Feministický komiks! Alarm!

Ilustrační foto (maminky nemají moc klidu)

Doufám, že nebudu proklet za zdroj, ale …

mrkněte zde http://a2larm.cz/2017/06/mela-jsi-mi-to-rict-feministicky-komix/

… ukázal jsem to včera kolem 22.00 ženě.  A zrovna včera jsem si to mohl dovolit. Byl jsem doma od 15.50, hrál si s klukama, hlídal, Stáňa si mohla jít zaběhat, je po miničundru s rodinou, takže family pointy umožňují lehký nadhled. Uf :)

z komixu 2

Přišlo ji to hrozně trefné a mi také. Psychická zátěž běhu domácnosti je fakt velká, místy svou ženu bezmezně obdivuji a myslím, že to co dělá je naprosto srovnatelné s řízením organizace. V mnoha situacích se tam také poznávám. Ano, je to komiks, zjednodušuje, používá stereotypy, nejedná se o zásadní analýzu. Ale ukazuje dost velmi trefných situací. A ano má skrytou agendu, víme, vidíme. I libertariánské think-tanky mají svou agendu, I „100 %“ objektivní veřejnoprávní média mají své postoje, které tlačí. C’est la vie.

z komixu

Chtěl bych na tom ukázat pár myšlenek, které snad trochu osvětlí svobodomyslný přístup ke světu.
V komiksu je pěkně popsán určitý problém. Být matkou není žádná legrace. Práce v domácnosti je hromada a nejde moc vidět, je to věčný boj s větrnými mlýny. Popisuje také to, že většinu toho řeší ženy. Muži mají často pasivní úlohu pomocníků a neberou tolik odpovědnosti.
Problém – to je také jedna z věcí, kterou (a nebojme se to přiznat) umí „levicověji“ orientované média dobře popsat. Je to také jedním z důvodů, proč čtu i Respekt (ok, ale často skřípu zuby, místy děs, běs). Soudím, že nebýt odkázán jen na jednu informační bublinu je fajn.
Problém je vtipně popsán (ok v závěru apel na více dovolené pro otce a apel na společenský boj, ignoruji). A jak se k tomu postavit?
Máme několik možností (nadsázka)
  • Napsala to feministka! Spálit! Zkáza společnosti se blíží, díky takovým věcem naše civilizace zhyne! Braňme se! Ženy to přeci u plotny baví, zase nás chtějí měnit! Beztak je to nějaký eurovýmysl! Navíc autorka je určitě ošklivá a tlustá a trpí nedostatkem sexu s alfasamci.
  • To je neskutečně nespravedlivé! Ženy trpí! Musíme jim pomoci! Petice, Marksová, ombudsman! Moderní společnost nesmí nechat ženy v pozici domácích otroků! Bílí muži by se měli všem ženám omluvit! Chce to dotace na monitoring sdílení domácích prací! Na západě jsou na tom lépe než my zaprdění češi, kteří trápi ženy!
  • Je také třetí cesta …

Respektovat rodiny a jednotlivce. Nevnímat každou vnímanou nespravedlnosti, jako něco co se musí řešit „celospolečensky“ a politicky. Dát tomu čas. Jsou rodiny, kde by chtěli mít oba manželé volno po porodu. Tak ať mají možnost to žádat a vyjednat si. Jsou rodiny, kde žena je daleko lepší v domácí činnosti a navíc ji to naplňuje. Jsou rodiny, kde to mají více půl na půl. Mění se to v čase. Jsou rodiny, kde jim to neklape a musí si to vyřešit, jsou vztahy, kde to klape jen dočasně. Pokud nedochází k domácímu násilí, tak by veřejná správa měla mít naprosto neutrální postoj a do ložnic a kuchyní nezasahovat.

Svobodomyslný člověk problémy vidí a zajímá se, nesnaží se být slepý. Řeší však svými prostředky a časem, ty které ho trápí nejvíc. Nesnaží se ostatním vnutit své řešení a svůj postoj. Na druhou stranu se nesnaží se zakázat alternativu, či silou (nebo dotací, to je totéž) prosadit podle něj lepší a progresivnější chování u jiných lidí.
Prostě žij a nechej žít. A ukazuj lepší cestu, máš-li ji. Lidé se učí a zlepšují, jen to není hned jak by si sociální inženýři představovali.
A na závěr, také místy opomínaná úloha muže v rodině …
WP_20170625_16_07_23_Pro

Mezek, aneb tlačné zvíře.

Jindrův dobrý den

… kdy mě překvapil hlavně Richard …

Vracím se domů. Posledních tak 8 dní jsem spal daleko méně než třeba. V práci se najednou objevilo množství urgentních projektů. Do toho Svobodní. Hledá se cestu jak budou postupovat dále. Nejsem sice v republikovém předsednictvu, ale teď je čas, kdy všichni musí k veslům. Představení „Tisícovky pracujícím“. Do toho atmosféra, kde jakákoli chyba je brána za záměr a konspiraci. Také partneři v Anglii mě najednou potřebují na prezentace a řešení nových a dávno uspaných věcí. Rozjíždění nových provozů. Dvě cesty do Prahy a zpět, víkendový workshop. Vstávání v pražském hotelu ve 3:30. Strategie kam s firmou dále. Velké plány. Člověk nebojuje na dvou, ale asi tak šesti frontách současně. Ale jo, jde to. To není stížnost, za většinu těch událostí si mohu sám. Chtěl jsem to tak, nebo jsem si to tak vybral.

Vracím se tedy domů kolem půl sedmé, uspíšil jsem odjezd z Prahy o hodinu, chtěl jsem dětem ještě číst před spaním a vidět je.

Doma shodím věci a šup. Vhuíííí. Náhlý vír do úplně jiného světa. Poskakování … „Tatí, tatí!“ „Zvedni mě, zvedni mě!“ Kluci na mě hopsnou. Záplava informací. Co, kdo komu udělal, jak se sáňkovalo. NAPADL SNÍH! Jindra byl na závodech v judu! Tim trefil někoho kuší! Geralt mezitím nenápadně brakuje věci v pokojíčku svých starších bratrů. Mlčím, nechci mu to kazit, krásně se u toho směje. Reakce přijde později sama …

Co bych to byl za tatínka, kdybych ze služební cesty nedovezl pár milých překvapení. Ok – možná to někdo bere jako formu odpustku, ale já to tak nevnímám. Tentokrát kartičky Pokemonů pro každého. Mamince pralinky. Kluci zatím hrát neumí, ale obrázky zaujmou. Více než bych čekal.

Sedneme si k celorodinné večeři, jedna z příjemných tradicí, založena a udržována mým otcem. Záplava informací pokračuje. Jindra mi ukazuje medaili ze závodů v Judu. Dost mě to překvapilo (i Stáňu), že se mu zadařilo. Je přeci jen spíše lehký a při tréninku nedává tolik pozor, je nesoustředěný. Nicméně, vyhrál tři zápasy. „První vyhrání z kapsy vyhání, nesmíš se teď přestat snažit!“ Paní trenérka, říkala, že při zápasech se soustředil více než obvykle a byl daleko více urputný. To sedí, to je jeho docela dominantní vlastnost. Richard mi popisuje jak sáňkovali, kdo se na koho převrátil a kde se kdo bouchnul.

Kluci si mezi lžičkami jídla prohlíží Pokémony, samé otázky. Co umí ten, co tenhle, co to znamená – „Sprej devoluce“? Jak to mám vědět já? Ale samo, že něco vím, v hrách se tatínkové nenechají zahanbit, tak snadno. Jindra našel Pokémona s nejvyšším počtem HitPointů. Timur našel svého nejoblíbenějšího a jeho evoluci. Babička má pocit, že děti nemluví jazykem jejího kmene.

Á do postel! Dneska se toho událo opravdu hodně.

Riška se na mě nakonec podívá, radostně říká – spíše několikrát opakuje. To je u nás v překotné komunikace potřeba. „Tati, tati. Víš co se dneska stalo? Jindra měl dneska fakt dobrý den tati. Skvěle jsme sjeli kopec. Vyhrál medaili. Postavil jsem mu domeček z Lega a pak našel dobrého Pokémona!“ Richard byl vážně nadšený, úplně mu svítila očička, jak mi to popisoval. Měl za bratra upřímnou radost. Taková přímá radost, z toho, že se bratrovi daří mě opravdu překvapila.

Radost z úspěchu druhého, to se často nevidí. Moc dobře se nám pak usínalo. Teda mě. Kluci si potmě pod peřinou hráli na to, že jsou v tanku. Timur a já jsme usnuli jako by nás do vody hodil.

Roboty nebo anarchii? Rozhovor pro Parlamentní listy

O svobodě a zodpovědnosti ve vzdělávání s krajským kandidátem SaS Tomášem Pajonkem

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/O-svobode-a-zodpovednosti-ve-vzdelavani-s-krajskym-kandidatem-SaS-Tomasem-Pajonkem-451653

1. 9. 2016 15:13

ROZHOVOR Kdo zastává konzervativní názory na školství, ať si před čtením připraví rodinné balení prášků na srdce. Naopak radikálním inovátorům pedagogiky budou znít slova mladého politika, čelné tváře kandidátky Svobodní a Soukromníci do krajských voleb ve Zlínském kraji Tomáše Pajonka jako rajská hudba!

Představme si, že v nadcházejících volbách uspějete a budete moci krajské školství stvořit k obrazu svému. Jak bych takovou změnu jako občan pocítil?

Asi jako když vás někdo rozváže ze svěrací kazajky. Změna současného pojetí krajského – ale platí to obecně, celorepublikově – by spočívala v uvolnění, v dání prostoru všem zúčastněným v procesu vzdělávání, tj. dětem, rodičům, učitelům i ředitelům škol. Nebyl by to žádný naoktrojovaný diktát, ale právě jen a pouze nabídka svobodně se rozhodnout. Jak chci být vzděláván a jak chci vzdělávat.

Ke svobodě náleží v přímé úměře zodpovědnost…

Ano, to si samozřejmě uvědomuji. A předpokládám, že si to uvědomují také ti, jimž by taková křehká věc, jako je svoboda, mohla být svěřena. Naopak mám dojem, že jsme všichni státem neustále zastrašováni… Bu, bu, bu! Když ti dáme svobodu, víš, jakou na sebe bereš odpovědnost? Víš vůbec, co se sebou a se životem svým? Není-ti lépe, když tu zodpovědnost máme my, moudrý a prozíravý stát?!

Dobrá. Tak pojďme konkrétně. Třeba u těch nejmenších, u prvňáčků. Těm byste také dal svobodu rozhodovat, jak se mají naučit číst a psát?

Pozor. Ne JAK, ale KDY. Jak nabízí učitel. A proč vlastně ne? Samozřejmě se nebavím o tom, že do třídy vejde paní učitelka, zeptá se dětí, zda se jim dnes chce počítat, a když nechtějí, tak paní učitelka s brekem odchází. Na tradiční jeden věk, jedna třída, jeden předmět se moc jakýkoli výběr naroubovat nedá. Ale když Honzík nemá náladu na kreslení a chce si venku pobíhat, skákat nebo foukat do pampelišky – vlastně tělocvik, zatímco Anička chce strašně moc kreslit, pak je velká škoda nezkusit využít toho, co děti dělat chtějí. Možná nebudou dělat přesně to, co chceme, kdy to chceme, ale jakmile se do něčeho pustí, bude to s vervou a láskou, která to vynucení přebije.

Co když by ale takových „Honzíků“ bylo ve třídě deset versus jedna uvědomělá ‚Anička‘? Tak to můžete školu budoucnosti zavřít…

To právě ne! Podívejte, některý z těch – jak vy říkáte – deseti Honzíků bude pokukovat, bude trochu závidět, jaké obrázky Anička kreslí. A bude to chtít také umět a přirozeně se přidá k Aničce. Za chvilku jejich obrázky uvidí další a budou chtít také tak hezky malovat. Proč by nemohla vnitřní motivace fungovat u dětí stejně dobře jako u dospělých? Já vím, že mnozí spoléhají ve školství na vnější motivaci… Když se do zítřka nenaučíš slovíčka, dostaneš pětku a ještě navrch karabáčem! Přece víte z vlastní zkušenosti, když jste něco chtěl z vnitřní potřeby, tak jste byl schopen na sebe uplatnit větší přísnost, než na vás mohl uplatnit nějaký vychovatel.

Navíc dětský kolektiv – obzvláště promícháme-li věkové skupiny – je velmi motivační. Nikdo nechce zůstat ten, co nic neumí.

V tom je ale právě ten fundamentální, antropologický zádrhel. Vy prostě chcete, podobně jako socialisté, stvořit tzv. lepšího člověka. Socialisté tím, že budou mít všichni stejně a nebudou si nic závidět. Vy tím, že dáte člověku tolik svobody, které ze své lidské přirozenosti nedokáže unést.

Jasně a máme tu zase bu, bu, bu! My Svobodní jsme možná idealisté, ale zároveň jsme realisté. Na rozdíl od etatismu socialistů, kteří každé nařízení uplatňují plošně, celostátně, imperativem nějaké vyhlášky nebo zákona, my bychom nechali na rozhodnutí rodičů i ředitelů škol, zda chtějí poslat své dítě do takové, řekněme, školy budoucnosti. Stejně tak každý ředitel by si rozhodl, zda chce, aby jeho škola vycházela z tohoto konceptu vnitřní motivace. Nechceme diktaturu moderny. Nebylo by to určitě tak, že diktátor Pajonk nařídí, že se všechny ZŠ v kraji musí takhle proměnit. Ale dal bych maximální možnost, aby se školy takto proměnit mohly.

Co myslíte, že by to těmto školám přineslo za prospěch?

Určitě by to umožnilo větší soutěž myšlenek. Individuální rozvoj každého dítěte. Škola pro 21. století by měla podporovat osobnostní komparativní výhody žáků a studentů, a ne z nich dělat armádu robotů, které si do mozku jak do softwaru nahrály během studia nějaké vědomosti, ale neumí o nich svobodně rozmýšlet, neumí je kategorizovat, rozlišovat jejich důležitost. Mimochodem, proč se Hospodin tak rozlítil na ty své dvě loutky v Ráji, Adama a Evu? No, protože po ochutnání ze zakázaného ovoce dokázali rozlišovat, co je dobré, co špatné. Za Hospodina si dosaďte stát a jste ve školním systému současnosti…

Rozumím. Ale to má také druhou stranu mince. Že ve školách budoucnosti může vyrůst armáda svobodomyslných anarchistů.

…a té se společnost a stát bojí víc! Vždyť to říkám! Čím lépe bude občan naučen svobodně a kriticky myslet, tím hůře se bude ovládat! Nicméně abych zareagoval na vaši obavu. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že na jednom okraji celého procesu skončí tak jak tak pár robotů, na opačném pár anarchistů. Důležitý je výsledek většiny… Bavíme-li se tedy o krajském neboli státním školství. Důležité je, že by škola budoucnosti dala možnost každému se svobodně rozhodnout, kým chce být.

Když to shrnu, tak vy v podstatě chcete zodpovědnost státu za vzdělání přesunout na jedince.

Nevím, jestli bych to takhle slovo od slova formuloval, ale nebráním se vyznění. Ano. V čem je jedinec pitomější než moudrý stát? V čem je sbor úředníků na ministerstvu školství geniálnější než zdravý rozum každého z nás?

Je mi jasné, že vy jako člen Svobodných máte rozebírání státu takříkajíc v popisu práce. Přesto – nezamyslel jste se někdy nad tím, že většinový občan o podobné demontáže nestojí, respektive že je nehonoruje svým voličským hlasem? Viz dlouhodobé volební výsledky Strany svobodných občanů…

Zamyslel. Svobodní a já jako jeden z nich totiž děláme jednu velkou chybu. Vypadá to, že bojujeme proti státu. Což si mnozí představí tak, že bojujeme proti tomu, že máme cesty, důchody, nemocnice a školy.

Špatně své názory formulujeme. My nechceme, aby funkce státu zmizely. My chceme, aby byly naprosto zásadně vylepšeny. Aby se změnila forma, organizace a způsob financování těchto služeb. Ano, bojujeme proti současné formě státu, kdy politici mají příliš mnoho moci, často nad těmi nejslabšími. De facto chceme společnost/stát 2.0, který pak není jediná organizace, ale mnoho veřejných, ziskových, neziskových organizací, obcí a jednotlivců dohromady. Kde věci neřešíme přes „Prahu“ nebo „Brusel“, ale daleko více lokálně a na dobrovolné bázi.

Já totiž chci žít ve společnosti, kde úžasná tvořivost, nápady a pečlivost, která nyní jde do například propagace toaletního papíru nebo piva, půjde tam, kde je to daleko podstatnější a kde to i velká část lidí chce – třeba do vzdělání, zdravotnictví nebo péče o staré lidi.

Jenže to nelze vynutit, k tomu prostě musí být nastaven celý systém jinak.

Takže vy chcete vychovat nového svobodného a uvědomělého člověka? 

Právě naopak. My chceme systém, který počítá s tím, že lidé jsou lidé. A lidé potřebují pevné a jasné hranice, co je koho a za čí peníze se hraje.

Jakmile je to pevně dané (což nyní je jen možná z poloviny), tak lidé z pustiny udělají rajskou zahradu…

Jindro, co si myslíš, že se ve škole naučíš?

Večeře. Jindra nejí. Ideální čas s ním probírat cokoli jiného. Příští týden jde poprvé do školy.

„A co si Jindro myslíš, že se ve škole naučíš?“

Jindra se trochu zasnil, ale tak šibalsky.

„Nóó. Naučím se malé písmenko d. Jako poznat ho od b. A taky se naučím počítat do miliónu.“

„Jo to tě tam asi naučí.“

„Ne do miliónu, do miliardy!“

„A jak myslíš, že se počítá do miliardy?“

„No jakby, jedna, dvě, tři, čtyři, …“

„Haha. Víš jak dlouho by ti trvalo takhle napočítat do miliardy?“

„Asi celý den.“

„Tak to můžeme spočítat, Jindro.“

„Kdybys řekl dvě číslice za sekundu. Kolik má minuta sekund? A hodina minut? A den hodin? A rok dnů? Vidíš k tomu je matematika. Počítal bys 15,8 let.“

„Néé. To je moc.“

„Tak si to spočítáme znova.“ Ťuk, ťuk, ťuk. A na kalkulačce stejné číslo jako předtím.

„Tati, jak to, že to je stejné číslo, když si to počítal znova?“ To je docela netriviální otázka a dát na ni vyčerpávající odpověď je mimo mé síly a schopnosti. A tak se jako každý rodič uchýlím ke zjednodušování.

„To je kouzlo matematiky. Stejný postup ti dá vždycky stejný výsledek, ale ne v každé věci mimo matematiky, to tak funguje. A kousni si do toho chleba, už musíte jít spát … „

Děti a vědecká metoda

Jindra objevil přesýpací hodiny. Než se přesypaly, tak napočítal do 260. Což vyhodnotil jako nepřesný odhad. Tak mi sebral telefon, aby to změřil přesně. Vyšlo mu ale jiné číslo.
„Takže to trvá 4 minuty a 46 sekund?“

„Nevím, Jindro. Máš jen dvě měření.“

„Takže znovu?“

„Jo. Pokud to chceš vědět.“

Myslím, že děti při zkoumání světa celkem přirozeně používají „vědeckou metodu“, zkouší věci na desetkrát a zjišťují zda dostanou očekávaný výsledek. Je to úžasné je u toho sledovat.

V případě pouštění lžičky na zem a testování gravitace je to sice pro rodiče docela otrava ,ale pokud to jen trochu jde, neberme dětem pokusy zjišťovat jak věci fungují (!!! klíčky nenechávat v zapalování, tam nemusí být více neškodných pokusů).

Ztracený Jindra

Dříve nebo později se to stát muselo. Každý rodič si to jednou či vícekrát prožije. Dítě je a najednou není.

Jindra se nám ztratil v lese.

Nebojte se. Samozřejmě, že příběh má dobrý konec. Kdybychom ho včera nenašli, tak ho hledám doteď.

O víkendu jsme měli tradiční „Mikulášské nadělení“. To je u nás takový víkend, kdy přijedou kamarádky mojí ženy se svými rodinami a máme dům plný dětí, rodičů a psů (více plný než jindy). Kamarádi od Stáni jsou z jiných kruhů než mí. Většina z nich je nějakým způsobem umělecky „postižena“ (což myslím prakticky jen v dobrém, mají jiné úvahy než mí deskovkáři a než „Svobodní“ kamarádi), rád si také poslechnu jiné pohledy na to, co se děje, co vnímají a tak (ano uprchlíci, Konvička, svoboda slova a tak – já to nevytahoval). Je to také společenská zábava pro moji ženu, která naplno začne, až děti usnou a „dere se peří“.

V neděli jsme si udělali lesní procházku (žijeme prakticky v lese, takže to moc ani jinak nejde). Sledovat partičku 5-6 (mladší se drží zatím maminek) kluků, jak si hrají venku, to je balzám na duši. Momentálně mě po ní nejvíce hladí nejmladší, jak se z něčeho raduje, nebo je do něčeho zabraný. Tak to je opravdu radost sledovat. V každém případě mám pocit, že bez ohledu na všechny věci, co na nás chystají politici, unie, Rusko, ISIS a bůhví kdo, se máme pořád hrozně dobře. Kluci „peklí“, hází šišky (kameny i klacky taky :( ), trochu se perou, občas pláčou, občas se radují, vymýšlejí „hovadiny“, schovávají se, tahají větve. Tak nějak to asi má být.

WP_20151206_13_13_48_Pro

Jdeme tak z jedné louky skrz mez na druhou louku a konečně vidíme rychlejší polovinu skupiny. Přeci jen 2 letý Timur má kratší nožičky, po cestě zkoumá každý druhý pařez a máme s sebou i miminko. Vidíme, že kluci jsou lehce mimo plánovanou trasu. A zdá se nám, že Jindra mezi nimi není. Nu, asi se schovává v křoví. Zavoláme na skupinku, na Jindru a zjišťujeme, kde je. Prý viděli srnu. A pak ještě jednu. Hrozné nadšení. Pes a Jindra prý běželi za ní, tamhle po louce dolů.

To se mi nezdá, Jindra není zrovna chrt a srna se v lese umí ztratit velmi svižně. Zásadní stopařské dovednosti jsme Jindrovi nepředali. Nemohl ji pronásledovat dlouho. Měli sice s sebou dřevěný meč, ale to je spíše na skřety než na srny. Voláme se ženou na Jindru a nic. Po dalších pěti minutách je jasné, že nás buď neslyší, nebo se schovává. Je zajímavé, že první reakce je téměř vždy „až tě najdu, přetrhnu tě jako hada!“ :). No nic, tak se dělíme a jdeme ve směru, který nám určily děti, voláme a hledáme. Děvčata vyslýchají děti, jak to bylo. Dozví se dokonce, že Jindra nebo Hafina dokonce na srně jeli. Důvěra v tento zdroj informací tím značně poklesla a je mi celkem jasné, že o tom, kde Jindra šel, nevíme zhola nic.

Po první spíše zuřivé emoci se většinou uklidním. Panika je zbytečná. Vzpomenu si, jak Jindra lozil po hradní zdi na Starém Jičíně cca 8 metrů nad terénem. To jsou situace, kde to, co se stane, není pod mou kontrolou. Extra panika, křik a jiné reakce to maximálně zhorší a zásadní je netvořit si obrazy toho nejhoršího, protože prostě nenaděláte nic. Děti mají také pud sebezáchovy. Musí ho mít, jinak bychom jako druh nepřežili.

Jindru hledáme dalších cirka 40 minut. Dokonce potkáváme i myslivce, který ho neviděl.  Tohle fakt rád nemám, nevíte kam jít. Není moc jasné, že cokoli, co uděláte, má vůbec nějaký smysl. Šel tam? Nebo tam? Už je doma? Co když se mu něco stalo (tohle uvažování silně potlačuji)? Trocha zoufalství. Strachu z toho, že přijde šero. Nejčernější scénář, který si dovolím řešit, je tento. Jindra se ztratil. Uvědomil si to, a protože ví, že se nemá co trhat od skupiny, tak se raději schovává, protože se bojí, že se budeme zlobit. To jsem jednou babičce taky udělal. Blbé je, že než mu dojde, že je lepší se vrátit, může padnout tma, a to pak nebude legrace.

Nakonec se vracím zpět a jdu k původnímu cíli trasy. Projdu kolem samoty na hřeben kopce a pak ho slyším. Konečně odpovídá na mé volání. Uf. Už je vše dobré. Vítáme se a zvedám tu malou, vyžlatou, zimně nabalenou kuličku do výšky.

Došel téměř až k původnímu cíli trasy. Tam se schoval a chtěl nás překvapit. Grrr.

Co však teď?

Trest? Velké hubování? Domácí vězení? Chození na vodítku? Domluva? Funguje to?

Nejsem 100% dobrý rodič, který by nikdy nepoužil fyzický trest. Někdo to umí i bez nich, ale když vidím, že naše děti ublíží dětem druhých nebo sobě navzájem, tak to prostě není O.K. a někdy rychlá reakce je prostě řešení. Asi to jde i jinak. Psychologické drcení dětí mi přijde mnohdy horší, než dostat „po prdeli“. Nemám však žádnou potřebu své děti lámat do absolutní poslušnosti, v 6ti letech už přece jen mají trochu odpovědnosti za vlastní osud, mají vůli a musí umět jednat i sami a nést následky.

Proto se Jindry ptám, zda je to v pořádku a pak, co udělal špatně. Říkám mu, že jsme ho hledali, že maminka se opravdu bojí, že dlouho běhala po lese a volala ho. Ne, nesmí se vymlouvat na to, že nás ostatní poslali špatně. Ano, měl by se mamince omluvit. A musí mi ukázat, kudy se jde domů. To mě dost zajímá. Chci, aby si mohl „po venku“ chodit a prozkoumávat sám. K tomu potřebuje umět vždy najít cestu zpět. Ano ví, co udělal špatně. Neřekl nám, kam půjde.

Doma měl pak ještě další pohovor s maminkou. Máme 100% jistotu, že se znovu neztratí? To tedy nemáme a nikdy mít nebudeme. Zlepší se to? Rozhodne se lépe? Těžko říct. Budeme ho extra hlídat na procházkách? Spíš ne, to je další starost navíc. Musí na to přijít sám. Snad na to už přišel.

Když necháte dětem více volnosti, nemusí to vždy dopadnout dobře. Svoboda možná nezvyšuje jistotu, ale skutečně žít a učit se bez ní nemohou ani děti ani dospělí.

Dobří ludé všade – podzimní odpoledne na kopcích

V této věci panuje u nás s ženou shoda – když to jde je nejlepší vytáhnout děcka ven. Je důležité, že to baví hlavně rodiče, takže přes drobné protesty dětí, že by raději Minecraft, padají na hluché uši.

Chtěli jsme se včera jen krátce projít na Medůvku, ale nakonec se nám do toho vlezlo několik malých dobrodružství.

1 Na hřebeni nám došlo jak moc fouká a zalitovali jsme, že nemáme s sebou draka. Už jsme ho zapomněli tento podzim podruhé. Na louce jsme ale potkali moc hodnou paní s vnukem. Jak nás viděla, hned se kluků ptala, zda nechtějí půjčit draka. Jenže jak jsme měli plné ruce práce s drakem, tak jsme si je u toho ani nevyfotili. Milé setkání!
 2  Suché listí podel cesty klukům nedalo a museli se v něm pěkně všichni vyválet.
 WP_20151101_11_53_45_Pro  Na něj!
 3  Další zastávkou byla střelecká. To jedno poslední jablko na stromě, bylo prostě příliš lákavým cílem.
 4  Ale nakonec to stejně skončilo takto.
 5 Ani o celebrity nebyla nouze. U odbočky na menší skálky před Medůvkou jsme pozdravili slavnou bikerku, Terezu Huříkovou (nyní už Němcovou), ale jenom kolem nás prosvištěla. Pak už jsme dorazili na skály.
 6  Ze skal se ozývala zvláštní hudba. Kouzelně tam zněly melodické tóny bubínku a potkali jsme tam dvě zajímavé paní. Ty se hned s ogárky skamarádily.  Jindru bubínek zajímal. Já jsem mezitím u doutnajícího ohniště zalitoval, že nemáme špekáčky.

Milé paní nám nabídly jablka, které jsme si opekli. Pěkně jsme si popovídali, paní vlevo byla ze čtyř dětí, tak si zavzpomínala na dětství a jak je  to dnes.

 7  Z Tima nám roste malý zpěvák. Každý z kluků je trochu jiný, každý se lehce našel v něčem jiném. Tim jakmile slyší písničku, hrozně rychle se jí chytá. Tak jsme mu všichni o ohně zpívali „Dú valaší dú, hore dědinů …“ a „červená se liné záře“.

Občas zpívá i po probuzení, což je tak kolem šesté ráno, ale tehdy ovace od maminky nesklízí.

 8  Šiškovka! Doprovázená výpady na tátoobludu, při kterých se užil meč a luk.
 9  Ale nakonec i stateční obránci museli jít z bunkru pryč.
 10  Na Valašsku je opravdu hezky.
 posl  Timur po cestě zpátky usnul a tatínek si užil nošení malého pytlíku brambor, který mu hezky funěl do ucha.

Dobře je na kopcích!

Chřibský miničundr

Varování: Následující článek se netýká politiky ani uprchlíků. Jde o volné vyprávění o tom, co jsme zažili na miničundru. Píšu si to tak trochu pro sebe, za pár let se to bude hodit. :)

První podzimní víkend, děti zpět ve školce. Ale pátek v lese ještě nikomu chybět nebude. Počasí nemělo být bůhvíjaké, ale přesto jsem prosadil variantu s pochodem, jen to chtělo najít vhodný cíl. Děti nebaví šlapat kilometry bezcílně a nejvyšší kopec pro ně také není bůhvíjaká odměna. Zato hrad, to je vděčný cíl. Nějakou náhodu jsem našel hrad Cimburk, který není daleko od udržovaného hradu Buchlov. Plán byl poblíž Cimburku, přespat, ale to se později změnilo.

mapaSrodinou

Vyjíždíme

Standartní chaos jako před jakýmkoli výjezdem. Moje žena je úžasná a je schopna sbalit vše, co potřebujeme + to, co potřebují děti. Tatínek většinou přijde z práce na poslední chvíli a má 5-10 minut na sebrání si svých pár švestek. Bez lehké paniky a dávky stresu však stejně vyjet nejde.

Na vandru je výborné, že to, co zapomenete, prostě nepotřebujete. Tatínek zapomněl platební kartu a doklady, děti si nevzaly bundy. Na kartu jsme si vzpomněli na první benzince. Hezky nám to nastavilo limit na utrácení. Bundy začala Stáňa postrádat na parkovišti u Křížku, kde propadla lehkému zoufalství z toho, že děti zmrznou. Kluci sice měli za úkol vzít si boty, bundy a sednout si do auta, ale holt bundy se někde vytratily. Nebyl čas, řešil se minecraft a meče.

Noc na svaté hoře

1

Jakpak chutná chříbská voda?

Dojeli jsme přes Osvětimany na lesní parkoviště, ze kterého se asi chodí na hřiby, běžky a Cimburk. Už bylo pozdní odpoledne, Cimburk měl za chvíli zavřít bránu a všimnul jsem si na mapě hory svatého Klimenta. Cimburk necháme na neděli a vzhůru na hradiště (http://www.klimentek.cz/).

3

Vždycky mi přijde zajímavé, kolik máme míst, kde člověk byl, divočinu uchvátil a pak ji zase pustil zpět. Takový zpětný pohled, že nic tu nemáme věčně. Navíc Velká Morava je říše opředena mnohými záhadami (vznik, zánik, dopady) a zdrojem místního patriotismu. Příběh věrozvěstů, tajemná Byzanc, je toho prostě hodně, nad čím přemýšlet.

Na hradiště a současný lesní kostel jsme dorazili v nějaký čas před setměním. Klukům jsme vysvětlili, že tady na nás zombíci nemůžou, protože na svatých místech se neobjevují. Na druhou stranu takový medvěd, ten se kříže nebojí. Proběhla klasická scénka ohledně rozdělení povinností. Táta nachystá spaní, máma jídlo, vy dřevo. No moc dřeva jsme nedostali, ale kluci si perfektně prozkoumali okolí a Tim si hrozně užíval místní trubkové zvonkohry (obdobnou jsem viděl v rumunských kláštěrech). Jindra se hrnul do rozdělávání ohně, Richard si jednou spálil prst, tak to nechává na bratrovi. Tim se učí od brášků nová a nová slova – „Oheň, oheň! Kámen! Meč! Hlad.“

A špekáčky všem moc chutnaly. Jak jinak :)

Ráno

8

S mečem na zádech jde všechno lépe.

9

Snídaně v lese.

Prší a v lese dvakrát. Ranní čaj, bez toho Stáňa moc nechce premávať. Kluci se učí krmit vařič na dřevo. Jindra trvá na zapalování. Dokončujeme prohlídku hradiště, čtu dětem kousky z jeho historie. Ukazujeme si valy a ještě jednou navštěvujeme malinký kostelík.

Šlapeme na Buchlov

11

Výprava je připravena k odjezdu.

 

U studánky svatého Gorazda doplňujeme vodu. A jdeme za jasným cílem. Buchlov? Ne, ostružiny! Všude! Výborná výmluva pro časté přestávky na sběr lesních plodů. Také vozík je výborná věc. Průchod terénem má sice trochu slabší, ale zato uveze vše + Tima. Do dlouhého kopce někdy nejen Tima. Nutno říci, že nejhorší je jízda z kopce. Vozík nemá brzdy a je to únavné ho pořád brzdit taháním. Pouštění vozíku z rukou a rychlejší jízda moc baví děti, ale opravdu hodně nebaví maminku. Ale člověk si aspoň občas potřebuje zasprintovat.

15

Do kopce se vozík obzvlášť hodí.

 

 

Buchlov

„Kdo první uvidí hrad dostane korunu!“ motivovala Stáňa děti. Nepřekvapivý dopad, Richard fňuká. „To není fér! Jindra je první!“  „Tak ho dožeň.“ „To nejde, má delší nožičky.“ Nakonec hrad vidí první maminka.

Před hradem nám Jindra vysvětlil, jací jsme to šneci a že na nás musí hrozně dlouho čekat. Jak dlouho? Celou minutu!

Při prohlídce a jmenování různých historických osobností (různých Jindřichů) dostala paní průvodkyně od Jindry na konci výkladu upozornění, že on je také Jindřich, že má bratra Richarda a Timura. Doufáme, že časem dětem dojde, co je zajímavé a co ne, ještě to tak úplně netrefují. Kupodivu ale 90 minut povídání kluci zvládli bez protestů a něco si i zapamatovali (že Buchlov ochránili před Turky pávi).

Tohle mě fascinuje – Richarda na rozdíl od Jindry daleko více fascinují zvířata, pamatuje si jejich celá jména, chce jezdit do zoo, nadšeně poslouchá Stáňu, když mu popisuje dravce. Prostě, jak jde o zvířátka, svítí mu očička. Nemá však ke zvířatům nějaký rozněžnělý vztah, prostě ho zajímají. Až se bude učit matematiku nebo jiné věci, bude dobré s ním asi počítat zajíce, zatímco Jindra bude asi počítat vojáky.

16

Výhled z nejvyšší Buchlovské věže.

Kamenná studánka

Pod bukovým lesem pokrytým Holým vrchem jsme u kamenné studánky  rozbili druhý tábor. Kluci nám usnuli jako když je do vody hodí. Tim už po cestě ve vozíčku. V listnatém lese začne šustit hodně zvířat, ale kluci z toho zatím žádný strach nemají. Vlka přetáhnou mečem, tak co řešit.

19

Housenky.

 

Ocásek

A ráno šlapeme zpátky.

Po cestě je odbočka na vrchol Ocásek a takový vrchol se skálou jsme si nemohli nechat ujít. Respektive jak kdo. Z odpočívadla, kde jsme posvačili (a Jindra udělal cukrovou vatu z pavučin, kterou se snažil všem nabízet), jsem vyrazil odbočkou do skal. Richard šel se mnou. I přes několik varování se Jindra pořád někde zdržoval. Tak jsme ho nechali za námi. Z Ocásku byl krásný výhled na Bílé karpaty a okolí Uherského Hradiště. Velká skála, jak naznačovala mapa, tam teda moc nebyla, a Jindra také ne. Našli jsme ho na cestě zpět (ztratil stopu a hledal nás) a Riška mu nadšeně vyprávěl, co všechno jsme viděli a kolik tam bylo balvanů a cedulka.

Někdy v takových chvílích uvažuji, zda daný rodičovský postup je správný, protože přeci jen nerad bych prvorozeného syna ztratil v lese. Na druhou stranu, má vlastní hlavu a musí se naučit, že buď se bude držet a nebo ne. No a to za katastrofický scénář v hlavě a jeho odehnání snad stojí.

Kazatelna

A zní už vidíme cíl cesty Cimburk! Ke kazatelně přišla velká skupina turistů a Riška s Jindrou se jim jali vysvětlovat, že když tam vyleze hodně tlustých lidí, tak se skála urve. Drží totiž tady, na takovém malinkém kousíčku, tak to je snad jasné. Pozor!

24

I poprvé spatřilo jeho oko mohutné lesy středozápadu …

 

 

Cimburk

Dorazili jsme na hrad a než se nadějeme, jsou děti na skále. Začínám mít pocit, že jsme dost neodpovědní rodiče a vážně riskujeme. Snad mají děti pud sebezáchovy …

Zajímavost –  Cimburk je soukromý hrad, udržuje ho spolek  Polypeje. Je to taková živá zřícenina, ty jsou nejlepší :) Výňatek z jejich stránek .. „Zprvu se jevil tento úkol jako neuskutečnitelný z nedostatku prakticky všeho. Penězi počínaje, přes projektovou dokumentací procházejíc a konče neuvěřitelnou spoustou nejrůznějších úředních schválení. Jediné co bylo k dispozici v míře opravdu převeliké byl dostatek dobrých a nadaných lidí s nimiž je radost spolupracovat a něco vytvářet.“

Tento popis by se u nás hodil na většinu činností a aktivit, které chtějí nadšenci provádět. Skauti, ochotníci, trenéři mládeže, kteří chtějí něco dětem dát.  Jaký je to rozdíl oproti projektům, které přichází shora a nakonec často neví, co s penězi, utratí je za zbytné věci (musíme utratit rozpočet v souladu s projektovou dokumentací !), a protože musíme čerpat, tak se spousta věcí zrychlí a úřady umí zavřít obě oči. Projekty, které vznikají zespodu, ty jsou tu trpěny. Přeci jen, když někdo něco moc chce, tak se má snažit.

Činorodost dobrých lidí mě nepřestává fascinovat. Tu touhu zlepšit kousek světa úplně nezabil žádný režim. Téměř si nedokážu představit, jak moc věcí by vzniklo, kdybychom jednou měli režim, který by lidem pod nohy klacky neházel. Radikální představa!

Na Cimburku jsme si koupili čaj a pikao za pár korun. Napadlo mě tak, co bude až přijde EET? Drobné prodeje na poutních místech, od malých spolků, na malých turistických chatách, svíčky v kostele, jak to budou řešit? Buď to všechno dostane výjimku, nebo se to bude dít načerno. A až takové lidi někdo párkrát nabonzuje či práskne financům, prodej zanikne. Divná země krále Andreje.

27

Ano jsou tam děti.

 

Domů a pizza

Do auta a domů! Usnul jen nejmladší. Jindra a Richard prováděli oblíbenou činnost dětí na zadních sedadlech. Střídavě se pošťuchovali a střídavě se mlátili jako koně. :( Po několika napomenutích sem tam i pozorovali mraky a zazpívali jsme si nějakou písničku.

A doma měli za odměnu …

32