem osudné domýšlivosti kolem nás.”
    Jednoznačně souhlasím. Pro autora článku to platí téměř stoprocentně. 🙂

    Odpovědět
    • Tomáš Pajonk
      Tomáš Pajonk says:

      Jsem rád, že jste použil slovo téměř 🙂
      Máte pravdu – já říkám co si myslím, mám svůj názor, chci aby se mnou souhlasilo více lidí. Neschovávám se, ale za autoritu ministerstva, či jiného úřadu.

      A říkám jedno – na svém a za své. Každý ať si učí / nechá učit sebe a své děti jak on uzná za vhodné, pokud tím nepáchá trestnou činnost.

      Nedomýšlím nic za Vás, učte děti co uznáte za vhodné, ale nechte ostatním to právo též. Je to tak moc?

      Odpovědět
      • poste.restante
        poste.restante says:

        Podívejte, tohle by bylo na dlouhou debatu, s příliš nejistým výsledkem. Její smysl by navíc ani tak nespočíval v diskusi nás dvou, ale spíše v možnosti ostatních čtenářů seznámit se s našimi postoji a v možností je konfrontovat. Při vší úctě k Vám, těmto stránkám a Vašemu blogu, nemyslím, že toto je platforma, na které bych se podobné diskuse chtěl účastnit. Z mého pohledu je to už příliš neefektivní plýtvání časem. Tomu byste měl, jako příznivce svobodného trhu, rozumět.
        Pokud máte zájem, vložím komentář na web ceskaskola.cz. Pokud se debata rozvine, můžeme pokračovat tam.

        Odpovědět
          • poste.restante
            poste.restante says:

            No vidíte. Zase ta domýšlivost. 🙂
            Proč probůh FALEŠNÁ úcta?
            Mám primárně úctu ke každému člověku, i k názorovému oponentovi.
            K tomu vlastně ještě větší, neboť je to člověk, který jde se svým názorem do střetu a obvykle je to tedy i člověk aktivní ve veřejném prostoru. Tudíž si v mých očích zaslouží více úcty, nežli ten, kdo se jen vzteká doma u televize a v hospodě kafrá u piva. Vážím si jej minimálně do té doby, než mne svými slovy či skutky přesvědčí, že si úctu nezaslouží. Vy to máte jinak?

            Mimochodem “výkop” byl proveden. Jeden komentář už tam je. Uvidíme, jestli se někdo přidá.

          • Tomáš Pajonk
            Tomáš Pajonk says:

            “Mám primárně úctu ke každému člověku, i k názorovému oponentovi.
            K tomu vlastně ještě větší, neboť je to člověk, který jde se svým názorem do střetu a obvykle je to tedy i člověk aktivní ve veřejném prostoru. Tudíž si v mých očích zaslouží více úcty, nežli ten, kdo se jen vzteká doma u televize a v hospodě kafrá u piva. Vážím si jej minimálně do té doby, než mne svými slovy či skutky přesvědčí, že si úctu nezaslouží. Vy to máte jinak?”

            To mám naprosto stejně.

            Bohužel slova “Při vší úctě k Vám” jsou častěji používány ironicky a negativně. Vzhledem k tomu, že žert jste použil už na začátku, počítal jsem spíše s tou ironií.

  2. poste.restante
    poste.restante says:

    Ne, opravdu to nebylo míněno ironicky.
    Koneckonců příspěvek z 9:10 se celý nese spíše ve věcném duchu.
    Já mám slovní spojení “při vší úctě” spojena spíše s modelovou situací seriálu JAG, kde se vyskytují dost často a to v souvislostech, kdy služebně mladší důstojník oponuje služebně staršímu, nebo rovnou soudci. A to, jak jistě uznáte, jinak než s úctou a respektem nelze.

    Odpovědět

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

ten − six =