Roboty nebo anarchii? Rozhovor pro Parlamentní listy

O svobodě a zodpovědnosti ve vzdělávání s krajským kandidátem SaS Tomášem Pajonkem

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/O-svobode-a-zodpovednosti-ve-vzdelavani-s-krajskym-kandidatem-SaS-Tomasem-Pajonkem-451653

1. 9. 2016 15:13

ROZHOVOR Kdo zastává konzervativní názory na školství, ať si před čtením připraví rodinné balení prášků na srdce. Naopak radikálním inovátorům pedagogiky budou znít slova mladého politika, čelné tváře kandidátky Svobodní a Soukromníci do krajských voleb ve Zlínském kraji Tomáše Pajonka jako rajská hudba!

Představme si, že v nadcházejících volbách uspějete a budete moci krajské školství stvořit k obrazu svému. Jak bych takovou změnu jako občan pocítil?

Asi jako když vás někdo rozváže ze svěrací kazajky. Změna současného pojetí krajského – ale platí to obecně, celorepublikově – by spočívala v uvolnění, v dání prostoru všem zúčastněným v procesu vzdělávání, tj. dětem, rodičům, učitelům i ředitelům škol. Nebyl by to žádný naoktrojovaný diktát, ale právě jen a pouze nabídka svobodně se rozhodnout. Jak chci být vzděláván a jak chci vzdělávat.

Ke svobodě náleží v přímé úměře zodpovědnost…

Ano, to si samozřejmě uvědomuji. A předpokládám, že si to uvědomují také ti, jimž by taková křehká věc, jako je svoboda, mohla být svěřena. Naopak mám dojem, že jsme všichni státem neustále zastrašováni… Bu, bu, bu! Když ti dáme svobodu, víš, jakou na sebe bereš odpovědnost? Víš vůbec, co se sebou a se životem svým? Není-ti lépe, když tu zodpovědnost máme my, moudrý a prozíravý stát?!

Dobrá. Tak pojďme konkrétně. Třeba u těch nejmenších, u prvňáčků. Těm byste také dal svobodu rozhodovat, jak se mají naučit číst a psát?

Pozor. Ne JAK, ale KDY. Jak nabízí učitel. A proč vlastně ne? Samozřejmě se nebavím o tom, že do třídy vejde paní učitelka, zeptá se dětí, zda se jim dnes chce počítat, a když nechtějí, tak paní učitelka s brekem odchází. Na tradiční jeden věk, jedna třída, jeden předmět se moc jakýkoli výběr naroubovat nedá. Ale když Honzík nemá náladu na kreslení a chce si venku pobíhat, skákat nebo foukat do pampelišky – vlastně tělocvik, zatímco Anička chce strašně moc kreslit, pak je velká škoda nezkusit využít toho, co děti dělat chtějí. Možná nebudou dělat přesně to, co chceme, kdy to chceme, ale jakmile se do něčeho pustí, bude to s vervou a láskou, která to vynucení přebije.

Co když by ale takových „Honzíků“ bylo ve třídě deset versus jedna uvědomělá ‚Anička‘? Tak to můžete školu budoucnosti zavřít…

To právě ne! Podívejte, některý z těch – jak vy říkáte – deseti Honzíků bude pokukovat, bude trochu závidět, jaké obrázky Anička kreslí. A bude to chtít také umět a přirozeně se přidá k Aničce. Za chvilku jejich obrázky uvidí další a budou chtít také tak hezky malovat. Proč by nemohla vnitřní motivace fungovat u dětí stejně dobře jako u dospělých? Já vím, že mnozí spoléhají ve školství na vnější motivaci… Když se do zítřka nenaučíš slovíčka, dostaneš pětku a ještě navrch karabáčem! Přece víte z vlastní zkušenosti, když jste něco chtěl z vnitřní potřeby, tak jste byl schopen na sebe uplatnit větší přísnost, než na vás mohl uplatnit nějaký vychovatel.

Navíc dětský kolektiv – obzvláště promícháme-li věkové skupiny – je velmi motivační. Nikdo nechce zůstat ten, co nic neumí.

V tom je ale právě ten fundamentální, antropologický zádrhel. Vy prostě chcete, podobně jako socialisté, stvořit tzv. lepšího člověka. Socialisté tím, že budou mít všichni stejně a nebudou si nic závidět. Vy tím, že dáte člověku tolik svobody, které ze své lidské přirozenosti nedokáže unést.

Jasně a máme tu zase bu, bu, bu! My Svobodní jsme možná idealisté, ale zároveň jsme realisté. Na rozdíl od etatismu socialistů, kteří každé nařízení uplatňují plošně, celostátně, imperativem nějaké vyhlášky nebo zákona, my bychom nechali na rozhodnutí rodičů i ředitelů škol, zda chtějí poslat své dítě do takové, řekněme, školy budoucnosti. Stejně tak každý ředitel by si rozhodl, zda chce, aby jeho škola vycházela z tohoto konceptu vnitřní motivace. Nechceme diktaturu moderny. Nebylo by to určitě tak, že diktátor Pajonk nařídí, že se všechny ZŠ v kraji musí takhle proměnit. Ale dal bych maximální možnost, aby se školy takto proměnit mohly.

Co myslíte, že by to těmto školám přineslo za prospěch?

Určitě by to umožnilo větší soutěž myšlenek. Individuální rozvoj každého dítěte. Škola pro 21. století by měla podporovat osobnostní komparativní výhody žáků a studentů, a ne z nich dělat armádu robotů, které si do mozku jak do softwaru nahrály během studia nějaké vědomosti, ale neumí o nich svobodně rozmýšlet, neumí je kategorizovat, rozlišovat jejich důležitost. Mimochodem, proč se Hospodin tak rozlítil na ty své dvě loutky v Ráji, Adama a Evu? No, protože po ochutnání ze zakázaného ovoce dokázali rozlišovat, co je dobré, co špatné. Za Hospodina si dosaďte stát a jste ve školním systému současnosti…

Rozumím. Ale to má také druhou stranu mince. Že ve školách budoucnosti může vyrůst armáda svobodomyslných anarchistů.

…a té se společnost a stát bojí víc! Vždyť to říkám! Čím lépe bude občan naučen svobodně a kriticky myslet, tím hůře se bude ovládat! Nicméně abych zareagoval na vaši obavu. Pravděpodobně by to dopadlo tak, že na jednom okraji celého procesu skončí tak jak tak pár robotů, na opačném pár anarchistů. Důležitý je výsledek většiny… Bavíme-li se tedy o krajském neboli státním školství. Důležité je, že by škola budoucnosti dala možnost každému se svobodně rozhodnout, kým chce být.

Když to shrnu, tak vy v podstatě chcete zodpovědnost státu za vzdělání přesunout na jedince.

Nevím, jestli bych to takhle slovo od slova formuloval, ale nebráním se vyznění. Ano. V čem je jedinec pitomější než moudrý stát? V čem je sbor úředníků na ministerstvu školství geniálnější než zdravý rozum každého z nás?

Je mi jasné, že vy jako člen Svobodných máte rozebírání státu takříkajíc v popisu práce. Přesto – nezamyslel jste se někdy nad tím, že většinový občan o podobné demontáže nestojí, respektive že je nehonoruje svým voličským hlasem? Viz dlouhodobé volební výsledky Strany svobodných občanů…

Zamyslel. Svobodní a já jako jeden z nich totiž děláme jednu velkou chybu. Vypadá to, že bojujeme proti státu. Což si mnozí představí tak, že bojujeme proti tomu, že máme cesty, důchody, nemocnice a školy.

Špatně své názory formulujeme. My nechceme, aby funkce státu zmizely. My chceme, aby byly naprosto zásadně vylepšeny. Aby se změnila forma, organizace a způsob financování těchto služeb. Ano, bojujeme proti současné formě státu, kdy politici mají příliš mnoho moci, často nad těmi nejslabšími. De facto chceme společnost/stát 2.0, který pak není jediná organizace, ale mnoho veřejných, ziskových, neziskových organizací, obcí a jednotlivců dohromady. Kde věci neřešíme přes „Prahu“ nebo „Brusel“, ale daleko více lokálně a na dobrovolné bázi.

Já totiž chci žít ve společnosti, kde úžasná tvořivost, nápady a pečlivost, která nyní jde do například propagace toaletního papíru nebo piva, půjde tam, kde je to daleko podstatnější a kde to i velká část lidí chce – třeba do vzdělání, zdravotnictví nebo péče o staré lidi.

Jenže to nelze vynutit, k tomu prostě musí být nastaven celý systém jinak.

Takže vy chcete vychovat nového svobodného a uvědomělého člověka? 

Právě naopak. My chceme systém, který počítá s tím, že lidé jsou lidé. A lidé potřebují pevné a jasné hranice, co je koho a za čí peníze se hraje.

Jakmile je to pevně dané (což nyní je jen možná z poloviny), tak lidé z pustiny udělají rajskou zahradu…

Plošné zvýšení učitelských platů problémy školství neřeší

Předseda vlády Bohuslav Sobotka spolu s ministryní školství dnes oznámili novinky pro nadcházející školní rok. Ten přinese zejména zvýšení tarifních platů učitelů a dalších pracovníků, o kterém vláda rozhodla teprve před několika dny. O tom, že školství potřebuje hlubokou reformu, řeč nebyla.

„Plošné zvýšení odměny učitelům je vlastně krok bez zásadního dopadu. Zásadní problém v učitelských platech je ten, že kvalitní, inspirativní a výkonný pedagog má téměř stejné peníze jako ten, který dětem a jejich vzdělání dává daleko méně,“ komentuje vládní krok Tomáš Pajonk z koalice Svobodní a Soukromníci ve Zlínském kraji s tím, že hlavní problém školství je potřeba hledat jinde.

Celý školský systém, nejen ve Zlínském kraji, pracuje s konceptem, který se za posledních 240 let prakticky nezměnil – učitel před tabulí, žáci v lavicích, přesně definované penzum znalostí, poměřování výsledků. „Školy, byť často s opravenými budovami a moderním vybavením, tak zůstávají spíše skanzeny. Nedokážou reagovat na individuální potřeby žáků, ani na dynamickou proměnu společnosti,“ vysvětluje Tomáš Pajonk.

Méně regulace, více inovace

Cesta, jak současné školství změnit k lepšímu, je podle Svobodných a Soukromníků v pestrosti. Uvolnit regulace, dát ředitelům daleko větší pravomoci a nebát se zřizovatelské pestrosti. „Základem je zachování platby na žáka, bez ohledu na to, kdo je zřizovatelem. Jde o transparentní systém, který pomůže vytvořit ve vzdělávání inspirující konkurenční prostředí,“ říká Tomáš Pajonk.

Spolu s tím, je nezbytné ulehčit školám v otevírání nových oborů, a reagovat tak na změny na trhu práce, a umožnit firmám podílet se na vzdělávání. „Jednoduše chceme školy, které slouží k získání vzdělání. Školy, pro které je klient žák a rodič, ne krajský, či spíše ministerský úředník. Školy, které mají možnost a učí se inovovat,“ říká Tomáš Pajonk.

Elektronické tržby nejsou konec světa. Přežijeme. Ale měli jsme jít estonskou cestou, říká Pajonk ze Svobodných

ROZHOVOR Babiš se Sobotkou lidem nevěří. Chtějí nás hlídat a hezky pokutovat. Je-li Babiš podle Komárka chytrý, tak proč říká, že když se sníží nabídka, tak klesne cena? Žijeme pořád ještě ve svobodné zemi, tak proč bych měl ke každému zboží přebírat papírek. Nesmíme dojít do světa, kde na všechno bude zákon. Lidé se zatím neměli čas nad dopady EET zamyslet. Babiš i Kalousek jsou stejní: Oba umí dobře zvyšovat daňovou zátěž, ale neumí čelit nárokům zájmových skupin a supů kolem nich. To nám řekl Tomáš Pajonk, předseda Svobodných ve Zlínském kraji.

Ministr financí Andrej Babiš v úterý kvitoval, že podle průzkumu agentury STEM tři čtvrtiny občanů ČR vnímají zavedení EET pozitivně. A nějakých 67 % lidí očekává, že se díky tomu zvýší v ČR výběr daní. Jak byste reagoval na argumentaci ministra financí?

EET není konec světa. Je to jen další zbytečné ztížení života poctivým podnikatelům a občanům. Přežijeme to. Babiš měl volbu, mohli se Sobotkou vést ČR k průkopnictví v IT technologiích a státní správě zvolit „estonskou cestu“. Zvolili nám „chorvatskou“ cestu. Je to škoda. A je to proto, že oni lidem nevěří. Pan Babiš dost možná právě proto udržel tak velký holding a politickou stranu pohromadě, protože na každého má své spisy. Možná chce mít spis na každého z nás. Řekl bych mu, že je škoda, že místo zlepšení života obyvatelům právě pomocí IT technologií, tak jak to udělalo zmíněné Estonsko (sjednotilo občanku, zdravotní průkazku, řidičák a další kartičky do jedné jediné, firma se tam dá založit v řádu minut), jdeme cestou větších komplikací pro všechny a navíc to budeme pěkně hlídat a hezky pokutovat. A nepomůžeme lidem v ničem. A to máme zrovna v České republice mnoho moc šikovných programátorů a IT lidí obecně. Kdo to říkal, že nás řídí nemehla? Pan Babiš také uvedl, že peníze vybrané na daních jsou peníze nás všech. Tak to určitě. Dobře se mu takové věci říkají, když má v rukou klíče od té „naší“ pokladny. Proto jsou zrovna jeho firmy jedny z největších příjemců dotací a daně, povinnosti a poplatky dopadnou především jeho konkurenci. Ne, peníze ministerstva jsou naše peníze leda tak slovy, v realitě jsou to „jeho“ peníze, on je rozděluje mezi ministerstva a čím méně jich má, tím více zbude nám občanům. Tím více zbude na to, co potřebujeme.

V přeneseném slova smyslu označil Andrej Babiš odpůrce EET, tedy třeba stranu Svobodných nebo Soukromníky, za dezinformátory. Cítíte se vůči drobným podnikatelům ohledně argumentace proti EET jako dezinformátor?

Andrej Babiš svého času dostal v Blesku otázku, zda případné zavření restaurací v důsledku nákladů EET povede k růstu cen „meníček“. Odpověděl, že nikoliv, že restauratéři, kteří zavřou, přestanou škodit těm co zůstanou otevření a ceny meníček spíše i klesnou. Jinými slovy řekl, že když se sníží nabídka, tak klesne cena. Ten člověk je dle slov Martina Komárka ohromně chytrý. Blbost je tedy vyloučena a za dezinformaci by ho měl někdo vytahat za uši. Budu se v osobním a politickém životě snažit co mi to půjde, aby tyto a všechny budoucí generace našich dětí dostaly možnost tak kvalitního vzdělání, že na takovou záměrnou mystifikaci, jakou řekl pan Babiš, nikomu dalšímu neskočí.

Ministerstvo financí přiznalo – aniž by uvedlo v jaké míře –, že mnoho Čechů účtenky odmítá tam, kde jsou vydávány. Tito lidé zároveň odmítají elektronickou evidenci tržeb. O čem to svědčí?

Zatím žijeme ve svobodné zemi. Proč bych měl povinně přebírat spolu se zbožím i jakýsi papírek? Abych nedostal pokutu od ČOI nebo PS VB? Ne, opravdu ne. Nesmíme přece dojít do světa, kdy na jakoukoli činnost bude zákon a regulace. Svědčí to o tom, že lidé si navzájem zatím věří, nepotřebují ke všemu papírky a bumážku.

Ministr Babiš se dnes také zaradoval. Podle průzkumu by tři čtvrtiny občanů uvítaly, aby účtenka z EET byla slosovatelná. To už jsme opravdu tak „zblblí“ ze všech těch akcí a soutěží v supermarketech či jinde?

Každý průzkum dopadne podle toho,  jak se položí otázka. Samozřejmě, že když z toho může koukat alespoň nějaká odměna pro sběrače, tak to lidé asi využijí. Nemyslím si, že jsou lidé zblblí, spíše mají jiné starosti a zatím se nad skutečnými dlouhodobými dopady EET neměli prostor moc zamyslet.

Pokládáte za reálné, aby EET přinesla do státního rozpočtu navíc 18 miliard korun, jak tvrdí MF? Pokud ne, tak proč?

Každý občan by si měl dle mého klást zásadnější otázky. Proč prvně nesnížíme státní výdaje, než začneme zvyšovat daně a poplatky? V tomhle jsou si Kalousek a Babiš více podobní, než si kdy přiznají. Oba umí dobře zvyšovat daňovou zátěž, ale neumí bojovat s rostoucími požadavky úředníků a zájmových skupin supů kolem státního rozpočtu. Tahle republika vyhodila miliardu oknem za propagaci značky v zahraničí. Majitelům holdingů se staví Čapí hnízda pro vlastní potřebu a vyhazuje miliardy korun politickým „neziskovkám“, které prosazují politické názory ve veřejném prostoru. Je tu spousta zbytečných výdajů.

Pan Babiš má rád firemní přirovnání, tak mu jedno dám. Dobrý manažer první řeší, které velké výdaje ve vedení jsou zbytečné (reprezentace, marketing, PR), ty ořeže, pak až začne být přísný na zaměstnance. Bohužel, ve státě je tohle těžší a pan Babiš si vybral snadnou cestu, bude bít ty, kteří mají nejméně času se bránit.

 K té částce – výběr daní závisí na tolika faktorech, že otázkou není, zda nějaká studie nám za rok řekne, že se díky EET vybralo o 18 miliard navíc, ale kolik takových studií si pan Babiš z našich peněz zaplatí.

Pravice ve Zlínském kraji se spojuje, ve volbách nechce přijít o hlasy

 

Rok před krajskými volbami se dosud opoziční strany ve Zlínském kraji domlouvají na společném postupu. Starostové a nezávislí budou kandidovat s hnutím ZVUK 12 a Zlínským hnutím nezávislých, TOP 09 zase zvažuje spolupráci s ODS. A lidovci už jednají o povolebním bloku proti nyní vládnoucím komunistům.

 

Lidovci už jednají o povolebním bloku proti islámu

 

Tomáš Pajonk, krajský předseda Strany svobodných občanů, by zase nejraději viděl širokou koalici všech pravicových stran.

„Zdůrazňuji: systémových stran a těch, které dělají reálnou politiku,“ řekl Pajonk.

V úvahu podle něj připadají ODS, topka, ale i Strana soukromníků České republiky, kterou podporuje senátor a majitel Synotu Ivo Valenta.

Hejtmanství vede levicová koalice ČSSD, KSČM a SPO.

Sociální demokracie, která má od roku 2008 pozici hejtmana v osobě Stanislava Mišáka, z dění na pravici nemá obavu.

„Moc to neřešíme, jsou to spíše účelové dohody. My půjdeme do voleb sami,“ uvedl předseda ČSSD v kraji Dalibor Sedláček.

Naopak lidovci už nyní jednají s dalšími opozičními stranami. „Mluvíme o možném funkčním bloku po volbách, abychom se nemuseli dívat, jak kraj vedou komunisté,“ dodal jejich šéf Jiří Stodůlka.

 

Zdroj:http://zlin.idnes.cz/dohoda-pravicovych-stran-pred-volbami-ve-zlinskem-kraji-p2t-/zlin-zpravy.aspx?c=A151020_2199710_zlin-zpravy_ras

Boj o nového hejtmana Zlínského kraje startuje, strany hledají lídry

Sedm let je prvním mužem Zlínského kraje. V krajských volbách v říjnu 2016 však Stanislav Mišák kandidátku ČSSD nepovede. O uvolněný post hejtmana se strhne bitva, většina stran ale své lídry ještě hledá.

 

Sjednotí se pravice?

I propadák ODS v posledních komunálních volbách ve Zlíně přispěl k tomu, že občanští demokraté jednají s dalšími pravicovými stranami o vytvoření společné kandidátky.

Ve hře je spojení s TOP 09, Svobodnými a možná i dalšími subjekty.

„Pravice se ochuzuje o hlasy, protože je roztříštěná,“ myslí si krajský šéf ODS Stanislav Blaha. Podobně mluví i Lukáš.

„Rozhodne ale většinový názor,“ doplnil Blaha.

Dohoda uzavřena není, docela určitě ale nějaká bude. Jde jen o to, kdo ji podepíše a kdy.

„Souhlasím se spojením. Bude to zajímavé,“ reagoval krajský šéf Svobodných Tomáš Pajonk.

Vlastislav Navrátil z TOP 09 zatím nechává otevřené obě varianty: samostatnost i spojení. Jasné je, že skončilo spojenectví „topky“ s hnutím STAN.

Zdroj: http://zlin.idnes.cz/kandidati-na-hejtmana-zlinskeho-kraje-misto-misaka-fw6-/zlin-zpravy.aspx?c=A151001_2195279_zlin-zpravy_ras

Pajonk: Zůstat ve středu? To by bylo pro Svobodné riskantní

Často bývá vidět na demonstracích Svobodných, naposledy letos v březnu rozštípal sekyrou registrační pokladnu jako výraz odporu k připravované elektronické evidenci tržeb. Někdejší místopředseda strany Tomáš Pajonk se místa v nejužším vedení vzdal, vede zlínskou organizaci a připravuje se na krajské volby. Jak řekl v rozhovoru pro deník ECHO24.cz, počet lidí, kteří si přejí změnu ve fungování Svobodných, roste. Člověka, který by dokázal porazit šéfa a zakladatele strany Petra Macha, ale zatím spíše nevidí. A současný spor mezi Machem a sociologem Petrem Hamplem o podobu Svobodných vnímá spíše jako mediální záležitost.

 

Vnitrostranické volby u Svobodných se blíží. Je vůbec reálně možné, aby někdo porazil Petra Macha? Je čas na změnu?

Zatím jsou čtyři kandidáti na předsedu. Kromě Petra Macha a Petra Hampla ještě bývalý místopředseda Miloslav Bednář a někdejší kandidát do senátu Roman Kříž. Ale že by někdo dokázal porazit Petra Macha, to zatím moc nevidím. Značně vzrostlo procento lidí, kteří by chtěli, aby strana fungovala jinak než doteď. Spasitel se ale nerodí ze dne na den. Ti protikandidáti jsou sice zajímaví, ale aby některý z nich dokázal zvrátit tu obrovskou výhodu Petra Macha, muselo by se něco stát něco nečekaného. Černým koněm by mohl být Roman Kříž.

Jak moc stranou zmítá spor mezi Petrem Machem a jeho vyzyvatelem Petrem Hamplem? Ten je k současnému vedení velmi kritický a ze Svobodných by rád udělal stranu jediného tématu: boje proti uprchlíkům a islamismu…

Spor mezi Machem a Hamplem je čistě mediální. Ve skutečnosti Hampl míří se svou agitací úplně mimo stranu. A dělá to záměrně. Petr Hampl původně velmi souzněl s tím, co Svobodní říkají. Ale poslední vývoj a jeho boj vyhraněný boj proti islámu ho posunul úplně mimo členskou základnu. Je nás více, kdo jsou proti islamizaci České republiky. Rozhodně to ale nevnímáme jako největší hrozbu ze všech.

Střet mezi oběma politiky ale existuje i reálně. Petr Mach se koneckonců už nechal slyšet, že pokud Hampl neuspěje ve volbě předsedy, měl by ze strany odejít. Souhlasíte s tím?

Šance Petra Hampla jsou velmi malé. Myslím si, že pokud prohraje, udělal by dokonce chybu, kdyby neodešel. Protože své myšlenky bude moci daleko lépe prosazovat jinde. A je možné, že s ním odejde i několik dalších jednotlivců. Není to ale asi nic, co by mělo Svobodným ublížit.

I Svobodní musí uvažovat, kde se vlastně zakotví. Petr Mach podle mě sází na jasnou, ale i poměrně riskantní strategii: zůstat ve středu, liberálně-konzervativní. Ale to dle mého názoru dost dobře nejde.

Měla by tedy strana dál pokračovat v trendu nastaveném Petrem Machem?

Ta volba bude velmi zajímavá. Volit u nás může každý člen, tedy zhruba 950 lidí. Sám odhaduji, že se volby zúčastní kolem 400 členů. A uvidíme, kam se dál vydáme. Dříve bylo politické rozložení v zemi levo-pravé a Svobodní byli všichni vpravo, takže sjednocení. Teď se nám ale zcela posunula politická scéna. A i Svobodní musí uvažovat, kde se vlastně zakotví. Petr Mach podle mě sází na jasnou, ale i poměrně riskantní strategii: zůstat ve středu, liberálně-konzervativní. Ale to dle mého názoru dost dobře nejde. Volby vedení určí kurz strany na další roky. Osobně doufám, že se do vedení dostane co nejpestřejší mix osobností.

Jakého tedy máte favorita?

Favorita mám, ale jeho jméno si nechám pro sebe.

Jak důležité jsou pro Svobodné krajské volby v příštím roce, po nichž velmi brzy následují i volby do Poslanecké sněmovny? Už jste si řekli, co bude možné považovat za úspěch?

Je pro nás obrovsky důležité, abychom získali nějaké mandáty. A sice v tom, že bychom tak ve Svobodných vygenerovali novou vlnu osobností. Když to přeženu, tak jediní, kdo zatím skutečně realizují program Svobodných, jsou naši komunální zastupitelé. Lucie Lompejová z Napajedel, Terézia Išková a Petr Buráň z Hodonína, Jiří Hůla ze Slaného nebo Josef Káles z Chrudimi. Extrémní úspěch by byl získat zastupitele v každém kraji, ale deklarovaný cíl je zisk mandátu ve třech krajích. Já si jako zlínský předseda přeji zisk alespoň dvou mandátů u nás v kraji. A obrovským vítězstvím by bylo místo v radě.

Dá se očekávat, že v kampani budou zaznívat i témata jako elektronická evidence tržeb, kterou momentálně Babiš tlačí asi nejvíce. My EET zásadně odmítáme. Proti skutečné politice Andreje Babiše se ale půjde vymezovat dost těžko, protože v podstatě nikdo neví, jaká ta politika je. Skutečné výsledky za sebou zatím stále nemá. On de facto nic neudělal, takže vymezovat se nějak systematicky asi bude v kampani těžké.

S jakým programem chcete do voleb jít?

Vedeme o tom debaty. Shoda je zatím na tom, že musíme pracovat na tématech, která kraje skutečně řeší. Pro mě jsou to tři oblasti: školství, bezpečnost v kraji a co možná největší decentralizace moci, i z krajů na obce. Mělo by tedy jít o skutečný program, o hmatatelné věci.

Často se vymezujete proti vicepremiérovi a šéfovi hnutí ANO Andreji Babišovi. Kritizujete nejen jeho nápady jako ministra financí, ale například i výši dotací pro Agrofert v posledních letech. Půjdete do konfrontace také v krajské kampani?

Asi se tomu nevyhneme. Dá se očekávat, že v kampani budou zaznívat i témata jako elektronická evidence tržeb, kterou momentálně Babiš tlačí asi nejvíce. My EET zásadně odmítáme. Proti skutečné politice Andreje Babiše se ale půjde vymezovat dost těžko, protože v podstatě nikdo neví, jaká ta politika je. Skutečné výsledky za sebou zatím stále nemá. On de facto nic neudělal, takže vymezovat se nějak systematicky asi bude v kampani těžké.

 

Zdroj: http://echo24.cz/a/wvxH2/zustat-ve-stredu-to-by-bylo-pro-svobodne-riskantni

Svobodní reagují na socialistické plány kraje

Kraj podepsal smlouvu, ve které se zavazuje protěžovat jedno průmyslové odvětví před jinými. Krajské předsednictvo Svobodných na to reagovalo takto.

„Svobodní nesouhlasí s tím, aby prostředky z vybraných daní byly cíleně využívány tímto způsobem. Snaha kraje a signatářů o vytvoření takových podmínek, při kterých je výhodné studovat specifické obory na úkor ostatních je typickým sociálním inženýrstvím a v dlouhodobém hledisku uplatnitelnosti absolventů na trhu práce škodí.“

http://zlinskykraj.svobodni.cz/2015/08/krajske-socialni-inzenyrstvi-stanovisko-svobodnych-k-sektorovym-dohodam/

O Islámu nestranně 3: koncentrovaná moc mulláhů, imámů a šejků

Třetí díl konečně načíná problematiku dynamiky i řešení politického Islámu: autoritu, které se ve “svých” komunitách těší mulláhové, imámové a šejkové. Rozebere čtyři mody operandi těchto islámských vůdců: ovládání celé komunity, propagaci učení blízkovýchodních šejků či imámů, radikalizaci potomků muslimů evropských, či konečně neškodnou službu komunitě bez patentu na pravdu.

V předchozích dílech jsme si ukázali, jak obrovskou škálu diametrálně odlišných výkladů, překladů, uznávaných a neuznávaných tradic, veršů a náboženských škol Islám umožňuje. Není tak divu, že se v tom běžný, byť i sekulárně vysoce vzdělaný muslim zcela ztrácí a jestliže má z nějakého důvodu touhu žít “správně” podle Islámu, obrací se k autoritám, které považuje za nositele pravdy: k mulláhům, imámům, šejkům či ajjatoláhům, kteří mají být vysoce vzdělanými v celé problematice znalosti, chápání a interpretace Islámu.

Podle ortodoxních vykladačů Islámu je navíc jediný závazný text Koránu ten “originální” arabský (jakkoli my z víme, že tento překlad Al-Azharu z roku 1924 je jen jeden z mnoha); ale jak se mají muslimské děti naučit číst? Nu přeci z Koránu! Což ovšem nejde bez učitele, kterým je opět mulláh: je z něj již autorita na druhou.

A konečně, zejména v odlehlých oblastech je islámský duchovní i arbitrem sporů a soudcem: Šaría je totiž označení pro jaksi metafyzické božské právo, které je “dokonalé”, leč samo o sobě poněkud nesrozumitelné a do lidských pravidel se tak musí překládat nebo interpretovat; těmto “překladům” – jichž opět existuje široká škála, jen sunnitský Islám oficiálně uznává hned 4 mainstreamové zároveň – se říká Fiqh… Přičemž ano, uhodli jste, mulláhové mohou být i znalci Fiqh a tedy samosoudci.

Úřad mulláha či zhusta imáma tak často koncentruje autoritu

  1. vzdělance,
  2. duchovního,
  3. učitele
  4. i soudce

v jedné jediné osobě. K té tak místní chodí pro radu ve zcela jakékoli záležitosti: ať se jedná o otázky metafyzické, rady o fyzickém světě, vzdělání včetně čtení a chápání významů textů, arbitráže sporů či organizování rituálů a uzavírání sňatků, každý jde za mulláhem. Od nejútlejšího dětství. A jelikož vzdělaný mulláh má vždy odpověď, kterou – pokud se v okolí nevyskytuje jiná uznávaná autorita – nikdo nemůže zpochybnit, zvykají si muslimové, že mulláh (či imám) má vždy pravdu.

Mulláhové tak drží v rukou obrovskou moc, což je zvláště zřejmé z pohledu liberální Evropy: esencí liberalismu atlantického, individualistického typu je totiž politický pluralismus, založený na myšlence, že žádnému člověku se nedá důvěřovat že svou moc nebude zneužívat a proto je nutné moc distribuovat mezi více lidí a tím jejímu zneužívání bránit. Toto ale v muslimských komunitách zhusta naprosto kriticky chybí.

Čtyři způsoby působení mulláhů a imámů

V závislosti na demografii, geografii a technologické úrovni muslimské komunity, ve které jsou etablovaní tak mulláhové a imámové působí jako:

  1. Samovládci či spoluvládci komunity muslimů – zejména ve venkovských oblastech arabských zemí či evropských ghettech;
  2. Distribuční soustava učení vyšších autorit, tzn. efektivní aparát, který propaguje výnosy islámských učenců, šejků či nejvyššího nábožensko-právního sněmu islamisté dané země, Ulemy, až k jednotlivým věřícím či návštěvníkům mešity;
  3. Inspirátor či mobilizátor “pátečních muslimů”, kteří se účastní života islámské komunity jen při pátečních modlitbách a kázání “kvůli tradici” (ekvivalent “nedělních křesťanů”); či konečně
  4. Toliko vykonavatel svěřené role, pracovník pověřený vedením modliteb, organizačními záležitostmi či kázáním, kterému se však nedostává “posvátné” autority ani předpokladu, že má automaticky ve všem pravdu.

Ještě než se pustíme do zkušeností s jednotlivými mody operandi islámských duchovních, podívejme se krátce na jejich oficiální role. Imám je předvolávač, vedoucí modliteb, vůdce celé komunity (jako kmenový náčelník), pokud má u titulu “imám” i příponu “khatib” (která se někdy vypouští), je i kazatelem, a někdy jsou tak označováni univerzitní islámští vykladači a zakladatelé náboženských škol a sekt. V prostředí perského zálivu se jeho role může prolínat s Šejkem. Mulláh je pak ten, který je považován za muslimského vzdělance (zpravidla nižší úrovně): zná Korán, zná Hadísy, zná islámské právo. Takže káže v mešitě, učí v náboženských školách, Madrasách… A krom toho je leckdy samosoudcem.

Proč ale říkám “oficiální” – v praxi platí, že jednotlivé role jednak zhusta splývají a jednak se jejich názvy zaměňují v závislosti na konkrétním proudu Islámu; kupříkladu na afghánsko-pákistánském pohraničí se tak i islámským duchovním, kteří působí de facto v roli imáma, říká mulláhové. Navíc se v praxi ukazuje rčení, že mezi slepými je jednooký králem: zvláště v zaostalých regionech arabských zemí (či evropských ghettech) jsou za mulláhy považováni lidé, kteří působí dojmem, jako že znají Korán, leč vykládají jej hodně svérázným způsobem a jejich jedinou kvalifikací je někdy toliko základní arabská gramotnost.

Za mulláhy se tak kupříkladu prohlašovali téměř všichni velitelé Talibanu, ač k tomu neměli vůbec žádnou kvalifikaci: sám “mulláh” Omar byl podle četných svědectví mimořádně tupý člověk, který nikdy nebyl schopen dokončit islámská studia dokonce ani na úrovni vesnické madrasy (islámské náboženské školy) a vyznačoval se pouze buldočí sveřepostí takového kalibru, že odmítal odejít z boje i poté, co vystřílel všechno střelivo; byl také proslavený tím, že si stál za svými názory i když mu byly zcela vyvráceny. V takových případech se jedná o jaksi “reverzní mulláhy”: nedosáhli autority skrze aureolu vzdělanosti, ale silou uchvátili autoritu a následně se snaží ji legitimizovat a upevnit skrze prohlášení se za vzdělané náboženské vůdce. Pojďme se tedy rovnou podívat, na jaké bázi fungují

Mulláhové et col. jako samovládci (či spoluvládci)

Role mulláha jako mnohonásobné autority tak, jak jsem popisoval na začátku je nejsilnější v odlehlých venkovských oblastech, kde pro takového člověka není žádná konkurence. Celé komunity jsou tam řízeny radami stařešinů kmene, jenže zejména imámem-kazatelem a někde tak i mulláhem se může stát jakýkoli “znalec Koránu” bez ohledu na svůj věk; je tedy jasné, že pro ambiciózní mladíky se titul mulláha či imáma snadno může stát výtahem k moci. Se stařešiny sice musí alespoň trochu vycházet a projevovat jim povinnou úctu, ale snadno je může manipulovat “islámskými” argumenty, protože ty mu stařešinové nebudou schopni vyvrátit a “proti učení Islámu” se přitom neodváží veřejně vystoupit.

Pro takové postavení ale potřebuje následovníky, protože kupříkladu nebezpečného potulného imáma by se stařešinové byli schopni tiše a krvavě zbavit. Imám či mulláh aspirující na post hegemona moci tak musí mít v prvé řadě schopnost mobilizovat: charisma. Schopnost unášet emoce celé komunity a strhnout ji. Jak takový vůdcovský princip (známý i nám) funguje v islámském světě nejlépe ukáží dvě místní reportáže ohledně další z mnoha “vražd za rouhání” – zbití a upálení afghánky Farkundy, které je výjimečné tím, že se za ni na chvilku postavila majorita společnosti:

»Klíčovou charakteristikou této verze Islámu je, že podporuje bezzákonnost. Niazi řekl posluchačům v mešitě, že jejich náboženská citilivost je nejvyšším zdrojem práva a převyšuje legitimitu státu i policie. Do jaké míry? Podle jeho kázání má věřící právo první zabíjet a až pak zjišťovat, o co šlo. I kdyby se mýlil, nadřazenost jeho náboženského zanícení je taková, že jej policie nemá právo zadržet. Jinými slovy, nejvyšší mocí a primárním zdrojem legitimity v Afghanistánu není náboženství, nýbrž náboženské cítění.«

Proč je to důležité? Protože plamennou rétorikou je snadné kohokoli zmanipulovat k čemukoli: hysterie i manipulace je založena na pocitech, o kterých zde imám učil, že jsou ze všeho nejdůležitější, dokonce důležitější, než fakta:

»Jejich vnímání reality nebylo utvářeno tím, co viděli a slyšeli svýma vlastníma ušima a očima, nýbrž tím, co řekl imám. Imám řekl, že Farkunda spálila Korán. Nachytán mezi svými vlastními vjemy a líčením imáma se dav ukázal být neschopen myslet sám za sebe. Muslimka by nemohla spálit Korán. Takže to musela být cizinka. Dav okamžitě uvěřil imámovi. Koneckonců, tak dobrý muž určitě nelže.«

Případ Farkundy byl ovšem specifický. Nejenže nebyla cizinkou či křesťankou, na jaké se křivé obvinění z “rouhání” zaměřuje nejčastěji: byla navíc svědomitou studentkou Islámu. Někdo udělal velkou chybu. Vypukly mnohatisícové demonstrace a ti, kteří Farkundu fyzicky zavraždili byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Jenže tím vším byla zpochybněna hegemonie moci a dokonalosti mulláhů a imámů:

»Ani ne za týden po vraždě, v odpovědi na protesty, vydala Ulema, islámské duchovenstvo, odvetný úder. 25. března uspořádali tisícový průvod poblíž mešity Shan-Du-Shamshaira. “Varuji ty, kteří využívají této příležitosti, vraždy Farkundy, k urážení mulláhů”, hřměl jeden z nich: “ženy budou zabíjeny mnohem odpornějším způsobem, než naše sestra Farkunda, a mnoho lidí zemře hroznější smrtí. Potom si již nikdo netroufne se ozvat.”«

Vidíte tu absurditu? Ulema, islámský sněm rozhodující o interpretaci islámského práva, se zcela otevřeně chvástá, že terrorem vůči svým vlastním “sestrám” upevní svou moc. Ale to je vzkaz demonstrantům. V čem spočívá skutečná moc mulláhů zjistilo následné interview Reuters s konkrétním členem sněmu Ulemy, Enajatuláhem Balighem: ten pohrozil afgnánské vládě (která si bolestně uvědomovala historii převratů, kdy byla progresivní vláda svržena kleriky), že:

»Mám 7,000 příznivců kteří poslechnou jakýkoli rozkaz jim dám. Mohu obrátit Kábul vzhůru nohama.«

Pokud se pak podíváme do historie revolučního Íránu či Afghanistánu, hned můžeme zjistit i to, z jakých skupin se primárně rekrutují takto oddaní příznivci: jsou to studenti a obchodníci. A máte-li přehled o násilí páchaném ve střední Asii muslimy proti křesťanům a jiným menšinám, víte také, že drtivá většina napadení a vražd je vyvolána právě poddáváním se pocitům pohoršení či urážky. To totiž vůbec není náhoda: má to úzkou vazbu na předislámskou arabskou kulturu, kterou Islám pouze kodifikoval a spoluuchoval v tradici a ve které byla čest tou zcela nejdůležitější komoditou, esenciální pro přežití. Ale o tom podrobněji až jindy; teď je pro nás důležitý poznatek, že problémy nejsou s těmi, kteří se nezávisle vzdělají v otázkách arabštiny, Koránu a historie nutné k exegezi a pokud možno nevyrostli v tradici rodové cti – ale pokud se někdo začne všechny tři tyto oblasti učit pod vedením jediného “všeuměla” mulláha, vydává se mu tím zcela do rukou, protože nemá žádnou možnost korekce; a pokud navíc žije v tradičně islámském prostředí, je mulláhem extrémně snadno manipulovatelný přes pocit pohoršení, rouhání či zneuctění.

Zvláště u jednodušších lidí tak snadno vznikne vztah absolutní závislosti a stejně absolutní oddanosti následovníka vůči mulláhovi, který tak ve svém okolí získává neuvěřitelnou vůdcovskou i fyzickou moc. To ale platí zejména na blízkovýchodním a středoasijském venkově.

Mulláhové etc. jako zesilovače cizích učení

Mezi islámskými učenci, imámy a mulláhy v evropských zemích a izolovanými mulláhy či imámy v zemích arabských je typicky jeden významný rozdíl: evropští islámští duchovní většinou nekáží svou vlastní interpretaci Islámu, nýbrž výklad, v němž byli vyučeni jinými, uznávanějšími islámskými autoritami typicky z oblasti Perského zálivu.

Když se umírněná muslimka, kterou stanice Channel 4 nasadila se skrytou kamerou do IKC, pustila po stopě toho, proč tam jistá Um Amira učí saúdskou verzi Islámu, wahhabismus, z oficiálních saúdských učebnic, a zavléká tak do Británie zabíjení odpadlíků od islámu a cizoložnic, odpověď nebyla pro zasvěcené nijak překvapivá: Amira se právě vrátila z tříletého studia Islámu v Medinské mešitě v Saúdské arábii, kde se učila jmenovitě podle šejka Abd al-Aziz ibn Baze, Nejvyššího Muftího Saúdské arábie v letech 1993-97.

Ibn Baz napsal více jak 60 knih, nebo přesněji řečeno učebnic, na téma Hadít, Tasfir (exegeze, resp. výkladu Koránu), Fiqh (výkladu Šaríi), morálních vlastností Alláha (inspirace pro muslimy) atd. Byl přitom tak tradicionalistický, že dokonce v letech 1966-1982 prohlašoval, že slunce obíhá kolem Země. Byl také spoluviníkem obsazení Velké mešity wahhabistickými extremisty, které vedlo saúdskou vládu ke štědré finanční podpoře wahhabistického hnutí ve snaze “outsourcovat” horlivé wahhabisty do jiných zemí včetně Velké Británie (více v příštím dílu). A navrch všeho byl také extrémně mysogynní: mj. vydal fatwu (náboženský výnos), zakazující ženám řídit auta.

Není tedy překvapivé, že tři roky studia díla takového “učence” zanechala v Um Amiře extrémní názory: není možné studovat někoho, komu se celý Egypt a zbytek světa vysmívá za primitivismus a nechat si přitom lít do hlavy, že je duševně méněcenná, aniž by došlo k úplnému, slepému poddání se vůdcovskému kultu takového šejka. Znamená to ale, že všichni západní muslimové přejímají středověké, barbarské názory a v Evropě zcela nepřijatelné a protiprávní výklady Islámu?

Ne.

Opět se totiž ukazuje, že je zde tolik Islámů, kolik je vykladačů – a jako názorná ukázka na scénu přichází jiný saúdský učitel: liberál a přitom uznávaný vzdělanec, šejk Ahmad Bin Qassim Al-Ghamdi. Ten vydal naopak fatwy, že se ženy smí líčit, mohou chodit na veřejnosti úplně samy bez mužského doprovodu, fotit se odkryté na sociální sítě, vůbec nemusí nosit Nikáb a též poslech hudby je naprosto v pořádku.

Aby to nebylo tak jednoduché, na šejka Al-Ghamdiho rozzuřeně zareagoval prozměnu nynější Nejvyšší muftí Saúdské arábie, šejk Aziz Al-Shaikh, který nahradil šíleného Ibn Baze, tvrdí pravý opak než šejk Al-Ghamdi a vyzývá jej, aby své Fatwy odvolal.

Al-Ghamdi ale výhrady jiných kleriků, muftího Al-Shaika nevyjímaje, odbyl s tím, že jsou to jen a pouze jejich osobní názory a nikoli závazný výklad Islámu. Svému kmeni pak vzkázal, že pokud jej za jeho fatwy exkomunikuje, jsou banda ignorantů, kteří Islámu vůbec nerozumí. A, pro znalejší věci opět nepřekvapivě, v tomto “islámském liberalismu” šejka Al-Ghamdiho podporovali imámové z egyptské islámské univerzity Al-Azhar. Mezi Egyptem a Saúdskou arábií totiž odedávna panuje soupeření a Egypt, jak za Muburaka, tak za Sisiho, má velké obavy ze saúdského wahhabismu i jím ovlivněného salafismu, takže se proti nim snaží bojovat.

Přeskočme prozměnu o kus dále, do Pásma Gazy, kde palestinský Hamás, odnož salafistického Muslimského Bratrstva, vyznává tak striktní šaríu, že za poslech hudby střílí na místě; či do jinak relativně umírněného Jordánska, kde šejk Abu Humám Al-Atárí, vlastním jménem Turki Al-Bináli, svými náboženskými výnosy veřejně “povolil” znásilňovat nemuslimky. Jenže aby bylo jasno, Al-Atárí není “normální” jordánský šejk: je představitelem nové generace džihadistů, kteří nahradili “staré” džihadisty nesouhlasící s nástupem ISIS. Je jedním z ideologů Islámského Státu, který od počátku podporuje a opěvuje jeho vůdce, a ostatně se také z Jordánska utekl právě k ISIS.

Když ale přeskočíme o kousíček vedle, do Libanonu, je opět vše zcela jinak: v Libanonu se totiž vyprofilovalo učení jistého Abdullaha al-Harariho, které je vysloveně anti-salafistické a anti-wahhabistické a představuje sekulární proud Islámu (takže jej samozřejmě zejména Saúdská arábie a všichni její wahhabisté k smrti nenávidí); a výsledek může pozorovat i Evropan, který tam zavítá – připomínám libanonské muslimky v minisukních a muslimské milovníky piva, zmiňované v minulém dílu.

Každý islámský učenec si tak může tvrdit co chce a zašťiťovat se přitom Koránem a vhodně vybranými Hadísami – a Imámové, mulláhové a jiní kazatelé, napojení na vyšší náboženské struktury jako je univerzita Al-Azhar či právě ony prominentní saúdské a kuvajtské duchovní a islámské učence, se prozměnu stávají “zesilovačem a hlásnou troubou” těchto cizích učení, která přenáší do životů svých místních posluchačů.

Nám ale zbývá ta nejdůležitější otázka: co způsobuje, že si někteří imámové za vzor inspirace vybírají šejky nesnášenlivé, násilnické a vehementně porušující lidská práva, jako jsou Nejvyšší Muftí Saúdské Arábie, nebo dokonce přímo válečné zločince jako je Al-Atárí, zatímco jiní imámové následují šejky či ajjatoláhy liberální, mírumilovné, mystické či přímo pacifistické a sekulární, jako je šejk Al-Ghamdi nebo jakými byli Hajjdatoláh Hübsch či šejk Abdullah al-Harari?

“Kořen všeho zla”

Odpověď je jednoduchá: peníze.

Peníze znamenají možnost stavět a provozovat mešity – a tím vybírat, kdo v nich bude kázat a co.

Peníze znamenají možnost kupovat či tisknout učebnice a tím vybírat, jak budou muslimové v dané komunitě vykládat a chápat islám.

Peníze znamenají možnost sponzorovat mladým evropským muslimům cestu do arabských zemích a jejich výuku na islámské škole, která samozřejmě učí takový výklad Islámu, jaký chce její zřizovatel.

A peníze znamenají i mediální vliv, který dokáže odklidit z pozornosti “nežádoucí” konkurenci jiných výkladů Islámu a naopak dostat do popředí a patřičně propagovat výklad toho, kdo peníze a mediální prostor má.

Naším největším problémem je pak to, že nejvíce peněz má vláda Saúdská arábie, která se z geostrategických důvodů snaží v celém islámském světě prosadit “svůj” extrémní wahhabismus a zrušit všechny ostatní formy Islámu, pročež si kupuje mlčení, podporu a poslušnost po celém světě – ale o tom bude řeč příště. Když už totiž víme, jakými způsoby jsou ovlivňováni mulláhové a imámové v Evropě a čí učení tak předávají svým následovníkům, zbývá nám rozklíčovat, proč se jakoby “zčistajasna” radikalizují donedávna umírnění či sekulární muslimové, kteří Islám moc vážně nebrali a rozhodně nenásledovali jeho radikální proudy?

Mulláhové a imámové jako agitátoři “pátečních muslimů”

V Evropě je množství muslimů, kteří Islám berou spíše kulturně než aktivně: někteří z nich Šaríu vysloveně odmítají, protože si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak strašlivé a nesnesitelné je pod ní žít (palestinští svatebčané postřílení za hudbu ji opravdu šířit nechtějí) a když přijde na věc, mluví podobně jako íránec, kterého zpovídal Asif Mall:

»Za Šáha jsme si mysleli, že Islám je dárkem od Alláha. Zabalili jsme jej do krásného obalu a dali vysoko na poličku, kde jsme jej obdivovali. Když přišel režim Ajjatoláhů, donutil nás ten dárek sundat, vybalit, čichnout si k němu a ochutnat jej; a my jsme zjistili, že vůbec tak dobrý není.«

Jak ale podrobněji rozebereme v díle o arabské a islámské kultuře, i takovíto “šaríu-už-raději-ne” muslimové se zřídka zříkají islámu jako takového: jednak se cítí být vázáni tradicí, jednak cítí potřebu naplnění i metafyzických potřeb (což ostatně platí i pro rádoby-ateistické Čechy, kteří jsou zároveň snad nejvíce pověrčivým a “Něčistickým” národem Evropy) a jednak je ovlivňuje část ze souboru osobních ctností zvaná Mufákara, tzn. vědomí vlastní skvělosti či usilování o vyniknutí v soupeření s jinými kmeny či skupinami (pocitu vlastní skvělosti se ze všech národů, etnik a kultur světa vzdala jen euroatlantická civilizace v důsledku kulturního marxismu, ale i to bude podrobněji rozebráno v dalším dílu.)

Je zde tedy poměrně rozsáhlá skupina lidí, kteří se považují za muslimy, vyznávají ne-šaríácké variace islámu a radostně žijí “evropsky”, ale pokud jim někdo nenabídne lepší metafyzický sytém, prostě formálně zůstávají muslimy včetně hrdosti na svou odlišnost. Nezapomínejte: podle různých škol je muslim muslimem dokud neodřekne Šahádu, vyznání víry; a žádný muslim nemá jistotu, že půjde do nebe: to je “vůle Alláhova” a Alláh jen přihlédne k množství “dobrých” a špatných” skutků, přičemž co je skutečně dobrý a co špatný skutek je samozřejmě záležitostí výkladu a navíc se v islámské historii dá najít precedens, že velká pomoc vyváží mnoho špatných skutků.

Jelikož ale každý muslim, když už nedělá vůbec nic jiného, navštěvuje alespoň jednou týdně páteční modlitby v mešitě, i tito kulturní nebo “páteční” muslimové si chodí jednou za týden poslechnout imáma či mulláha; a s nimi i jejich děti.

A právě zde se pak skrývá obrovský potenciál pro imámy a mulláhy ve službách politického Islámu, resp. Šaríi. Zatímco rodiče dalších generací evropských arabů a muslimů si zažili peklo Šaríi na vlastní kůži, jsou rádi, že před ní unikli do pohodlné Evropy a nemusí si ji opakovat, mladší generace tuto zkušenost nemají; a ač jsou nábožensky vzato poměrně chladní, mají silný, opravdu silný, pocit sounáležitosti s jinými muslimy či dokonce obecně všemi araby.

To je přitom struna, na kterou vůči mladým brnkají pro-Šaría islamističtí duchovní. Nekáží vůbec o náboženství, nesnaží se vykládat Korán. Namísto toho promítají záběry z bombardování pásma Gazy, afghánských vesnic či iráckých náměstí a burcují posluchače, aby pomohli zastavit “vraždění NÁS-muslimů JIMI-bezvěrci“: hrají na emoce, rasismus, silná slova, odsuzující výroky. Na koncept arabské cti, kmenové sounáležitosti, obrany utlačovaných chudáků a civilistů proti přesile “vrahů v černých ninja-kápích.” De facto na nacionalismus a pocit ublíženosti.

Tím vším cílí na dvě věci: v prvé řadě usilují o polarizaci společnosti, o pocit odcizení. Aby se mladí “páteční muslimové” přestali vidět jako součást západní společnost a naopak začali společnost vidět jako nepřítele, utlačitele, uzurpátora, okupanta, který je přinejmenším podezřelý a nebezpečný a proti kterému je potřeba se stáhnout do ústraní, spojit se proti němu a připravit se na obranu, protože “Zápaďáci nejsou jako my: nenávidí nás, zabíjí nás a jsou proti nám ve válce.”

V tom všem radikálním imámům a mulláhům pilně pomáhají konspirační teoretici, kteří často hlasitě propagují úplně ty samé teze a videa o zlých, okupantských, židozednářskobilderbergáckých USA, které chtějí vyvraždit celý svět, jako radikální imámové; a stejně tak hrají pro islámské radikály naprosto nedocenitelnou roli násilničtí “islamobijci”, protože pokud přijde něčí sestra či manželka domů v slzách a vyděšená, že jí někdo v obchoděvyhrožoval uřezáním hlavy nebo na ni řval, že je teroristka a ať táhne, paranoia “jsme ve válce, jdou po nás!” se tím potvrzuje. Už ji totiž neříká jen jakýsi mulláh jednou týdně: právě byla “potvrzena” ze strany celé západní společnosti a států EU, protože tu v očích muslimů takoví “islamobijci” reprezentují.

Proto všichni vojenští a geopolitičtí analytici upozorňují na to, že Islámský Stát i Al-Kajda výslovně úkoluje své příznivce na Západě k útokům, jejichž jediným cílem je vyvolat masivní, plošnou vendettu vůči všem muslimům a tím je utvrdit v dojmu obětí Západu a nahnat do područí radikálních imámů – za všechny z Jane’s IHS:

»ISIS… zaměřovat útoky na křesťany. Cílem je vyvolat ve křesťanských komunitách nepokoje, které povedou k odvetným útokům proti muslimským cílům a zažehnou násilí mezi komunitami. Úspěšný útok proti křesťanskému svátku či svatostánku by byl vnímán jako veřejná urážka základním hodnotám francouzské Republiky a vyústil v protiislámské protesty, násilnosti, žhářství a vandalismus proti muslimským cílům.«

Jakmile se pak takovým imámům či mulláhům podaří vyvolat ve svých zpravidla mladičkých posluchačích pocit, že jsou v nevyprovokované válce s “islamobijeckým Západem” a je otázkou osobní cti, spravedlnosti i sebezáchovy “něco s tím dělat” a “nesedět s rukama v klíně jako fotrové” (tzn. anti-šaría muslimové, kteří se takto neangažují), je již připravena druhá fáze.

Na rozhořčené a vyděšené mladíky, odcházející z mešit, se navazují členové islamistických organizací a zvou je do zahraničí. Buď do islámských internátních škol (madras) v politicky “nezávadných” zemích jako je Turecko či státy Perského zálivu, kde studentům vymyjí mozky Wahhabismem a vrátí je zpět do evropského prostředí buď jako nové radikální mulláhy a imámy, jako byla výše zmíněná Um Amira, či rovnou jako nové “spící buňky” teroristických sítí…

Nebo, v závislosti na tom, jaká skupina islamistů zrovna “loví” okolo “mobilizačních” prezentací imámů, odvezou mladistvé přímo do výcvikových táborů ISIS, Al-Kajdy či jiných wahhabistických seskupení, kde z nich udělají bojovníky.

Mulláhové a imámové jako neškodní služebníci komunity

Kromě rolí vysloveně nebezpečných a s evropskou kulturou i hodnotami neslučitelných funguje nezanedbatelné množství imámů i podobně neškodným způsobem, jako duchovní jiných věr a náboženství: komunita se domluví, že ten či onen povede modlitby, či kázání, či charitu a bere jej jako jakéhokoli jiného smrtelníka, kterému toliko svěřuje danou práci na plný úvazek. V takovém případě imám nemá autoritu ani duchovního, ani učence, ani soudce – leč pohříchu je tento modus operandi “imámů bez patentu na pravdu” rozšířený takřka výhradně mezi konvertity k Islámu v Evropě, kde kulturně navazují na judeokřesťanskou kriticky-teologickou tradici, a v Egyptě, kde se za Násira po určitou dobu prosazovala odnož Islámu silně kritizující právě autoritu imámů a mulláhů a učila, že každý věřící má hledat smysl a výklad Islámu sám za sebe, neboť imám je jen omezený člověk jako každý jiný a všechny ty slavné islámské tradice jsou opravdu jenom nezávazné tradice a mohou se mýlit.

Vysoce nadpoloviční většina evropských imámů tak patří do skupiny “3”: zesilovačů, resp. propagátorů učení více uznávaných šejků či imámů arabských; a stěžejní tedy je, na jakých (a čích) školách se učí chápat a vykládat Islám a jací islámští učenci jsou pro ně autoritami, jejichž postoje a případně fatwy zprostředkovávají svým posluchačům.

O Islámu nestranně 2: Násk, aneb (ne)anulujte náhodné pasáže

Ve druhém díle série probereme kontroverzní satanské verše a jejich implikace a podíváme se na všechny přístupy k doktríně Násk, tedy nauce o anulování veršů v Koránu a jejich nahrazování novějšími: od tvrdě si konkurujících mainstreamových až po okrajové. Na konci tak budete s to plně pochopit rozdíly v učení vykladačů a sekt, o kterých budou další díly.

Jak ruku v ruce ví a hlásají všichni Wahhabisté i islamofobové, mírumilovné pasáže Koránu jsou pouze trik na oklamání nevěřících, protože ve skutečnosti v Koránu pozdější verše a súry nahrazují ty dřívější. Tato praxe se nazývá „Násk“ (z „al-Nasikh wal-Mansoukh“ neboli „Anulující a anulované“) a je odvozována z verše Koránu 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

Jedním z výkladů tohoto verše je, že starší výroky Muhammadovy byly odvolány a nahrazeny výroky novějšími, které byly vůči těm starým v rozporu. Ačkoli byla takto pojatá doktrína Násk zavedena až po Muhammadově smrti a to zejména proto, aby byly odstraněny “nesmiřitelné rozdíly mezi Koránem a Hadísami” a politickými vůdci byli umlčeni nepohodlní kazatelé a vykladači, časté vysvětlení spočívá v nutnosti retrolegitimizovat vyškrtnutí tzv. “satanských veršů” z Koránu. Podívejme se jim tedy na zoubek jako prvním.

Satanské verše? “Raději snad pomluva”

Zatímco křesťané a židé věří, že veškerý text Tóry, resp. Bible Svaté byl vnuknut přímo Duchem Svatým a tedy se mohou vést spory o jeho překlad, výklad, smysl, omezení platnosti jen na určitou historickou situaci apod. ale nikoli původ veršů jako takových, muslimové tuto víru nutně nemají.

Když byl totiž Muhammad ještě v Mekce, čelil se svými následovníky intenzivnímu tlaku ze strany mekánských polyteistů. Když se pro něj tlak stal neúnosným a desítky jeho následovníků raději utekly do Etiopie, podle tří životopisců Muhammadovýchm, tj. Ibn Ishaqa, Ibn Sa’da a al-Tabarího, učinil mekkánským polyteistům ústupek: rezignoval na svůj striktní monoteismus, který se ukázal být tak kontvorezním a netolerovaným, a zahrnul do Koránu verše přinejmenším naznačující, že Alláh skutečně není jediným Bohem, nýbrž že má božské společníky v podobě ostatních božstev, uctívaných majoritou obyvatel Mekky – súra 53 měla podle jedné tradice obsahovat verše, podle kterých je možné se modlit nejen k Alláhovi, nýbrž i k mekkánským božstvům al-Lát, al-Uzzá a Manát, i když “jen jako k přímluvcům”:

»Tyto jsou vyvýšené Gharaniq (prostřednice), v jejichž přímluvy se má doufati.«

Posléze to však Muhammad popřel, odrecitoval sůru 109 (“Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte… Vy máte své náboženství a já zase náboženství své”) a polyteistické verše vyškrtl a nahradil naopak verši, která arabské bohyně odsuzují (“Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž Alláh neseslal žádné zplnomocnění”), přičemž svým zmateným posluchačům celou epizodu vysvětlil tím, že mu původní verše Koránu našeptal Satan, kterého si chudák prorok s archandělem Gabrielem, předávajícím vzkazy od Alláha, pouze spletl. Ale to nevadí: Alláh takovou mýlku dopustil úmyslně, aby byly tyto “satanské” verše kamenem úrazu špatným muslimům.

Pokud však přistoupíme na tradici satanských veršů, přináší to nevyhnutelně řadu velmi nepříjemných otázek: pokud Muhammad nedovedl rozlišit mezi tím, co mu do Koránu diktuje Bůh a co Satan a s klidem v duši tam psal obojí, jak může jakýkoli Muslim vědět, že v Koránu není “satanských veršů” daleko více? Třeba Súra 72, která zahrnuje úvahy Džinů, tzn. duchů? A jak víme, co vyškrtl již prorok a co až jeho následovníci? A hlavně – co když Muhammad zjistil, že je nějaký verš satanský, ale jeho dřívější posluchači a zapisovatelé se o tom nedověděli a v Koránu satanský verš zachovali? S takovou se dá nejen pochybovat úplně o všem, ale také to zpochybňovat!

Není tak divu, že nezanedbatelná část muslimů jakoukoli existenci “satanských veršů” vehementně popírá a množství z nich poměrně logicky popírá i existenci Násk jako doktríny o nahrazování dřívějšího novějším (která na přítomnost satanských veršů jaksi ukazuje), a to právě s odůvodněním, že takové teorie zpochybňují věrohodnost celého Koránu a tedy se jedná o rouhání. Proto také byla vyřčena Fatwa (náboženský výnos) k smrti nad bývalým muslimem Salmanem Rushdiem, který záležitost satanských veršů veřejně otevřel a široce medializoval.

Jenže tímto zpochybňováním dostává prozměnu trhliny důvěryhodnost ranných životopisců Muhammadových, zejména tedy Ibn Ishaqa: argumentuje se totiž, že „satanské verše“ jsou toliko “pomluva křesťanských misionářů” v čele se Sirem Williamem Muirem a “většina Hadítů v Ibn Ishaqově životopisu Muhammadově je přinejmenším pochybná”, a al-Tabariho svědectví je pak smeteno se stolu poukazem na předmluvu jeho spisů, ve které autor proklamuje, že toliko zachytil to, co mu bylo řečeno a neručí za pravost zprávy (nejzábavnější je, že podle jinak uznávaných islámských autorit naopak jsou naopak hadísy o satanských verších věrohodné, neb splňují požadavky na počet svědků.)

To ale obratem znamená, že podle islámské tradice odmítající satanské verše jsou ranné prameny o Muhammadovi a jeho činech nespolehlivé a věřit se dá až zhruba o století starším spisům. Jenže o ono století později již dlouho docházelo k fragmentaci na různé proudy a učení, “účel světil prostředky” a dnešní islámští učenci ty tehdejší pilně obviňují z podvodů a překrucování pravého učení.

Proč je to důležité? Inu proto, že muslimové vykládají Islám nejen dle Koránu (který je toliko jako jediný považován za posvátný), nýbrž i podle hadís, každé s vlastním a zhsuta účelově zpochybňovaným hodnocením pravosti… A také ovšem činů Muhammadových, zachycených právě jeho životopisci. Takže již víme, že Korán sám se dá vykládat na celou řadu způsobů, hadísy se též různě zpochybňují, nu a teď máme zpochybněné i životopisy Muhammadovy, takže počet výkladů Islámu, které se dají odvrhnout jako podvodné hereze nebo naopak přijmout jako zneuznané pravé učení, roste téměř exponenciálně.

Nové anuluje staré? Jenže co je nové?

Podle množství muslimů ale doktrína Násk platí a chronologicky novější sůry skutečně přetěžují či anulují ty starší. Má to jediný háček: které sůry jsou ty novější?

Vodítko totiž chybí: pokusy uspořádat Korán chronologicky jsou všechny výrazně mladšího data, než Korán samotný, vycházejí z náznaků v Sunně, která ovšem, jak víme, také není zdaleka konsistentní ve všech svých verzích, a tudíž se dá s obecnou určitostí definovat jen šest obecných období, do kterých různé súry podle všeho spadají. Přitom je obecně známo, že chronologie v záhlaví sůr v redakci Koránu z roku 1924 je naprosto neplatná.

To není vše. Již redaktorům egyptského vydání Koránu z roku 1924, tj. první masově vydávané redakce Koránu, na které pamuje napříč sunnitským světem víceméně shoda, bylo otevřeně známo, že sůry z mekkánského období obsahují verše z období medínského, tzn. podstatně pozdějšího. Vysvětlením je, že Muhammadovy výroky nebyly zapisovány chronologicky, nýbrž tříděny tematicky: pokud Muhammad pronesl nové, dílčí zjevení o téma, které již bylo předtím rozebráno v nějaké stávající sůře, nové zjevení bylo s tím starým sloučeno, namísto aby bylo přidáno na chronologický konec zápisků. Jak praví tradice,

»Když mu bylo něco zjeveno, zavolal si ty, kdo mu psali, a řekl jim: Vložte tento verš do sůry v níž je zmíněno to a to!«

Tento poznatek pak potvrdila moderní jazyková věda. A arabisté, moderní islámští badatelé a jiní odborníci potvrdili ještě jeden zajímavý fakt: řada zejména kratších pasáží existovala zcela samostatně mimo všechny sůry a až po Muhammadově smrti byla do některé z nich zařazena, opět zhusta bez jakéhokoli chronologického klíče.

Nejenže tedy nikdo neví, která sůra následovala po které, ale dokonce ani není možné s jistotou určit, zda je konkrétní verš ve zřejmě pozdější sůře, o který jde, skutečně součástí nové a podle doktríny Násk přetěžující súry, nebo zda je podstatně starší a tudíž naopak potenciálně zneplatněný!

Rázem se tak otevírá ještě další prostor pro výkladové orgie. Zde je prozměnu významné vědět, že mnozí spolutvůrci exegeze (Tafsir) postupovali v této záležitosti reverzně: “nařízení, které platí nyní, musí být platné, takže sůra, která jej obsahuje, musí být novější.” To ale jako nutnou podmínku vyžaduje, aby byla aktuální tradice pravá a její zakladatelé znali a řídili se nejaktuálnějšími nařízeními Koránu; a různým odnožím Islámu stačí tuto výchozí podmínku zpochybnit, aby bylo možné vše postavit úplně jinak. Vizte například exegezi alkoholu Hatema Berrezouga.

Aby bylo jasné, nakolik velký prostor je zde pro volné nakládání s “Násk” – podle různých nauk o „Nask“ bylo takto anulováno mezi 20 a 500 verši, přičemž mezi muslimskými učenci nejenže neexistuje žádná shoda na tom, které verše byly anulovány a které je nahradily, ale podle ‚Ikrimy

»I kdyby se všichni lidé a džinové spojili, nikdy by nedokázali uspořádat Korán chronologicky.«

Shoda tak nepanuje ani v tak základní a zásadní otázce, jako zda může Sunna anulovat Korán či nikoli! Třeba němečtí islámští učenci přitom tvrdí, že anulováno bylo právě a přesně 252 veršů, jenže jak vidno, to je pouze jeden z téměř nekonečné škály názorů na toto téma.

Jiní muslimové: žádný Násk není

Popsaný chaos však platí pro ty, kteří věří, že praktika Násk skutečně znamená to, že nové verše a sůry natvrdo anulují ty staršího data. S tím řada muslimů, opět včetně různých islámských učenců, nesouhlasí nebo to zpochybňuje.

Někde na pomezí mezi vyznavači a popírači Násk stojí český arabista, muslim a autor překladu Koránu nejpoužívanějšího českými muslimy, prof. Ivan Hrbek: ten soudí, že

»Je nesporné, že na počátku své činnosti Muhammad nepomýšlel na písemnou fixaci “zjevení”, nýbrž ponechával si je pouze v paměti, která však nebyla vždy spolehlivá, jak ukazuje verš 2:106, kde prorok sděluje, že za každý zapomenutý verš mu Bůh seslal podobný či ještě lepší.«

Verš, ze kterého jiní vyvozují doktrínu Násk, by se tak týkal veršů tak zapomenutých, že se vytratily z obecného povědomí a nikdy se do Koránu ani nedostaly. Na druhou stranu inkriminovaný verš 2:106 Hrbek překládá slovy “Kdykoli zrušíme verš nějaký či dáme ti na něj zapomenout”, což samo o sobě postrádá konsistenci.

Pak jsou zde ale muslimští učenci, kteří složitě a zarputile argumentují, že verš vůbec nemluví o nějakém nahrazování veršů. Argumentů, kterými svou nevíru v doktrínu Násk podpírají, je mnoho. Ještě jednou si přečtěte verš 2:106:

»Žádné z Našich zjevení nerušíme ani neuvedeme v zapomnění, ale nahradíme něčím lepším či podobným: nevěděli jste, že Bůh má moc nade všemi věcmi?«

V tomto bodě se vracíme k prvnímu dílu série: nejednoznačnosti překladu, To, co je překládáno různě jako Zjevení, slovo, verš, je slovo Ayah. To má čtyři možné významy, z nichž v každém je v někde v Koránu použito a stejného významu tudíž může nabývat i jinde: jsou to

  1. zázrak,
  2. exemplární příklad,
  3. znamení, či konečně
  4. verš Koránu

Zejména západní vykladači mají s konceptem Nask obecně velký problém, protože zcela otevřeně umožňuje „pouhým lidem předělávat božský Korán“ zcela dle jejich libovůle. Proto někteří rovnou vyvozují, že se ve verši 2:106 muselo jednat o zázrak, nikoli verš.

Jiní jdou na věc historicky: dokládají, že celý koncept Nask byl vynalezen až za Kalifátu, vykladači Hadít, kteří se chtěli zbavit Kufánského kazatele vykládajícího Korán a tak se promptně vytasili s doktrínou Násk, popřípadě vznik doktríny Násk datují rovnou ke spiskům Ahmeda Al-Dinaryho, Muhammada Al-Asbahanyho, Hebata Bin Salamaha a Muhamada Al-Hazmy během 10-12. století A.D., kteří je transponovali do islámské exegeze (Tafsir) a založili si na psaní o nich dobrou živnost (pamatujete, jak jsem psal, že jakékoli nakládání s Koránem a islámským učením od smrti Muhammada je zpochybňitelné a islámskými učenci také zpochybňované?)

Ještě jiní muslimové pak mají prozměnu nepřekonatelný problém s tím, že by se Korán vůbec v průběhu času jakkoli měnil, protože pak by přeci nebyl božský; tvrdí tak, že verš 2:106 se týká židovské Tóry a křesťanského Nového zákona, a právě tato díla, “dřívější zjevení” od Boha, jsou nahrazena zjevením “lepším”, tzn. Koránem. To je ale minoritní výklad.

Závěr

Jak si tedy stojí tvrzení, že

»Novější, násilnické části Koránu přebíjí ty starší, mírumilovné«

?

Jak jsme mohli vidět, mezi muslimy a islámskými učenci není vůbec shoda na tom, zda takové tvrzení, ztělesněné v doktríně Násk, vůbec platí nebo je výmyslem pozdních učenců, špatným překladem, herezí či nepochopením dobového kontextu. I mezi těmi, kteří věří, že Násk platí a novější anuluje starší pak není naprosto žádná obecná shoda na tom, co je vlastně anulováno čím nebo ne.

Každý tedy může věřit v či naopak zpochybňovat platnost takřka jakéhokoli verše Koránu, zcela dle své libosti a pocitů o tom, co by mělo platit vzhledem k obecným premisám dané věroučné odnože. Stačí si vybrat vhodný pramen Sunny, tím si přeskládat chronologii sůr, díky tomu anulovat co je potřeba – a i věřící v “Násk” může s naprosto klidným svědomím pít víno a přitom být stále dobrým muslimem. Akorát musí chtít, studovat Korán samostatně či v jiné, než v saúdské tradici, a nesmí chodit či přímo podléhat nevhodnému náboženskému vůdci. A právě to je jedním z vysvětlení pro empirická pozorování muslimů, kteří se naprosto nechovají tak, jak by člověk čekal, a přitom se pořád za muslimy považují; viz např. damp z D-F:

»Rozhodně nejsem žádnej pravdoláskař a sluníčkář, ale jak jsem psal jinde – například v Libanonu je cca 60% obyvatelstva muslimská a od ostatních příslušníků jiných náboženství je nerozeznáte.
Ani vzhledem, ani chováním (ženský v minisukni, popíjející pivo, atd.)
«

V Libanonu je to velmi podpořeno hlavně tím, jakou odnož Islámu se tam povedlo nainstalovat Syřanům, ale o tom až zase jindy.

Můžeme tedy směle soudit, že tvrzení o novějších verších nahrazujících starší nakonec není ani platné, ani neplatné, podobně jako tvrzení typu “červená je lepší barva, než zelená”: jedná se o tvrzení arbitrární, ergo beze smyslu a nepatřící do jakékoli debaty. V praktické rovině je ale dobré vědět, že jakkoli na doktríně Násk naprosto není shoda ani napříč islámským světem, evropští muslimové zejména z řad konvertitů obecně doktrínu spíše odmítají a arabští spíše přijímají, a právě pro zmatky v chronologii mají různé radikální sekty takřka úplnou volnost zacházet s Násk tak, aby mohly své agrese, či naopak vemi uvolněné mravy, “podepřít Koránem”.

*  *  *

První dva díly série se snažily vyložit, jak neuvěřitelná výkladová volnost v Islámu panuje. Pevně platné není téměř nic, protože u všeho se dá zpochybnit překlad, výklad, pravost, zdroj, najít pozdější politikaření, korupce či snaha si vyrobit trafiku. Korán, Hadísy, životopis Muhammadův, nic není pevně dané.

Je celkem jasné, že běžný muslim nemá sebemenší šanci se v tom nějak pořádně orientovat. Projevuje se tak podobný jev, jako s euroatlantickým náboženstvím vysoké školy alias “Vědci říkali, že”: řada muslimů zejména mimoevropských nekriticky následuje muslimského duchovního, o kterém předpokládá, že má vzdělání, vhled do věci a patent na pravdu, a to leckdy vzdor názorových a výkladových veletočů o 180°. A řada evropských “kulturních muslimů”, kteří chodí do mešity jen v pátek “kvůli tradici” a zbytek týdne žije prakticky sekulárně, je vystavena emotivním, mobilizačním projevů různých mulláhů, šejků či imámů, které nesou své ovoce.

Právě muslimským duchovním a jejich moci se tak podíváme na zoubek příště.