Jindrův dobrý den

… kdy mě překvapil hlavně Richard …

Vracím se domů. Posledních tak 8 dní jsem spal daleko méně než třeba. V práci se najednou objevilo množství urgentních projektů. Do toho Svobodní. Hledá se cestu jak budou postupovat dále. Nejsem sice v republikovém předsednictvu, ale teď je čas, kdy všichni musí k veslům. Představení „Tisícovky pracujícím“. Do toho atmosféra, kde jakákoli chyba je brána za záměr a konspiraci. Také partneři v Anglii mě najednou potřebují na prezentace a řešení nových a dávno uspaných věcí. Rozjíždění nových provozů. Dvě cesty do Prahy a zpět, víkendový workshop. Vstávání v pražském hotelu ve 3:30. Strategie kam s firmou dále. Velké plány. Člověk nebojuje na dvou, ale asi tak šesti frontách současně. Ale jo, jde to. To není stížnost, za většinu těch událostí si mohu sám. Chtěl jsem to tak, nebo jsem si to tak vybral.

Vracím se tedy domů kolem půl sedmé, uspíšil jsem odjezd z Prahy o hodinu, chtěl jsem dětem ještě číst před spaním a vidět je.

Doma shodím věci a šup. Vhuíííí. Náhlý vír do úplně jiného světa. Poskakování … „Tatí, tatí!“ „Zvedni mě, zvedni mě!“ Kluci na mě hopsnou. Záplava informací. Co, kdo komu udělal, jak se sáňkovalo. NAPADL SNÍH! Jindra byl na závodech v judu! Tim trefil někoho kuší! Geralt mezitím nenápadně brakuje věci v pokojíčku svých starších bratrů. Mlčím, nechci mu to kazit, krásně se u toho směje. Reakce přijde později sama …

Co bych to byl za tatínka, kdybych ze služební cesty nedovezl pár milých překvapení. Ok – možná to někdo bere jako formu odpustku, ale já to tak nevnímám. Tentokrát kartičky Pokemonů pro každého. Mamince pralinky. Kluci zatím hrát neumí, ale obrázky zaujmou. Více než bych čekal.

Sedneme si k celorodinné večeři, jedna z příjemných tradicí, založena a udržována mým otcem. Záplava informací pokračuje. Jindra mi ukazuje medaili ze závodů v Judu. Dost mě to překvapilo (i Stáňu), že se mu zadařilo. Je přeci jen spíše lehký a při tréninku nedává tolik pozor, je nesoustředěný. Nicméně, vyhrál tři zápasy. „První vyhrání z kapsy vyhání, nesmíš se teď přestat snažit!“ Paní trenérka, říkala, že při zápasech se soustředil více než obvykle a byl daleko více urputný. To sedí, to je jeho docela dominantní vlastnost. Richard mi popisuje jak sáňkovali, kdo se na koho převrátil a kde se kdo bouchnul.

Kluci si mezi lžičkami jídla prohlíží Pokémony, samé otázky. Co umí ten, co tenhle, co to znamená – „Sprej devoluce“? Jak to mám vědět já? Ale samo, že něco vím, v hrách se tatínkové nenechají zahanbit, tak snadno. Jindra našel Pokémona s nejvyšším počtem HitPointů. Timur našel svého nejoblíbenějšího a jeho evoluci. Babička má pocit, že děti nemluví jazykem jejího kmene.

Á do postel! Dneska se toho událo opravdu hodně.

Riška se na mě nakonec podívá, radostně říká – spíše několikrát opakuje. To je u nás v překotné komunikace potřeba. „Tati, tati. Víš co se dneska stalo? Jindra měl dneska fakt dobrý den tati. Skvěle jsme sjeli kopec. Vyhrál medaili. Postavil jsem mu domeček z Lega a pak našel dobrého Pokémona!“ Richard byl vážně nadšený, úplně mu svítila očička, jak mi to popisoval. Měl za bratra upřímnou radost. Taková přímá radost, z toho, že se bratrovi daří mě opravdu překvapila.

Radost z úspěchu druhého, to se často nevidí. Moc dobře se nám pak usínalo. Teda mě. Kluci si potmě pod peřinou hráli na to, že jsou v tanku. Timur a já jsme usnuli jako by nás do vody hodil.

Roboty nebo anarchii? Rozhovor pro Parlamentní listy

O svobodě a zodpovědnosti ve vzdělávání s krajským kandidátem SaS Tomášem Pajonkem

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/O-svobode-a-zodpovednosti-ve-vzdelavani-s-krajskym-kandidatem-SaS-Tomasem-Pajonkem-451653

1. 9. 2016 15:13

ROZHOVOR Kdo zastává konzervativní názory na školství, ať si před čtením připraví rodinné balení prášků na srdce. Naopak radikálním inovátorům pedagogiky budou znít slova mladého politika, čelné tváře kandidátky Svobodní a Soukromníci do krajských voleb ve Zlínském kraji Tomáše Pajonka jako rajská hudba!

Představme si, že v nadcházejících volbách uspějete a budete moci krajské školství stvořit k obrazu svému. Jak bych takovou změnu jako občan pocítil?

Asi jako když vás někdo rozváže ze svěrací kazajky. Změna současného pojetí krajského – ale platí to obecně, celorepublikově – by spočívala v uvolnění, v dání prostoru všem zúčastněným v procesu vzdělávání, tj. dětem, rodičům, učitelům i ředitelům škol. Nebyl by to žádný naoktrojovaný diktát, ale právě jen a pouze nabídka svobodně se rozhodnout. Jak chci být vzděláván a jak chci vzdělávat.

Ke svobodě náleží v přímé úměře zodpovědnost…

Ano, to si samozřejmě uvědomuji. A předpokládám, že si to uvědomují také ti, jimž by taková křehká věc, jako je svoboda, mohla být svěřena. Naopak mám dojem, že jsme všichni státem neustále zastrašováni… Bu, bu, bu! Když ti dáme svobodu, víš, jakou na sebe bereš odpovědnost? Víš vůbec, co se sebou a se životem svým? Není-ti lépe, když tu zodpovědnost máme my, moudrý a prozíravý stát?!

Dobrá. Tak pojďme konkrétně. Třeba u těch nejmenších, u prvňáčků. Těm byste také dal svobodu rozhodovat, jak se mají naučit číst a psát?

Pozor. Ne JAK, ale KDY. Jak nabízí učitel. A proč vlastně ne? Samozřejmě se nebavím o tom, že do třídy vejde paní učitelka, zeptá se dětí, zda se jim dnes chce počítat, a když nechtějí, tak paní učitelka s brekem odchází. Na tradiční jeden věk, jedna třída, jeden předmět se moc jakýkoli výběr naroubovat nedá. Ale když Honzík nemá náladu na kreslení a chce si venku pobíhat, skákat nebo foukat do pampelišky – vlastně tělocvik, zatímco Anička chce strašně moc kreslit, pak je velká škoda nezkusit využít toho, co děti dělat chtějí. Možná nebudou dělat přesně to, co chceme, kdy to chceme, ale jakmile se do něčeho pustí, bude to s vervou a láskou, která to vynucení přebije.

Co když by ale takových „Honzíků“ bylo ve třídě deset versus jedna uvědomělá ‚Anička‘? Tak to můžete školu budoucnosti zavřít…

To právě ne! Podívejte, některý z těch – jak vy říkáte – deseti Honzíků bude pokukovat, bude trochu závidět, jaké obrázky Anička kreslí. A bude to chtít také umět a přirozeně se přidá k Aničce. Za chvilku jejich obrázky uvidí další a budou chtít také tak hezky malovat. Proč by nemohla vnitřní motivace fungovat u dětí stejně dobře jako u dospělých? Já vím, že mnozí spoléhají ve školství na vnější motivaci… Když se do zítřka nenaučíš slovíčka, dostaneš pětku a ještě navrch karabáčem! Přece víte z vlastní zkušenosti, když jste něco chtěl z vnitřní potřeby, tak jste byl schopen na sebe uplatnit větší přísnost, než na vás mohl uplatnit nějaký vychovatel.

Navíc dětský kolektiv – obzvláště promícháme-li věkové skupiny – je velmi motivační. Nikdo nechce zůstat ten, co nic neumí.

V tom je ale právě ten fundamentální, antropologický zádrhel. Vy prostě chcete, podobně jako socialisté, stvořit tzv. lepšího člověka. Socialisté tím, že budou mít všichni stejně a nebudou si nic závidět. Vy tím, že dáte člověku tolik svobody, které ze své lidské přirozenosti nedokáže unést.

Jasně a máme tu zase bu, bu, bu! My Svobodní jsme možná idealisté, ale zároveň jsme realisté. Na rozdíl od etatismu socialistů, kteří každé nařízení uplatňují plošně, celostátně, imperativem nějaké vyhlášky nebo zákona, my bychom nechali na rozhodnutí rodičů i ředitelů škol, zda chtějí poslat své dítě do takové, řekněme, školy budoucnosti. Stejně tak každý ředitel by si rozhodl, zda chce, aby jeho škola vycházela z tohoto konceptu vnitřní motivace. Nechceme diktaturu moderny. Nebylo by to určitě tak, že diktátor Pajonk nařídí, že se všechny ZŠ v kraji musí takhle proměnit. Ale dal bych maximální možnost, aby se školy takto proměnit mohly.

Co myslíte, že by to těmto školám přineslo za prospěch?

Určitě by to umožnilo větší soutěž myšlenek. Individuální rozvoj každého dítěte. Škola pro 21. století by měla podporovat osobnostní komparativní výhody žáků a studentů, a ne z nich dělat armádu robotů, které si do mozku jak do softwaru nahrály během studia nějaké vědomosti, ale neumí o nich svobodně rozmýšlet, neumí je kategorizovat, rozlišovat jejich důležitost. Mimochodem, proč se Hospodin tak rozlítil na ty své dvě loutky v Ráji, Adama a Evu? No, protože po ochutnání ze zakázaného ovoce dokázali rozlišovat, co je dobré, co špatné. Za Hospodina si dosaďte stát a jste ve školním systému současnosti…

Rozumím. Ale to má také druhou stranu mince. Že ve školách budoucnosti může vyrůst armáda svobodomyslných anarchistů.

…a té se společnost a stát bojí víc! Vždyť to říkám! Čím lépe bude občan naučen svobodně a kriticky myslet, tím hůře se bude ovládat! Nicméně abych zareagoval na vaši obavu. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že na jednom okraji celého procesu skončí tak jak tak pár robotů, na opačném pár anarchistů. Důležitý je výsledek většiny… Bavíme-li se tedy o krajském neboli státním školství. Důležité je, že by škola budoucnosti dala možnost každému se svobodně rozhodnout, kým chce být.

Když to shrnu, tak vy v podstatě chcete zodpovědnost státu za vzdělání přesunout na jedince.

Nevím, jestli bych to takhle slovo od slova formuloval, ale nebráním se vyznění. Ano. V čem je jedinec pitomější než moudrý stát? V čem je sbor úředníků na ministerstvu školství geniálnější než zdravý rozum každého z nás?

Je mi jasné, že vy jako člen Svobodných máte rozebírání státu takříkajíc v popisu práce. Přesto – nezamyslel jste se někdy nad tím, že většinový občan o podobné demontáže nestojí, respektive že je nehonoruje svým voličským hlasem? Viz dlouhodobé volební výsledky Strany svobodných občanů…

Zamyslel. Svobodní a já jako jeden z nich totiž děláme jednu velkou chybu. Vypadá to, že bojujeme proti státu. Což si mnozí představí tak, že bojujeme proti tomu, že máme cesty, důchody, nemocnice a školy.

Špatně své názory formulujeme. My nechceme, aby funkce státu zmizely. My chceme, aby byly naprosto zásadně vylepšeny. Aby se změnila forma, organizace a způsob financování těchto služeb. Ano, bojujeme proti současné formě státu, kdy politici mají příliš mnoho moci, často nad těmi nejslabšími. De facto chceme společnost/stát 2.0, který pak není jediná organizace, ale mnoho veřejných, ziskových, neziskových organizací, obcí a jednotlivců dohromady. Kde věci neřešíme přes „Prahu“ nebo „Brusel“, ale daleko více lokálně a na dobrovolné bázi.

Já totiž chci žít ve společnosti, kde úžasná tvořivost, nápady a pečlivost, která nyní jde do například propagace toaletního papíru nebo piva, půjde tam, kde je to daleko podstatnější a kde to i velká část lidí chce – třeba do vzdělání, zdravotnictví nebo péče o staré lidi.

Jenže to nelze vynutit, k tomu prostě musí být nastaven celý systém jinak.

Takže vy chcete vychovat nového svobodného a uvědomělého člověka? 

Právě naopak. My chceme systém, který počítá s tím, že lidé jsou lidé. A lidé potřebují pevné a jasné hranice, co je koho a za čí peníze se hraje.

Jakmile je to pevně dané (což nyní je jen možná z poloviny), tak lidé z pustiny udělají rajskou zahradu…

Plošné zvýšení učitelských platů problémy školství neřeší

Předseda vlády Bohuslav Sobotka spolu s ministryní školství dnes oznámili novinky pro nadcházející školní rok. Ten přinese zejména zvýšení tarifních platů učitelů a dalších pracovníků, o kterém vláda rozhodla teprve před několika dny. O tom, že školství potřebuje hlubokou reformu, řeč nebyla.

„Plošné zvýšení odměny učitelům je vlastně krok bez zásadního dopadu. Zásadní problém v učitelských platech je ten, že kvalitní, inspirativní a výkonný pedagog má téměř stejné peníze jako ten, který dětem a jejich vzdělání dává daleko méně,“ komentuje vládní krok Tomáš Pajonk z koalice Svobodní a Soukromníci ve Zlínském kraji s tím, že hlavní problém školství je potřeba hledat jinde.

Celý školský systém, nejen ve Zlínském kraji, pracuje s konceptem, který se za posledních 240 let prakticky nezměnil – učitel před tabulí, žáci v lavicích, přesně definované penzum znalostí, poměřování výsledků. „Školy, byť často s opravenými budovami a moderním vybavením, tak zůstávají spíše skanzeny. Nedokážou reagovat na individuální potřeby žáků, ani na dynamickou proměnu společnosti,“ vysvětluje Tomáš Pajonk.

Méně regulace, více inovace

Cesta, jak současné školství změnit k lepšímu, je podle Svobodných a Soukromníků v pestrosti. Uvolnit regulace, dát ředitelům daleko větší pravomoci a nebát se zřizovatelské pestrosti. „Základem je zachování platby na žáka, bez ohledu na to, kdo je zřizovatelem. Jde o transparentní systém, který pomůže vytvořit ve vzdělávání inspirující konkurenční prostředí,“ říká Tomáš Pajonk.

Spolu s tím, je nezbytné ulehčit školám v otevírání nových oborů, a reagovat tak na změny na trhu práce, a umožnit firmám podílet se na vzdělávání. „Jednoduše chceme školy, které slouží k získání vzdělání. Školy, pro které je klient žák a rodič, ne krajský, či spíše ministerský úředník. Školy, které mají možnost a učí se inovovat,“ říká Tomáš Pajonk.

Mají Klobúky protekci?

Krajské školní plánování v praxi.

… I když Zlín odmítá zájemce, další třídu gymnázia získají Valašské Klobouky …

Zdroj:http://zlin.idnes.cz/dalsi-trida-na-gymnaziu-ve-valasskych-kloboukach-f6y-/zlin-zpravy.aspx?c=A160826_2268930_zlin-zpravy_ras

Když si přečtete článek, tak celkem zřejmě uvidíte, co je na celém systému špatně. Od stolu se řeší jakási vhodnost, kolik žáků jednoho oboru ubereme a jinde přidáme. Diskuze o dojíždění. Budou se střílet čísla vycucaná z prstu a celé to má vyznít, jakoby Kloboučané dostali jakou podivnou protekci, protože si vlastně další třídu nezaslouží. Valašské Klobouky ale už nějakou dobu o třídy na svém gymnáziu bojují. Kraj ji původně povolit nechtěl. Teď před volbami se otevře všechno, co si kde který občan žádá. Mezi volbami to bude jiné a bude se slučovat, psát petice, hrozit a optimalizovat.

Z věci, která by mohla být technická a ekonomická, se stává otázka politická, otázka konexí a službiček.

A co to nechat na nich? Co systém zjednodušit tak, že otevření třídy či oboru nebude žádné veliké politikum. Městští radní a ředitelé škol by na kraj něměli chodit s prosíkem a lahví domácí slivovice, když uznají za vhodné, že chtějí novou třídu či obor.

  • Maximálně srovnejme platby na žáka ze všech možných zdrojů. Tzn. každé dítě dostane na hlavu přibližně stejně (úplně srovnat to nejde, tabulky jsou dosti komplikované, ovlivňuje je MŠMT a někde jsou rozdíly opodstatněné).
  • Ať kraj dá jasná pravidla investic a oprav škol, které vlastní. Ředitelé musí vědět, na čem jsou / budou.
  • Malé třídy se samozřejmě nevyplatí. Pokud ale město bude chtít škole pomoci, případně se zapojí rodiče, tak proč ne? Proč je zakazovat? Naopak. Povolme vše, co školy zvládnou. Je to na nich.
  • Případně jsou Kloboučané prostě efektivnější a s menšími náklady na provoz si budou dovolit mít menší třídy.
  • Ohrozí to sousední střední školy? Možná. Ale to je prostě soutěž. Děti a rodiče musí hledat, která škola jim nejvíc vyhovuje, a nenechte si nabulíkovat, že si všichni vyberou školy, které dají titul zadarmo. Naopak.
  • Ředitelé musí mít ekonomická kritéria, nemohou nechat krajské školy prodělávat a zadlužovat. Spravují veřejný majetek.

Soudím, že centrální plánování vzdělávacích potřeb jednotlivců je dlouhodobě extrémně nefunkční model. Vede k protekci, korupci, neefektivním rozhodnutím a stagnaci v nabídce oborů i kvalitě výuky.

PS: Pár poznámek. Máme krajskou strategii, kterou jsem komentoval zde. Ta mj. určuje, že poměr maturitních oborů vs. nematuritní obory má být 70 : 30. Proč? Protoč. Dále ta strategie z nějakého důvodu chce snižovat podíl víceletých gymnázií. Asi proto, aby jedni nebyli moc chytřejší než druzí a nedocházelo k „segregaci“ a odlivu nadanějších žáků.

Foto: Ivan Dostál

 

 

Jindro, co si myslíš, že se ve škole naučíš?

Večeře. Jindra nejí. Ideální čas s ním probírat cokoli jiného. Příští týden jde poprvé do školy.

„A co si Jindro myslíš, že se ve škole naučíš?“

Jindra se trochu zasnil, ale tak šibalsky.

„Nóó. Naučím se malé písmenko d. Jako poznat ho od b. A taky se naučím počítat do miliónu.“

„Jo to tě tam asi naučí.“

„Ne do miliónu, do miliardy!“

„A jak myslíš, že se počítá do miliardy?“

„No jakby, jedna, dvě, tři, čtyři, …“

„Haha. Víš jak dlouho by ti trvalo takhle napočítat do miliardy?“

„Asi celý den.“

„Tak to můžeme spočítat, Jindro.“

„Kdybys řekl dvě číslice za sekundu. Kolik má minuta sekund? A hodina minut? A den hodin? A rok dnů? Vidíš k tomu je matematika. Počítal bys 15,8 let.“

„Néé. To je moc.“

„Tak si to spočítáme znova.“ Ťuk, ťuk, ťuk. A na kalkulačce stejné číslo jako předtím.

„Tati, jak to, že to je stejné číslo, když si to počítal znova?“ To je docela netriviální otázka a dát na ni vyčerpávající odpověď je mimo mé síly a schopnosti. A tak se jako každý rodič uchýlím ke zjednodušování.

„To je kouzlo matematiky. Stejný postup ti dá vždycky stejný výsledek, ale ne v každé věci mimo matematiky, to tak funguje. A kousni si do toho chleba, už musíte jít spát … „

Zbohatneme jako ropní šejci?

Najdou se někdy ve Zlínském kraji ropná pole? No to určitě, řeknete si asi.

Kacířská otázka. Hledáme je ale vůbec? Co, když si sedíme na obrovských zásobách bohatství a jen o nich nevíme? Co, když skutečně sedíme na nalezištích vzácných surovin, vzácných zdrojů?

Soudím, že vlastně sedíme..

Chtěl bych Vás nadchnout pro jednu myšlenku, která jednou bude mít naprosto zásadní dopad na to, jak se my a naši potomci budeme mít, zda budeme na špici nebo na chvostu světa a Evropy.

Představte si, že jste v našich zemích, ke konci 19. století. Téměř veškerá energie a práce, které je potřeba, se musí udělat, buď svaly zvířat a lidí, případně parním strojem. Parní stroj je ale velmi nemobilní a jeho energii do Valašských kopců a ani do Hanácké roviny moc nedostanete.

Ale pak pomalu začíná do měst a pak i na venkov proudit elektrická energie. Elektrické spotřebiče se objevují v každé dílně a domácnosti. Světlo, práce, výroba. Obrovská revoluce. Najednou se dá ušetřit tolik sil! Přenos energie nikdy nebyl snadnější a lidem se dostal do rukou obrovský zdroj síly, který násobí jejich vlastní práci.

Elektrifikace měla na životy lidí obrovský dopad.

Nesrovnatelný se zavedením internetu. Internet a jeho prozatímní aplikace, jsou dle mého zatím jen základ. Jistěže, informační technologie už v mnohém svět posunuly, ale troufám si tvrdit, že zásadní revoluce teprve čeká. Že zatím máme jen páru, ne elektřinu.

Tak, jako se jednoho dne do každé domácnosti dostala možnost rozžnout ( :) ) světlo zmáčknutím vypínače, se jednou každému člověku dostane možnost využívat umělé inteligence. Ano, umělé inteligence, ne glorifikovaných tabulek a vyhledávačů, ale skutečné umělé inteligence. Takové, která nám bude pomáhat v každodenním životě, v práce, v umění, ve výzkumu. Ve formách, které si teď, v dobách petrolejky za oknem, prostě ani nedokážeme představit.

A proč se o tom bavím?

Historici tvrdí, že země království českého zvládly industrializaci výborně a v mnohém dodnes čerpáme právě z tohoto dědictví dobré a včasné industrializace.

Ale myslím, že ta nová revoluce nebude o uhlí. Bude o tom, jak rychle se budeme umět učit a využít nových technologií. A proto, že ropná pole u nás asi nenajdeme, tak tím spíše musíme najít něco jiného. Jiné uhlí.

A tím novým uhlím je vzdělání a schopnost se neustále učit. To je obrovský potenciál, který v lidech máme, ale zatím ho využíváme spíše jen málo.

Můžeme hledat a snad najít a vytvořit takové vzdělávání dětí a dospělých, které budoucí technologickou revoluci zvládne. A nejen zvládne, ale také a to hlavně ji dokáže využít.

Hledejme takové vzdělávání, které naučí, co nejvíc lidí se neustále učit, s co největší lehkostí a efektivitou. V rychleji a rychleji se měnícím světě bude takové vzdělání, cennější než, než kdyby se pod Radhoštěm objevil diamantový důl.

Ale také hledat a inovovat nemusíme. Česká škola se postupně může stát českou poštou, nebo českými drahami. Můžeme soupeřit o práci a trhy s Bangladéšany, či Senegalci. A to bude naše vlastní volba, buď totiž začneme řešit skutečně důležité a podstatné věci, a nebo se z dobrého bydla budeme hádat, zda je lepší Losna nebo Mažňák.

Děti a vědecká metoda

Jindra objevil přesýpací hodiny. Než se přesypaly, tak napočítal do 260. Což vyhodnotil jako nepřesný odhad. Tak mi sebral telefon, aby to změřil přesně. Vyšlo mu ale jiné číslo.
„Takže to trvá 4 minuty a 46 sekund?“

„Nevím, Jindro. Máš jen dvě měření.“

„Takže znovu?“

„Jo. Pokud to chceš vědět.“

Myslím, že děti při zkoumání světa celkem přirozeně používají „vědeckou metodu“, zkouší věci na desetkrát a zjišťují zda dostanou očekávaný výsledek. Je to úžasné je u toho sledovat.

V případě pouštění lžičky na zem a testování gravitace je to sice pro rodiče docela otrava ,ale pokud to jen trochu jde, neberme dětem pokusy zjišťovat jak věci fungují (!!! klíčky nenechávat v zapalování, tam nemusí být více neškodných pokusů).

Drobná večerní úvaha nad krajskou strategií vzdělání

Kdyby se to bralo čistě skrz velikost peněžních toků, tak by kraje byly hlavně o školství. V roce 2016 má krajským rozpočtem Zlínského kraje protéci 4,5 mld. Kč do základních a středních škol v kraji, celkového rozpočtu cca 8,3 mld Kč. To je více než polovina.

Kraj peníze školám rozděluje dle ministerského klíče a na žáka, podle koeficientů (který může modifikovat). Možnost něco zásadně ovlivnit tedy není až tak veliká. Kraj má totiž především koordinační a nepřímé regulační nástroje. Tohle zní fakt hrozně, a de facto mnohé z toho bude glorifikovaný emailingový seznam, webové stránky s informacemi a brožurky pro přehlcené pedagogy. Plus samozřejmě dotazníkové šetření, to se samozřejmě musí.

Kraj také připravuje a schvaluje krajskou strategii vzdělávání a nějaké páky jak stav škol ovlivnit do velké míry má. Docela mě zajímalo, co tedy náš kraj vlastně schválil a kam se vzděláním kráčíme. Proto jsem se tento 103 stránkový dokument rozhodl pročíst a budu se k němu ještě vracet. Zatím jen první dojmy.

  • Legrační věci
    • Z dotazníkových šetření vyplývá, že školy se potýkají s vulgárním chováním žáků. To je problém. Dále žáci kouří cigarety a někdy i pijí alkohol. K čemuž prý v našem kraji není žádný společenský odpor, takže marná snaha vzdělávací soustavy o lepšího člověka.
    • Elektronizace společnosti přináší riziko poruchy rozvoje osobnosti jednotlivce. To naštěstí řeší samotný hejtman.
    • Na úřadech práce je cca stejné množství lidí s výučním listem jako s vysokou školou.
    • Věta – „Otevření hranic umožňuje lidem cestovat do různých zemích světa.“ 27 let po revoluci, je poněkud bizarní.
    • V kraji nám chybí obor – „Teorie vojenského umění“. Naše domobrana nebude mít dostatek stratégů.
  • Vážnější věci
    • Limity na počet žáků, obory, atd. to vše je zakonzervováno, protože síť škol je dostatečná, stabilizovaná a strukturálně vyrovnaná (cokoliv si pod tím lze představit). Prostě to co je, je super. Nic nového nebude.
    • Počty žáků, podporované obory jdou na ruku velkým zaměstnavatelům, nikoliv tomu co studenti a rodiče chtějí.
    • Obecně žáci, rodiče jsou v roli konzumentů systému. Děti tedy mají krajský parlament, ale takové iniciativy mi osobně přijdou docela k ničemu (velmi subjektivní pohled).
    • Rekvalifikační programy jsou všechny vázány na EU, dojdou fondy, není rekvalifikace. Tento přístup podle mě vede k degradaci takové činnosti a soudím že rekvalifikace vedená za účelem čerpat, je hodně neefektivní.
    • Sypání peněz do enviromentálních projektů, kde zdá se hlavním výstupem je konference, brožura a „informovanost“ mi přijde jako pusté mrhání, ale nesoudím zcela, nejde to na základě pár odstavců tak snadno vyhodnotit.
    • Zlínský kraj určil, že 70 % má mít maturitní vzdělání, 30 % učňovské a úspěšně se to tak drží. Aby ne, když určuje počty tříd, škol a oborů. Přijde mi to ale příliš arbitrární.
    • Kraj s potěšením kraj sleduje, že počet dětí na 8.letých gymnáziích procentuálně klesl. Proč je to žádoucí, aby klesal? Proč kraj do systému vnáší své preference?
    • Kraj by nejraději málo velkých škol. Mimo jiné proto, že dosáhnou na dotace z ESF. Úspory z rozsahu jsou evidentní, ale na druhou stranu, potlačovat vznik, existenci menších a určitých ohledech třeba úspornějších škol mi přijde špatné. Prostě blokace jedné větve vývoje.
    • Kraj se chlubí tím, že udržel děti v
  • ZUŠ – Základní umělecké školy
    • Zrovna tam byl očekával nějakou volnost, ale krajská strategie se chlubí, že všeho dost a nic nového se objevit nemá, neb by to bylo nadbytečné.
    • „Nejvyšší povolený počet žáků všech ZUŠ v kraji, bez ohledu na zřizovatele, tj . kapacita činí k datu 30.9.2015 celkem 20 035 žáků.“ Kdo je navíc, ten se stane rybářem, asi. Tenhle plánovací mechanismus prostupuje celým dokumentem.
  • Pozitivní věci
    • Plánuje se používat školy (učňáky) i pro dospělé.
    • Kraj má nějaký měřitelný a motivační systém pro ředitele. Jak přesně funguje popsáno ve strategii není.

Celou strategií se prolíná duch plánovače. My víme, co je pro Vás rodiče a děti dobré. Vaše děti budou připraveny pracovat v lokálních podnicích, za mzdy které jim podniky dají. Buďte rádi, že mají práci a moc si nevymýšlejte. Demografie je neúprosná, je nutné udržovat status quo.

Tento odstavec mluví za všechny, pro koho jsou v našem kraji školy.

Existují i další důvody, proč se nedaří naplňovat potřeby zaměstnavatelů v kraji. Jedním z nich jsou ambice žáků, jejich rodičů a v neposlední řadě vysokých škol, které motivují více než dvě třetiny absolventů středních škol pokračovat ve studiu na vysoké škole. To samo o sobě není
negativním jevem, avšak absolvent střední školy tímto odloží svůj vstup na trh práce o přibližně 3 až 7 let a společensko-sociální pozice absolventa vysoké školy snižuje jeho ochotu pracovat v „nižších“ pracovních pozicích.

Svobodní chtějí školy, které slouží k získání vzdělání. Školy pro které je klient žák a rodič, ne krajský, či spíše ministerský úředník. Školy, které mají možnost a umí inovovat a nedělají obslužné kusy lidí k lince dle potřeb zaměstnavatelů. Ale o tom za pár dní.

PS: Jen mimochodem ministryně Valachová chce krajům, i tu malou pravomoc určovat finanční toky na studenty odebrat. Tím opět více posílí centralizaci a plánování všeho v této zemi z jediného centra. Chyby, které centrum udělá se pak násobí 14, místo toho, aby mohl každý kraj zjistit co je pro něj dobré, nebo jakkoli inovovat.

Takový dotační pocit …

Dnes jsem mluvil s živnostníkem o tom,jak mu odešla vedoucí síla do obecní kavárny, kde ji obec vše zaplatí (mzdy, vybavení atd). A ejhle v naší poště šup toto.

zvracet

To, že jeden musí ze svých daní zaplatit konkurenci školení, stroje, budovy, technologie a někdy i mzdy je neskutečné a nespravedlivé svinstvo.

To, že zaměstnanci musí ze svých daní platit některým vyvoleným firmám provoz a kapitál je tuplované svinstvo.

Zda to organizuje EU, nebo ČR je úplně, ale úplně jedno.

Moc bych některým obhájcům dotací přál zažít si ten pocit, když Vaše konkurence přes ulici vybaví novou prodejnu, hotel, pekárnu nebo školící centrum z Vašich peněz.

Řešíte každou korunu. Doma se na Vás zlobí, že chodíte pozdě. Všude stres. Snažíte se vymyslet něco zajímavého. Do toho po Vás úřady chtějí pořád různé papíry, potvrzení, peníze. Blíží se registrační pokladny, kterým nerozumíte a nevíte jak to bude …

A a pak se podíváte na něco takového a přes tu ulici nebo město si konkurence z dotací udělala moc fajn kšeft ….

Tomu říkám pocit obrovské a hnusné nespravedlnosti.

Pro někoho to ale není nespravedlnost, nýbrž Evropské hodnoty.

K zrušení televizních poplatků pro seniory

SPO říká, že by chtěla zrušit seniorům televizní poplatky:

„„Mnoho seniorů žije za pár desetikorun denně, počítají každou korunu doplatku za léky nebo potraviny. Televize je pro ně často jedinou zábavou a zdrojem informací,“
Zdroj: http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/zrusime-vsem-seniorum-televizni-poplatky-planuje-spo-20160527.html

Myslím, že zrušit televizní poplatky by se mělo i rodinám s dětmi. Ty také počítají každou korunu a navíc vychovávají budoucnost národa a každou korunu navíc mohou dát jejich vzdělání.

Dále pak by se měly zrušit televizní poplatky svobodným a bezdětným, těm se každá koruna hodí právě pro to, aby nějakou rodinu a děti mít mohly.

Svobodní a samostatně žijící lidé by také měli přestat platit poplatky za TV, je jim smutno, potřebují slyšet lidský hlas.

Poplatky televizi by měl naopak platit každý, kdo považuje ČT za dobrou televizi, může si to dovolit a chce aby ČT dále vysílala.

Ach, že by nám nakonec nejlépe vyšlo dobrovolné a tržní řešení?

Zrušit televizní poplatky kompletně pro všechny měli Svobodní v kampani v roce 2013 a stále to chceme.

PS: Obrázek jsem zvolil, protože jsem zjistil, že obrázek jak se děti dívají na televizi prostě nemám. Jednak ji doma nemáme, jednak oni raději telefon a s tím docela bojujeme :)