Dotace pro vyvolené nebo opravené krajské silnice?

Kraje se značně vzdálily myšlence být správcem infrastruktury – například se poctivě starat o silnice – a pasovaly se do role všudypřítomného vykonavatele dobra. Problémem ale je, že ono dobro kraj vykonává za naše peníze, a navíc zcela neefektivně. Jen pro ilustraci – individuální dotace, z nichž má prospěch pouze velmi omezená skupina občanů, spolykají zhruba 26 milionů. Nabízí se otázka: Proč kraj místo investic do silnic podporuje dotacemi vyvolené?

Zlínský kraj se snaží navodit iluzi, že peníze rozdává podle nějakého inteligentního a zároveň trochu spravedlivého klíče. Proto také vytvořil řadu dotačních programů, ve kterých stanovuje pravidla, podle kterých dotační žádosti hodnotí. Žádosti, které více pasují do programu, mají větší šanci uspět a dotaci získat. Jenže, kraj se chystá v roce 2018 rozdělit zhruba třetinu dotací i projektům, které žádnému dotačnímu programu neodpovídají. To jsou ty, pro které se vžilo označení individuální dotace.

Nechceme obhajovat systém dotačních programů jako takový. Nevěříme, že se takto dá efektivně řídit rozvoj kraje. Podstatně větší problém však vidíme právě v dotacích individuálních. Tam se totiž nerozhoduje podle nějakých předem daných pravidel. Rozhoduje se podle dojmu z každého takového jednotlivého projektu. A doufejme, že jen podle toho. Neexistují-li pravidla, existuje vždy i vysoký korupční potenciál.

A to je nejen zbytečné, ale i škodlivé a nebezpečné. Chceme, aby kraj primárně investoval například do opravy svých silnic. Víme, že na pořádnou opravu krajských silnic potřebujeme stovky milionů ročně. Právě proto by si kraj neměl hrát na haura, který rozdává peníze zcela bez pravidel, ale aby se s trpělivostí a péčí řádného hospodáře snažil maximalizovat investice do svého majetku, který přináší užitek drtivé většině obyvatel regionu.

Příklady individuálních dotací:

Jak se to stane, že nějaký dotační projekt nelze financovat z nějakého krajského dotačního programu?

V podstatě se to stává ve dvou případech. Za prvé, projekt sice zhruba odpovídá tomu, k čemu je konkrétní dotační program kraje vytvořený, ale v nějakém parametru se vymyká. Třeba ve výši požadované dotace. Na 10. zasedání krajského zastupitelstva byla takto například schválena dotace pro Město Otrokovice na Revitalizaci městské sportovní haly ve výši 7,5 milionu korun. To je částka příliš vysoká pro krajský dotační program Mládež a sport. A pojďme dál, ve stejném balíku byly schváleny i dotace 350 000 korun na výstavbu přetlakové tenisové haly pro Tenisový klub Zlín, 200 000 korun pro Dostihy Slušovice, 2 miliony korun na podporu Barum Czech Rally Zlín či 1 milion na zkvalitnění zázemí pro klub FC Fastav Zlín.

Druhou kategorií jsou pak žádosti, které se v ničem nenapasují na žádný dotační program. Přesto akci či projekt shledá kraj jako užitečnou a peníze daňových poplatníků na ně pošle. Jde třeba o podporu Green Rally a Star Rally, dotace na činnost spolků věnujících se ekologické výchově obyvatel či peníze pro projekt romských domovníků ve vybraných lokalitách.

Samostatnou kapitolou pak je pak podpora výroby další haldy brožur a letáků, které mají údajně do regionů přilákat turisty. Na 10. krajském zastupitelstvu byly schváleny dotace obecně prospěšným společnostem či zapsaným spolkům ve stejné výši 600 000 korun. Použity mají být na provoz a marketingové aktivity. A o koho jde? O Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko, organizaci Luhačovské Zálesí, Region Slovácko – sdružení pro rozvoj cestovního ruchu, Kroměřížsko – sdružení pro cestovní ruch. Celkem jde tedy o 2,4 miliony korun. Jde o efektivní a promyšlené nakládání s penězi, když kraj zároveň financuje činnost celokrajské Centrály cestovního ruchu Východní Moravy? Podle nás určitě ne. A takových příkladů by šlo nalézt desítky…

Rady z úřadu vlády

Státní politika “českým firmám berme, velkým zahraničním dávejme” – zásah do volného trhu, udělala bác.
Souhlas. Montujeme hodně a dostáváme málo.
Nabídka z řešení z úřadu vlády: “Více státních institucí! Více plánování vědy!” Stará známá klasika.
Skutečné řešení: “Lidový kapitalismus.”
Nechte pracujícím lidem peníze. Osvoboďme budoucí důchodce. Místo čekatelů na důchod, chtějme investory! Tipuji, že v celku vyberou lépe co je pro naši zemi dobré podnikání, než pan Pícl. Místo potupného čekání na to, zda se vláda smiluje a přihodí jim drobné k penzi, budou mít osud ve vlastních rukou. Představte si ten neshrbený lid!
Ale o něčem takovém, jako jsou na státu nezávislí lidé, tak o tom nesní ani Andrej, ani Filip, ani Tomio a tipl bych, že ani Ivan Bartoš (škoda).
Závislost seniorů na státních dávkách totiž všem velice vyhovuje – je to snadno manipulovatelný volič.

Stanovisko k dalším kvótám

Chceme Evropu spolupracujících národů, Evropu volného trhu a svobody pohybu. Bohužel EU si vybírá cestu, která dost možná právě tyto hodnoty nenávratně poškodí.
Vyzýváme českou vládu, aby odmítla tuto novou formu trvalých přesídlovacích kvót.

https://www.svobodni.cz/clanky/svobodni-nasilne-prerozdelovani-migrantu-prekrocenim-pravomoci-eu/

Situační vydírání na Kraji

Zastupitelstvo Zlínského kraje je občas postavené „před hotovou věc“, kdy musí rozhodovat o něčem, o čem už rozhodnuto bylo a pokud by rozhodlo jinak, vznikla by škoda. Jindy se žadatelé o krajskou dotaci ocitají pravděpodobně víceméně úmyslně v situaci, ve které jim nelze nepomoci. Z principu nemůžeme podobné žádosti podpořit. Uvedu několik příkladů z našeho kraje:

1.

Vážení krajští zastupitelé. Dovolujeme si vás zdvořile požádat o poskytnutí dotace na turné našeho vznešeného hudebního tělesa, abychom mohli na dalekém východě reprezentovat Zlínský kraj. Navíc, my už to tam máme všechno dávno domluvené a všichni se tam na nás už velmi těší. Prosíme proto, abyste hlasovali pro dotaci pro nás. Pokud byste hlasovali proti a peníze nám nedali, byla by to strašná ostuda. Naše, vaše i ostuda celého Zlínského kraje.
(např. dotace 400 tisíc pro Filharmonii Bohuslava Martinů na turné po Jižní Koreji, schválená na 6. schůzi zastupitelstva 19.6.2017)

2.

Vážení krajští zastupitelé. Rádi bychom vám ještě jednou ze srdce poděkovali, že jste nám vloni přidělili dotaci na naši skvělou akci, která má samozřejmě velký pozitivní přínos pro kraj. Dali jste nám tenkrát z krajské kasy ******,** Kč. Akce proběhla a všem se strašně líbila. Hlavně nám. I někteří z vás jste se přišli podívat a pro lačné novináře zapózovat. Jenže ono nám to nějak finančně nevyšlo a jsme v průšvihu. Proto vás prosíme o další peníze. Potřebujeme ještě ******,** Kč. Jinak asi zkrachujeme a dovedete si představit tu ostudu v novinách. Nebude to ani tak naše ostuda, jako spíš vaše, zvláště vás, kteří jste slavnostně naši úžasnou a velepřínosnou akci zahajovali.
(např. dotace pro FILMFEST, s. r. o., na akci 57. Zlín Film Festival – Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež ve Zlíně v roce 2017. Původně dostali 1,5 mil. Kč. Pak ale požádali dodatečně o další 2 milióny. Schváleno na 9. schůzi zastupitelstva 6. 11. 2017)

3.

Vážení krajští zastupitelé. Rádi bychom vám ještě jednou ze srdce poděkovali, že jste nám vloni přidělili dotaci na naši skvělou akci, která má samozřejmě velký pozitivní přínos pro kraj. Dali jste nám tenkrát z krajské kasy ******,** Kč. Akci jsme provedli a tak moc nás to bavilo, že jsme oproti původnímu plánu vyrazili ještě na jeden výlet na jeden veletrh, kde jsme samozřejmě velmi důstojně reprezentovali Zlínský kraj. Akorát nám tím pádem teda úplně nevyšel rozpočet a utratili jsme víc, než jste nám dali. Jsme teď v průšvihu. Abychom předešli naší, ale hlavně vaší ostudě v novinách, žádáme vás ještě o ty peníze, které jsme utratili navíc, konkrétně o ******,** Kč.
(např. dodatečná dotace – „navýšení vyrovnávací platby“ pro Centrálu cestovního ruchu Východní Moravy o částku 200.000 Kč, schváleno na 6. schůzi zastupitelstva 19. 6. 2017)

4.

Vážení krajští zastupitelé. Dovolujeme si vás požádat o dotaci na náš úchvatný projekt, který slouží především k zušlechtění ducha občanů Zlínského kraje. Projekt je vychovává, aby byli lepšími lidmi. To má blahodárný vliv na trvale udržitelnou existenci Zlínského kraje. A musíme zdůraznit, že uskutečnění nějakého našeho projektu nám zaplatit prostě musíte, protože my něco dělat musíme. Zavázali jsme se k tomu, když jsme si nasáli dotaci jinou, a pokud bychom nic neudělali, museli bychom tuto dotaci vrátit. No a to bychom měli problém! Víte, kolik koláčků, káviček atd. jsme za to pořídili? Koláčky už ani vrátit nejdou přece! To bychom byli ve velkém průšvihu a museli bychom vás pak požádat o mnohem více peněz na naši finanční záchranu! A jaká by to byla ostuda! A to si piště, že by se na to přišlo, že kdybyste nebyli škrti a dali nám dnes, nenastal by následný průšvih!
(5.zasedání ZZK 15.5.2017, bod 20, číslo tisku 0265-17Z, Individuální podpora 2017 – sekce MLÁDEŽ A SPORT – Dotace 500.000,- Kč pro Líska, z.s. – na činnost koordinátora EVVO v kraji)

 

Takové situace skutečně nastávají. Slova v kurzívě jsou lehkou nadsázkou, ale obhajoba je velmi podobná. Nevymýšlím si.
V těchto případech hlasujeme spolu s kolegyní Helenou Lasztoviczovou ze zásady proti.

Pokud by běžně stačily takovéto „vydírací“ argumenty, pak skoro ani žádné zastupitele nepotřebujeme. Takových důvodů proč někomu dát peníze daňových poplatníků se vždycky najde dost. Pokud by se stalo běžné rozhodování takto pod tlakem – automaticky pro (budeme-li takové argumenty brát v potaz), pak by zastupitelstvo fakticky ztratilo možnost zodpovědně o výdajích rozhodovat.

To, jak kvalitní a skutečně přínosný je projekt, na který má být dotace poskytnuta, je v těchto situacích jakoby vedlejší – a s tím máme zásadní problém.

PESCO aneb Jak aktivovat hrozbu Článku 42, rozvrátit NATO a namísto zájmů ČR chránit „zájmy EU”

Česká odstupující vláda přistoupila k dohodě PESCO.
Když byla prosazena Lisabonská smlouva (tedy přejmenovaná Euroústava), obsahovala řadu kroků k emancipaci Bruselu mimo kontrolu a zájmy národních států. Součástí této snahy byly Články 42 až 46, které ustanovují rámec pro vznik Euroarmády. O tom, jak hnutí ANO toto podporuje, se dočtete zde. Doposud byly tyto Články „jen na papíře”, a proto nešlo o žádnou hrozbu naší suverenitě – jenže PESCO toto všechno mění.

Článek 42 LS jasně říká, že „Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU”. Jenže to může být v naprostém protikladu k zájmům a politice ČR. Příklad? Zatímco ČR podporuje Izrael, EU v čele s Francií naopak rády podporují islámskou teroristickou organizaci Hizb-alláh. Francouzské tanky chránily Hizb-alláh proti Izraeli a EU si vymyslela fiktivní „rozdělení Hizb-alláhu na politické a vojenské křídlo”, aby nemusela omezit miliony EUR plynoucí z EU k islamistům. Jak přitom řekl Hassan Nasralláh: kdyby EU označila celý Hizb-alláh za teroristickou organizaci, „zdroje našeho financování by vyschly a zdroje morální, politické a materiální podpory by byly zničeny.”

To není vše. Ač EU tvrdí opak, PESCO se nepokrytě snaží vytvořit Euroarmádu a v dlouhodobé perspektivě vytlačit NATO na okraj. Na oficiálních stránkách (https://ec.europa.eu/epsc/publications/strategic-notes/defence-europe_en) to říká jednoznačně: je „vyvrcholením integračních snah Junckera” volajícího po Euroarmádě, důraz na NATO je prý „alibi”, „časy se změnily, logika Nejprve NATO již není relevantní”. PESCO se liší od stávajícího CSDP tím, že zavádí „nedobrovolnost”, „závaznost” (https://eeas.europa.eu/sites/eeas/files/pesco_factsheet_14-11-2017_.pdf) a změnu národních procedur použití i výstavby armád (http://www.consilium.europa.eu/media/31511/171113-pesco-notification.pdf).

To vše je dlouhodobý plán: LS totiž sice neochotně „uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci NATO” – ale pouze za podmínky, že ony závazky vůči NATO „jsou v souladu se společnou obrannou politikou EU vytvořenou v tomto rámci”! Proto chce PESCO nahradit NATO v roli garanta „společné obrany EU”. A nejen to: chce duplikovat všechny přínosy NATO a Alianci konkurovat. Příklad? Armádám EU chybí nákladní letectvo. NATO proto před lety zřídilo Dopravní velitelství Aliance a nakoupilo vlastní letouny C-17, které členské státy sdílí. PESCO ale slibuje založit konkurenční, duplicitní Dopravní velitelství PESCO a nakoupit Airbusy A-400.

Nikdo se ovšem neodváží PESCO kritizovat, aby snad neurazil členské státy či Brusel. Dokonce ani NATO, které se PESCO zcela nepokrytě snaží nahradit a vyštvat z EU tím, že mu sebere primární misi obrany Evropy a zduplikuje ostatní přínosy NATO – čímž je učiní nadbytečným a nepotřebným, se neodváží kritiky a naopak si našlo pozitivum „zvýšených investic do obrany”. Dokumenty okolo PESCO jsou přitom úmyslně mnohoznačné: na jednu stranu jasně hovoří o Článcích 42 až 46, vzniku Euroarmády a diktátu Unie v oblasti organizace i procedur národních armád, ale pro své apologety obsahuje řadu výroků o „dobrovolnosti” a „uznávání důležitosti NATO”. Nenechme se zmást: oficiálním cílem je aktivace Článku 42.2 LS a vytvoření Euroarmády, jakmile na to všichni ministři členských států kývnou. Pak již nebude cesty zpět.

Jak ale konstatoval klasik: veškerá moc EU spočívá na tom, že členské státy nutí právně přijmout všeliké regulace (např. aktuální zbraňová či v roce 2018 přijde REACH, z které má obrovské obavy většina malých a středních chemických firem). Císař je nahý a vedení EU se dost možná děsí toho, že tváří v tvář destruktivním dopadům se nějaký členský stát „zabejčí” a prostě odmítne nařízení implementovat. Pokud EU nemá vlastní donucovací aparát, vlastní Euroarmádu, kterou by mohla „neposlušný” členský stát donutit k poslušnosti pod pohrůžkou síly, je bezzubá. Jenže PESCO je první krok k tomu, aby se z tohoto „pokud” stalo „dokud”, a Článek 42 to jasně říká.

Otázka pak zní: Chceme to?

Naše vláda na ni už bohužel odpověděla a do paktu vstoupila. Uvidíme, co na to vláda nová.

Svobodní prosazují, že ne EU, ale NATO (i přes chyby, kterých se dopustilo) má být základním pilířem naší obrany. Duplikace odpovědností povede k ještě více zmatkům a stane se spíše slabinou než posilou naší obrany.

Další krok k federálním EU superstátu

Další krok k jednotnému EU superstátu. Začíná proces tvorby EU armády. Díky VB, Irsku, Dánsku, Portugalsku a Maltě, že do toho nešli. Česká vláda, již fakticky bez mandátu, do paktu samozřejmě vlezla. Salámová metoda proměny EU ve federaci pokračuje. 🙁

Do detailních technikálií zatím nevidím, vznik dalšího velení ozbrojených sil považuji za

a) zdvojování struktur (naše armáda bude současně koordinovat postup s NATO a současně s PESCO, či jeho nástupcem)

b) další tiché budování EU federace a oslabení práv států

c) velmi nebezpečné i v kombinaci s návrhy předsedy evropského parlamentu, na zdvojení evropské daně (http://www.express.co.uk/news/world/878980/Brexit-news-EU-tax-latest-Antonio-Tajani)

Podaří se novému českému premiérovi, z tohoto paktu odejít? Bude to vůbec řešit?

Tohle je zásadnější, než hra o výbory. Bavíme se o další centralizaci EU o další ztrátě suverenity ČR. A o nemožnosti ji z byrokratického molochu jednou proměnit v malý a úsporný stát.

 

 

Feministický komiks! Alarm!

Ilustrační foto (maminky nemají moc klidu)

Doufám, že nebudu proklet za zdroj, ale …

mrkněte zde http://a2larm.cz/2017/06/mela-jsi-mi-to-rict-feministicky-komix/

… ukázal jsem to včera kolem 22.00 ženě.  A zrovna včera jsem si to mohl dovolit. Byl jsem doma od 15.50, hrál si s klukama, hlídal, Stáňa si mohla jít zaběhat, je po miničundru s rodinou, takže family pointy umožňují lehký nadhled. Uf 🙂

z komixu 2

Přišlo ji to hrozně trefné a mi také. Psychická zátěž běhu domácnosti je fakt velká, místy svou ženu bezmezně obdivuji a myslím, že to co dělá je naprosto srovnatelné s řízením organizace. V mnoha situacích se tam také poznávám. Ano, je to komiks, zjednodušuje, používá stereotypy, nejedná se o zásadní analýzu. Ale ukazuje dost velmi trefných situací. A ano má skrytou agendu, víme, vidíme. I libertariánské think-tanky mají svou agendu, I “100 %” objektivní veřejnoprávní média mají své postoje, které tlačí. C’est la vie.

z komixu

Chtěl bych na tom ukázat pár myšlenek, které snad trochu osvětlí svobodomyslný přístup ke světu.
V komiksu je pěkně popsán určitý problém. Být matkou není žádná legrace. Práce v domácnosti je hromada a nejde moc vidět, je to věčný boj s větrnými mlýny. Popisuje také to, že většinu toho řeší ženy. Muži mají často pasivní úlohu pomocníků a neberou tolik odpovědnosti.
Problém – to je také jedna z věcí, kterou (a nebojme se to přiznat) umí “levicověji” orientované média dobře popsat. Je to také jedním z důvodů, proč čtu i Respekt (ok, ale často skřípu zuby, místy děs, běs). Soudím, že nebýt odkázán jen na jednu informační bublinu je fajn.
Problém je vtipně popsán (ok v závěru apel na více dovolené pro otce a apel na společenský boj, ignoruji). A jak se k tomu postavit?
Máme několik možností (nadsázka)
  • Napsala to feministka! Spálit! Zkáza společnosti se blíží, díky takovým věcem naše civilizace zhyne! Braňme se! Ženy to přeci u plotny baví, zase nás chtějí měnit! Beztak je to nějaký eurovýmysl! Navíc autorka je určitě ošklivá a tlustá a trpí nedostatkem sexu s alfasamci.
  • To je neskutečně nespravedlivé! Ženy trpí! Musíme jim pomoci! Petice, Marksová, ombudsman! Moderní společnost nesmí nechat ženy v pozici domácích otroků! Bílí muži by se měli všem ženám omluvit! Chce to dotace na monitoring sdílení domácích prací! Na západě jsou na tom lépe než my zaprdění češi, kteří trápi ženy!
  • Je také třetí cesta …

Respektovat rodiny a jednotlivce. Nevnímat každou vnímanou nespravedlnosti, jako něco co se musí řešit “celospolečensky” a politicky. Dát tomu čas. Jsou rodiny, kde by chtěli mít oba manželé volno po porodu. Tak ať mají možnost to žádat a vyjednat si. Jsou rodiny, kde žena je daleko lepší v domácí činnosti a navíc ji to naplňuje. Jsou rodiny, kde to mají více půl na půl. Mění se to v čase. Jsou rodiny, kde jim to neklape a musí si to vyřešit, jsou vztahy, kde to klape jen dočasně. Pokud nedochází k domácímu násilí, tak by veřejná správa měla mít naprosto neutrální postoj a do ložnic a kuchyní nezasahovat.

Svobodomyslný člověk problémy vidí a zajímá se, nesnaží se být slepý. Řeší však svými prostředky a časem, ty které ho trápí nejvíc. Nesnaží se ostatním vnutit své řešení a svůj postoj. Na druhou stranu se nesnaží se zakázat alternativu, či silou (nebo dotací, to je totéž) prosadit podle něj lepší a progresivnější chování u jiných lidí.
Prostě žij a nechej žít. A ukazuj lepší cestu, máš-li ji. Lidé se učí a zlepšují, jen to není hned jak by si sociální inženýři představovali.
A na závěr, také místy opomínaná úloha muže v rodině …
WP_20170625_16_07_23_Pro

Mezek, aneb tlačné zvíře.

Malinko k povinné maturitě z matematiky

Ilustrační foto 1 : Geralt se sápe na Jindrův Minecraft. Jindra počítá slovní úlohy od maminky, v rámci grantového projektu – “Jindro, matematika k něčemu fakt je!”
Ilustrační foto 2: Vladimír Dlouhý se raduje jak pomáhá naší vlasti tím, že znechutí matematiku další generaci studentů.
 Nepojmenovaný obrázek
Mám rád matematiku, používám ji v práci, obdivuji ty kteří ji opravdu rozumí. Považuji ji za velmi užitečnou a praktickou disciplínu. Sám jsem vystudoval Matematické metody v ekonomii (ale nejsem žádný veliký matematik). Chtěl bych, aby více lidí bylo matematicky gramotných (ale je to sakra jejich volba).
Nutit ji ale všem středoškolákům? Naprostá blbost!
Raději bych aby maturitu z matematiky měli právě ti, co ji chtějí rozumět. Aby učitelé a školy musely přemýšlet jak matematiku učit tak, aby děti chápaly proč je to dobré ji umět ( o což se někteří snaží).

Modelová situace:
Proč se musíme učit derivace a trigonometrii? K čemu nám to kdy bude?
Abyste měli maturitu, děti!
A proč?
Abyste mohli jít na vysokou školu, děti!
A proč?
Abyste měli vyšší tabulkový plat! (jsou tak mladí, nic nechápou)
A proč?
No to abyste nemuseli nabízet lidem užitečné věci, které chtějí a potřebují, to je totiž hodně těžké, musí se to umět, daleko lépe je mít na plat nárok a pak budete mít spoustu času v práci i po práci!
A kdo bude dělat ty potřebné a poptávané věci?
On už se nějaký blbec bez té maturity najde, děti, můžete se mu pak smát, že se málo učil, nebo, že to ve škole nevydržel …
A proč tedy platíme řemeslníkovi, který neumí derivovat (óó hrůzo) strašnou raketu, za  to, že nám spravil sprchu?
No děti, to je hrozně špatně. Není přípustné ve slušné, západní, civilizované společnosti, že vysokoškolák může mít nižší plat, než nějaký instalatér, to je opravdu nedobré.
Nebojte se ministerstvo už na tom pracuje. Řemeslníci se budou hezky registrovat, přiznávat všechny příjmy, pracovat za ceny obvyklé a vhodné! Kdyby náhodou vydělali příliš, tak jim to dodaníme. Bude líp a jistoty taky budou!

Ne tohle opravdu není cesta k prosperující, úspěšné a svobodné společnosti.

Naše školství potřebuje méně centralizace a buzerace. Naopak potřebuje více konkurence, více možnosti zkoušet. Více odpovědnosti a svobody školám.
Plus samozřejmě platí, že to co je povinné se bude všem příčí ještě více, než teď a to mi nepřijde vůči královně věd moc pěkné.

Jindrův dobrý den

… kdy mě překvapil hlavně Richard …

Vracím se domů. Posledních tak 8 dní jsem spal daleko méně než třeba. V práci se najednou objevilo množství urgentních projektů. Do toho Svobodní. Hledá se cestu jak budou postupovat dále. Nejsem sice v republikovém předsednictvu, ale teď je čas, kdy všichni musí k veslům. Představení „Tisícovky pracujícím“. Do toho atmosféra, kde jakákoli chyba je brána za záměr a konspiraci. Také partneři v Anglii mě najednou potřebují na prezentace a řešení nových a dávno uspaných věcí. Rozjíždění nových provozů. Dvě cesty do Prahy a zpět, víkendový workshop. Vstávání v pražském hotelu ve 3:30. Strategie kam s firmou dále. Velké plány. Člověk nebojuje na dvou, ale asi tak šesti frontách současně. Ale jo, jde to. To není stížnost, za většinu těch událostí si mohu sám. Chtěl jsem to tak, nebo jsem si to tak vybral.

Vracím se tedy domů kolem půl sedmé, uspíšil jsem odjezd z Prahy o hodinu, chtěl jsem dětem ještě číst před spaním a vidět je.

Doma shodím věci a šup. Vhuíííí. Náhlý vír do úplně jiného světa. Poskakování … „Tatí, tatí!“ “Zvedni mě, zvedni mě!” Kluci na mě hopsnou. Záplava informací. Co, kdo komu udělal, jak se sáňkovalo. NAPADL SNÍH! Jindra byl na závodech v judu! Tim trefil někoho kuší! Geralt mezitím nenápadně brakuje věci v pokojíčku svých starších bratrů. Mlčím, nechci mu to kazit, krásně se u toho směje. Reakce přijde později sama …

Co bych to byl za tatínka, kdybych ze služební cesty nedovezl pár milých překvapení. Ok – možná to někdo bere jako formu odpustku, ale já to tak nevnímám. Tentokrát kartičky Pokemonů pro každého. Mamince pralinky. Kluci zatím hrát neumí, ale obrázky zaujmou. Více než bych čekal.

Sedneme si k celorodinné večeři, jedna z příjemných tradicí, založena a udržována mým otcem. Záplava informací pokračuje. Jindra mi ukazuje medaili ze závodů v Judu. Dost mě to překvapilo (i Stáňu), že se mu zadařilo. Je přeci jen spíše lehký a při tréninku nedává tolik pozor, je nesoustředěný. Nicméně, vyhrál tři zápasy. “První vyhrání z kapsy vyhání, nesmíš se teď přestat snažit!” Paní trenérka, říkala, že při zápasech se soustředil více než obvykle a byl daleko více urputný. To sedí, to je jeho docela dominantní vlastnost. Richard mi popisuje jak sáňkovali, kdo se na koho převrátil a kde se kdo bouchnul.

Kluci si mezi lžičkami jídla prohlíží Pokémony, samé otázky. Co umí ten, co tenhle, co to znamená – “Sprej devoluce”? Jak to mám vědět já? Ale samo, že něco vím, v hrách se tatínkové nenechají zahanbit, tak snadno. Jindra našel Pokémona s nejvyšším počtem HitPointů. Timur našel svého nejoblíbenějšího a jeho evoluci. Babička má pocit, že děti nemluví jazykem jejího kmene.

Á do postel! Dneska se toho událo opravdu hodně.

Riška se na mě nakonec podívá, radostně říká – spíše několikrát opakuje. To je u nás v překotné komunikace potřeba. „Tati, tati. Víš co se dneska stalo? Jindra měl dneska fakt dobrý den tati. Skvěle jsme sjeli kopec. Vyhrál medaili. Postavil jsem mu domeček z Lega a pak našel dobrého Pokémona!“ Richard byl vážně nadšený, úplně mu svítila očička, jak mi to popisoval. Měl za bratra upřímnou radost. Taková přímá radost, z toho, že se bratrovi daří mě opravdu překvapila.

Radost z úspěchu druhého, to se často nevidí. Moc dobře se nám pak usínalo. Teda mě. Kluci si potmě pod peřinou hráli na to, že jsou v tanku. Timur a já jsme usnuli jako by nás do vody hodil.

Roboty nebo anarchii? Rozhovor pro Parlamentní listy

O svobodě a zodpovědnosti ve vzdělávání s krajským kandidátem SaS Tomášem Pajonkem

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/O-svobode-a-zodpovednosti-ve-vzdelavani-s-krajskym-kandidatem-SaS-Tomasem-Pajonkem-451653

1. 9. 2016 15:13

ROZHOVOR Kdo zastává konzervativní názory na školství, ať si před čtením připraví rodinné balení prášků na srdce. Naopak radikálním inovátorům pedagogiky budou znít slova mladého politika, čelné tváře kandidátky Svobodní a Soukromníci do krajských voleb ve Zlínském kraji Tomáše Pajonka jako rajská hudba!

Představme si, že v nadcházejících volbách uspějete a budete moci krajské školství stvořit k obrazu svému. Jak bych takovou změnu jako občan pocítil?

Asi jako když vás někdo rozváže ze svěrací kazajky. Změna současného pojetí krajského – ale platí to obecně, celorepublikově – by spočívala v uvolnění, v dání prostoru všem zúčastněným v procesu vzdělávání, tj. dětem, rodičům, učitelům i ředitelům škol. Nebyl by to žádný naoktrojovaný diktát, ale právě jen a pouze nabídka svobodně se rozhodnout. Jak chci být vzděláván a jak chci vzdělávat.

Ke svobodě náleží v přímé úměře zodpovědnost…

Ano, to si samozřejmě uvědomuji. A předpokládám, že si to uvědomují také ti, jimž by taková křehká věc, jako je svoboda, mohla být svěřena. Naopak mám dojem, že jsme všichni státem neustále zastrašováni… Bu, bu, bu! Když ti dáme svobodu, víš, jakou na sebe bereš odpovědnost? Víš vůbec, co se sebou a se životem svým? Není-ti lépe, když tu zodpovědnost máme my, moudrý a prozíravý stát?!

Dobrá. Tak pojďme konkrétně. Třeba u těch nejmenších, u prvňáčků. Těm byste také dal svobodu rozhodovat, jak se mají naučit číst a psát?

Pozor. Ne JAK, ale KDY. Jak nabízí učitel. A proč vlastně ne? Samozřejmě se nebavím o tom, že do třídy vejde paní učitelka, zeptá se dětí, zda se jim dnes chce počítat, a když nechtějí, tak paní učitelka s brekem odchází. Na tradiční jeden věk, jedna třída, jeden předmět se moc jakýkoli výběr naroubovat nedá. Ale když Honzík nemá náladu na kreslení a chce si venku pobíhat, skákat nebo foukat do pampelišky – vlastně tělocvik, zatímco Anička chce strašně moc kreslit, pak je velká škoda nezkusit využít toho, co děti dělat chtějí. Možná nebudou dělat přesně to, co chceme, kdy to chceme, ale jakmile se do něčeho pustí, bude to s vervou a láskou, která to vynucení přebije.

Co když by ale takových „Honzíků“ bylo ve třídě deset versus jedna uvědomělá ‚Anička‘? Tak to můžete školu budoucnosti zavřít…

To právě ne! Podívejte, některý z těch – jak vy říkáte – deseti Honzíků bude pokukovat, bude trochu závidět, jaké obrázky Anička kreslí. A bude to chtít také umět a přirozeně se přidá k Aničce. Za chvilku jejich obrázky uvidí další a budou chtít také tak hezky malovat. Proč by nemohla vnitřní motivace fungovat u dětí stejně dobře jako u dospělých? Já vím, že mnozí spoléhají ve školství na vnější motivaci… Když se do zítřka nenaučíš slovíčka, dostaneš pětku a ještě navrch karabáčem! Přece víte z vlastní zkušenosti, když jste něco chtěl z vnitřní potřeby, tak jste byl schopen na sebe uplatnit větší přísnost, než na vás mohl uplatnit nějaký vychovatel.

Navíc dětský kolektiv – obzvláště promícháme-li věkové skupiny – je velmi motivační. Nikdo nechce zůstat ten, co nic neumí.

V tom je ale právě ten fundamentální, antropologický zádrhel. Vy prostě chcete, podobně jako socialisté, stvořit tzv. lepšího člověka. Socialisté tím, že budou mít všichni stejně a nebudou si nic závidět. Vy tím, že dáte člověku tolik svobody, které ze své lidské přirozenosti nedokáže unést.

Jasně a máme tu zase bu, bu, bu! My Svobodní jsme možná idealisté, ale zároveň jsme realisté. Na rozdíl od etatismu socialistů, kteří každé nařízení uplatňují plošně, celostátně, imperativem nějaké vyhlášky nebo zákona, my bychom nechali na rozhodnutí rodičů i ředitelů škol, zda chtějí poslat své dítě do takové, řekněme, školy budoucnosti. Stejně tak každý ředitel by si rozhodl, zda chce, aby jeho škola vycházela z tohoto konceptu vnitřní motivace. Nechceme diktaturu moderny. Nebylo by to určitě tak, že diktátor Pajonk nařídí, že se všechny ZŠ v kraji musí takhle proměnit. Ale dal bych maximální možnost, aby se školy takto proměnit mohly.

Co myslíte, že by to těmto školám přineslo za prospěch?

Určitě by to umožnilo větší soutěž myšlenek. Individuální rozvoj každého dítěte. Škola pro 21. století by měla podporovat osobnostní komparativní výhody žáků a studentů, a ne z nich dělat armádu robotů, které si do mozku jak do softwaru nahrály během studia nějaké vědomosti, ale neumí o nich svobodně rozmýšlet, neumí je kategorizovat, rozlišovat jejich důležitost. Mimochodem, proč se Hospodin tak rozlítil na ty své dvě loutky v Ráji, Adama a Evu? No, protože po ochutnání ze zakázaného ovoce dokázali rozlišovat, co je dobré, co špatné. Za Hospodina si dosaďte stát a jste ve školním systému současnosti…

Rozumím. Ale to má také druhou stranu mince. Že ve školách budoucnosti může vyrůst armáda svobodomyslných anarchistů.

…a té se společnost a stát bojí víc! Vždyť to říkám! Čím lépe bude občan naučen svobodně a kriticky myslet, tím hůře se bude ovládat! Nicméně abych zareagoval na vaši obavu. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že na jednom okraji celého procesu skončí tak jak tak pár robotů, na opačném pár anarchistů. Důležitý je výsledek většiny… Bavíme-li se tedy o krajském neboli státním školství. Důležité je, že by škola budoucnosti dala možnost každému se svobodně rozhodnout, kým chce být.

Když to shrnu, tak vy v podstatě chcete zodpovědnost státu za vzdělání přesunout na jedince.

Nevím, jestli bych to takhle slovo od slova formuloval, ale nebráním se vyznění. Ano. V čem je jedinec pitomější než moudrý stát? V čem je sbor úředníků na ministerstvu školství geniálnější než zdravý rozum každého z nás?

Je mi jasné, že vy jako člen Svobodných máte rozebírání státu takříkajíc v popisu práce. Přesto – nezamyslel jste se někdy nad tím, že většinový občan o podobné demontáže nestojí, respektive že je nehonoruje svým voličským hlasem? Viz dlouhodobé volební výsledky Strany svobodných občanů…

Zamyslel. Svobodní a já jako jeden z nich totiž děláme jednu velkou chybu. Vypadá to, že bojujeme proti státu. Což si mnozí představí tak, že bojujeme proti tomu, že máme cesty, důchody, nemocnice a školy.

Špatně své názory formulujeme. My nechceme, aby funkce státu zmizely. My chceme, aby byly naprosto zásadně vylepšeny. Aby se změnila forma, organizace a způsob financování těchto služeb. Ano, bojujeme proti současné formě státu, kdy politici mají příliš mnoho moci, často nad těmi nejslabšími. De facto chceme společnost/stát 2.0, který pak není jediná organizace, ale mnoho veřejných, ziskových, neziskových organizací, obcí a jednotlivců dohromady. Kde věci neřešíme přes „Prahu“ nebo „Brusel“, ale daleko více lokálně a na dobrovolné bázi.

Já totiž chci žít ve společnosti, kde úžasná tvořivost, nápady a pečlivost, která nyní jde do například propagace toaletního papíru nebo piva, půjde tam, kde je to daleko podstatnější a kde to i velká část lidí chce – třeba do vzdělání, zdravotnictví nebo péče o staré lidi.

Jenže to nelze vynutit, k tomu prostě musí být nastaven celý systém jinak.

Takže vy chcete vychovat nového svobodného a uvědomělého člověka? 

Právě naopak. My chceme systém, který počítá s tím, že lidé jsou lidé. A lidé potřebují pevné a jasné hranice, co je koho a za čí peníze se hraje.

Jakmile je to pevně dané (což nyní je jen možná z poloviny), tak lidé z pustiny udělají rajskou zahradu…