Příspěvky
Kdo je tady pravice? přou se Svobodní s Hájkem před eurovolbami
Po ekonomicky kritickém roce 2009, po němž mnoho evropských států skončilo v hospodářské bryndě a stalo se závislými napomociEU, euroskeptická hnutí začala napříč Evropou sílit. Britskému premiérovi Cameronovi dělá vrásky Strana nezávislosti Spojeného království, Francie má svou Národní frontu anovězaložená Aliance pro Německo jen těsně nepřekročila hranici pro vstup do německého parlamentu.
V Česku má kritika EU dva základní směry: jeden, který hlásají Svobodní (opřený o kritiku unijní byrokracie a tezi, že vně EU by české ekonomice bylo lépe) a druhý, slovy těch, kteří se k němu hlásí, konzervativní či národovecký. Ten v Unii a nejen v ní vidí především ničitele tradičních hodnot, napříkladrodinyči víry.
Předseda Svobodných Petr Mach s tímto rámcovým dělením souhlasí. “Do jisté míry to tak vnímám. Z okolí Akce D.O.S.T. nebo pana Hájka, případně těch nově vznikajících uskupení jako Ne Bruselu, je cítit velká míra netolerance, nenávist k různým skupinám. To je nám absolutně cizí,” říká(Mach sám podepsal původní “manifest D.O.S.T.”, s následnými aktivitami sdružení Akce D.O.S.T. nesouhlasí.)
Dodává, že Svobodní staví na principu dobrovolné spolupráce – například členství v Evropské zóně volnéhoobchodunamísto v EU patří k jejich známějším požadavkům. “Zatímco proudy kolem Akce D.O.S.T. by rády skrze stát uplatňovaly svůj hodnotový systém,” popisuje rozdíl svýmpohledemMach.
V kritice EU i českého politického mainstreamu coby levice se oba směry shodují, zároveň nicméně válčí mezi sebou. “Svobodní se – podle mě mystifikačně – vydávají za pravicovou stranu,” říká například na svém webu Protiproud.cz publicista a někdejší vicekancléř prezidenta Václava Klause Petr Hájek.
“Široko daleko od nás vlastně není žádná pravicová strana. Ty, co se hlásily k pravici, v podstatě zanikly,” kontruje šéf Svobodných Mach. Z jeho pohledu jsou všechny větší strany včetně ODS nalevo.
Nedaří se kvůli Svobodným, stěžoval si Klaus
Aktivisté, kteří se označují za konzervativce a národovce (či alespoň jedno z toho), dosud voliče nezaujali. Například v podzimních sněmovních volbách zcela propadl narychlo slepený blok Hlavu vzhůru. Exprezident Klaus si už před volbami, jako by tušil fiasko, postěžoval, že blok připravili o úspěch Svobodní, neochotní podřídit se koalici zaštítěné Janou Bobošíkovou.
“Největší úder tomu dala jedna malá strana, která je nám jinak názorově velmi blízká, ale která se v žádném případě připojit nechtěla. Byla to strana Svobodných občanů Petra Macha. To, že se nebyl ochoten přidat, byla zásadní trhlina v pokusu takovéto širší seskupení udělat,” řekl tehdy Klaus o – jeho slovy – pokusu integrovat pravici (více zde).
Hájkova a Pajonkova bitva o rodinu a národní zájmy
Místopředseda Svobodných Tomáš Pajonk
Dobrou ilustraci toho, v čem spor mezi euroskeptiky vězí, přinesla lednová výměna názorů mezi Hájkem a novým místopředsedou Svobodných Tomášem Pajonkem. Hájek na Protiproudu publikoval text autora s pseudonymem Václav Danda.
“Kromě důsledného odmítání Bruselu, což je podmínka nutná, ale nedostačující, musí(národní zájmy reprezentující)subjekt nabízet i obhajobu tradičních civilizačních hodnot. Z těchto důvodů nemůže být alternativou ani Strana svobodných občanů, pro kterou je národ sprosté slovo. (…) Ostře libertariánský kurz byl potvrzen na prosincovém sněmu volbou obhájce sňatků homosexuálů Tomáše Pajonka místopředsedou strany,” uvádí Danda (celý text zde).
Spor o rodinuTomáš Pajonk se podle svých slov do hledáčku konzervativců dostal v říjnu 2012, kdy napsal krátkou polemiku na téma “když svobodu, tak ekonomickou i sexuální”. “Oni jsou velmi citliví na jakákoliv vyjádření podpory homosexuálnímu hnutí a pochopili to tak, že já jsem obhájcem takového hnutí,” řekl iDNES.cz. Pajonk, ženatý otec tří dětí, říká, že rodinu, která podle něj je “životaschopnou institucí”, je správné podporovat osobním příkladem, nikoliv státním zásahem. Podle konzervativců naopak existují určité normy, například rodinný svazek muže a ženy, které by oni z pozice státu a síly udržovat chtěli. “Oni (Svobodní) se v jinak srozumitelné snaze o co největší omezení role státu domnívají, že například manželství homosexuálů je něco, do čeho by stát neměl mluvit. Že i to je součástí libertariánského postoje. Já jsem se mu snažil vysvětlit – a myslím, že i vysvětlil – že to je omyl, že vlastně od státu něco chtějí. Manželství není nároková záležitost, je to zvýhodnění nějaké skupiny ve veřejném zájmu. Důsledkem manželství muže a ženy jsou děti a budoucnost národa, což homosexuální manželství zajistit nemůže, takže na tom stát nemůže definovat žádný zájem. Chtějí-li na homosexuální manželství jako garanta stát, tak vlastně říkají – státe, my od tebe něco chceme,” řekl iDNES.cz Hájek. Doplnil, že je třeba uvědomovat si rozdíl mezi libertariánstvím a anarchismem a ve zmíněném sporu o rodinu došli s Pajonkem k porozumění. |
Pajonk to nenechal bez odezvy. “Národ pro Svobodné sprosté slovo není. Bohužel slovu národ a národní zájmy zničili jakýkoli pozitivní nádech právě někteří konzervativci, kteří žádní skuteční konzervativci nebyli, jen autokraté oblečení v kabátku ‘ochráncůjazyka, národa a vlasti’,” reagoval (celý text zde).
Dodal, že není žádným “homosexuálům fandícím člověkem” a že by byl nejraději, kdyby stát do rodinných vztahů nezasahoval. Čímž si vysloužil obsáhlý útok ze strany Petra Hájka (celý text zde), který mu vyčetl obavu používat slovo ‘národ’, absenci idejí a strukturovaného myšlení. Dodal, že ho děsí, že pro Pajonka je rodina “více než stát”, a bod po bodu oponoval všem jeho tvrzením.
Pajonk reagoval stručnou replikou, uvedenou větou o falešných konzervativcích: “Nemůžeme prosazovat Hájkovo aktivistické vidění světa. To, že s námi nesouhlasíte, jen potvrzuje, že jsme na dobrécestě,” napsal šéfovi Protiproudu. Oba muži se pak ještě sešli a shodli se na tom, že stát by neměl občany nikam vést a nikamspolečnostsměrovat (více viz. box).
Na scénu vstupuje Jakl
Co z Hájkovy strany vypadá jako slovíčkaření (například dedukce, že Pajonk “státem opovrhuje” ze stručného Pajonkova “rodina je pro mě víc než stát”), ve skutečnosti zvýrazňuje, kde je mezi oběma euroskeptickými proudy ona dělicí čára. Objasnění napomohl další člověk z okolí Václava Klause, který častěji spíše provokuje a rozděluje: Ladislav Jakl.
“Už nejméně dvě desetiletí mě trápí vzájemné nepochopení mnohých ekonomických liberálů a mnohých lidí oddaných tradičním konzervativním hodnotám a víře,” napsal na svůj web.
Podle Jakla totiž to, že je někdo zdrženlivý k použití státu a jeho mocenských nástrojů k prosazování určitých hodnot – tak jako Svobodní – neznamená to, že sám je vůči těmto hodnotám neutrální a že je lidsky každodenně nehájí. A naopak podle něj člověk, který odmítá relativizaci hodnot, ještě nemusí chtít učinit ze státu beranidlo k prosazování všeho, co prosazuje za dobré.
Bývalý hradní tajemník z éry Václava Klause sice připouští, že spor je částečně užitečný kvůli vyjasnění východisek a stanovisek, zároveň je ale podle něj zničující. “I tam, kde nabývá podoby osobní nesmiřitelnosti a militantnosti a kde přehlušuje v mnohém společné ideje a cíle,” píše Jakl (celý text čtěte zde).
Chceme vaše hlasy, ale web nemáme. Dejte si svařák
Před blížícími se eurovolbami liberálnější Svobodní působí organizovanějším dojmem než ostatní síly z tábora, který se označuje za protiunijní.
Uskupení Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru!, které před kláním o Sněmovnu podporoval Václav Klaus, dnes nefunguje ani web. Poslední příspěvek na svém facebookovém profilu má ze 14. prosince 2013, kdy navrhovalo příznivcům, ať si “udělají svařák”. Dosavadní stránky spřízněné Suverenity nijak neupozorňují, že strana změnila název (nyní Česká suverenita), web i předsedkyni.
Nejostřeji z protievropského tábora své postoje formuluje Ne Bruselu (dříve Právo a spravedlnost), personálně propojené s Akcí D.O.S.T. Straně s antisemitským podtónem se dostává značné podpory v alternativních médiích, do nichž její kandidáti bez přiznání své stranické příslušnosti přispívají.
Kromě vystoupení z EU (to chtějí i Svobodní) prosazují i některé hodnoty blízké jak Hájkovi, tak mainstreamové KDU-ČSL (proti potratům, pro tradiční rodinu), ale staví i na konspiračních teoriích. Slibují “konec rejdů nepřátelských agentů” či postavení “zednářských a jiných tajných spolků pracujících proti státu mimozákon“. Zákazem propagace homosexuality a zpřísněním dohledu nad nevládními organizacemi by zase Česko rádi přiblížili putinovskémuRusku.
Mach, Payne a Pajonk povedou Svobodné do eurovoleb
Strana svobodných občanů ve čtvrtek představila svou kandidátku do evropských voleb. Lídrem je předseda Petr Mach, za ním jsou místopředsedové Jiří Payne a Tomáš Pajonk.
Pořadí kandidátky určovali členové a registrovaní příznivci v internetovém hlasování. „Máme primárky v pravém slova smyslu. V ostatních stranách rozhodují bafuňáři shora,“ poznamenal Petr Mach.
Svobodní mají jako jeden ze stěžejních bodů programu vystoupení ČR z EU. Přesto chtějí, aby v europarlamentujejich hlas zazněl: chtějí v něm bojovat zvláště proti regulacím, chtějí také, aby ČR měla trvalou výjimku z eura. „Ušetříme českým občanům miliardy korun,“ prohlásil Mach.
„V důsledku přeregulace zanikly celé civilizace. Před vstupem do EU stály banány devět korun, dnes stojí 28,40. I to je důsledek evropské regulace,“ doplnil místopředseda Payne s trsem banánů v ruce. Podle něj budou mít euroskeptické strany v Evropském parlamentu po volbách možná až padesátiprocentní zastoupení.
Mach: Kdo si vzpomene na Bobošíkovou?
Petr Mach se nedávno sešel s předsedou ODS Petrem Fialou, který Svobodné už několikrát vyzval k užší spolupráci. „Slučovat se rozhodně nebudeme, ale spolupráci na půdě europarlamentu si představit umíme,“ řekl Mach.
Do eurovoleb se chystá více stran, které se označují jako konzervativní pravice: například Občanská konzervativní strana, Republika či Ne Bruselu! – Národní demokracie. „Tyto pokusy nebereme jako vážnou konkurenci. Kdo si dnes vzpomene na Libertas, Suverenitu, Hlavu vzhůru či paní Bobošíkovou?“ poznamenal Mach.
Svobodní získali 12 miliónů jako státní příspěvek za parlamentní volby, kde je volilo 2,46 procenta lidí. Kampaň budou ale financovat i z darů příznivců, které podle nich stále rostou.
Ať už nás politici nechají na pokoji. A neberou nám peníze.
ROZHOVOR TOP 09 a ODS posunuly během své vlády Českou republiku blíže k socialistickému přerozdělování a nařizování. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz to řekl šéf Strany svobodných občanů ve Zlínském kraji Tomáš Pajonk. Řeč byla také například o tom, co musí dnes nepopulární pravicové strany udělat proto, aby získaly zpět přízeň svých voličů.
Stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek chce pro fyzické osoby zavést daňovou progresi s horní sazbou 38 procent místo současné 15procentní rovné daně, firmám chce zvýšit daně z 19 na 21 procent. Předseda strany Bohuslav Sobotka také naznačil, že ČSSD by po vyhraných volbách nesnížila DPH. Znepokojují vás tyto programové záměry sociálních demokratů?
Zvyšovat daně se evidentně stane tradicí pro všechny současné parlamentní strany. Sociální demokraté sice naoko protestovali proti zvyšování DPH, ale nejspíše jsou rádi, že to za ně udělali jiní. Znepokojuje mě snadnost, s jakou ČSSD zapomněla na vlastní protest proti vyšší DPH. Další zvyšování daní mě samozřejmě znepokojuje také, ale tak nějak bych to od ČSSD čekal.
Mládek chce také bojovat s takzvaným švarcsystémem, tedy zaměstnáváním lidí na živnostenský list místo na pracovní smlouvu. Jak vnímáte tento záměr?
Švarcsystém je v prvé řadě reakcí na daňový útlak. Jde na něm hezky vidět, že když mají lidé volbu dávat peníze eráru a věřit, že se o mě postará, nebo raději brát více peněz a starat se sami, jen málokdo (pokud vůbec někdo) volí první variantu. Všichni politici, kteří nechápou, že občan není pro stát, ale stát pro občana, dříve či později napadnou tuto možnost svobodné volby. V druhé řadě je švarcsystém pokus nahradit příliš rigidní zákoník práce dohodou mezi rovnoprávnými subjekty, do které se nikdo další plést nebude. Snižuje to riziko na straně zaměstnavatele a tím zvyšuje jeho zájem lidi zaměstnat.
Boj se švarcsystémem zvýší nezaměstnanost a bude dále prohlubovat stres lidí, kteří se v něm pohybují. Většině lidí to ve svém důsledku uškodí. Chtěl bych žít v zemi, kde mohu jako svobodný občan uzavřít smlouvu s dalším člověkem o tom, za jakých podmínek budu pracovat, bez nutnosti znát stovky stran zákonů a v dobrovolném smluvním vztahu být vázán něčím, čím být vázán nechci.
V případě, že vyhrají sociální demokraté příští volby do Poslanecké sněmovny, bude mít levice absolutní většinu téměř ve všech zastupitelských orgánech. Jaký je to signál pro pravici?
TOP 09 a ODS posunuly během své vlády Českou republiku blíže k socialistickému přerozdělování a nařizování. To, že to doplnily podporou zájmových podnikatelských skupin ze státního rozpočtu, je jen další sypání soli do ran voličů a občanů. Na levici si začínáme zvykat už teď. O pravicové vládní politice se téměř nedá hovořit. V temnotách zvyšování daní a regulací sice sem tam probleskne nějaká ta naděje (třeba, že Petr Nečas zastavil honbu na „švarcsystém“), ale to je pro mě příliš málo.
Pravice však má šanci se obrodit. Jednou z možností je nechat ODS totálně vyhladovět, nepustit ji do parlamentu. To by mohlo vést k vnitřní obrodě. Ta ale bude dlouhá a některé zásadní problémy ve stanovách strany to dost komplikují.
Druhou možností je Strana svobodných občanů. Ta se o obnovu pravice pokouší na zelené louce. Je to běh na dlouhou trať, ale nepronásledují nás duchové minulosti a měli jsme možnost se z pádu ODS poučit. Naše stanovy mají naprosto jasné vnitřní volby a kdo bude na prvních místech kandidátek, je zcela v režii členů a příznivců strany.
Signál je to jasný – současný „pravicový politik“ oblíben není. Pro mne je charakteristickým znakem pravicového politika pokora a víra ve zdravý rozum svých spoluobčanů. Společnost a hospodářství je složité, má mnoho vazeb. Nikdy nemohu porozumět a odhadnout veškeré důsledky konkrétního nařízení. Vím, že nerozumím všem dopadům toho, co mohu s mocí udělat. Neměl bych tedy moc nikdy zneužívat a obecně čím méně moci a vynucování politik k dosažení cíle použije, tím lépe.
Myslím, že lidí, kteří nechtějí řídit svým spoluobčanům život, je dle mého stále většina. Mnozí si to ale takto přímo neuvědomují a stále hledají dobrého vůdce, osvíceného panovníka. To je přirozené a dokud si hodně lidí neuvědomí, že takový vůdce je jen velká iluze, může nebezpečný trend nárůstu státu pokračovat.
Představuje podle vás rostoucí vliv komunistů nebezpečí pro tuto zemi? A mají sílu to současné pravicové strany změnit? Co se s tím dá dělat?
Komunisté dostávají protestní hlasy. Hlasy právem frustrovaných lidí. Nemyslím si, že roste počet lidí, kteří si myslí, že neomarxismus v podání KSČM je nějaká opravdová varianta. Jeden z názorů, který jsem už párkrát slyšel, hezky shrnul jeden z mých známých: „Já vím, že levice krade stejně jako pravice, ale levičáci nám aspoň občas něco hodí. Pravičáci, ti pomůžou tak leda podnikatelům.“
Nebezpečí komunistů vidím v rehabilitaci socialistických myšlenek, ve spojení se spoustou lidí, kteří stále věří v to, že může fungovat socialismus s „lidskou tváří“. Komunisté v radách krajů a měst mají pod kontrolou úředníky a mají velkou šanci šířit myšlenky nesvobody a třídního boje dále do společnosti mnohem efektivněji. V tom vidím největší problém.
Současné pravicové strany jsou svou arogancí a přímými původci části těchto volebních zisků. Když někdo zneužívá svou moc a ještě si u toho mlaská, tak se nemůže divit, že jeho nepřátelé se sjednotí a mobilizují.
Současná „pravice“ bude v dalších volbách nejspíše opět mobilizovat proti socialismu, komunismu a levičáctví. Je to jejich jediný trumf. Sázka na kartu „My jsme špatní, ale oni, oni jsou mnohem horší!“ je sice zatím relativně zatím úspěšný model, ale každý model jednou přestane fungovat a já bych na něj nesázel.
Miloš Zeman avizoval, že 2. dubna podepíše doplněk lisabonské smlouvy, který se týká nového záchranného fondu eurozóny – Evropského stabilizačního mechanismu. Jeho předchůdce Václav Klaus měl dokument za zrůdnou a absurdní věc a odmítl ho podepsat přes to, že jej schválil parlament a k podpisu prezidenta vyzval Senát. Jak se k této problematice stavíte vy?
Nechci, aby naše republika byla součástí tohoto záchranného fondu. Nejde o neochotu pomoci. Nevím, kdo si myslí, že je rozumné půjčit svému kamarádovi, který právě prohrál 100.000 Kč v automatech, automaticky dalších 100.000 Kč, a dokonce s ním o tom podepsat smlouvu. Máme nějaké garance? Dostane Česká republika podíl na zlatém pokladu zemí, kterým peníze půjčíme? Obávám se, že nikoliv.
Uvrhnout všechny občany této země v potencionální závazek ve výši 350 mld. Kč mi přijde jako strašná nezodpovědnost. Byl bych rád, kdyby Miloš Zeman tento doplněk nepodepsal.
Co vlastně očekáváte od Miloše Zemana? Jaký bude prezident?
Nesnědl jsem všechnu moudrost světa, abych odhadoval a hodnotil formální kroky člověka staršího a zkušenějšího než já. Četl jsem knihu pana prezidenta „Jak jsem se mýlil v politice“. Z knihy vyplývá, že pan Zeman věří, že společnost se dá modelovat a predikovat pomocí prognostických modelů. Že lze zvýšit číslo tady (např. investice do vzdělání) a povede to ke zlepšení výsledků zde (např. vzdělanost a hrubý domácí produkt). Mé ekonomické vzdělání mě dovedlo k názoru, že takovéto modely příliš nefungují. Můžu tedy říci, že nesdílím jeho světonázor.
Pan Zeman chce lidi řídit a vést je někam. Já bych chtěl, aby už nás politici a vůdcové nechali na pokoji a dali všem možnost jít svou vlastní cestou, nebrali nám peníze a nechali nás žít. Nicméně, tak jako posledních deset let mého života nedefinoval Václav Klaus, tak následujících pět nebude definovat Miloš Zeman. Jedině historie ukáže, jaký byl prezident.