Libor Lukáš do senátu!

Svobodní podporují v senátních volbách 2018 v senátním obvodu č.80 (jižní část bývalého okresu Zlín a severní část okresu Uherské Hradiště) Libora Lukáše.

Osobně Libora Lukáše vnímám jako liberálního člověka, který stejně jako já odmítá převychovávat občany a raději pro ně pracuje. Zaujal mě i svým úsilím o výstavbu dálnice D49 a D55, kde se stali jeho protivníkem křečči a aktivisté. Důsledně hájil zájmy občanů, a to je i jeden z mých politických cílů. Není třeba tříštit síly pravice, proto vítám jednoho kandidáta, který v dnešní socialistické době získal podporu více liberálních pravicových stran. A v neposlední řadě – Libor Lukáš je Valach, pracovitý a odhodlaný, protože jiným být v našem kraji, kde je “konec chleba a začátek kameňa”, ani nejde. A nejde být jiným ani v politice.

Fakta vs Emoce – Tommy Robinson

Zatčení a následné odsouzení Tommyho Robinsona spustilo lavinu emocí na internetu, i mimo něj. Opět se ze všech koutů začali ozývat bojovníci za pravdu a ve valné většině naprosto manipulativně komentovali situaci ve prospěch Robinsona.

Účelem tohoto článku není hájit soudní systém Velké Británie a vybrat si stranu. Chci jenom nabídnout fakta. Fakta, na základě kterých si můžete udělat názor. Tak pojďme na to.

Začal bych představením Tommyho Robinsona. Ve vězení byl už v minulosti (leden 2013) když dostal 10 měsíců za použití cizího pasu při cestování. Na dalších 18 měsíců byl v roce 2014 Robinson odsouzen za podvod s hypotékami. Zároveň je také Robinson bývalým lídrem a jedním ze zakladatelů “English defence league”, organizace, která tvrdě vystupovala proti islámu a migraci obecně. Z tohoto důvodu mu bylo již několikrát vyhrožováno smrtí, což v minulosti eskalovalo až k útokům na jeho dům a vynucenému odstěhování jeho rodiny na jiné, bezpečné, místo. Ve vězení mu samozřejmě nebezpečí hrozilo také, proto se v jeho případě vždy využíval zvláštní režim, kdy byl Robinson oddělen od zbytku vězňů a čas trestu trávil v podstatě na samotce. Při pobytu ve vězení byl ovšem i tak Robinson cílem mnohých útoků od spoluvězňů.

Ještě jsem zapomněl na jednu věc. Pravé jméno Tommyho Robinsona je ve skutečnosti Stephen Yaxley-Lennon. Pro potřeby tohoto článku ho ovšem budu nazývat tak, jak ho nazývá komunita a jak si říká i on sám.

Vraťme se zpět do současnosti. Tommy vysílal online záběry osob, jenž se zúčastnily soudního řízení v královského soudu v Leedsu. Výsledek? 13 měsíců natvrdo.

Wow! 13 měsíců za to, že natočím lidi před soudní budovou? Jak je to možné? To už se snad v té Británii zbláznili?!

Ne, nezbláznili.

A vysvětlím proč.

Jako první bych rád zmínil hlavní důvod vzniku davové psychózy týkající se této konkrétní kauzy. Je to přímý důsledek zákazu podávání informací o této kauze, v anglickém právu známý jako tzv. “postponement order”. Tento zákaz platí až do vydání rozsudku v dané kauze. Z tohoto důvodu o kauze neinformovala žádná média a informace byly z počátku k dostání pouze z facebooku, twitteru a dalších sociálních sítí. Mainstreamová média rozhodně nejsou stoprocentní zárukou objektivního zpravodajství, mohl by dnes kdokoliv namítnout. Facebookové grafiky, komentáře a statusy jsou na tom, dle mého názoru co se týče objektivity, ještě o dost hůř.

Nerad bych se pustil do polemiky o tom, zda je tento konkrétní zákon v pořádku, nebo ne. Koneckonců, právě možnost informovat a podávat informace a probíhajících soudních jednáních je tou hlavní zárukou a možností občanů hlídat to, zda je proces spravedlivý. V Britském právu je tento princip ovšem pevně ukotven a tzv. “reporting restrictions” se používají například pro utajení indentity nezletilé osoby, případně utajení identity oběti sexuálního násilí, nebo zákazu informování o identitě nezletilých svědků u soudu. V tomto případě se ovšem jednalo právě o “postponement order”, který je obsažen v 4(2) Contempt of Court Act z roku 1981. Ten se využívá například v těch případech, kdy se jedná o soudní řízení s celým drogovým kartelem, a zažalovány jsou desítky osob, což znemožňuje projednání případu se všemi zúčastněnými najednou a je nutné zrealizovat hned několik oddělených soudních řízení. Dalším důvodem může být to, že je soudní řízení přímo spojeno s jiným případem, na který by mohlo zveřejnění průběhu soudu mít přímý vliv. V našem případě se stalo to první a soudce zakázal informovat o kauze právě z důvodu ještě probíhajících jednání s dalšími zainteresovanými osobami.

Porušení zákazu podávání informací je pak klasifikováno jako pohrdání soudem.

Že tak činí, Robinson věděl. Koneckonců se k tomu se nakonec i přiznal.

První zprávy ovšem naznačovaly jiný důvod zadržení Robinsona, a to tzv. “breach of the peace”. V českém právním prostředí lze tento nástroj použít v případě: “když někdo bezprostředně ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem”. Neboli: “Pro existenci důvodů k bezprostřednímu zásahu je nutné ohrožení či dokonce poškození právem chráněného zájmu. Ohroženým nebo poškozeným zájme je typicky život, zdraví, majetek, osobní svoboda, veřejný pořádek. Bezprostřední zásah směřuje především proti osobě, která daný právem chráněný zájem porušuje nebo ohrožuje, může však směřovat i vůči třetí osobě např. při odvracení nebezpečí vyvolané přírodními silami.

Pro úplnou přesnost přidávám i originál v angličtině, aplikovaný v této kauze:

there is a breach of the peace whenever harm is actually done or is likely to be done to a person or in his presence to his property or a person is in fear of being so harmed through an assault, an affray, a riot, unlawful assembly or other disturbance.” (R v Howell [1982] Q.B. 416)

Dřívější soudní řízení potvrdila, že lze tento prostředek použít i v případě, že je oprávněná obava o vyvolání násilí jak proti natáčeným, tak i proti tomu, kdo o situaci reportuje. Robinson natáčel obžalované (ne odsouzené) a často je ve svých videích označoval za zločince, čímž je v očích veřejnosti dopředu odsoudil a vyvolával vůči nim nenávist přes to, že soud ještě nebyl oficiálně u konce a tresty ještě zdaleka nepadly. Jakmile policie na základě “breach of the peace” zatkne, dostane také možnost v případě opodstatněné obavy z toho, že se například zatčený vrátí zpět na místo a bude akt opakovat, možnost daného člověka zadržet, a to až na 24 hodin. Policie Tommyho Robinsona zadržela s odkazem na jeho předešlé prohřešky proti zákonu a kriminální minulost.

Na tom, že někoho zadrží za jednu věc a následně jej odsoudí za jinou, není nic zvláštního. Pokud totiž vyjdou najevo jiné skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního řízení pro jiný skutek, může tak soud učinit. Soud, znalý jeho aktivit a bývalých excesů, s ním okamžitě zahájil jednání na základě porušení zákona o zákazu informování.

Proč ale dostal Tommy Robinson hned 13 měsíců natvrdo? Není to trochu moc?

Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme se vrátit do března roku 2017. Tehdy totiž Tommy Robinson také natáčel. Tentokrát to byli obžalovaní v kauze muslimů, kteří měli údajně znásilňovat děti. Vysílání se tehdy jmenovalo “Tommy Robinson in Canterbury exposing Muslim child rapists”. Proto, že se nakonec soudce rozhodl využít postranních a zadních východů tak, aby obžalovaným umožnil opustit budovu v soukromí, se Robinson rozhodl natáčet přímo uvnitř soudní budovy, u čehož svým fanouškům kázal o nutnosti potrestat “Muslim peadophiles”. Na protizákonnost jeho jednání jej upozornila ochranka soudní budovy (dle sekce 41, Criminal Justice Act 1925). Robinson ovšem ve vysílání nepřestal s tím, že mu jiný soud potvrdil, že se stále pohybuje v mezích zákona a že může obžalované natáčet i uvnitř soudní budovy.

Robinson poté ve videu uvedl to, že se pedofilové schovávají, a když ho policisté (z toho důvodu, že soud ještě stále probíhal a vina nebyla dokázána) požádali o to, aby takto obžalované přestal oslovovat odvětil, že tak bude dělat i nadále a že si je zajde natočit i k nim domů, aby je na kameru přece jen zachytil. Ve vysílání pak dále pokračoval.

Na základě výše uvedeného ho 22. března 2017 soudkyně Norton odsoudila k 3 měsíční podmínce, s odkladem na 18 měsíců. To znamenalo, že Robinson tehdy ještě do vězení nemusel, příštích 18 měsíců byl ovšem pod drobnohledem a hrozil mu zvýšený trest.

Soudkyně Norton tehdy doslova uvedla:

“[Y]ou should be under no illusions that if you commit any further offence of any kind, and that would include, I would have thought, a further contempt of court by similar actions, then that sentence of three months would be activated, and that would be on top of anything else that you were given by any other court.

In short, Mr Yaxley-Lennon, turn up at another court, refer to people as “Muslim paedophiles, Muslim rapists” and so and so forth while trials are ongoing and before there has been a finding by a jury that that is what they are, and you will find yourself inside. Do you understand?

Překlad:

 

“Měl byste vědět, že pokud spácháte jakýkoliv další přestupek, který bude souviset s pohrdáním soudu a který bude vykazovat stejné znaky, vám budou k trestu, který za tento přestupek dostanete, přidány ještě tři měsíce z Vaší podmínky.

Ve zkratce, pane Yaxley-Lennon, přijďte k jinému, dalšímu, soudu, nazývejte lidi “Muslimskými pedofily, Muslimskými znásilňovači” a podobně během průběhu daného soudu ještě před tím, než bude vyřčen rozsudek porotou a půjdete za mříže. Rozumíte?

Cože to Tommy Robinson 25. května 2018 udělal?

Znovu pohrdal soudem, opět častokrát zmínil svá přesvědčení o vině obžalovaných, čímž vytvořil úrodnou půdu pro spekulace veřejnosti a obžalované tím ohrozil. Zároveň také porušil zákaz informování o případu, o kterém, jak sám později uvedl, věděl. Toto samo o sobě by mohlo v krajním případě vést až k oprávněnému požadavku obhájců na výměnu poroty pro její možnou zaujatost.

Později u soudu Tommy Robinson dokonce přiznal to, že věděl, že je jeho počínání pohrdání soudem.

Na základě tohoto sledu událostí byl odsouzen na 10 měsíců do vězení. K tomu se samozřejmě přičetla podmínka ve výši 3 měsíců. Dohromady tedy měsíců 13.

Dopadlo to koneckonců přesně tak, jak ho o několik měsíců dřív soudkyně Norton varovala.

Tak co? Je Tommy Robinson mučedník, který je justiční obětí zrůdného systému, který neuznává svobodu slova?

To už nechám na vás.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.

 

 

 

Facebook neudělal nic špatně

Včera musel majitel největší sociální sítě na světě, Mark Zuckerberg, vypovídat před senátní komisí amerického Kongresu. Zdánlivě nedůležitá zpráva má ovšem širší pozadí, které odkrývá snahy politiků regulovat ve stínu posledního zneužití osobních údajů obsah na sociálních sítích.

Jako první, co na vás při používání Facebooku vykoukne, jsou pravidla ochrany osobních údajů. V těchto pravidlech se jasně udává, že pokud sdílíte svá data s přítelem, tento přítel poté může Vámi sdílená data sdílet zase dál, a to jakékoliv aplikaci třetí strany. Součástí této politiky Facebooku je také to, že aplikace mohou “používat pouze data Vás a Vašich přátel, a to pro zlepšení uživatelského prostředí v dané aplikaci“. Zároveň se Vás na využití Vašich dat ptá téměř každá aplikace a poskytnutí těchto dat je podmínkou jejich užívání.

Když Vám někdo nabízí produkt zdarma, tím produktem jste ve skutečnosti Vy!

Tento přístup je veřejný, bylo o něm napsáno hned několik článků a upozornění a Facebook sám uživatele informoval, byť co si budeme povídat, ne všichni uživatelské podmínky čteme. Ke sběru dat o jednotlivých uživatelích Facebooku dochází – to víme. Zároveň také dochází k jejich využití pro komerční účely – to také víme. Co je tedy na kauze Cambridge Analytica (dále CA) tak zásadního a proč musel Zuckerberg vypovídat před senátní komisí v americkém Kongresu?

Ve vší stručnosti. Facebook poskytnul profesorovi Aleksandru Koganovi data uživatelů sítě. Podle všech dostupných informací měl profesor Kogan vyvíjet kvízovou aplikaci založenou na odhadu osobnosti lidí na základě jimi poskytnutých dat. Takto původně získal přístup k 300 000 účtů a také k informacím z účtů jejich přátel. CA od Kogana tyto informace zakoupila, a to v přímém rozporu s podmínkami Facebooku. Jinými slovy, CA Facebook podvedla a data později využila v prezidentské kampani.

Teď ovšem přichází má největší výtka Facebooku. Ten se měl o aktivitách CA dozvědět už v roce 2015 a i přes to, že okamžitě spolupráci s CA zastavil a požadoval smazání všech dat, neinformoval o této skutečnosti své uživatele. CA poté tvrdila, že data smazala, ovšem zcela evidentně tomu tak nebylo. To je velký problém, ne že ne. Je to strategická chyba společnosti. Přirovnal bych to například k rozhodnutí Nokia využívat do svých chytrých telefonů software od Microsoft, na rozdíl od Androidu. Takováto chyba může a nemusí vést ke konci společnosti na trhu.

Přešlap Facebooku ovšem není důvodem k regulaci sociálních sítí a internetu obecně. Pokud se někdo opravdu nechá zmanipulovat cílenou reklamou a může to ovlivnit volby, pak mě nenapadá horšího správce internetu, než je stát sám. Právě v USA koneckonců stát data plošně sesbírává, ukládá a analyzuje pro své potřeby. Tato praktika navíc není nijak podmíněna odsouhlasením jakýchkoliv obecných podmínek pro uživatele. Jak je tedy možné, že stát nutí majitele Facebooku zodpovídat za něco, co sám dělá ve velkém a v daleko horší formě? Zuckerberg při včerejším slyšení v Kongresu vzal vinu na sebe a slíbil zlepšení podmínek pro ochranu osobních údajů. To všechno ve snaze odolat tendencím odvětví zregulovat. Doslova řekl: „Byla to má chyba, omlouvám se. Já jsem spustil Facebook, já ho provozuji a já jsem odpovědný za to, co se zde děje“. To je naprostá pravda. Majitel firmy zodpovídá za její přešlapy a ručí svými aktivy, koneckonců tak, jako v jakémkoliv jiném odvětví.

Socální síť = Facebook

I přes to, že byl Facebook naprostým průkopníkem co se sociálních sítí týče, není jediným. Už dnes se stává pro spoustu lidí nepřehledným a nevyhovujícím. Často se také život přesouvá na jiné sociální sítě, ať už je to Twitter, nebo například Instagram. Trh se sociálními sítěmi se pomalu rozjíždí, a v budoucnu si budou platformy podobné facebooku konkurovat jak kvalitním obsahem, tak i mimo jiné podmínkami pro uživatele a schopností ochránit jejich soukromí.

Svoboda internetu dovolila mnoha lidem procitnout z cenzury. Máme svobodu dohledat si jakékoliv informace a společně s ní také zodpovědnost za to, co šíříme dál. Je to věc nová, v historii našeho světa neozkoušená a stále se s touto technologií učíme pracovat. Věřím, že další generace už budou, co se ověřování a šíření informací týče, opatrnější. Rozhodně bychom ale neměli dovolit regulaci tohoto odvětví a tím pádem se vzdát možnosti svobodně se vyjadřovat na internetu.

Jsem zákazník facebooku a dobrovolně se rozhoduji o tom, jestli na této platformě budu, nebo nebudu. Pokud na ní být chci, nesu určitá rizika a pokud ještě k tomu poskytnu své osobní údaje, riskuji nespočetněkrát tolik. Proto Vás prosím. Chcete lepší sociální sítě? Odmítněte ty horší a přestaňte je používat. Facebook si dovolí jenom to, co mu projde u jeho uživatelů. To je cesta, jak si zajistit lepší ochranu osobních informací a vyhnout se jejich zneužití.

Prostě a jednoduše: Nechcete, aby někdo zneužil Vaše informace? Tak mu je nedávejte!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Recept na bohaté Seniory

Jaké chci seniory v ČR já?

Bohaté. Nezávislé. Chci skutečné rentiéry. Chci národ, kde lidé, kteří v životě dali ostatním mnohé, pak sami na stáří užívali toho co vytvořili s respektem od druhých a k druhým. A to také lze.

Co nám však dává Andrej? Co nám do této doby daly všechny předchozí vlády? A co nám vzaly? A co nám seberou?

Daly nám seniory téměř naprosto závislé na systému. Seniory, kteří musí prosit o odpouštění 30,- Kč poplatků u lékařů. Seniory, kteří se dají ovládat sliby o zvyšování důchodů. Seniory se kterými se jedná jako s chudáky, o které se musíme starat a málem je brát jako nesvéprávné, místo jako s lidmi, kteří užívají plodů života – oni jsou snad ti, kteří “mají klíče”. Celý život přeci tvrdě pracovali, tak mají majetek a úspory, kontakty a ekonomickou moc.

No, ale je oni nemají!

A jak by mohli? Stát a průběžný důchodový systém jim je sebral!

A co nám dále tento systém vzal?

Vzal lidem hrdost a možnost stát se místo otroků systému, skutečnými lidovými kapitalisty. Podívejte se na Baťu, ten podíly a spoření svým lidem doporučoval.

Člověk nebohatne jen prací. Bohatne hlavně kapitálem. Naši předkové uměli spořit lépe než my. My kapitál tvoříme málo, tu možnost nám stát bere!

Průběžný systém nám také dal mladé rodiny, kde otec odevzdává více než polovinu mzdy státu a rodina se musí naprosto drsně zadlužit a značnou část života pak dluhy splácet, aby si vůbec mohla dovolit splatit bydlení.

Průběžný systém rozbil přirozenou rodinnou soudržnost. Rodina je naštěstí natolik silná, že i přes zhroucení části její ekonomické podstaty funguje dále a dobře. Krev není voda. Ale je oslabená. A státní důchody ji ničí 1000x více než všechny Prague Pride dohromady 

Kdyby dřívější vlády, nejlépe hned ty porevoluční, našly odvahu se zbavit této zátěže pana Bismarcka, tak jsme dnes jinde.

Byli bychom v zemi, kde se důchodci jen smějí, když jim ujo Babiš slibuje pár stovek z cizího. Oni mají pane! Oni mají, slibujte si nakradené jiným hlupákům!

Jsme v zemi, kde se spoří. Kde každá pracující rodina, kupuje podíly firem. Kde zaměstnanci jsou i kapitalisty.

Ale naše generace tuší, že na ně důchody nebudou. Tak se pojďme sjednotit, nevěřme už pohádkám, že zdroje z cizího budou. To jak budeme nakonec zabezpečeni či jak další mocipáni odřou naše děti je skrytý, ale možná nejzásadnější problém dneška.

Státní “zásluhové” důchody jsou cesta do pekel, dlážděná dobrými úmysly.

Ten, kdo chce aby senioři byli jednoho dne bohatí a sebevědomí, je musí chtít ze systému odstranit.

Ten, kdo chce aby se hlasy nekupovaly za pár korun, z kapes druhých také!

Tour de kraje

Pár plných nádrží (Matěj Stropnický does not approve), narušená životaspráva, 12 besed a mnoho podaných rukou. Uf.

Ještě mě dvě setkání čekají, ale první pocity mohu shrnout už teď.

Jiskřička tam je. Ale pokud k ní okamžitě nepřihodíme suchý troud, nedodáme novou krev a nové impulzy, tak zhasne.

Jsou kraje, kde sílu a chuť mají. Jsou kraje, kde chtějí více řešit osobní spory a nálepky. Snad se to dá překonat.

Dokážeme se kousnout? Jít do sebe a stát se voličům prospěšní?

To se uvidí.

Pokud budou Svobodní chtít změnit svět (a to vždy začíná u nás samotných), rád je povedu.

K rezignaci Petra Macha

V sobotu 10.12. v 17:00 rezignoval Petr Mach na funkci předsedy Strany svobodných občanů. V okamžiku rezignace jsem na Republikovém Výboru nebyl. S Petrem Machem jsem později mluvil přímo.

O události překvapivě informovalo dost médií: Echo, Idnes, Novinky, Aktuálně

Uvnitř strany nyní běží procesy, které by měly spustit volbu nového předsedy. “Zastupujícím” místopředsedou je nyní František Matějka.

Co to znamená? Co se bude dít?

Petr Mach si nyní požádá o důvěru členské základny a tím pádem silný mandát k tomu, aby vedl kampaň směrem, kterým chce. Můžou se stát dvě věci:

  1. Pravděpodobná varianta: Petr Mach obhájí svou funkci. Na dlouhodobé obecné směřování Svobodných pak bude tohle mít jen minimální vliv. Bude však jasný mandát a téma do voleb 2017,  po jeho volbách se začne s přípravami.
  2. Málo pravděpodobná varianta: Budou jiní kandidáti na předsedu a nějakou náhodou vyhraje jiný. Pak můžou nastat zásadní změny v akceschopnosti strany. Krátkodobě téměř určitě negativní. Dlouhodobě podle charakteru daného kandidáta.

Byl to dobrý krok?

To se teprve uvidí. Byl to rozhodný krok. Byl to čin. Dokonce kontroverzní a nepříliš sjednocující.

Co si myslím já?

Plus body za rozhodnost. Nicméně do této situace se Petr Mach v podstatě dohnal sám.

Proč se to stalo?

Protože Petr chtěl vyřešit konflikt ve straně demokratickou procedurou, ve které by měli členové možnost se vyjádřit. Konflikt se týkal směřování kampaně, nikoliv ideového směřování strany.

Proč konflikt?

Protože ve straně jsou dva hlavní tábory, které řeší podobu kampaně do sněmovních voleb 2017 a mají zásadně jiné představy o tom, jak by měla vypadat.

Proč dva tábory?

Protože Svobodným na své straně záleží. Trápí je léta neúspěchů. Chtějí, aby Svobodní uspěli a měli šanci otočit kormidlem toho, kam tato země spěje. Každý z nás je však jiný naturelem, morálkou, vůlí, volebními zkušenostmi. Z toho pak vyplývá úplně jiný důraz na kampaň a jiná víra v úspěch. Byť patřím k jednomu z těch táborů, tak si nemyslím o drtivé většině členů druhého tábora vůbec nic špatného. Tábory v podstatě vznikly jako reakce na volební výsledek v krajích 2016 a do určité míry je to výsledek volebního výsledku v roce 2014 a malé aktivity v roce 2015 a 2016.

Proč ta malá aktivita?

Protože vedení málo vedlo. Členská základna nepotřebuje kritiku, lajnování, peskování  a neprůstřelnou procesní správnost. Členská základna potřebuje příklady. Členská základna potřebuje toho, kdo poběží a bude křičet “Za mnou!”. Lidé, kteří umí velet: “Vpřed!”, se více uplatní v jiných organizacích.

Proč vedení málo vedlo?

To do velké míry vyplývá z naturelu vedení strany a jeho formy.
1) Mimoparlamentní strana má jen malé zdroje na udržování dlouhodobé kampaně a volebního štábu.

2) Pokud navíc taková strana má ve vedení spíše lidi trpící “analýzou-paralýzou”, pak to větší akčnost nadále zpomaluje. Vplynutí dvou nových místopředsedů v roce 2015, kteří byli sice akčnější, ale na druhou stranu spíše ve svých vizích a projevech než v dotáhnutí konkrétních akcí, paradoxně stranu moc nerozpohybovalo.

3) Navíc, pohled zevnitř je značně jiný než pohled z vnějšku – když jste uvnitř, je pořád k řešení stovka malých věcí, kterými se předsednictvo zahlcuje, a ono má pocit, že “maká” a posunuje věci. To, že se pak vlastně neděje nic, vnímá jen velmi těžko, a na takovou kritiku ani moc není schopno reagovat.

4) Není to zcela pravdivé, že by byla jen malá aktivita. Lokální aktivita je ve Svobodných bohatá, ale to samozřejmě neovlivní vnímání značky republikově.

Proč jsme si to tak nastavili?

Jsme stranou idealistů. Viz můj projev na sněmu. Potřebujeme však idealistické praktiky. Jenže jak pozná čirý idealista praktika, když jím vlastně do určité míry trochu i pohrdá? Blbě. Hodně blbě. Musel by jít do sebe a uznat, že něco neumí, v čemž mu paradoxně brání jeho idealismus. Místopředsedové byli a jsou voleni více na základě politických postojů (rok 2015) než na základě manažerské schopnosti. To dává členům smysl. Velká část členské základny jsou právě takoví idealisté.  To je moc dobře, o tom to má být.

Navíc idealisté odpouští svým idolům a chtějí jim věřit. Jenže to prostě vyžaduje, aby se objevil idealista a současně geniální manažer, nebo idealista, který nějakého geniálního manažera má v týmu a maximálně mu věří. A kde takové lidi brát?

Vyrovnaný rozpočet a bez strašení!

Včera jsem si se zájmem přečetl tento sponzorovaný příspěvek. Dostal se dokonce na hlavní FB hnutí Ano.

pindyi

pindyii

 

 

 

 

 

 

Autorka se cítí připraveně, ale bohužel podklady připravené neměla. Kandidujeme jako opozice k současnému vedení kraje, měl bych tedy jásat, že někdo takto tvrdě kritizuje krajské vedení. Problém je, že to, co paní Balaštíková píše, prostě není pravda. Zlínský kraj tak špatný hospodář prostě nebyl a o tom kam investuje peníze ani dnes úředník z Prahy prostě nerozhoduje.

Paní Balaštíková se totiž ve svém “výpočtu” spletla o cca o 60 %.

Zlínský kraj měl k 31.12.2012 závazky ve výši 3,1 miliardy korun. V roce 2015 to bylo 4,32 miliardy korun. Jedná se tedy o nějaký 39 % nárůst. A v roce 2016 si kraj zbývající cca 1,88 miliardy opravdu nevypůjčil. Netuším, odkud paní Balaštíková údaje vzala. Neuvádí to. Vyznat se v krajských financích není úplně jednoduché. Přiznám se bez mučení, že jsem v roce 2014 také udělal při analýze rozpočtu chybu. Základní čísla jsou ale jasná a udělat z 39 % dvojnásobný nárůst vyžaduje opravdu kumštýřského počtáře.

Strašit pak číslem naprosto vycucaným z prstu je nezodpovědné. Nehledě na to, že podstatnější pro kraj jsou dlouhodobé závazky, protože krátkodobé závazky často řeší aktuální nesoulad příjmů s výdaji.

Naši kandidáti budou místo toho prosazovat vyrovnaný rozpočet bez šokování.

Zdroj informací o financích kraje: https://www.kr-zlinsky.cz/zaverecny-ucet-zlinskeho-kraje-cl-119.html

Krátkodobé závazky

31.12.2012: 1,13 miliardy korun

31.12.2015: 1,99 miliardy korun

Dlouhodobé závazky

31.12.2012: 1,98 miliardy korun

31.12.2015: 2,33 miliardy korun

Celkem závazky

31.12.2012: 3,10 miliardy korun

31.12.2015: 4,32 miliardy korun

Politika u piva

Včera nám začala akce “Pivoš”. http://zlinsky.spolecne2016.cz/jdeme-si-pro-vas-nazor-potkame-se-u-piva/

Ok, ok, na férovku přiznávám, že tento humor, není zcela můj šálek kávy, ale o to tady nejde.

V Hulíně i v Chropyni, které jsme navštívili včera, byli dohromady pár desítek lidí, kteří se s námi chtěli bavit o politice. A dostal jsem tam docela zásadní otázky, které mi patří …

Haná je dost jiná než Valašsko. Navíc tam je úplně jiný kraj, jiná historie, jiné domy. Moc rád projíždím právě těmi menšími obcemi. Tam, kde můžete bydlet 40 let a stejně jste náplava (zaslechnuto včera). V Chropyni jsme dokonce jeli i s klukama na kolech, ale to odbočuji …

“U Bůčka” se na mě obrátil jeden muž, mého věku. Později jsem zjistil, že má jméno, o kterém by Johny Cash také možná napsal píseň. Teplý večer, zašel si na jedno s trochu starším synem, než mám já. Ten tam vesele pobíhal s jednou holčičkou. Muže docela zaujalo, že si někdo takto zajde za nimi hospody. Proč tedy nevyužít možnost se poptat?

“Chlape, na rovinu, co z toho budu mít, když budete sedět na kraji?”

“Nic.” Odpověděl jsem mu téměř okamžitě. “Na rovinu. V podstatě Vy konkrétně, za ty čtyři roky – nejspíše nic.”

Pohádku o tom, že se magicky spraví cesta, vyroste lepší škola, jsem se neodvážil vytahovat. Je mi totiž zcela jasné, jak malé přímé pravomoci má kraj. Jak málo to pro něj půjde poznat, že když při velikém štěstí všechno půjde všechno skvěle a i když peníze neutečou do marných projektů, spřízněným kamarádům či do zbytečných dotací a kraj procitne, tak on osobně pozná, že to je kvůli tomu, koho volil. Ale přesto

“A to jako fakt chceš jít do politiky? Proč? Není to škoda?” (poté co jsme se představili a dalších minutách).

Tohle je těžká otázka, kterou si kladu každý den. Jde vůbec věci posunout? Ustát to? Zachovat si vlastní hlavu?

“Všichni co tam šli se nakonec nechali semlít! Nejde tomu odolat, nejde se nezlákat. Ostatní tě donutí.”

Ano, mám oporu v rodině, v ideálech, v tom, že mám politicky jasný názor. Ale jen málo lidí dokázalo ustát tlaky, které tam jsou. Věřím, že to dokážu, bez toho to nejde.

“Musíte nám a mi pomoct! Sledujte co politici dělají, když nám dát hlas, tak tím více. Dejte vědět, když se Vám něco nelíbí. Je to samozřejmě moc těžké, ale odměňte ty, kteří Vás zastupují dobře.”

A seberte moc těm, co špatně. Ano vím, je to hraběcí rada, ale přesto moc lepší není.

Nebojte, neuvěřil jsem přes noc, že politici mají moc zásadně zlepšit život lidí. To mohou v podstatě jen lidé sami. Ale dobří politici umí dát lidem prostor a umí ukočírovat svou moc a moc státní správy tak aby z ní byl alespoň o trochu lepší špatný sluha, než je teď.