V sobotu 10.12. v 17:00 rezignoval Petr Mach na funkci předsedy Strany svobodných občanů. V okamžiku rezignace jsem na Republikovém Výboru nebyl. S Petrem Machem jsem později mluvil přímo.

O události překvapivě informovalo dost médií: Echo, Idnes, Novinky, Aktuálně

Uvnitř strany nyní běží procesy, které by měly spustit volbu nového předsedy. “Zastupujícím” místopředsedou je nyní František Matějka.

Co to znamená? Co se bude dít?

Petr Mach si nyní požádá o důvěru členské základny a tím pádem silný mandát k tomu, aby vedl kampaň směrem, kterým chce. Můžou se stát dvě věci:

1. Pravděpodobná varianta: Petr Mach obhájí svou funkci. Na dlouhodobé obecné směřování Svobodných pak bude tohle mít jen minimální vliv. Bude však jasný mandát a téma do voleb 2017,  po jeho volbách se začne s přípravami.
2. Málo pravděpodobná varianta: Budou jiní kandidáti na předsedu a nějakou náhodou vyhraje jiný. Pak můžou nastat zásadní změny v akceschopnosti strany. Krátkodobě téměř určitě negativní. Dlouhodobě podle charakteru daného kandidáta.

Byl to dobrý krok?

To se teprve uvidí. Byl to rozhodný krok. Byl to čin. Dokonce kontroverzní a nepříliš sjednocující.

Co si myslím já?

Plus body za rozhodnost. Nicméně do této situace se Petr Mach v podstatě dohnal sám.

Proč se to stalo?

Protože Petr chtěl vyřešit konflikt ve straně demokratickou procedurou, ve které by měli členové možnost se vyjádřit. Konflikt se týkal směřování kampaně, nikoliv ideového směřování strany.

Proč konflikt?

Protože ve straně jsou dva hlavní tábory, které řeší podobu kampaně do sněmovních voleb 2017 a mají zásadně jiné představy o tom, jak by měla vypadat.

Proč dva tábory?

Protože Svobodným na své straně záleží. Trápí je léta neúspěchů. Chtějí, aby Svobodní uspěli a měli šanci otočit kormidlem toho, kam tato země spěje. Každý z nás je však jiný naturelem, morálkou, vůlí, volebními zkušenostmi. Z toho pak vyplývá úplně jiný důraz na kampaň a jiná víra v úspěch. Byť patřím k jednomu z těch táborů, tak si nemyslím o drtivé většině členů druhého tábora vůbec nic špatného. Tábory v podstatě vznikly jako reakce na volební výsledek v krajích 2016 a do určité míry je to výsledek volebního výsledku v roce 2014 a malé aktivity v roce 2015 a 2016.

Proč ta malá aktivita?

Protože vedení málo vedlo. Členská základna nepotřebuje kritiku, lajnování, peskování  a neprůstřelnou procesní správnost. Členská základna potřebuje příklady. Členská základna potřebuje toho, kdo poběží a bude křičet “Za mnou!”. Lidé, kteří umí velet: “Vpřed!”, se více uplatní v jiných organizacích.

Proč vedení málo vedlo?

To do velké míry vyplývá z naturelu vedení strany a jeho formy.
1) Mimoparlamentní strana má jen malé zdroje na udržování dlouhodobé kampaně a volebního štábu.

2) Pokud navíc taková strana má ve vedení spíše lidi trpící “analýzou-paralýzou”, pak to větší akčnost nadále zpomaluje. Vplynutí dvou nových místopředsedů v roce 2015, kteří byli sice akčnější, ale na druhou stranu spíše ve svých vizích a projevech než v dotáhnutí konkrétních akcí, paradoxně stranu moc nerozpohybovalo.

3) Navíc, pohled zevnitř je značně jiný než pohled z vnějšku – když jste uvnitř, je pořád k řešení stovka malých věcí, kterými se předsednictvo zahlcuje, a ono má pocit, že “maká” a posunuje věci. To, že se pak vlastně neděje nic, vnímá jen velmi těžko, a na takovou kritiku ani moc není schopno reagovat.

4) Není to zcela pravdivé, že by byla jen malá aktivita. Lokální aktivita je ve Svobodných bohatá, ale to samozřejmě neovlivní vnímání značky republikově.

Proč jsme si to tak nastavili?

Jsme stranou idealistů. Viz můj projev na sněmu. Potřebujeme však idealistické praktiky. Jenže jak pozná čirý idealista praktika, když jím vlastně do určité míry trochu i pohrdá? Blbě. Hodně blbě. Musel by jít do sebe a uznat, že něco neumí, v čemž mu paradoxně brání jeho idealismus. Místopředsedové byli a jsou voleni více na základě politických postojů (rok 2015) než na základě manažerské schopnosti. To dává členům smysl. Velká část členské základny jsou právě takoví idealisté.  To je moc dobře, o tom to má být.

Navíc idealisté odpouští svým idolům a chtějí jim věřit. Jenže to prostě vyžaduje, aby se objevil idealista a současně geniální manažer, nebo idealista, který nějakého geniálního manažera má v týmu a maximálně mu věří. A kde takové lidi brát?