O Islámu nestranně 3: koncentrovaná moc mulláhů, imámů a šejků

/3 Komentáře/in , /by

Třetí díl konečně načíná problematiku dynamiky i řešení politického Islámu: autoritu, které se ve “svých” komunitách těší mulláhové, imámové a šejkové. Rozebere čtyři mody operandi těchto islámských vůdců: ovládání celé komunity, propagaci učení blízkovýchodních šejků či imámů, radikalizaci potomků muslimů evropských, či konečně neškodnou službu komunitě bez patentu na pravdu.

V předchozích dílech jsme si ukázali, jak obrovskou škálu diametrálně odlišných výkladů, překladů, uznávaných a neuznávaných tradic, veršů a náboženských škol Islám umožňuje. Není tak divu, že se v tom běžný, byť i sekulárně vysoce vzdělaný muslim zcela ztrácí a jestliže má z nějakého důvodu touhu žít “správně” podle Islámu, obrací se k autoritám, které považuje za nositele pravdy: k mulláhům, imámům, šejkům či ajjatoláhům, kteří mají být vysoce vzdělanými v celé problematice znalosti, chápání a interpretace Islámu.

Podle ortodoxních vykladačů Islámu je navíc jediný závazný text Koránu ten “originální” arabský (jakkoli my z víme, že tento překlad Al-Azharu z roku 1924 je jen jeden z mnoha); ale jak se mají muslimské děti naučit číst? Nu přeci z Koránu! Což ovšem nejde bez učitele, kterým je opět mulláh: je z něj již autorita na druhou.

A konečně, zejména v odlehlých oblastech je islámský duchovní i arbitrem sporů a soudcem: Šaría je totiž označení pro jaksi metafyzické božské právo, které je “dokonalé”, leč samo o sobě poněkud nesrozumitelné a do lidských pravidel se tak musí překládat nebo interpretovat; těmto “překladům” – jichž opět existuje široká škála, jen sunnitský Islám oficiálně uznává hned 4 mainstreamové zároveň – se říká Fiqh… Přičemž ano, uhodli jste, mulláhové mohou být i znalci Fiqh a tedy samosoudci.

Úřad mulláha či zhusta imáma tak často koncentruje autoritu

  1. vzdělance,
  2. duchovního,
  3. učitele
  4. i soudce

v jedné jediné osobě. K té tak místní chodí pro radu ve zcela jakékoli záležitosti: ať se jedná o otázky metafyzické, rady o fyzickém světě, vzdělání včetně čtení a chápání významů textů, arbitráže sporů či organizování rituálů a uzavírání sňatků, každý jde za mulláhem. Od nejútlejšího dětství. A jelikož vzdělaný mulláh má vždy odpověď, kterou – pokud se v okolí nevyskytuje jiná uznávaná autorita – nikdo nemůže zpochybnit, zvykají si muslimové, že mulláh (či imám) má vždy pravdu.

Mulláhové tak drží v rukou obrovskou moc, což je zvláště zřejmé z pohledu liberální Evropy: esencí liberalismu atlantického, individualistického typu je totiž politický pluralismus, založený na myšlence, že žádnému člověku se nedá důvěřovat že svou moc nebude zneužívat a proto je nutné moc distribuovat mezi více lidí a tím jejímu zneužívání bránit. Toto ale v muslimských komunitách zhusta naprosto kriticky chybí.

Čtyři způsoby působení mulláhů a imámů

V závislosti na demografii, geografii a technologické úrovni muslimské komunity, ve které jsou etablovaní tak mulláhové a imámové působí jako:

  1. Samovládci či spoluvládci komunity muslimů – zejména ve venkovských oblastech arabských zemí či evropských ghettech;
  2. Distribuční soustava učení vyšších autorit, tzn. efektivní aparát, který propaguje výnosy islámských učenců, šejků či nejvyššího nábožensko-právního sněmu islamisté dané země, Ulemy, až k jednotlivým věřícím či návštěvníkům mešity;
  3. Inspirátor či mobilizátor “pátečních muslimů”, kteří se účastní života islámské komunity jen při pátečních modlitbách a kázání “kvůli tradici” (ekvivalent “nedělních křesťanů”); či konečně
  4. Toliko vykonavatel svěřené role, pracovník pověřený vedením modliteb, organizačními záležitostmi či kázáním, kterému se však nedostává “posvátné” autority ani předpokladu, že má automaticky ve všem pravdu.

Ještě než se pustíme do zkušeností s jednotlivými mody operandi islámských duchovních, podívejme se krátce na jejich oficiální role. Imám je předvolávač, vedoucí modliteb, vůdce celé komunity (jako kmenový náčelník), pokud má u titulu “imám” i příponu “khatib” (která se někdy vypouští), je i kazatelem, a někdy jsou tak označováni univerzitní islámští vykladači a zakladatelé náboženských škol a sekt. V prostředí perského zálivu se jeho role může prolínat s Šejkem. Mulláh je pak ten, který je považován za muslimského vzdělance (zpravidla nižší úrovně): zná Korán, zná Hadísy, zná islámské právo. Takže káže v mešitě, učí v náboženských školách, Madrasách… A krom toho je leckdy samosoudcem.

Proč ale říkám “oficiální” – v praxi platí, že jednotlivé role jednak zhusta splývají a jednak se jejich názvy zaměňují v závislosti na konkrétním proudu Islámu; kupříkladu na afghánsko-pákistánském pohraničí se tak i islámským duchovním, kteří působí de facto v roli imáma, říká mulláhové. Navíc se v praxi ukazuje rčení, že mezi slepými je jednooký králem: zvláště v zaostalých regionech arabských zemí (či evropských ghettech) jsou za mulláhy považováni lidé, kteří působí dojmem, jako že znají Korán, leč vykládají jej hodně svérázným způsobem a jejich jedinou kvalifikací je někdy toliko základní arabská gramotnost.

Za mulláhy se tak kupříkladu prohlašovali téměř všichni velitelé Talibanu, ač k tomu neměli vůbec žádnou kvalifikaci: sám “mulláh” Omar byl podle četných svědectví mimořádně tupý člověk, který nikdy nebyl schopen dokončit islámská studia dokonce ani na úrovni vesnické madrasy (islámské náboženské školy) a vyznačoval se pouze buldočí sveřepostí takového kalibru, že odmítal odejít z boje i poté, co vystřílel všechno střelivo; byl také proslavený tím, že si stál za svými názory i když mu byly zcela vyvráceny. V takových případech se jedná o jaksi “reverzní mulláhy”: nedosáhli autority skrze aureolu vzdělanosti, ale silou uchvátili autoritu a následně se snaží ji legitimizovat a upevnit skrze prohlášení se za vzdělané náboženské vůdce. Pojďme se tedy rovnou podívat, na jaké bázi fungují

Mulláhové et col. jako samovládci (či spoluvládci)

Role mulláha jako mnohonásobné autority tak, jak jsem popisoval na začátku je nejsilnější v odlehlých venkovských oblastech, kde pro takového člověka není žádná konkurence. Celé komunity jsou tam řízeny radami stařešinů kmene, jenže zejména imámem-kazatelem a někde tak i mulláhem se může stát jakýkoli “znalec Koránu” bez ohledu na svůj věk; je tedy jasné, že pro ambiciózní mladíky se titul mulláha či imáma snadno může stát výtahem k moci. Se stařešiny sice musí alespoň trochu vycházet a projevovat jim povinnou úctu, ale snadno je může manipulovat “islámskými” argumenty, protože ty mu stařešinové nebudou schopni vyvrátit a “proti učení Islámu” se přitom neodváží veřejně vystoupit.

Pro takové postavení ale potřebuje následovníky, protože kupříkladu nebezpečného potulného imáma by se stařešinové byli schopni tiše a krvavě zbavit. Imám či mulláh aspirující na post hegemona moci tak musí mít v prvé řadě schopnost mobilizovat: charisma. Schopnost unášet emoce celé komunity a strhnout ji. Jak takový vůdcovský princip (známý i nám) funguje v islámském světě nejlépe ukáží dvě místní reportáže ohledně další z mnoha “vražd za rouhání” – zbití a upálení afghánky Farkundy, které je výjimečné tím, že se za ni na chvilku postavila majorita společnosti:

»Klíčovou charakteristikou této verze Islámu je, že podporuje bezzákonnost. Niazi řekl posluchačům v mešitě, že jejich náboženská citilivost je nejvyšším zdrojem práva a převyšuje legitimitu státu i policie. Do jaké míry? Podle jeho kázání má věřící právo první zabíjet a až pak zjišťovat, o co šlo. I kdyby se mýlil, nadřazenost jeho náboženského zanícení je taková, že jej policie nemá právo zadržet. Jinými slovy, nejvyšší mocí a primárním zdrojem legitimity v Afghanistánu není náboženství, nýbrž náboženské cítění.«

Proč je to důležité? Protože plamennou rétorikou je snadné kohokoli zmanipulovat k čemukoli: hysterie i manipulace je založena na pocitech, o kterých zde imám učil, že jsou ze všeho nejdůležitější, dokonce důležitější, než fakta:

»Jejich vnímání reality nebylo utvářeno tím, co viděli a slyšeli svýma vlastníma ušima a očima, nýbrž tím, co řekl imám. Imám řekl, že Farkunda spálila Korán. Nachytán mezi svými vlastními vjemy a líčením imáma se dav ukázal být neschopen myslet sám za sebe. Muslimka by nemohla spálit Korán. Takže to musela být cizinka. Dav okamžitě uvěřil imámovi. Koneckonců, tak dobrý muž určitě nelže.«

Případ Farkundy byl ovšem specifický. Nejenže nebyla cizinkou či křesťankou, na jaké se křivé obvinění z “rouhání” zaměřuje nejčastěji: byla navíc svědomitou studentkou Islámu. Někdo udělal velkou chybu. Vypukly mnohatisícové demonstrace a ti, kteří Farkundu fyzicky zavraždili byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Jenže tím vším byla zpochybněna hegemonie moci a dokonalosti mulláhů a imámů:

»Ani ne za týden po vraždě, v odpovědi na protesty, vydala Ulema, islámské duchovenstvo, odvetný úder. 25. března uspořádali tisícový průvod poblíž mešity Shan-Du-Shamshaira. “Varuji ty, kteří využívají této příležitosti, vraždy Farkundy, k urážení mulláhů”, hřměl jeden z nich: “ženy budou zabíjeny mnohem odpornějším způsobem, než naše sestra Farkunda, a mnoho lidí zemře hroznější smrtí. Potom si již nikdo netroufne se ozvat.”«

Vidíte tu absurditu? Ulema, islámský sněm rozhodující o interpretaci islámského práva, se zcela otevřeně chvástá, že terrorem vůči svým vlastním “sestrám” upevní svou moc. Ale to je vzkaz demonstrantům. V čem spočívá skutečná moc mulláhů zjistilo následné interview Reuters s konkrétním členem sněmu Ulemy, Enajatuláhem Balighem: ten pohrozil afgnánské vládě (která si bolestně uvědomovala historii převratů, kdy byla progresivní vláda svržena kleriky), že:

»Mám 7,000 příznivců kteří poslechnou jakýkoli rozkaz jim dám. Mohu obrátit Kábul vzhůru nohama.«

Pokud se pak podíváme do historie revolučního Íránu či Afghanistánu, hned můžeme zjistit i to, z jakých skupin se primárně rekrutují takto oddaní příznivci: jsou to studenti a obchodníci. A máte-li přehled o násilí páchaném ve střední Asii muslimy proti křesťanům a jiným menšinám, víte také, že drtivá většina napadení a vražd je vyvolána právě poddáváním se pocitům pohoršení či urážky. To totiž vůbec není náhoda: má to úzkou vazbu na předislámskou arabskou kulturu, kterou Islám pouze kodifikoval a spoluuchoval v tradici a ve které byla čest tou zcela nejdůležitější komoditou, esenciální pro přežití. Ale o tom podrobněji až jindy; teď je pro nás důležitý poznatek, že problémy nejsou s těmi, kteří se nezávisle vzdělají v otázkách arabštiny, Koránu a historie nutné k exegezi a pokud možno nevyrostli v tradici rodové cti – ale pokud se někdo začne všechny tři tyto oblasti učit pod vedením jediného “všeuměla” mulláha, vydává se mu tím zcela do rukou, protože nemá žádnou možnost korekce; a pokud navíc žije v tradičně islámském prostředí, je mulláhem extrémně snadno manipulovatelný přes pocit pohoršení, rouhání či zneuctění.

Zvláště u jednodušších lidí tak snadno vznikne vztah absolutní závislosti a stejně absolutní oddanosti následovníka vůči mulláhovi, který tak ve svém okolí získává neuvěřitelnou vůdcovskou i fyzickou moc. To ale platí zejména na blízkovýchodním a středoasijském venkově.

Mulláhové etc. jako zesilovače cizích učení

Mezi islámskými učenci, imámy a mulláhy v evropských zemích a izolovanými mulláhy či imámy v zemích arabských je typicky jeden významný rozdíl: evropští islámští duchovní většinou nekáží svou vlastní interpretaci Islámu, nýbrž výklad, v němž byli vyučeni jinými, uznávanějšími islámskými autoritami typicky z oblasti Perského zálivu.

Když se umírněná muslimka, kterou stanice Channel 4 nasadila se skrytou kamerou do IKC, pustila po stopě toho, proč tam jistá Um Amira učí saúdskou verzi Islámu, wahhabismus, z oficiálních saúdských učebnic, a zavléká tak do Británie zabíjení odpadlíků od islámu a cizoložnic, odpověď nebyla pro zasvěcené nijak překvapivá: Amira se právě vrátila z tříletého studia Islámu v Medinské mešitě v Saúdské arábii, kde se učila jmenovitě podle šejka Abd al-Aziz ibn Baze, Nejvyššího Muftího Saúdské arábie v letech 1993-97.

Ibn Baz napsal více jak 60 knih, nebo přesněji řečeno učebnic, na téma Hadít, Tasfir (exegeze, resp. výkladu Koránu), Fiqh (výkladu Šaríi), morálních vlastností Alláha (inspirace pro muslimy) atd. Byl přitom tak tradicionalistický, že dokonce v letech 1966-1982 prohlašoval, že slunce obíhá kolem Země. Byl také spoluviníkem obsazení Velké mešity wahhabistickými extremisty, které vedlo saúdskou vládu ke štědré finanční podpoře wahhabistického hnutí ve snaze “outsourcovat” horlivé wahhabisty do jiných zemí včetně Velké Británie (více v příštím dílu). A navrch všeho byl také extrémně mysogynní: mj. vydal fatwu (náboženský výnos), zakazující ženám řídit auta.

Není tedy překvapivé, že tři roky studia díla takového “učence” zanechala v Um Amiře extrémní názory: není možné studovat někoho, komu se celý Egypt a zbytek světa vysmívá za primitivismus a nechat si přitom lít do hlavy, že je duševně méněcenná, aniž by došlo k úplnému, slepému poddání se vůdcovskému kultu takového šejka. Znamená to ale, že všichni západní muslimové přejímají středověké, barbarské názory a v Evropě zcela nepřijatelné a protiprávní výklady Islámu?

Ne.

Opět se totiž ukazuje, že je zde tolik Islámů, kolik je vykladačů – a jako názorná ukázka na scénu přichází jiný saúdský učitel: liberál a přitom uznávaný vzdělanec, šejk Ahmad Bin Qassim Al-Ghamdi. Ten vydal naopak fatwy, že se ženy smí líčit, mohou chodit na veřejnosti úplně samy bez mužského doprovodu, fotit se odkryté na sociální sítě, vůbec nemusí nosit Nikáb a též poslech hudby je naprosto v pořádku.

Aby to nebylo tak jednoduché, na šejka Al-Ghamdiho rozzuřeně zareagoval prozměnu nynější Nejvyšší muftí Saúdské arábie, šejk Aziz Al-Shaikh, který nahradil šíleného Ibn Baze, tvrdí pravý opak než šejk Al-Ghamdi a vyzývá jej, aby své Fatwy odvolal.

Al-Ghamdi ale výhrady jiných kleriků, muftího Al-Shaika nevyjímaje, odbyl s tím, že jsou to jen a pouze jejich osobní názory a nikoli závazný výklad Islámu. Svému kmeni pak vzkázal, že pokud jej za jeho fatwy exkomunikuje, jsou banda ignorantů, kteří Islámu vůbec nerozumí. A, pro znalejší věci opět nepřekvapivě, v tomto “islámském liberalismu” šejka Al-Ghamdiho podporovali imámové z egyptské islámské univerzity Al-Azhar. Mezi Egyptem a Saúdskou arábií totiž odedávna panuje soupeření a Egypt, jak za Muburaka, tak za Sisiho, má velké obavy ze saúdského wahhabismu i jím ovlivněného salafismu, takže se proti nim snaží bojovat.

Přeskočme prozměnu o kus dále, do Pásma Gazy, kde palestinský Hamás, odnož salafistického Muslimského Bratrstva, vyznává tak striktní šaríu, že za poslech hudby střílí na místě; či do jinak relativně umírněného Jordánska, kde šejk Abu Humám Al-Atárí, vlastním jménem Turki Al-Bináli, svými náboženskými výnosy veřejně “povolil” znásilňovat nemuslimky. Jenže aby bylo jasno, Al-Atárí není “normální” jordánský šejk: je představitelem nové generace džihadistů, kteří nahradili “staré” džihadisty nesouhlasící s nástupem ISIS. Je jedním z ideologů Islámského Státu, který od počátku podporuje a opěvuje jeho vůdce, a ostatně se také z Jordánska utekl právě k ISIS.

Když ale přeskočíme o kousíček vedle, do Libanonu, je opět vše zcela jinak: v Libanonu se totiž vyprofilovalo učení jistého Abdullaha al-Harariho, které je vysloveně anti-salafistické a anti-wahhabistické a představuje sekulární proud Islámu (takže jej samozřejmě zejména Saúdská arábie a všichni její wahhabisté k smrti nenávidí); a výsledek může pozorovat i Evropan, který tam zavítá – připomínám libanonské muslimky v minisukních a muslimské milovníky piva, zmiňované v minulém dílu.

Každý islámský učenec si tak může tvrdit co chce a zašťiťovat se přitom Koránem a vhodně vybranými Hadísami – a Imámové, mulláhové a jiní kazatelé, napojení na vyšší náboženské struktury jako je univerzita Al-Azhar či právě ony prominentní saúdské a kuvajtské duchovní a islámské učence, se prozměnu stávají “zesilovačem a hlásnou troubou” těchto cizích učení, která přenáší do životů svých místních posluchačů.

Nám ale zbývá ta nejdůležitější otázka: co způsobuje, že si někteří imámové za vzor inspirace vybírají šejky nesnášenlivé, násilnické a vehementně porušující lidská práva, jako jsou Nejvyšší Muftí Saúdské Arábie, nebo dokonce přímo válečné zločince jako je Al-Atárí, zatímco jiní imámové následují šejky či ajjatoláhy liberální, mírumilovné, mystické či přímo pacifistické a sekulární, jako je šejk Al-Ghamdi nebo jakými byli Hajjdatoláh Hübsch či šejk Abdullah al-Harari?

“Kořen všeho zla”

Odpověď je jednoduchá: peníze.

Peníze znamenají možnost stavět a provozovat mešity – a tím vybírat, kdo v nich bude kázat a co.

Peníze znamenají možnost kupovat či tisknout učebnice a tím vybírat, jak budou muslimové v dané komunitě vykládat a chápat islám.

Peníze znamenají možnost sponzorovat mladým evropským muslimům cestu do arabských zemích a jejich výuku na islámské škole, která samozřejmě učí takový výklad Islámu, jaký chce její zřizovatel.

A peníze znamenají i mediální vliv, který dokáže odklidit z pozornosti “nežádoucí” konkurenci jiných výkladů Islámu a naopak dostat do popředí a patřičně propagovat výklad toho, kdo peníze a mediální prostor má.

Naším největším problémem je pak to, že nejvíce peněz má vláda Saúdská arábie, která se z geostrategických důvodů snaží v celém islámském světě prosadit “svůj” extrémní wahhabismus a zrušit všechny ostatní formy Islámu, pročež si kupuje mlčení, podporu a poslušnost po celém světě – ale o tom bude řeč příště. Když už totiž víme, jakými způsoby jsou ovlivňováni mulláhové a imámové v Evropě a čí učení tak předávají svým následovníkům, zbývá nám rozklíčovat, proč se jakoby “zčistajasna” radikalizují donedávna umírnění či sekulární muslimové, kteří Islám moc vážně nebrali a rozhodně nenásledovali jeho radikální proudy?

Mulláhové a imámové jako agitátoři “pátečních muslimů”

V Evropě je množství muslimů, kteří Islám berou spíše kulturně než aktivně: někteří z nich Šaríu vysloveně odmítají, protože si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak strašlivé a nesnesitelné je pod ní žít (palestinští svatebčané postřílení za hudbu ji opravdu šířit nechtějí) a když přijde na věc, mluví podobně jako íránec, kterého zpovídal Asif Mall:

»Za Šáha jsme si mysleli, že Islám je dárkem od Alláha. Zabalili jsme jej do krásného obalu a dali vysoko na poličku, kde jsme jej obdivovali. Když přišel režim Ajjatoláhů, donutil nás ten dárek sundat, vybalit, čichnout si k němu a ochutnat jej; a my jsme zjistili, že vůbec tak dobrý není.«

Jak ale podrobněji rozebereme v díle o arabské a islámské kultuře, i takovíto “šaríu-už-raději-ne” muslimové se zřídka zříkají islámu jako takového: jednak se cítí být vázáni tradicí, jednak cítí potřebu naplnění i metafyzických potřeb (což ostatně platí i pro rádoby-ateistické Čechy, kteří jsou zároveň snad nejvíce pověrčivým a “Něčistickým” národem Evropy) a jednak je ovlivňuje část ze souboru osobních ctností zvaná Mufákara, tzn. vědomí vlastní skvělosti či usilování o vyniknutí v soupeření s jinými kmeny či skupinami (pocitu vlastní skvělosti se ze všech národů, etnik a kultur světa vzdala jen euroatlantická civilizace v důsledku kulturního marxismu, ale i to bude podrobněji rozebráno v dalším dílu.)

Je zde tedy poměrně rozsáhlá skupina lidí, kteří se považují za muslimy, vyznávají ne-šaríácké variace islámu a radostně žijí “evropsky”, ale pokud jim někdo nenabídne lepší metafyzický sytém, prostě formálně zůstávají muslimy včetně hrdosti na svou odlišnost. Nezapomínejte: podle různých škol je muslim muslimem dokud neodřekne Šahádu, vyznání víry; a žádný muslim nemá jistotu, že půjde do nebe: to je “vůle Alláhova” a Alláh jen přihlédne k množství “dobrých” a špatných” skutků, přičemž co je skutečně dobrý a co špatný skutek je samozřejmě záležitostí výkladu a navíc se v islámské historii dá najít precedens, že velká pomoc vyváží mnoho špatných skutků.

Jelikož ale každý muslim, když už nedělá vůbec nic jiného, navštěvuje alespoň jednou týdně páteční modlitby v mešitě, i tito kulturní nebo “páteční” muslimové si chodí jednou za týden poslechnout imáma či mulláha; a s nimi i jejich děti.

A právě zde se pak skrývá obrovský potenciál pro imámy a mulláhy ve službách politického Islámu, resp. Šaríi. Zatímco rodiče dalších generací evropských arabů a muslimů si zažili peklo Šaríi na vlastní kůži, jsou rádi, že před ní unikli do pohodlné Evropy a nemusí si ji opakovat, mladší generace tuto zkušenost nemají; a ač jsou nábožensky vzato poměrně chladní, mají silný, opravdu silný, pocit sounáležitosti s jinými muslimy či dokonce obecně všemi araby.

To je přitom struna, na kterou vůči mladým brnkají pro-Šaría islamističtí duchovní. Nekáží vůbec o náboženství, nesnaží se vykládat Korán. Namísto toho promítají záběry z bombardování pásma Gazy, afghánských vesnic či iráckých náměstí a burcují posluchače, aby pomohli zastavit “vraždění NÁS-muslimů JIMI-bezvěrci“: hrají na emoce, rasismus, silná slova, odsuzující výroky. Na koncept arabské cti, kmenové sounáležitosti, obrany utlačovaných chudáků a civilistů proti přesile “vrahů v černých ninja-kápích.” De facto na nacionalismus a pocit ublíženosti.

Tím vším cílí na dvě věci: v prvé řadě usilují o polarizaci společnosti, o pocit odcizení. Aby se mladí “páteční muslimové” přestali vidět jako součást západní společnost a naopak začali společnost vidět jako nepřítele, utlačitele, uzurpátora, okupanta, který je přinejmenším podezřelý a nebezpečný a proti kterému je potřeba se stáhnout do ústraní, spojit se proti němu a připravit se na obranu, protože “Zápaďáci nejsou jako my: nenávidí nás, zabíjí nás a jsou proti nám ve válce.”

V tom všem radikálním imámům a mulláhům pilně pomáhají konspirační teoretici, kteří často hlasitě propagují úplně ty samé teze a videa o zlých, okupantských, židozednářskobilderbergáckých USA, které chtějí vyvraždit celý svět, jako radikální imámové; a stejně tak hrají pro islámské radikály naprosto nedocenitelnou roli násilničtí “islamobijci”, protože pokud přijde něčí sestra či manželka domů v slzách a vyděšená, že jí někdo v obchoděvyhrožoval uřezáním hlavy nebo na ni řval, že je teroristka a ať táhne, paranoia “jsme ve válce, jdou po nás!” se tím potvrzuje. Už ji totiž neříká jen jakýsi mulláh jednou týdně: právě byla “potvrzena” ze strany celé západní společnosti a států EU, protože tu v očích muslimů takoví “islamobijci” reprezentují.

Proto všichni vojenští a geopolitičtí analytici upozorňují na to, že Islámský Stát i Al-Kajda výslovně úkoluje své příznivce na Západě k útokům, jejichž jediným cílem je vyvolat masivní, plošnou vendettu vůči všem muslimům a tím je utvrdit v dojmu obětí Západu a nahnat do područí radikálních imámů – za všechny z Jane’s IHS:

»ISIS… zaměřovat útoky na křesťany. Cílem je vyvolat ve křesťanských komunitách nepokoje, které povedou k odvetným útokům proti muslimským cílům a zažehnou násilí mezi komunitami. Úspěšný útok proti křesťanskému svátku či svatostánku by byl vnímán jako veřejná urážka základním hodnotám francouzské Republiky a vyústil v protiislámské protesty, násilnosti, žhářství a vandalismus proti muslimským cílům.«

Jakmile se pak takovým imámům či mulláhům podaří vyvolat ve svých zpravidla mladičkých posluchačích pocit, že jsou v nevyprovokované válce s “islamobijeckým Západem” a je otázkou osobní cti, spravedlnosti i sebezáchovy “něco s tím dělat” a “nesedět s rukama v klíně jako fotrové” (tzn. anti-šaría muslimové, kteří se takto neangažují), je již připravena druhá fáze.

Na rozhořčené a vyděšené mladíky, odcházející z mešit, se navazují členové islamistických organizací a zvou je do zahraničí. Buď do islámských internátních škol (madras) v politicky “nezávadných” zemích jako je Turecko či státy Perského zálivu, kde studentům vymyjí mozky Wahhabismem a vrátí je zpět do evropského prostředí buď jako nové radikální mulláhy a imámy, jako byla výše zmíněná Um Amira, či rovnou jako nové “spící buňky” teroristických sítí…

Nebo, v závislosti na tom, jaká skupina islamistů zrovna “loví” okolo “mobilizačních” prezentací imámů, odvezou mladistvé přímo do výcvikových táborů ISIS, Al-Kajdy či jiných wahhabistických seskupení, kde z nich udělají bojovníky.

Mulláhové a imámové jako neškodní služebníci komunity

Kromě rolí vysloveně nebezpečných a s evropskou kulturou i hodnotami neslučitelných funguje nezanedbatelné množství imámů i podobně neškodným způsobem, jako duchovní jiných věr a náboženství: komunita se domluví, že ten či onen povede modlitby, či kázání, či charitu a bere jej jako jakéhokoli jiného smrtelníka, kterému toliko svěřuje danou práci na plný úvazek. V takovém případě imám nemá autoritu ani duchovního, ani učence, ani soudce – leč pohříchu je tento modus operandi “imámů bez patentu na pravdu” rozšířený takřka výhradně mezi konvertity k Islámu v Evropě, kde kulturně navazují na judeokřesťanskou kriticky-teologickou tradici, a v Egyptě, kde se za Násira po určitou dobu prosazovala odnož Islámu silně kritizující právě autoritu imámů a mulláhů a učila, že každý věřící má hledat smysl a výklad Islámu sám za sebe, neboť imám je jen omezený člověk jako každý jiný a všechny ty slavné islámské tradice jsou opravdu jenom nezávazné tradice a mohou se mýlit.

Vysoce nadpoloviční většina evropských imámů tak patří do skupiny “3”: zesilovačů, resp. propagátorů učení více uznávaných šejků či imámů arabských; a stěžejní tedy je, na jakých (a čích) školách se učí chápat a vykládat Islám a jací islámští učenci jsou pro ně autoritami, jejichž postoje a případně fatwy zprostředkovávají svým posluchačům.

O Islámu nestranně 2: Násk, aneb (ne)anulujte náhodné pasáže

/0 Komentáře/in , /by

Ve druhém díle série probereme kontroverzní satanské verše a jejich implikace a podíváme se na všechny přístupy k doktríně Násk, tedy nauce o anulování veršů v Koránu a jejich nahrazování novějšími: od tvrdě si konkurujících mainstreamových až po okrajové. Na konci tak budete s to plně pochopit rozdíly v učení vykladačů a sekt, o kterých budou další díly.

Jak ruku v ruce ví a hlásají všichni Wahhabisté i islamofobové, mírumilovné pasáže Koránu jsou pouze trik na oklamání nevěřících, protože ve skutečnosti v Koránu pozdější verše a súry nahrazují ty dřívější. Tato praxe se nazývá “Násk” (z “al-Nasikh wal-Mansoukh” neboli “Anulující a anulované”) a je odvozována z verše Koránu 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

Jedním z výkladů tohoto verše je, že starší výroky Muhammadovy byly odvolány a nahrazeny výroky novějšími, které byly vůči těm starým v rozporu. Ačkoli byla takto pojatá doktrína Násk zavedena až po Muhammadově smrti a to zejména proto, aby byly odstraněny “nesmiřitelné rozdíly mezi Koránem a Hadísami” a politickými vůdci byli umlčeni nepohodlní kazatelé a vykladači, časté vysvětlení spočívá v nutnosti retrolegitimizovat vyškrtnutí tzv. “satanských veršů” z Koránu. Podívejme se jim tedy na zoubek jako prvním.

Satanské verše? “Raději snad pomluva”

Zatímco křesťané a židé věří, že veškerý text Tóry, resp. Bible Svaté byl vnuknut přímo Duchem Svatým a tedy se mohou vést spory o jeho překlad, výklad, smysl, omezení platnosti jen na určitou historickou situaci apod. ale nikoli původ veršů jako takových, muslimové tuto víru nutně nemají.

Když byl totiž Muhammad ještě v Mekce, čelil se svými následovníky intenzivnímu tlaku ze strany mekánských polyteistů. Když se pro něj tlak stal neúnosným a desítky jeho následovníků raději utekly do Etiopie, podle tří životopisců Muhammadovýchm, tj. Ibn Ishaqa, Ibn Sa’da a al-Tabarího, učinil mekkánským polyteistům ústupek: rezignoval na svůj striktní monoteismus, který se ukázal být tak kontvorezním a netolerovaným, a zahrnul do Koránu verše přinejmenším naznačující, že Alláh skutečně není jediným Bohem, nýbrž že má božské společníky v podobě ostatních božstev, uctívaných majoritou obyvatel Mekky – súra 53 měla podle jedné tradice obsahovat verše, podle kterých je možné se modlit nejen k Alláhovi, nýbrž i k mekkánským božstvům al-Lát, al-Uzzá a Manát, i když “jen jako k přímluvcům”:

»Tyto jsou vyvýšené Gharaniq (prostřednice), v jejichž přímluvy se má doufati.«

Posléze to však Muhammad popřel, odrecitoval sůru 109 (“Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte… Vy máte své náboženství a já zase náboženství své”) a polyteistické verše vyškrtl a nahradil naopak verši, která arabské bohyně odsuzují (“Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž Alláh neseslal žádné zplnomocnění”), přičemž svým zmateným posluchačům celou epizodu vysvětlil tím, že mu původní verše Koránu našeptal Satan, kterého si chudák prorok s archandělem Gabrielem, předávajícím vzkazy od Alláha, pouze spletl. Ale to nevadí: Alláh takovou mýlku dopustil úmyslně, aby byly tyto “satanské” verše kamenem úrazu špatným muslimům.

Pokud však přistoupíme na tradici satanských veršů, přináší to nevyhnutelně řadu velmi nepříjemných otázek: pokud Muhammad nedovedl rozlišit mezi tím, co mu do Koránu diktuje Bůh a co Satan a s klidem v duši tam psal obojí, jak může jakýkoli Muslim vědět, že v Koránu není “satanských veršů” daleko více? Třeba Súra 72, která zahrnuje úvahy Džinů, tzn. duchů? A jak víme, co vyškrtl již prorok a co až jeho následovníci? A hlavně – co když Muhammad zjistil, že je nějaký verš satanský, ale jeho dřívější posluchači a zapisovatelé se o tom nedověděli a v Koránu satanský verš zachovali? S takovou se dá nejen pochybovat úplně o všem, ale také to zpochybňovat!

Není tak divu, že nezanedbatelná část muslimů jakoukoli existenci “satanských veršů” vehementně popírá a množství z nich poměrně logicky popírá i existenci Násk jako doktríny o nahrazování dřívějšího novějším (která na přítomnost satanských veršů jaksi ukazuje), a to právě s odůvodněním, že takové teorie zpochybňují věrohodnost celého Koránu a tedy se jedná o rouhání. Proto také byla vyřčena Fatwa (náboženský výnos) k smrti nad bývalým muslimem Salmanem Rushdiem, který záležitost satanských veršů veřejně otevřel a široce medializoval.

Jenže tímto zpochybňováním dostává prozměnu trhliny důvěryhodnost ranných životopisců Muhammadových, zejména tedy Ibn Ishaqa: argumentuje se totiž, že “satanské verše” jsou toliko “pomluva křesťanských misionářů” v čele se Sirem Williamem Muirem a “většina Hadítů v Ibn Ishaqově životopisu Muhammadově je přinejmenším pochybná”, a al-Tabariho svědectví je pak smeteno se stolu poukazem na předmluvu jeho spisů, ve které autor proklamuje, že toliko zachytil to, co mu bylo řečeno a neručí za pravost zprávy (nejzábavnější je, že podle jinak uznávaných islámských autorit naopak jsou naopak hadísy o satanských verších věrohodné, neb splňují požadavky na počet svědků.)

To ale obratem znamená, že podle islámské tradice odmítající satanské verše jsou ranné prameny o Muhammadovi a jeho činech nespolehlivé a věřit se dá až zhruba o století starším spisům. Jenže o ono století později již dlouho docházelo k fragmentaci na různé proudy a učení, “účel světil prostředky” a dnešní islámští učenci ty tehdejší pilně obviňují z podvodů a překrucování pravého učení.

Proč je to důležité? Inu proto, že muslimové vykládají Islám nejen dle Koránu (který je toliko jako jediný považován za posvátný), nýbrž i podle hadís, každé s vlastním a zhsuta účelově zpochybňovaným hodnocením pravosti… A také ovšem činů Muhammadových, zachycených právě jeho životopisci. Takže již víme, že Korán sám se dá vykládat na celou řadu způsobů, hadísy se též různě zpochybňují, nu a teď máme zpochybněné i životopisy Muhammadovy, takže počet výkladů Islámu, které se dají odvrhnout jako podvodné hereze nebo naopak přijmout jako zneuznané pravé učení, roste téměř exponenciálně.

Nové anuluje staré? Jenže co je nové?

Podle množství muslimů ale doktrína Násk platí a chronologicky novější sůry skutečně přetěžují či anulují ty starší. Má to jediný háček: které sůry jsou ty novější?

Vodítko totiž chybí: pokusy uspořádat Korán chronologicky jsou všechny výrazně mladšího data, než Korán samotný, vycházejí z náznaků v Sunně, která ovšem, jak víme, také není zdaleka konsistentní ve všech svých verzích, a tudíž se dá s obecnou určitostí definovat jen šest obecných období, do kterých různé súry podle všeho spadají. Přitom je obecně známo, že chronologie v záhlaví sůr v redakci Koránu z roku 1924 je naprosto neplatná.

To není vše. Již redaktorům egyptského vydání Koránu z roku 1924, tj. první masově vydávané redakce Koránu, na které pamuje napříč sunnitským světem víceméně shoda, bylo otevřeně známo, že sůry z mekkánského období obsahují verše z období medínského, tzn. podstatně pozdějšího. Vysvětlením je, že Muhammadovy výroky nebyly zapisovány chronologicky, nýbrž tříděny tematicky: pokud Muhammad pronesl nové, dílčí zjevení o téma, které již bylo předtím rozebráno v nějaké stávající sůře, nové zjevení bylo s tím starým sloučeno, namísto aby bylo přidáno na chronologický konec zápisků. Jak praví tradice,

»Když mu bylo něco zjeveno, zavolal si ty, kdo mu psali, a řekl jim: Vložte tento verš do sůry v níž je zmíněno to a to!«

Tento poznatek pak potvrdila moderní jazyková věda. A arabisté, moderní islámští badatelé a jiní odborníci potvrdili ještě jeden zajímavý fakt: řada zejména kratších pasáží existovala zcela samostatně mimo všechny sůry a až po Muhammadově smrti byla do některé z nich zařazena, opět zhusta bez jakéhokoli chronologického klíče.

Nejenže tedy nikdo neví, která sůra následovala po které, ale dokonce ani není možné s jistotou určit, zda je konkrétní verš ve zřejmě pozdější sůře, o který jde, skutečně součástí nové a podle doktríny Násk přetěžující súry, nebo zda je podstatně starší a tudíž naopak potenciálně zneplatněný!

Rázem se tak otevírá ještě další prostor pro výkladové orgie. Zde je prozměnu významné vědět, že mnozí spolutvůrci exegeze (Tafsir) postupovali v této záležitosti reverzně: “nařízení, které platí nyní, musí být platné, takže sůra, která jej obsahuje, musí být novější.” To ale jako nutnou podmínku vyžaduje, aby byla aktuální tradice pravá a její zakladatelé znali a řídili se nejaktuálnějšími nařízeními Koránu; a různým odnožím Islámu stačí tuto výchozí podmínku zpochybnit, aby bylo možné vše postavit úplně jinak. Vizte například exegezi alkoholu Hatema Berrezouga.

Aby bylo jasné, nakolik velký prostor je zde pro volné nakládání s “Násk” – podle různých nauk o “Nask” bylo takto anulováno mezi 20 a 500 verši, přičemž mezi muslimskými učenci nejenže neexistuje žádná shoda na tom, které verše byly anulovány a které je nahradily, ale podle ‘Ikrimy

»I kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky.«

Shoda tak nepanuje ani v tak základní a zásadní otázce, jako zda může Sunna anulovat Korán či nikoli! Třeba němečtí islámští učenci přitom tvrdí, že anulováno bylo právě a přesně 252 veršů, jenže jak vidno, to je pouze jeden z téměř nekonečné škály názorů na toto téma.

Jiní muslimové: žádný Násk není

Popsaný chaos však platí pro ty, kteří věří, že praktika Násk skutečně znamená to, že nové verše a sůry natvrdo anulují ty staršího data. S tím řada muslimů, opět včetně různých islámských učenců, nesouhlasí nebo to zpochybňuje.

Někde na pomezí mezi vyznavači a popírači Násk stojí český arabista, muslim a autor překladu Koránu nejpoužívanějšího českými muslimy, prof. Ivan Hrbek: ten soudí, že

»Je nesporné, že na počátku své činnosti Muhammad nepomýšlel na písemnou fixaci “zjevení”, nýbrž ponechával si je pouze v paměti, která však nebyla vždy spolehlivá, jak ukazuje verš 2:106, kde prorok sděluje, že za každý zapomenutý verš mu Bůh seslal podobný či ještě lepší.«

Verš, ze kterého jiní vyvozují doktrínu Násk, by se tak týkal veršů tak zapomenutých, že se vytratily z obecného povědomí a nikdy se do Koránu ani nedostaly. Na druhou stranu inkriminovaný verš 2:106 Hrbek překládá slovy “Kdykoli zrušíme verš nějaký či dáme ti na něj zapomenout”, což samo o sobě postrádá konsistenci.

Pak jsou zde ale muslimští učenci, kteří složitě a zarputile argumentují, že verš vůbec nemluví o nějakém nahrazování veršů. Argumentů, kterými svou nevíru v doktrínu Násk podpírají, je mnoho. Ještě jednou si přečtěte verš 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

V tomto bodě se vracíme k prvnímu dílu série: nejednoznačnosti překladu, To, co je překládáno různě jako Zjevení, slovo, verš, je slovo Ayah. To má čtyři možné významy, z nichž v každém je v někde v Koránu použito a stejného významu tudíž může nabývat i jinde: jsou to

  1. zázrak,
  2. exemplární příklad,
  3. znamení, či konečně
  4. verš Koránu

Zejména západní vykladači mají s konceptem Nask obecně velký problém, protože zcela otevřeně umožňuje “pouhým lidem předělávat božský Korán” zcela dle jejich libovůle. Proto někteří rovnou vyvozují, že se ve verši 2:106 muselo jednat o zázrak, nikoli verš.

Jiní jdou na věc historicky: dokládají, že celý koncept Nask byl vynalezen až za Kalifátu, vykladači Hadít, kteří se chtěli zbavit Kufánského kazatele vykládajícího Korán a tak se promptně vytasili s doktrínou Násk, popřípadě vznik doktríny Násk datují rovnou ke spiskům Ahmeda Al-Dinaryho, Muhammada Al-Asbahanyho, Hebata Bin Salamaha a Muhamada Al-Hazmy během 10-12. století A.D., kteří je transponovali do islámské exegeze (Tafsir) a založili si na psaní o nich dobrou živnost (pamatujete, jak jsem psal, že jakékoli nakládání s Koránem a islámským učením od smrti Muhammada je zpochybňitelné a islámskými učenci také zpochybňované?)

Ještě jiní muslimové pak mají prozměnu nepřekonatelný problém s tím, že by se Korán vůbec v průběhu času jakkoli měnil, protože pak by přeci nebyl božský; tvrdí tak, že verš 2:106 se týká židovské Tóry a křesťanského Nového zákona, a právě tato díla, “dřívější zjevení” od Boha, jsou nahrazena zjevením “lepším”, tzn. Koránem. To je ale minoritní výklad.

Závěr

Jak si tedy stojí tvrzení, že

»Novější, násilnické části Koránu přebíjí ty starší, mírumilovné«

?

Jak jsme mohli vidět, mezi muslimy a islámskými učenci není vůbec shoda na tom, zda takové tvrzení, ztělesněné v doktríně Násk, vůbec platí nebo je výmyslem pozdních učenců, špatným překladem, herezí či nepochopením dobového kontextu. I mezi těmi, kteří věří, že Násk platí a novější anuluje starší pak není naprosto žádná obecná shoda na tom, co je vlastně anulováno čím nebo ne.

Každý tedy může věřit v či naopak zpochybňovat platnost takřka jakéhokoli verše Koránu, zcela dle své libosti a pocitů o tom, co by mělo platit vzhledem k obecným premisám dané věroučné odnože. Stačí si vybrat vhodný pramen Sunny, tím si přeskládat chronologii sůr, díky tomu anulovat co je potřeba – a i věřící v “Násk” může s naprosto klidným svědomím pít víno a přitom být stále dobrým muslimem. Akorát musí chtít, studovat Korán samostatně či v jiné, než v saúdské tradici, a nesmí chodit či přímo podléhat nevhodnému náboženskému vůdci. A právě to je jedním z vysvětlení pro empirická pozorování muslimů, kteří se naprosto nechovají tak, jak by člověk čekal, a přitom se pořád za muslimy považují; viz např. damp z D-F:

»Rozhodně nejsem žádnej pravdoláskař a sluníčkář, ale jak jsem psal jinde – například v Libanonu je cca 60% obyvatelstva muslimská a od ostatních příslušníků jiných náboženství je nerozeznáte.
Ani vzhledem, ani chováním (ženský v minisukni, popíjející pivo, atd.)«

V Libanonu je to velmi podpořeno hlavně tím, jakou odnož Islámu se tam povedlo nainstalovat Syřanům, ale o tom až zase jindy.

Můžeme tedy směle soudit, že tvrzení o novějších verších nahrazujících starší nakonec není ani platné, ani neplatné, podobně jako tvrzení typu “červená je lepší barva, než zelená”: jedná se o tvrzení arbitrární, ergo beze smyslu a nepatřící do jakékoli debaty. V praktické rovině je ale dobré vědět, že jakkoli na doktríně Násk naprosto není shoda ani napříč islámským světem, evropští muslimové zejména z řad konvertitů obecně doktrínu spíše odmítají a arabští spíše přijímají, a právě pro zmatky v chronologii mají různé radikální sekty takřka úplnou volnost zacházet s Násk tak, aby mohly své agrese, či naopak vemi uvolněné mravy, “podepřít Koránem”.

*  *  *

První dva díly série se snažily vyložit, jak neuvěřitelná výkladová volnost v Islámu panuje. Pevně platné není téměř nic, protože u všeho se dá zpochybnit překlad, výklad, pravost, zdroj, najít pozdější politikaření, korupce či snaha si vyrobit trafiku. Korán, Hadísy, životopis Muhammadův, nic není pevně dané.

Je celkem jasné, že běžný muslim nemá sebemenší šanci se v tom nějak pořádně orientovat. Projevuje se tak podobný jev, jako s euroatlantickým náboženstvím vysoké školy alias “Vědci říkali, že”: řada muslimů zejména mimoevropských nekriticky následuje muslimského duchovního, o kterém předpokládá, že má vzdělání, vhled do věci a patent na pravdu, a to leckdy vzdor názorových a výkladových veletočů o 180°. A řada evropských “kulturních muslimů”, kteří chodí do mešity jen v pátek “kvůli tradici” a zbytek týdne žije prakticky sekulárně, je vystavena emotivním, mobilizačním projevů různých mulláhů, šejků či imámů, které nesou své ovoce.

Právě muslimským duchovním a jejich moci se tak podíváme na zoubek příště.

O Islámu nestranně 1: potíže se čtením

/0 Komentáře/in , /by

autor: cover72 – s jeho svolením

V prvním díle se podíváme na zoubek donekonečna opakovanému tvrzení, že je jen jeden Islám, jeden Korán, jedna Šaría.
Letem světem projdeme rozdíl mezi evropským a semitským uvažováním a zápisem, podíváme se na zoubek arabštině i písmu Muhammadových souputníků, variantám Koránu a souvisejících textů a zjistíme první náznaky, kolik skutečných Islámů vlastně existuje; problematiku Koránu ale dokončí až článek příští.

Je fascinující, do jaké míry ovlivňuje životy lidí jejich jazyk. Struktura myšlení, čtení mezi řádky, analýza vnějších podnětů i to, co člověk pokládá za logické, nic z toho není univerzálně dané a v různých kulturních okruzích se může neuvěřitelně lišit.

Právě tento rozdíl je přitom to hlavní, co determinuje naše potíže s chápáním a vyhodnocováním Islámu: evropská kultura a vzdělanost je založena na směsici řecké vzdělanosti s římským řízením společnosti a judeokřesťanskou etikou. Řecká filosofie, rozpracovaná později lidmi jako byl Tomáš Akvinský či Descartes, dodnes určuje náš způsob analýzy a předávání informací. Jsme zvyklí na to, že naše data jsou utříděná: čteme zleva doprava, informace na sebe navazují v logické, lineární posloupnosti, výroky máme nejraději jednoznačné (k tomu jsme dokonce stvořili vědní obor zvaný “sémantika”) a napříč vším automaticky předpokládáme platnost obecných pravidel, která se dají uchopit chladným rozumem a popsat s téměř matematickou přesností.

Semitský svět je ale úplně jiný. Je mnohem starší; čte zprava doleva; namísto chronologické posloupnosti nejprve vypíchne to důležité, pak odvykládá zbytek a pak to důležité ještě jednou důkladněji zopakuje, případně alespoň vypíchne pár detailů. Zhusta, ne vždy. Veledůležité jsou náznaky, čtení mezi řádky, všudypřítomné symboly a numerologie, a ještě důležitější jsou nevyřčené kontextuální poznámky, které se předávají zpravidla ústní tradicí a vzhledem k nimž nemá outsider téměř žádnou šanci významný náboženský text pochopit uceleně, přičemž toto vše umožňuje nenápadnou fragmentaci na širokou škálu škol, které se mezi sebou přou.

A právě tento rozdíl je klíčový pro pochopení základního problému, který má Evropa (i jiní) s chápáním Islámu. Lidé oddaní boji proti Islámu si přečtou pár veršů z Koránu a dospějí k jasnému závěru: “vždyť jasně říká, že nám mají jít po krku!” Ke stejnému závěru pak dochází i různí teroristé a ochotní džihádisté. Jenže jiní muslimové i nemuslimové (zejména na Západě) zároveň na základě úplně toho samého textu docházejí k úplně opačnému závěru a přitom se nepovažují za o nic horší muslimy. Jak je to možné? Protože v chápání semitských textů se ukrývá nejedna zrada.

Semitská literatura: ztraceno v překladu

Pojďme si to nejprve krátce ukázat na nekontroverzní části naší vlastní kultury, kde by předsudky ztěžující chápání měly absentovat. Starý Zákon, tj. překlad hebrejské Tóry, obsahuje ve všech překladech verš na způsob tohoto:

»Nechť jdeme skrze zemi tvou. Neuchýlíme se ani do pole, ani do vinic, ani z studnic vody píti nebudeme, ale cestou královskou půjdeme, dokavadž nepřejdeme pomezí tvého.«

27 slov, 136 znaků, naprosto jednoznačný význam, řekli bychom. Jenže co stojí v originále?

»`abar ‘erets natah sadeh kerem shathah mayim ‘er yalak melek derek `abar gbuwl.«

13 slov, 39 znaků. Méně než poloviční přenesená informace. A co do významu slova sama o sobě říkají něco jako

»přejít zemi odchýlit pole vinice hodovat studny pokračovat král cesta přejít hranice«

Porovnejte si tupý překlad slov s českým překladem celého verše. Připadá vám, že se jedná o jediný možný překlad? Schválně, kolik překladů dokážete z oné posloupnosti slov vytvořit vy? Já bych zvládl minimálně dva dokonale protichůdné. A jsme u toho.

Je zjevné, že text samotný jako zdroj informace tak úplně nestačí. Ano, je jedna Tóra, je jedna Bible, ale význam je přenášen nejen písmeny, nýbrž i tradicí, kontextem, dobovým pozadím atd. a drobnými nuancemi v a okolo znaků, které jsou sice poměrně důsledně konsistentní v puntičkářské Tóře, avšak nikoli v Koránu.

To znamená, že kromě samotného “neměnného textu” vstupují do hry i lidé a interpretace. A Korán, který navíc není ani tak jeden, jako Tóra či knihy Nového zákona, různí lidé dokáží číst, neřkuli vykládat, neskutečně rozdílnými způsoby.

Kdo rozumí arabštině a arabskému písmu?

V případě Koránu je celá věc složitější o to, že arabský dialekt, kterým Muhammad přednášel, byl inherentně omezený. Jelikož byl Muhammad prvním, kdo se v tomto jazyce snažil předložit posluchačům hluboké, mysticky znějící náboženské myšlenky, potřeboval zcela nové termíny, které arabština neznala. Za tím účelem v prvé řadě zcela změnil význam mnohých běžně zavedených arabských slov: kupříkladu zatímco arabština slovem “núr” rozuměla světlo, Muhammad jím označoval náboženství; zatímco arabština slovem “ímán” rozuměla bezpečí, Muhammad je používal jako synonymum pro víru; a sloveso “zaká”, které znamenalo “prosperovat”, Muhammad předefinoval na “ospravedlňovat se almužnami”. Krom toho Muhammad do arabštiny přidal dvě stovky jeho souputníkům zcela neznámých slov přejatých z jiných jazyků, a dokonce si vymyslel i slova i slova zcela nová, jejichž význam dodnes nikdo nezná.

Přímým následkem těchto “sémantických revolucí” bylo, že při redakcích Koránu po Muhammadově smrti již nikdo nevěděl, který význam to či ono slovo v Koránu má: zda původní, nebo posunutý Muhammadův.

Jako by to nestačilo, doposud jsme se bavili o mluveném “zjevení Muhammadově”, resp. mluvené formě Koránu, jenže ve formě psané se nachází další, ještě větší problémy. Již za doby Muhammadova života si řada jeho posluchačů dělala zápisky a útržky výroků zaznamenávala arabským písmem, které bylo v té době ale velice primitivní a hodilo se jen na kupecké počty a elementární zprávy, popřípadě kritické básně psané ve zvláštní mutaci jazyka.

Arabské písmo totiž v době sepisování útržků Koránu neznalo diakritické body (ty od sebe odlišují písmena stejného základního tvaru) a používalo stejné znaky pro vícero zachycovaných zvuků. A co více, různé kmeny vyslovovaly stejné sekvence znaků jinak, což opět dávalo zcela jiná slova. O tom, že by zápisky částí Koránu používaly úzkostlivě shodné znaky, jako tomu je v případě Tóry, pak nemůže být ani řeči.

Výsledkem byla menší katastrofa: Korán vznikl z jednotlivých útržků zápisků, které se lišily podle osoby zapisovatele a byl plný znaků, o nichž nikdo nevěděl a ani vědět nemohl ani to, jaká slova ony znaky představují ani to, jaký mají význam.

Po Muhammadově smrti tak vzniklo hned čtvero významných redakcí Koránu – Ubajje ibn Ka’ba, ‘Abdalláha ibn Mas’uda, Abů Músy al-Aš’arího a konečně Zajdova –, kde se poslední jmenovaná časem stala nejvíce uznávanou. Ačkoli měly tyto “4 Korány” teoreticky mít stejný obsah, protože je korigovaly vzpomínky posluchačů, kteří se Muhammadovy výroky memorovali (ale jak věrohodná je po letech lidská paměť?), čtení různých veršů a jejich význam byly tak neskutečně odlišné, že proponenti jednotlivých čtení se nemohli dohodnout na žádném společném postupu a mezi sebou se hádali více, než s nepřáteli.

Aby byla obnovena jednota muslimstva, Chalífa Uthmán ibn Affán ustanovil komisi pro definitivní uspořádání Koránu, v jejímž čele zasedal Zajd, který tak prosadil svou variantu Koránu, nazývanou ‘uthmánská. Ta byla v 8. až 10. století částečně standardizována. Dodnes ale platí, že je možné samotný ‘uthmánský Korán číst 7 způsoby, z nichž každý čte, vykládá či překládá některá slova či jejich části jinak.

Čtyři čtení Koránu – a každé jiné

Pokud máte za to, že rozdíly v jednotlivých slovech nemohou změnit nic důležitého, není to samozřejmě pravda – stačí se podívat na důležitost významu samotného slovadžihád. Ale pojďme se raději z ukázek na hebrejském textu přesunout již přímo ke kontroverznímu verši Koránu: teroristy i “islamofoby” tak často citované části verše 4:89. Tu překládají i tradiční anglické etablované překlady takto rozdílně:

  • “Nevybírejte si z nich přátele dokud neopustí své domovy v řízení Alláha; ale pokud se obrátí nazpět k nepřátelství <vůči vám=””>, vezměte je a zabijte…” (Pickthall)
  • “nevybírejte si z nich přátele dokud neutečou ze svých domovů v řízení Alláha; ale pokud se vrátí, zajměte a zabijte je…” (Shakir)
  • “Takže z nich neberte ochránce, dokud se nevystěhují v cestě Alláhově. Ale pokud se odvrátí od Islámu, zajměte je a zabijte…” (Hilali-Khan)
  • “Neberte z nich ochránce dokud také neutečou v cestě Boží; ale pokud obrátí svá záda, zajměte je a zabijte…” (Palmer)

Český překlad Hrbkův pak

  • “Neberte si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte…”

Takže umírnění muslimové si vyberou, že zabíjet mají jen ty, kteří je napadnou, tzn. v sebeobraně a doloží si to dalšími verši či ještě explicitnějšími překlady: jiný překlad říká doslova ”pokud se obrátí k otevřenému nepřátelství”. Íránci si vezmou to, že mají zabíjet ty, kteří se zřeknou Islámu, tzn. “odpadlíky”; pákistánští squatteři to, že mají zabíjet všechny, které vyhnali z jejich domů ale oni se “drze” vrátili; a Usáma to, že má zabíjet všechny.

Což samozřejmě není jen teoretizování: Islámský Stát tento verš skutečně oficiálně vykládá tak, že každý, kdo nekonvertuje k Islámu (ačkoli by mohl) tím vstupuje v ono otevřené nepřátelství k Islámu a muslimům a je hoden smrti, kdežto mnozí západní muslimové naopak tak, že dovoluje toliko sebeobranu proti fyzickému napadení.

Samozřejmě můžete namítnout, že za závazný se považuje pouze arabský Korán; ale právě v tom je ta zrada: onen arabský Korán je možno číst, rozumět a vykládat každým z těchto způsobu, ba ještě více!

Nyní theologická odbočka: při seriózním výkladu náboženských textů je nutné se zabývat hermeneutikou a exegezí, které se snaží skrze opakovanou analýzu, syntézu doplňkových informací a zasazování do kontextu doby, kultury i tradice pochopit, co chtěl konkrétním textem říci původní autor a komu to platilo s jakým omezením. Exegeze koránského verše 4:89 jej zasazuje do roku 625, kdy Muhammad konsolidoval moc v Medíně kde byl obléhán naštvanými Mekkánci, s nimiž “kolaborovala” jak místní mocenská konkurence, tak židovské kmeny, které si předtím Muhammad znepřátelil:

»Jak se postupem doby Muhammadovo postavení v Medíně posilovalo, vzrůstalo i nepřátelství obou zbylých židovských kmenů, Banú an-Nadír a Banú Qurajza, které nadále podporovaly medínskou opozici a vstoupily i ve spojenectví s Mekkou a některými beduínskými kmeny za účelem zničení muslimské obce. V roce 625 byli Nadírovci vyhnáni z Medíny a donuceni odevzdat své zbraně a nemovitý majetek, hlavně palmové háje, do rukou muslimů.«

Nejpřesnější překlad, resp. výklad (jak vidno, překlad je mnohdy zároveň výkladem) verše 4:89 tedy v tomto případě podle všeho poskytl Shakir, neboť šlo o nemovitý majetek Židů, kteří byli vyhnáni z Arábie; i roubování sebeobrany “proti páté koloně” na tento verš se ale dá s přimhouřenýma očima brát jako nikoli nutně nekonsistentní interpretace. Naopak Palmerovské či Hrbkovské vraždění utíkajících je poměrně mimo právě proto, že kmen Nadír fyzicky přežil jako celek (jakkoli kmen Banú Qurazja naopak povražděn byl, neboť podle islámské tradice zrazoval obleženou Medínu obléhajícímu mekkánskému vojsku).

Proto může.

Přidejte si na seznam komplikací to, že většina kontroverzních nauk nevychází přímo ze samotného Koránu, nýbrž z jeho kombinace s hadísami, jichž je ovšem jen v sunnitské odnoži Islámu nejméně šest sbírek (těch nejvíce uznávaných) – Sahih Bukhari, Sahih Muslim, Dawud, al-Sughra, Tirmidhi a Ibn Majah –  a kde má každá jedna hadísa své vlastní tří až čtyřstupňové hodnocení toho, jak je věrohodná a tedy závazná, na kterém se však islámští učenci samozřejmě neshodnou, a z kombinace s životopisy Muhammadovými, kterou jsou ovšem dílem zpochybňovány kvůli satanským veršům a dílem kvůli době vzniku, a nastávají opravdové orgie volnosti výkladu.

Je to právě tato naprostá nejednoznačnost možného překladu, díky které může pacifistická univerzitní omladina nacházet vnitřní mír v dokonale fatalistické “Inšalláh Poddanosti” na způsob “stane-se-mi-co-se-má-stát-protože-vůle-boží”, kterou pro ni slovo “Islám” znamená, kdežto pro frustráta o ulici dál znamená totéž slovo “Islám” naopak to, že musí celý svět válkou uvést do fyzické poddanosti mravnostní policii a těm jediným správným vykladačům, v čemž mu pilně napovídají i vysoce postavení vůdci, jako saúdský Šejk Muhamad bin Abdul Rahman s prohlášením, že

»Když čelíte pohanskému nepříteli, vyzvěte je – buď ke konverzi k Islámu, nebo k placení Jizjy, nebo proti nim s pomocí Alláhovou bojujte. I když proti vám oni nebojují a sami nezačínají nepřátelství, i tak proti nim bojujte! Bojujte proti nim! Kdy? Když oni bojují s vámi? Ne, tehdy, když odmítnou konvertovat k islámu nebo platit Jizju… Ať se jim to líbí nebo ne, podřídíme je autoritě Alláha.«

Ve stejnou dobu ale může “duchovně Osvícený” konvertita-mystik Hadajtuláh Hübsch psát knihy o tom, že Džihád je v prvé řadě Velký džihád zápasu sám se sebou o vnitřní čistotu, s terorismem nemá nic společného a radostně si v tom notovat s významným islámským učencem, komentátorem Hadísy podle Bukhariho, Ibn Hajar al-Asqalanim, i univerzitními Imámy-akademiky zašťiťujícími se jazykovou analýzou Koránu:

»Kořen arabského slova “džihád” je “jahada”, což znamená “velmi se snažit” nebo dokonce “vyčerpávající úsilí”. Jako islámský termín může být použit v sebeobranné snaze proti útočícímu nepříteli, nebo jako zápas proti egoistickým rozmarům.«

Naproti tomu skeptická WikiIslam ovlivněná majoritním saúdským výkladem prozměnu “malý a velký džihád” neuznává, přičemž ovšem vychází z tvrzení, resp. interpretace, že

»Slovní spojení “usilovat o cestu Alláhovu svým majetkem a životy” nemůže znamenat nic jiného, než násilný boj, resp. válčení«

Která, jak sami chápete, je přinejmenším pochybná.

Tradice škodí nejvíce

Ovšem pozor! Právě v této interpretaci narážíme na další komplikaci. WikiIslam si tuto “svéráznou” interpretaci nevymyslela sama od sebe: cituje islámské učence, kteří vychází majoritního výkladu Šaríi sunnitskými učenci z Al-Azharu ze 14. století (k tomu se detailněji dostaneme v 10. dílu série), který uznává majorita arabských muslimů: skrze své vykladače desítky až stovky milionů lidí a mnoho významných islámských učenců, kteří ovlivňují islámské duchovní a skrze ně jejich posluchače desítky tisíc kilometrů daleko.

A to je prozměnu asi nejlepší ukázka střetu, který rýsuje dělící čáru mezi řadou evropských muslimů a evropských konvertitů a mezi muslimy arabskými: arabové kladli vždy nesmírný důraz na Tradici; Muhammad sám na několika místech Koránu konstatuje, že arabové něco dělají “jen proto, že to dělali jejich otcové.”

Arabští muslimové tak většinově přejímají tuto tradici výkladu a Šaríu ze 14. století, kdežto mnozí muslimové Evropští, zvláště z řad konvertitů, takovou interpretaci “selským rozumem” vyhodnotí jako nesmysl… A odmítnou ji, zhusta i s celou Šaríou dle Al-Azharu. Mohou to přitom naprosto legitimně udělat a zůstat přitom pravověrnými muslimy, protože dle Islámu skončilo působení Alláha a andělů smrtí Muhammada: vše od té doby až dodnes je jen lidské konání, lidské učení a tudíž nepožívá nábožné úcty a naprosto není proti Islámu závěry jakýchkoli islámských učenců odvrhnout… Pokud vás tedy nedrží v zajetí tradice.

Pokud naopak v arabské islámské tradici a Šaríi dle Al-Azharu zůstáváte, snadno můžete jako Abú Musa Al-Zarkáví s Usámou vyhlašovat džihád jako válku nenáviděným USA a Izraeli; a ze stejného důvodu může Abú Omar Al-Bagdadí usilovat o násilné dobytí Evropy až po Vídeň. Ale o tom se budeme detailněji bavit prozměnu v dílu o kultuře a tradici.

Závěr

Dá se bezpečně konstatovat, že hypotéza, resp. tvrzení

»Je jen jeden (pravý výklad) Islám(u)«

neplatí: existuje nejméně takový počet “Islámů”, kolik je překladů Koránu; a to nejen cizojazyčných, o kterých tradiční školy říkají, že nejsou tak závazné, jako originální arabské znění, ale i verbálních, kdy nějaký muslimský učitel vysvětluje (či překládá) svým žákům, co znamenají konkrétní slova a věty v arabském Koránu; a ve skutečnosti ještě daleko více, protože krom různých překladů a čtení jsou ještě různé výklady a exegeze (jak by se měla komplexní exegeze Islámu dělat správě a jak ji přitom zástupy dělají nesprávně ukazuje právě zde oblíbený Berrezouga), přičemž se jednotlivá čtení a výklady mezi sebou násobí, čímž vzniká naprosto nepřeberné množství “Islámů” z nichž každý považuje sám sebe za ten pravý a ostatní za ignoranty či dokonce heretiky.

Právě proto se každý, kdo tvrdí, že je jen jeden Korán a přikazuje vraždit nevěřící, mýlí. To je totiž jen jedno z mnoha čtení. Pohříchu však právě ono je velmi rozšířené mezi bohatými a tedy ve věku globalizace rozpínavými, mocnými a nebezpečnými sektami, ale k tomu až dále v sérii. Jako by totiž nestačil flexibilní výklad významu samotných slov v Koránu a vliv tradic, máme tu ještě navíc doktrínu Násk, tedy nahrazování veršů, a verše satanské; a právě na ty se podíváme v dalším dílu.

Nestranně o Islámu úvod

/0 Komentáře/in , /by

Články jsou převzaty se svolením autora cover72 z webu D-fens. Dávám je k sobě pro lepší přehlednost.

Nestranně o Islámu: úvod

Od pátku zde bude vycházet série, která nabídne “3D” pohled na Islám bez klišé a předsudků ze kterékoli strany. Nepotěší ani přesvědčené islamofily, ani přesvědčené islamofoby, ale nabídne informace, které můžete využít ve svůj prospěch.
Tento úvodní článek vysvětluje, jaké má série poslání, jakou problematiku bude a naopak nebude rozebírat, proč ony články číst či naopak nečíst a co to všechno má společného se zachováním osobní svobody.

Jsou dva způsoby, jak přistoupit k jakékoli problematice. Ten snadný je nasednout na vlnu populárních zjednodušení, nadšeně podpořit nějaké radikální “řešení” a mít dobrý pocit, jak je člověk na té jediné správné straně, nemusí nic řešit a všichni ostatní jsou blbci či zrádci & jiní padouši.

Hlasitá menšina sluníčkových lidí si tak udělala jasno v tom, že muslimové jsou v Evropě utlačovanou menšinou která nás může jen obohatit, zatímco snad každý třetí Čech se naopak na základě pár článků a videjí na internetu stal “instantním odborníkem” na Islám a je mu úplně jasné, že všichni muslimové jsou stejní, tj. vrazi (a měli by se nějak “řešit”), Islám je jednotná, vražedná ideologie (a měl by se zakázat), hranice by se měly zadrátovat jako za časů hrdinných soudruhů z PS a paradoxně si notuje společně s ISIS, že pokud snad existuje muslim, který nechce ostatním řezat hlavy a žít pod striktní šaríou, není skutečným muslimem.

Existuje ale i přístup opačný: nenechat se strhnout hysterií, černobílým viděním a ukvapenými závěry a namísto toho si záležitost v klidu nastudovat z vícero stran, zkusit porozumět jejím hnacím motivům, uchopit ji v její komplexitě a rozmanitosti a až na základě toho se snažit o nějaké závěry.

Jelikož se s problematikou Islámu setkávám léta – skrze pomoc obětem řádění muslimů, skrze geostrategické implikace, skrze teologické disputace i skrze doprovodná zjištění při studiu vojenské historie či sociální dynamiky, výsledný “3D” pohled na Islám je dosti odlišný od klišé, která ovládají český mediální prostor. A syntézu toho, co jsem zjistil nyní nabízím těm, kteří chtějí slyšet.

Proč by vás mohla zajímat? Kupříkladu z taktických důvodů. Jak pravil mistr Sun Tze,

»Proto se praví – kdo zná protivníka a zná sebe, vybojuje sto bitev beze ztrát. Kdo nezná protivníka nebo sebe, jednou vyhraje, jednou prohraje. Kdo nezná ani sebe ani protivníka, půjde od porážky k porážce. «

Když už chcete volat po řešeních problémů, které jsou s Islámem skutečně spojené a vstupovat do politické debaty, měli byste alespoň vědět, kterým směrem zaměřit svou energii: jak vypadá řetězec kauzality a sociální dynamiky a kde je nejlepší na něj působit. A neopakovat chyby různých Bushů a Malákích, kteří si zcela zbytečně vytvořili desetitisíce nepřátel tím, že je jen kvůli svému zaslepenému ideologickému vidění doslova nahnali do náruči radikálů.

I pokud si chcete jen uhájit svůj individuální status quo, je zde něco pro vás: tvrdím, že Informace Jsou Moc – umožní vám lépe předvídat, jak se kdo zachová, co se bude dít a tím pádem se na to připravit, přičemž konkrétnější informace jsou při plánování vždy užitečnější, než ty obecnější. Je to jako se Stopařovým průvodcem galaxií: heslo, které Zemi popisuje slovy “převážně neškodná” je méně užitečné, než “dejte si pozor na tygry, žraloky a hlavně na ty zákeřné nosorožce!” Stejně tak chápání toho, jak fungují komunity muslimů a jednotlivé proudy Islámu může být stěžejní pro předvídání, jak se zachová nějaký muslim ve vašem okolí – lhostejno zda příchozí či konvertita.

Ale hlavní benefit vidím v tom, že vyzbrojeni jaksi multidimenzionální průpravou nebudete tak snadno manipulovatelní demagogy z obou stran, kteří tak rádi vytrhávají z kontextu a skrze občasné pohození cizích termínů se zdají být odborníky na slovo vzatými. Troubu z vás pak neudělají populární arabisté, antiislamisté ani různí muslimové, protože se vždy budete moci usmát pod fousy, řka – “Chlape, co mi povídáš je sice pěkné, ale neopomenul jsi náhodou zmínit i…?”

Jelikož mi do sebe střípky mozaiky zapadají řadu let, namísto článku vzniká série. Dozvíte se v ní, proč a jak je možné, že ve jménu Islámu jedni vraždí a mučí nemuslimy a jiní muslimové těmto obětem pomáhají za cenu ohrožení vlastního života; jak mohly být muslimky z ulic, škol a večerních šatů takřka přes noc vyhnány do vyhrazených místností domků a burek (aneb jak dochází k islamizaci státu); jak je to ve skutečnosti s Koránem, islámským učením a jeho pojmy; které z proudů či sekt politického Islámu představují největší riziko pro Evropu, jaký je mezi nimi rozdíl a kdo a co za nimi stojí; a jaká sociální dynamika v tom všem hraje roli a proč je zavádějící si myslet, že je Islám kořenem všeho zla a smrtelným nepřítelem Západní civilizace, když ve skutečnosti zhusta hraje jen roli pěšáka v úplně jiné hře.

To vše samozřejmě bez emocí, hysterie a černobílého vidění; tak pragmaticky a racionálně, jak jen je snad možné.

Tento pokus považuji za v českém prostoru unikátní, protože všechny většina ostatních (populárních) prací o Islámu je zatížena významnými předsudky: akademici-arabisté či orientalisté si již dávno vybrali své “správné hypotézy”, kterými se řídí, a leckdy je jejich studijní obor posouvá k až nekritické adoraci Islámu a arabského světa. Islámští učenci jsou zase každý v zajetí své teologie a doktríny, takže vám budou jako Pravdu Pravdoucí prezentovat to, v co věří oni, a již vám neřeknou, že jejich kolegové mají 5 názorů úplně odlišných. Islámské sekty, ty jsou úplně jasné, šiřitelé Šaríi zase mohou o Islámu otevřeně lhát, aby jej posatvili do lepšího světla, a radikální antiislamisté prozměnu potřebují pro dosažení svých cílů co největší DOOM-afekt, který emotivně zalarmuje posluchače, a proto si vyzobávají ty nejšílenější a nejvíce zločinné doktríny islámských sekt a duchovních. Každý vám prostě chce ukázat jen takový střípek, který se líbí a hodí jemu, nikoli celkový obraz. A právě to bych chtěl alespoň z části napravit.

Jelikož se jedná o citlivé téma, zvolil jsem naučně-faktickou formu – každý díl bude krom výkladu ověřovat či naopak vyvracet i konkrétní hypotézu či obecně rozšířené tvrzení, a to sice z těchto:

  1. Je jen jeden (pravý výklad) Islám(u)
  2. Novější, násilnické části Koránu přebíjí ty starší, mírumilovné
  3. Středobod problémů neleží v Islámu, nýbrž v jednotlivých náboženských vůdcích
  4. Za radikalizací muslimů stojí převážně saúdský wahhabismus
  5. Dnešní Salafismus je jen o něco méně nebezpečný, než wahhabismus
  6. Sufismus se dá využít k deradikalizaci muslimské společnosti
  7. Dynamiku pásma BV-Čečna determinuje souboj nacionalismů a pan-islamismu
  8. Tradice a kultury generují výrazně více problémů, než náboženství
  9. Islamizace země se opírá o nevykazatelné ovládnutí vzdělávacího aparátu a médií
  10. Šaría je ze své samotné podstaty totalitní systém
  11. Vztah k Islámu na Západě je pohrobkem komunismu

Na závěr série pak přijde určitý nástřel možného řešení, které by v Evropě zachovalo osobní svobody a právní stát bez zavádění různých fašistických policejních států a přitom dokázalo zneškodnit problémové trendy a zastavit jakékoli snahy různých entit islamizovat Evropu ve smyslu její teokratizace politickým Islámem či zavádění duality práva.

Je mi jasné, že řada čtenářů D-F pevně zastává černobílé postoje a kdokoli společně s nimi vehementně nebrojí proti Islámu je pro ně automaticky nepřítel. Takovým doporučím u každého článku v souladu s Pravidlem 6 rovnou skočit na konec, ohodnotit za 5 a jít se bavit jinam. Tato série je věnována těm, kteří dovedou a chtějí argumentovat na úrovni faktů a principů, nikoli hysterie, doomsayingu a emocí.

A aby kontroverzní série neodsouvala do pozadí nedělní a pondělní články jiných autorů, bude vycházet v pátky.

Na závěr bych jen rád podotkl, že série je o Islámu, nikoli o migrantech.

Migranti a muslimové nejsou synonyma, ač je tak řada lidí vnímá: řada migrantů nejsou muslimové a řada, ba většina evropských muslimů nejsou migranti, nýbrž již dávno zavedení občané členských států EU.

Výroky jako “muslimy/Islám tu nechceme” tedy znamenají nikoli jen požadavek “pasivně” nepřijímat nové migranty, nýbrž implicitně zahrnují i požadavek aktivně vyhnat ty muslimy, kteří jsou ve členských státech EU již usedlí a dávno mají občanství; a vyhnat i etnické Čechy se staletími se táhnoucí historií rodu, pokud si dovolili konvertovat k Islámu – přičemž takové vyhánění a persekuce by se samozřejmě nezastavilo jen u muslimů. Svoboda vyznání je totiž spojena životní šňůrou se svobodami slova, názoru, myšlení a shromažďování: tam, kde svoboda vyznání není, rozhání policie i různá domovní setkání a nesnese žádný dissent.

A právě proto je pro zachování svobody kriticky důležité si ujasnit, koho přesně kdo vlastně kde nechce a proč, jakou to má souvislost s Islámem a co to ten islám vůbec je.