Jaké chci Svobodné

Cíl strany

Chceme změnit ČR na stát, který umožňuje svým občanům stát se maximálně svobodnými* v hledání vlastního štěstí. Chceme ČR jako stát, jež je jasně omezen ve výkonu své moci a jeho činností jsou skutečně nezbytné funkce státu –  vnější a vnitřní bezpečnost** a justice, která pomáhá občanům spravedlivě řešit spory a vymáhat smlouvy a tím spolehlivě určovat mantinely osobní svobody.

Proč

Prosperita Pro růst morálního a ekonomické bohatství. Svoboda umožňuje tvořivost. Tvořivost, právní jistota a volnotržní hospodářství dá více bohatství všem. Stát, který minimálně donucuje a reguluje nenásilné chování lidí a je služebník občanů, nikoliv chůva, nekazí přirozenou morálku a nechává ji růst.

Jednoduchost a stabilita Pro stabilitu vztahu občan a stát a pro pokles nejistoty. Svět je složitý. O to musí být vztah občana a státu krystalicky čistý, srozumitelný a neměnný. Činnost státu vychází JEN z toho, na čem je ve společnosti drtivá (více než 90 %) shoda. Občan musí mít jistotu, že stát dělá JEN to, co od něj očekává a že to co dělá, dělá dobře.

Zlepšení mezilidských vztahů Pro rozvoj vzájemné pospolitosti lidí v naší zemi a skutečné občanské komunity. Ta vzniká z dobrovolných vztahů lidí, kteří se sdružují ve společných zájmech. Pokud chtějí společnost učit, směřovat či konat „dobro“ (silně subjektivní pojem), pak tak činí z vlastní dobrovolné vůle a ze své kapsy.

Svoboda – Ekonomická i občanská. Svoboda je hodnota sama o sobě, volnost v jednání se svým a na svém je lidské právo.

Jak

Buďme idealisté ale praktičtí. Náš cíl je dlouhodobý, jiný než cíle ostatních stran, které skutečnou a pro-svobodnou reformu vztahu občan a stát nechtějí.

Je třeba se držet principů.  Strany které principy v klíčový moment zahodily, dopadly špatně. Pro praktickou politiku je určitý pragmatismus nutný. Jakkoli zvýšit vliv státu a omezit moc občana, to je pro nás nepřípustné. Zachovat status quo, zlepšit fungování – může být. Chceme-li omezit vliv státu nesmíme nikdy hlasovat, či souhlasit s nárůstem jeho pravomocí v jakékoli oblasti, ani „dočasné“ omezení není možné podpořit.

Buďme praktičtí. Není-li politická síla prosadit v nějaké oblasti svobodu úplnou, pak aktivně hledejme možnosti, jak prosadit návrh či zlepšení, které možnosti volby jednotlivce zvýší. Očekávejme nutnost kompromisů, ty nejsou ostudou. Politika dnes zasahuje téměř do všech činností. Jsou mnohá hlasování, která vůbec o větší / menší svobodě nejsou, tam hledejme řešení hospodárná, efektivní a s nejmenší možnou mírou korupčního potenciálu. V těchto oblastech bojujme za co nejplošnější využití veřejných prostředků.

Místo idejí, které jsou nutným východiskem, musíme nabídnout voličům skutečný politický produkt, který se skládá z kandidátů, z myšlenky, z programu a z pocitu, který chceme vyvolat. Kandidát je ten co za ně uchopí moc a bude ji používat pro Cíl. To musíme zosobnit.

„Féroví, zajímaví a vtipní – bez nadhledu to v současném systém nejde,  schopní lidé, kteří hledají naději a způsob, jak zlepšit svět, jak dát občanům více možností volby a svobodu. Objevitelé a hledači nových cest a lepších způsobů. Ti posunou zemi vpřed.“

Buďme zajímaví. Buďme vtipní. Buďme kontroverzní. To, že se zdá, že voliči vnímají věci jako neměnné – např. daně, socialismus, státní důchody, dávky, dotace, neznamená že se máme bát to naprosto zpochybnit. Naopak! Musíme to zpochybnit! Umět ukázat skutečné důsledky státní sociální politiky – více chudých. Chce to kontroverzi provokativní, ale založenou na skutečnosti a faktech.

Buďme pravdiví a pracujeme s fakty a zdroji. Probíhá velká bitva propagand o „Pravdu“. Jen proto, že establishmentová pravda je spíše propagandou, tak to neznamená, že „Alternativní zdroje“ jsou v pořádku. Udržme si kredit. Pokud nám v diskuzi někdo ukáže zdroje, či argumenty, které ty naše poráží, není problém uznat dílčí chybu. Neútočme na protivníky na základě pocitu, či falešného zdroje. Neútočme ani ad-hominem.

Idealismus, praktičnost, vtipnost,  věcnost, hledání, zlepšování, pravda.

Kým

Jaké chci Svobodné?

Členství ve straně není právo, nýbrž výsada. Je to přijetí do sdružení lidí se stejným politickým cílem. Do společenství, které navzájem hájí své předem jasně definované zájmy – viz cíl. Chci abychom mohli být hrdi na každého jednotlivého Svobodného a v nejhorším, abychom se za sebe nestyděli.

Ve vnitřní komunikaci potřebujeme kolegialitu, základní slušnost, určitou míru pochopení, lidskosti a respektu k drobným názorovým nuancím při řešení jednotlivostí. V politické straně lidé, kteří mají společný cíl a musí umět být v jeho dosažení věcní a schopni pochopení postoje ostatních.

Ve vnější komunikaci chci aby Svobodní působili kompetentně. Aby působili jako lidé, co skutečně hledají řešení a pracují s fakty.  

Jsou také lidé, kteří ve Svobodných být nemají

  •         Lidé, kteří mají pocit, že cíl strany není jejich cílem a chtějí Svobodné změnit pro sebe
  •         Lidé, co si pletou Svobodu popsanou ve stanovách úvahami typu

o   „svoboda vocaď pocaď“, kde pocaď určují oni podle toho co se jim líbí / nelíbí,

o   „svoboda jo, ale pro bílý a ne pro barevný buzíky, ti maj držet hubu a nikde se neproducírovat“

o   „svoboda jo, ale jen pro ty lepší lidi, kteří ji umí využít, jsou vzdělaní, mají školy a ne pro prostý lid, ten potřebuje a chce bič a přísnost, jinak se svobodu naloží jinak, než by slušní lidí měli.

o   Abychom mohli mít svobodu, tak ji první musíme potlačit, jsme ve válce s Islámem, to každý ví!

*) Svobodou rozumí Strana svobodných občanů možnost jednotlivce dělat si za své prostředky a na svém majetku cokoliv, co (nad míru přiměřenou okolnostem), nezasahuje do analogického výkonu svobody jiného. Svoboda velmi úzce souvisí s vlastnickým právem jako možností držet, užívat, požívat plody a nakládat s vlastněnou věcí.

**) Do vnitřní bezpečnosti patří i stát jako prostředek poslední záchrany, pro občany, kteří se ocitli v extrémně tíživé materiální situaci – také známo jako minimální sociální síť.

 

Tomáš Pajonk: Proč nebojovat minulé bitvy

A koho budu volit v primárkách do Evropského parlamentu. Pokud Vás zajímá jen to skočte na konec. Začněme však od začátku …

Svobodní poměřují svůj úspěch mírou dosažené svobody. To taky máme ve stanovách, kde to, jak Svobodě rozumíme máme popsáno (jako možná jediní na politické scéně). Svoboda + Odpovědnost jednotlivce je pro nás řešení drtivé většiny společenských problémů. V dnešní době principiálního nihilismu a programů á la pejsek s kočičkou splácali dort, tam trochu více buzerace, tam mírně uvolnit, tam zase utáhnout … Jo, jsme opravdu dost jiní a nedivme se, že nám někdo říká autisté, lidé s jinými myšlenkami to nikdy neměli snadné. Je to příležitost, nebo problém? Soudím, že příležitost.

Ok. Kde však svobodu získat? Politicky samozřejmě.

Samozřejmě, že v českém parlamentu. V Evropském parlamentu, tam to z principu nejde. Tam zatím prakticky nezmohl skoro nikdo nic oproti vůli Evropské komise. Proto se musíme soustředit právě na český parlament a předtím získat důvěru občanů na nižších úrovních. Soustředit se na domácí otázky a to o dost více, než doposud bylo ve Svobodných zvykem.

Jak se dostaneme do českého parlamentu? (extrémně komplexní otázka)

Stručně řečeno tak, že v dalších volbách budeme novým Černým koněm.

Je zvláštním pravidlem české politiky, že každé volby se objeví jeden nový subjekt, kterému dají lidé šanci (Piráti, předtím ANO a Tomio, předtím Věci Veřejné, Zelení, Unie Svobody, SPR-RSČ).

Černý kůň totiž přináší něco nového (nebo se tak v minulosti tvářil a pak přinesl komunismus jiných barev).

Další volby bude možná padat Babiš, jeho recept „som efektivním manažerom a všici se budou mít líp a komu se to nelíbí, tak kampaň“ se při první hospodářské krizi rychle ohraje (a dost možná i bez ní). Aktuální první výstřely celní války nám ji přibližují (díky moc Donalde ☹). A takovou krizi žádná země zatím nepřekonala centrálním chaotickým řízení a PR posty na Facebooku či Twitteru.

Nový Černý kůň musí mít na tohle odpovědi. A zrovna na tohle Svobodní ekonomický program mají. Měli by jej prohlubovat a být připraveni ho hájit.

V čem pak může být náš Černý kůň? V důrazu na změnu systému, v důrazu na to, že nestačí vyměnit lidi, to už jsme zkoušeli x-krát. Je třeba změnit principy. Stát má hájit svobody (práva) lidí, ne se o ně starat, vychovávat je u toho si hlavně pěkně ukrást co nejvíce z jejich peněz. Stát má nabízet základní řešení a dát občanům svobodu hledat si nová (školství, důchody, zdravotnictví).

Političtí fandové aktuálně velmi řeší „kulturní“ boj. Progresivní levice. Konzervativní pravice. Sluníčka X fašounci. Obojí řešení selhala.

Opět tady máme jedinečnou možnost být liberální ale neprogresivní (a euroskeptičtí, protože EU je opakem liberálního státu).

Žádné tradice prosím silou nikomu nerušit, ale žádné tradice také nikomu netlačit. Chceš pomáhat Syřanům? Pomáhej. Nechceš? Nepomáhej. Máš pocit, že je málo dívek programátorek? Zorganizuj jim kroužek, ale netahej do toho stát, aby změnil společnost. Máš pocit, že v neděli se nemá chodit do obchodu? Tak nechoď, ale nevnucuj to druhým. Opět řešení je ve svobodě jednotlivce a státu, který nediskriminuje a neprotežuje. Tak vzniká přirozená společnost, kde probíhají změny, ale ne za peníze těch, kdo si je nepřejí a oprávněně se ohrazují. Svobodní nechtějí společnost ani měnit, ani bránit její přirozené změně.

Tyhle témata musí náš kandidát do Evropského parlamentu nést a nesoupeřit s nimi.

A minulé bitvy?

Někteří si myslí, že prioritní je hlavně bojovat. Bojovat s ilegální migrací, „muslimskou“ invazí a LGBT lobby, neomarxisty apod. Nálepka neomarxista se plácne na všechno od snahy po lepší oběd ve školní jídelně (Chtějí více zeleniny! Jsou proti tradiční UHO! Beztak je platí Soros!), až po legitimní marxismus a tím je totálně zdevalvovaná. Někteří tím jen chtějí získat voliče, jiní tomu, že to je ta zásadní priorita věří. Po nějaké době, to ale nejde poznat. Jednak to co dlouhodobě komunikuješ, tím se také stáváš, ale hlavně –  tohle jsou IMHO bitvy dávno minulé. Ocelovou pěst státu a boj proti migrantům slibuje už i Babiš. A vnějšího a vnitřního nepřítele? Toho dříve či později použije každá vláda v krizi.

Takovou rétorikou žádné svobodomyslné lidi nenabereme a získáme leda nálepku populistů, co říkají věci nepravdivé, ale které chtějí někteří slyšet. Já chci Svobodné přesně opačné. Jedině takoví budou mít velkou šanci dlouhodobě skutečně zaujmout veřejnost, získat nové členy, přilákat odbornou veřejnost, přilákat lidi co nás budou dále hájit a cenit si odvahy říkat i nepopulární věci. Pokud naši hlavní evropskou kampaň povedeme v duchu „konec civilizace a bílého muže je na dosah“, budeme směšní a nepřínosní.

Evropskou unii se dá dobře kritizovat a poukazovat právě na těch příkladech, kdy brání svobodě slova, diskriminuje část populace (všechny kdo nejsou „vyvolení“), poškozuje svobodu podnikání a způsobuje zaostávání velké části kontinentu oproti zbytku rychleji  rozvíjejícího se světa.

Primárky do Evropského parlamentu – nelehká volba pro naději strany

Ve Svobodných je kandidát a případný europoslanec naprosto zásadní pro určení směru strany (pokud ji tedy ve svých vystoupeních vůbec zmiňuje – což je něco co bych chtěl po všech). To je neadekvátní jeho reálnému politickému významu a paradoxní vzhledem k tomu jací jsme EUskeptici a co v EU můžeme skutečně změnit.

Máme v primárkách na výběr z 5 kandidátů. Kdybych z hlediska maximálního počtu hlasů pro stranu v situaci jaká je teď, volil bych Petra Macha – nemyslím, že hlasů dostane tolik, jako minule ale v červenci 2018 má známost nejvyšší. Narážím ale na  jeho odstoupení – byl tam, zjistil, že s tím nepohne, odešel, teď by rád zpátky, protože proč? Běžnému voliči se nabídne odpověď až příliš rychle … Moc nevím, jak to při vší dobré vůli před voliči obhájí, a také nedokáži obhájit mnohé jeho kroky a systém organizace v EP.

Kdybych volil za zkušenost, rétorické schopnosti a drive, pak bych volil Jiřího Payna, ale ten preferuje strategii Mach – Payne – Robejšek, u které mám silné obavy, že nás rétoricky posune jinam, než kde mají Svobodní dle mého být a obávám se že tím spojením budeme ve variantě jedna. Jeho komunikace Alternativa k EU je velmi dobrá, doufám, že jakýkoliv kandidát ji podpoří.

Irena Steinhauserová je odvážná, má čisté a jasné názory, osobně a lidsky si ji vážím – ve formátu prezentace strany ale nemám shodu.

Na tématech i na způsobu prezentace mám ale největší shodu s Radimem Smetkou. Stejně jako na formu kandidatury, která zazněla v diskuzi kandidátů a která dle mého značce pomůže. Protože Radima znám nějakou dobu, tak jsem měl poměrně velkou obavu ho jakkoli podpořit. Singapur x krát slíbil a nic. Tak jsem mu řekl, že dokud neuvidím první výstupy z projektu Singapur, nic nebude. Včera, den po zahájení voleb mě osobně navštívil a ukázal projekt, na kterém poněkud nezvykle potichu tvořil a který sliboval svým voličům. Překvapil a Singapur, bez prostředků strany zahájil zdařilým výkopem – viz http://byrokr.at/. Tak teď nemohu jinak, než mu hlas dát.

Ne, není to “ideální vysněný kandidát”, který všechno zařídí a ano jsou tam velká rizika. Ale já chci naději. I když vysněného prince na bílém koni tam z mnoha důvodů nevidím (a sám jím nejsem zcela určitě – aby bylo jasno), tak u Radima mám největší naději a také se za ním najde tým lidí, kteří budou nadšení, což je zásadní deviza.

Volit srdcem mi možná bude mnohými vyčítáno, ale “tu ne cede malis.”

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Nová vláda: prohra svobody a výhra státního dohledu

Právě dnes byla jmenována nová vláda. Sociální demokraté nakonec ustoupili a vyměnili Pocheho za Hamáčka, čímž otevřeli dveře hlasování o důvěře.

 

Jako předseda liberální strany, pro kterou je cílem malý stát s vysokou svobodou a nízkými státními intervencemi do života jednotlivců a firem, prostě nemůžu mít radost z nově vzniklé vlády.

 

Kabinet postavený na touze čerpat dotace. Kabinet vracející do vysokých rozhodovacích pozic komunisty a dávající takřka volnou ruku socialistům a zastáncům viditelné ruky státu.

 

Vláda bude podle prohlášení jejich členů tlačit na zavádění nových daní (bankovní, sektorové), naopak odmítne vpustit soukromý sektor do takzvaných veřejných služeb. To je naprostý opak toho, co dlouhodobě prosazují Svobodní.

 

Touhu kabinetu mít pod kontrolou (a tedy hezky rozdělovat miliardy) kdeco, dokumentuje plán rozvíjet dostupnost vysokorychlostního internetu. Na první pohled fajn, stát se postará, aby se i v zapadlé obci surfovalo o sto šest. Jenže o tohle se přesně má starat soukromý sektor, poptávka lidí po této službě a nikoli desítky evropských a státních miliard, které dostane vybraná korporace. Co to udělá s místními poskytovateli této služby, už úředníky nezajímá. Prostě to zařídíme…

 

A jízda do dotovaného pekla a koncentráku s rychlou wifinou pokračuje. Vláda bude stavět nájemní byty, podporovat vybrané učební a studijní obory, všemi silami bude bránit privatizaci podniků se státní účastí. Prostě tento stát bude dál vyrábět pivo a elektřinu, vlastnit cukrárnu, lesy atd. atd.

 

Poražena bude s případnou vládou svoboda jednotlivce, svoboda podnikání, nízká byrokracie. Poraženi budou soběstační a kreativní lidé, kteří chtějí od státu jen to, aby je nechal být a nechal na pokoji jejich peněženky.

 

A vítězem jsou komunisté, socialisté, milovníci státního zasahování bez ohledu na stranickou příslušnost.

 

Svobodní se budou zastávat těch, proti kterým kroky vlády půjdou. Zastáváme se zaměstnanců i podnikatelů. Zastáváme se svobody jednotlivce.

 

Svobodní pod mým vedením neustanou v účtování s novou vládou, budeme ji sledovat, kritizovat a možná, že někdy bude i důvod pochválit. O tom ale zatím velmi pochybuju.

 

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Fakta vs Emoce – Tommy Robinson

Zatčení a následné odsouzení Tommyho Robinsona spustilo lavinu emocí na internetu, i mimo něj. Opět se ze všech koutů začali ozývat bojovníci za pravdu a ve valné většině naprosto manipulativně komentovali situaci ve prospěch Robinsona.

Účelem tohoto článku není hájit soudní systém Velké Británie a vybrat si stranu. Chci jenom nabídnout fakta. Fakta, na základě kterých si můžete udělat názor. Tak pojďme na to.

Začal bych představením Tommyho Robinsona. Ve vězení byl už v minulosti (leden 2013) když dostal 10 měsíců za použití cizího pasu při cestování. Na dalších 18 měsíců byl v roce 2014 Robinson odsouzen za podvod s hypotékami. Zároveň je také Robinson bývalým lídrem a jedním ze zakladatelů “English defence league”, organizace, která tvrdě vystupovala proti islámu a migraci obecně. Z tohoto důvodu mu bylo již několikrát vyhrožováno smrtí, což v minulosti eskalovalo až k útokům na jeho dům a vynucenému odstěhování jeho rodiny na jiné, bezpečné, místo. Ve vězení mu samozřejmě nebezpečí hrozilo také, proto se v jeho případě vždy využíval zvláštní režim, kdy byl Robinson oddělen od zbytku vězňů a čas trestu trávil v podstatě na samotce. Při pobytu ve vězení byl ovšem i tak Robinson cílem mnohých útoků od spoluvězňů.

Ještě jsem zapomněl na jednu věc. Pravé jméno Tommyho Robinsona je ve skutečnosti Stephen Yaxley-Lennon. Pro potřeby tohoto článku ho ovšem budu nazývat tak, jak ho nazývá komunita a jak si říká i on sám.

Vraťme se zpět do současnosti. Tommy vysílal online záběry osob, jenž se zúčastnily soudního řízení v královského soudu v Leedsu. Výsledek? 13 měsíců natvrdo.

Wow! 13 měsíců za to, že natočím lidi před soudní budovou? Jak je to možné? To už se snad v té Británii zbláznili?!

Ne, nezbláznili.

A vysvětlím proč.

Jako první bych rád zmínil hlavní důvod vzniku davové psychózy týkající se této konkrétní kauzy. Je to přímý důsledek zákazu podávání informací o této kauze, v anglickém právu známý jako tzv. “postponement order”. Tento zákaz platí až do vydání rozsudku v dané kauze. Z tohoto důvodu o kauze neinformovala žádná média a informace byly z počátku k dostání pouze z facebooku, twitteru a dalších sociálních sítí. Mainstreamová média rozhodně nejsou stoprocentní zárukou objektivního zpravodajství, mohl by dnes kdokoliv namítnout. Facebookové grafiky, komentáře a statusy jsou na tom, dle mého názoru co se týče objektivity, ještě o dost hůř.

Nerad bych se pustil do polemiky o tom, zda je tento konkrétní zákon v pořádku, nebo ne. Koneckonců, právě možnost informovat a podávat informace a probíhajících soudních jednáních je tou hlavní zárukou a možností občanů hlídat to, zda je proces spravedlivý. V Britském právu je tento princip ovšem pevně ukotven a tzv. “reporting restrictions” se používají například pro utajení indentity nezletilé osoby, případně utajení identity oběti sexuálního násilí, nebo zákazu informování o identitě nezletilých svědků u soudu. V tomto případě se ovšem jednalo právě o “postponement order”, který je obsažen v 4(2) Contempt of Court Act z roku 1981. Ten se využívá například v těch případech, kdy se jedná o soudní řízení s celým drogovým kartelem, a zažalovány jsou desítky osob, což znemožňuje projednání případu se všemi zúčastněnými najednou a je nutné zrealizovat hned několik oddělených soudních řízení. Dalším důvodem může být to, že je soudní řízení přímo spojeno s jiným případem, na který by mohlo zveřejnění průběhu soudu mít přímý vliv. V našem případě se stalo to první a soudce zakázal informovat o kauze právě z důvodu ještě probíhajících jednání s dalšími zainteresovanými osobami.

Porušení zákazu podávání informací je pak klasifikováno jako pohrdání soudem.

Že tak činí, Robinson věděl. Koneckonců se k tomu se nakonec i přiznal.

První zprávy ovšem naznačovaly jiný důvod zadržení Robinsona, a to tzv. “breach of the peace”. V českém právním prostředí lze tento nástroj použít v případě: “když někdo bezprostředně ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem”. Neboli: “Pro existenci důvodů k bezprostřednímu zásahu je nutné ohrožení či dokonce poškození právem chráněného zájmu. Ohroženým nebo poškozeným zájme je typicky život, zdraví, majetek, osobní svoboda, veřejný pořádek. Bezprostřední zásah směřuje především proti osobě, která daný právem chráněný zájem porušuje nebo ohrožuje, může však směřovat i vůči třetí osobě např. při odvracení nebezpečí vyvolané přírodními silami.

Pro úplnou přesnost přidávám i originál v angličtině, aplikovaný v této kauze:

there is a breach of the peace whenever harm is actually done or is likely to be done to a person or in his presence to his property or a person is in fear of being so harmed through an assault, an affray, a riot, unlawful assembly or other disturbance.” (R v Howell [1982] Q.B. 416)

Dřívější soudní řízení potvrdila, že lze tento prostředek použít i v případě, že je oprávněná obava o vyvolání násilí jak proti natáčeným, tak i proti tomu, kdo o situaci reportuje. Robinson natáčel obžalované (ne odsouzené) a často je ve svých videích označoval za zločince, čímž je v očích veřejnosti dopředu odsoudil a vyvolával vůči nim nenávist přes to, že soud ještě nebyl oficiálně u konce a tresty ještě zdaleka nepadly. Jakmile policie na základě “breach of the peace” zatkne, dostane také možnost v případě opodstatněné obavy z toho, že se například zatčený vrátí zpět na místo a bude akt opakovat, možnost daného člověka zadržet, a to až na 24 hodin. Policie Tommyho Robinsona zadržela s odkazem na jeho předešlé prohřešky proti zákonu a kriminální minulost.

Na tom, že někoho zadrží za jednu věc a následně jej odsoudí za jinou, není nic zvláštního. Pokud totiž vyjdou najevo jiné skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního řízení pro jiný skutek, může tak soud učinit. Soud, znalý jeho aktivit a bývalých excesů, s ním okamžitě zahájil jednání na základě porušení zákona o zákazu informování.

Proč ale dostal Tommy Robinson hned 13 měsíců natvrdo? Není to trochu moc?

Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme se vrátit do března roku 2017. Tehdy totiž Tommy Robinson také natáčel. Tentokrát to byli obžalovaní v kauze muslimů, kteří měli údajně znásilňovat děti. Vysílání se tehdy jmenovalo “Tommy Robinson in Canterbury exposing Muslim child rapists”. Proto, že se nakonec soudce rozhodl využít postranních a zadních východů tak, aby obžalovaným umožnil opustit budovu v soukromí, se Robinson rozhodl natáčet přímo uvnitř soudní budovy, u čehož svým fanouškům kázal o nutnosti potrestat “Muslim peadophiles”. Na protizákonnost jeho jednání jej upozornila ochranka soudní budovy (dle sekce 41, Criminal Justice Act 1925). Robinson ovšem ve vysílání nepřestal s tím, že mu jiný soud potvrdil, že se stále pohybuje v mezích zákona a že může obžalované natáčet i uvnitř soudní budovy.

Robinson poté ve videu uvedl to, že se pedofilové schovávají, a když ho policisté (z toho důvodu, že soud ještě stále probíhal a vina nebyla dokázána) požádali o to, aby takto obžalované přestal oslovovat odvětil, že tak bude dělat i nadále a že si je zajde natočit i k nim domů, aby je na kameru přece jen zachytil. Ve vysílání pak dále pokračoval.

Na základě výše uvedeného ho 22. března 2017 soudkyně Norton odsoudila k 3 měsíční podmínce, s odkladem na 18 měsíců. To znamenalo, že Robinson tehdy ještě do vězení nemusel, příštích 18 měsíců byl ovšem pod drobnohledem a hrozil mu zvýšený trest.

Soudkyně Norton tehdy doslova uvedla:

“[Y]ou should be under no illusions that if you commit any further offence of any kind, and that would include, I would have thought, a further contempt of court by similar actions, then that sentence of three months would be activated, and that would be on top of anything else that you were given by any other court.

In short, Mr Yaxley-Lennon, turn up at another court, refer to people as “Muslim paedophiles, Muslim rapists” and so and so forth while trials are ongoing and before there has been a finding by a jury that that is what they are, and you will find yourself inside. Do you understand?

Překlad:

 

“Měl byste vědět, že pokud spácháte jakýkoliv další přestupek, který bude souviset s pohrdáním soudu a který bude vykazovat stejné znaky, vám budou k trestu, který za tento přestupek dostanete, přidány ještě tři měsíce z Vaší podmínky.

Ve zkratce, pane Yaxley-Lennon, přijďte k jinému, dalšímu, soudu, nazývejte lidi “Muslimskými pedofily, Muslimskými znásilňovači” a podobně během průběhu daného soudu ještě před tím, než bude vyřčen rozsudek porotou a půjdete za mříže. Rozumíte?

Cože to Tommy Robinson 25. května 2018 udělal?

Znovu pohrdal soudem, opět častokrát zmínil svá přesvědčení o vině obžalovaných, čímž vytvořil úrodnou půdu pro spekulace veřejnosti a obžalované tím ohrozil. Zároveň také porušil zákaz informování o případu, o kterém, jak sám později uvedl, věděl. Toto samo o sobě by mohlo v krajním případě vést až k oprávněnému požadavku obhájců na výměnu poroty pro její možnou zaujatost.

Později u soudu Tommy Robinson dokonce přiznal to, že věděl, že je jeho počínání pohrdání soudem.

Na základě tohoto sledu událostí byl odsouzen na 10 měsíců do vězení. K tomu se samozřejmě přičetla podmínka ve výši 3 měsíců. Dohromady tedy měsíců 13.

Dopadlo to koneckonců přesně tak, jak ho o několik měsíců dřív soudkyně Norton varovala.

Tak co? Je Tommy Robinson mučedník, který je justiční obětí zrůdného systému, který neuznává svobodu slova?

To už nechám na vás.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.

 

 

 

Strašák Airbnb vs realita vysokých pražských nájmů

Vláda i Piráti si chtějí došlápnout na službu Airbnb a v poslední době se už začínají objevovat konkrétní návrhy na regulaci tohoto odvětví. Důvodů je hned několik.

Jedná se například o vyřešení situace s rušením nočního klidu, které by měla řešit nová pravomoc společenství vlastníků zamítnout bytové podnikání v domě, nebo o revizi systému placení místních poplatků, kdy nově bude tento poplatek hradit nejenom zákazník, ale i zprostředkovatel. Obě tyto plánované změny a jejich důvody nechám stranou, protože řeší praktiky, které jsou dnes tak jako tak nelegální, a stát je nedokáže dlouhodobě vymáhat, případně se zkrátka jedná o zvýšení daní.

K těmto důvodům totiž v poslední době přibyl ještě další argument. Kvůli Airbnb neúměrně rostou náklady na bydlení v hlavním městě. Místo pronájmu dlouhodobým rezidentům totiž vlastníci nemovitostí radši pronajímají své byty a domy turistům. Zatím co dříve to z objektivních důvodů nemožnosti spojení, zjištění kvality ubytování a dalších překážek nebylo možné, dnes to není díky aplikaci žádný problém a nová služba válcuje hotely a jiné, tradiční, způsoby ubytování.

Jak je ale možné, že trh nereaguje výstavbou nových bytů a je vážně situace v Praze tak kritická pouze kvůli Airbnb? Napřed se pojďme podívat na to, jak v minulém roce nájmy reálně v jednotlivých městech ČR rostly.

V průměru v České republice mezi roky 2016 a 2017 nájmy rostly o 13,8%. V Praze se tedy jedná o meziroční růst, který je pod průměrem celé republiky. Zároveň má ovšem Praha nájmy suverénně nejvyšší. Zatím co v Brně se průměrné nájemné za jeden metr čtvereční pohybovalo na konci roku 2017 na úrovni 234 Kč, v Praze to bylo 339 Kč.

Rostoucí poptávka vs klesající nabídka

Vzhledem k tomu, že v ostatních městech Airbnb v podstatě neexistuje, respektive má naprosto mizivý dopad na trh s nemovitostmi, bude asi pes zakopaný jinde. Podle dat Deloitte kleslo množství vydaných stavebních povolení v Praze od roku 2000 z osmi tisíc ročně na čtvrtinu. Zatím co v roce 2016 dokázali developeři postavit šest tisíc nových bytů, v roce 2017 už se jednalo pouze o čtyři tisíce. Momentálně přitom v povolovacím procesu čeká přes 900 projektů, které by dohromady měly zajistit výstavbu zhruba 40 000 nových bytů.

Na vině jsou přitom primárně prodlení proti zákonným lhůtám při schvalování podaných žádostí. V Česku totiž vyřízení stavebního povolení vyjde v průměru na 245 dní, což nás řadí na 166. místo ze 185 sledovaných zemí. V Dánsku, které je v tomto směru nejlepší, přitom proces trvá pouze 64 dní.

Toto samozřejmě není jenom případ Prahy. Velice podobná situace je i v Brně, kde ji ještě k tomu komplikují nejasnosti týkající se územního plánu. Cenu nahoru také tlačí ekonomická situace, kdy je po bytech velká poptávka hlavně ze strany studentů a mladých rodin. Problémem je přitom téměř všude omezená nabídka, která kvůli zdlouhavému legislativnímu procesu nedokáže pružně reagovat na poptávku po nových nemovitostech.

Jednoduché řešení pro jednoduchého voliče

Regulovat Airbnb je pro politiky ta nejjednodušší možnost. Koneckonců, vzrostou opět příjmy do státního rozpočtu a lidé budou mít pocit, že pro ně strany něco konečně dělají. Natřou to turistům a těm zlým majitelům nemovitostí, kteří tlačí cenu neúměrně vzhůru.

Reálně se tím ale vůbec nic nevyřeší. Když totiž stát reguluje, vznikají vždy další a další problémy, které se pak řeší nekonečným zástupem dalších, ještě více do svobody občana zasahujících regulací.

Jako obvykle se tak řeší následek a příčina zůstává netknuta.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.

Genderové šílenství, nebo obyčejný byznys?

Slýcháme to téměř neustále. Jeden den označí americká profesorka matematiku za rasistickou, druhý den čteme názor pro změnu zase australské “expertky“, která promlouvá všem rodičům do duše a tvrdí, že pro výměnu pleny potřebují souhlas dítěte.

V poslední době se také řeší genderové šílenství, které zachvátilo americkou skautskou organizaci pro chlapce a donutilo je přijímat také dívky.

První dva případy jsou jednoduše uchopitelné. Někdo naprosto nepodstatný, někde v jiné zemi, něco plácne. Média chtějí senzaci a tak si ji vytvoří. Bojovníci za pravdu mají další důkaz toho, že se svět řítí do záhuby, zpravodajské weby mají návštěvnost a opět vzplanou velice silné negativní emoce proti Západu, protože tohle by se u nás nestalo. I přes fundované doporučení neznámé, 14 000 kilometrů vzdálené expertky, si všichni děti přebalují, jak chtějí a matematika taky z našich, ani jiných škol na světě kvůli trapnému a naprosto zmatenému prohlášení učitelky v USA samozřejmě nezmizela. Bouře ve sklenici vody.

Ten třetí případ je ale o dost zajímavější a navíc se jedná opravdu o silné téma, které rezonuje hlavně v USA. Feministické organizace si totiž právě toto téma vybraly za modelový příklad diskriminace. Proč by měli někam být přijímáni pouze chlapci? Pro ty, kdo neznají kontext, se může celá situace zdát naprosto absurdní a to, že se nakonec chlapecká skautská organizace rozhodla pod tlakem opravdu přejmenovat a začala dívky přijímat, berou jako nezvratitelný důkaz úpadu naší společnosti.

Dovolte mi tedy kontext dodat, začneme tvrdými čísly. V USA je totiž nejen chlapecká, ale i dívčí skautská organizace.

Girl scouts of the United States of America, neboli americká skautská organizace pro dívky, má dohromady:

  • 1 800 000 nezletilých členek (2017)
  • 800 000 dospělých členek
  • Příjmy ve výši 91 milionů dolarů (rok 2015) – lokální buňky ovšem díky prodeji cookies dokázaly vygenerovat příjmy ve výši dalších 700 milionů dolarů (Girl scouts patří mezi jedny z největších prodejců cookies v USA, ročně prodají cca 200 milionů balení)

Naproti tomu Boy scouts of America mají:

  • 2 341 207 nezletilých členů (2016)
  • 950 000 dospělých členů
  • Příjmy ve výši 197 milionů dolarů (rok 2015)

Obě organizace jsou neziskovky, a i když působí de facto na stejném trhu, do tohoto roku si nijak nekonkurovaly. Před rokem, kdy ještě žádná kauza týkající se diskriminace neprobíhala, přitom dívčí organizace obvinila v otevřeném dopisu tu chlapeckou z toho, že se chystá přijímat i dívky a tím rozhodit rovnováhu na trhu se skautskými organizacemi. Boy scouts totiž přichází o členy, a ne zrovna pomalu.

Ze 3 200 218 členů v roce 2003 jich zbylo v roce 2015 pouze 2 355 193. Děti dnes zkrátka mají jiné zájmy, než chodit do skautu. Právě proto se vedení této organizace rozhodlo přijímat i dívky a zajistit si tak větší podíl na trhu.

Bylo to dlouhodobé strategické rozhodnutí, které s úpadkem Západní civilizace nemělo nic společného.

Proč tento článek vůbec píšu? Internet je plný fake news a společnost se díky tomu v poslední době neuvěřitelně polarizuje. Zastánci všech možných směrů mají ovšem selektivní vidění a vše, co podporuje jejich hypotézu, pak využívají jako legitimní argument v diskuzi. Ti největší bojovníci proti lžím nakonec sami šíří na internetu lži ze zdrojů, jejichž kredibilita spočívá hlavně ve vymezování se vůči mainstreamu.

Prosím, upozorňujme na všechny lži a nepravdy bez rozdílu. To, že upozorníte na lež Putina, z vás automaticky nedělá eurofila stejně tak, jako kritika dotací z vás nedělá automaticky obdivovatele Ruska.

Protože pokud opravdu nejsme schopní odolat informační válce, která je v plném proudu z obou stran, pak tím dáváme za pravdu všem zakazovačům a regulátorům.

Jednoduchá, dobře srozumitelná lež totiž vždy porazí složitou pravdu, pokud se nebudeme tématy zabývat do hloubky a uděláme si na všechno názor po přečtení jednoho článku, blogu, nebo snad statusu na facebooku.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Tři firmy, jeden vlastník a třetina veškerých dotací na firemní inovace Zlínského kraje

Pan hejtman Čunek nedávno použil pro rozdávání krajských peněz vznešené slovní spojení
„rozprostírání dobra po kraji“. Pokud si takové rozprostírání představíte, jistě očekáváte, že bude
rovnoměrné.

 

V případě tzv. inovačních voucherů se to ovšem nepodařilo. Rada v lednu 2018 rozdala
celkem 1 832 500 korun. Téměř třetinu, přesně 573 000 korun, totiž v součtu dostaly tři společnosti,
které mají shodného vlastníka. Formálně je to v pořádku, protože krajská rada může dle zákona o
krajích rozhodovat o jednotlivých výdajích do výše 200 000 korun. Maximální dotace na jeden
„inovační voucher“ byla stanovena na 195 000 korun. A jednotlivé žádosti tento limit nepřekročily.
Rozhodně tu ale ono „rozprostírání dobra“ není rovnoměrné.

Inovační vouchery jsou jakési poukázky pro firmy na nákup např. služeb designérů. Nahlédneme-li do
programového dokumentu tohoto dotačního programu, najdete v něm tvrzení, že mnoho
poskytovatelů inovačních služeb v kraji má za své zákazníky výrobce polotovarů, kteří nemají na to,
aby si sami zaplatili inovace produktové a marketingové. Pokud se však podíváte na výrobky oněch tří
společností, na první pohled poznáte, že na designu a marketingu tyto firmy rozhodně nešetří již nyní.
Krajští radní zřejmě skutečně mají v úmyslu pomoci těm slabým, kteří si inovační služby nemohou
dovolit. Ve skutečnosti však posílili jejich konkurenci, která je silná a očividně do inovací průběžně
investuje. A my tvrdíme, že to tak dopadá velmi často. Proto také různé dotace často kritizujeme.

Přestože se mnohé z nich zdají být na první pohled prospěšné, při zvážení širších souvislostí už to tak
jednoznačné není. Svobodní trvají na tom, že kraj nesmí křivit podnikatelské prostředí a má
přednostně pečovat o svou infrastrukturu, např. o silnice. To, co by firmy ušetřily, kdyby nemusely
tak často opravovat svá auta ničená zdevastovanými silnicemi, to by mohly samy investovat například
právě do inovací.

 

Ing. Tomáš Pajonk
Helena Lasztoviczová

Krajští zastupitelé za Stranu svobodných občanů

Ukázal konečně Kraj svým zastupitelům skutečný plán či koncepci? Je v plánu nová nemocnice?

Krajští zastupitelé Strany svobodných občanů a jejich kolegové Soukromníci se v plném počtu zúčastnili semináře na kterém měla být představena Odborná koncepce nemocnic zřizovaných Zlínským krajem. Vzhledem k předchozím výrokům hejtmana a již probíhajícím změnám v nemocnicích byla atmosféra dost výbušná.

Zvolený formát semináře byl jasný –  samotná koncepce až konec. Před ní proběhla prezentace aktuálně dosažených úspěchů pod vedením Radomíra Maráčka. Pak prezentace stavu a špatných věcí let minulých, které u bývalého Hejtmana Mišáka a u Lubomíra Nečase vyvolaly očekávané nesouhlasné reakce. Na prezentacích bylo používáno slovo holding, jako předzvěst toho, co se plánuje.

První a téměř jediný konkrétní plán představenstva ukázala prezentace Petra Liškáře – nemocnice se mají sloučit do jedné a to KNTB a.s.

Reakce ředitelů

Ředitelka Vsetínské nemocnici paní Prousková soudí, že dopad na pacienta nebude žádný a musíme výsledkům analytiků věřit.

Paní Mergenthalová z Kroměřížské nemocnice „Myslím, že bude záležet na právní formě, a hledám příležitost pro Kroměřížskou nemocnici, uvítám zbavení se dluhů KMN, bojím se však o personál a stabilitu a trvající nejistotu.“

Pan Sládek z UHN „Forma společnosti je méně důležitá než řízení samotné. Pokud nebudeme dohlížet tam, kde se péče děje, nikdy to nebude tolik efektivní. Jedním z úspěchů Hradiště je kontrola. Důsledně kontrolujeme a podle toho se zaměstnanci hodnotí. I samostatné společnosti mohou mít synergický efekt.“

Hejtmanův záměr

V debatě po tomto příspěvku pana Liškáře padla zásadní slova pana hejtmana „Naším cílem je dokázat, že kraj dokáže řídit nemocnice tak dobře jako soukromý vlastník.“ Soudím, že to je poměrně naivní názor. V historii veřejné správy byl navržen milionkrát a v 99 případech ze 100 to dopadlo hůře, někdy katastrofálně a typicky tak, že management ztopí případné zisky, ztráty pak nese daňový poplatník aneb kapitalizace zisku, socializace ztrát. V hodině šesté semináře se konečně začalo s prezentací o koncepci.

Koncepce

Samotná prezentace koncepce od pana Maráčka byla však spíše prezentací přání, odborných termínů, popisem aktuálního stavu a trochou vizí než skutečným popisem cílového stavu, plánu, či konkrétních kroků.

Primáři nám každý představovali, co dělá jejich oddělení. Kde péči možná sjednotí, kde už je sjednocená. Místy naznačili, jaké specializace budou v té či oné nemocnici, ale tak trochu bez ladu a skladu.

Všichni do jednoho se oháněli slůvkem personál, musíme se o něj starat. Nějaké konkrétní kroky v tomto směru, za celou dobu představil pouze pan Sládek z Uherského Hradiště.

Nová nemocnice

V průběhu prezentací byla opatrně zmíněna i možnost nové nemocnice, opět bez jakýchkoli podrobností. Sem tam prolákly náznaky. Padly dokonce jakési úvahy o 4 letech příprav, 4 miliardách investic (IMHO dost podhodnocené). Přesto se musí dělat investice i v KTNB, protože části jsou už na tom příliš špatně a nelze čekat.

Co si o tom celém myslet?

Nebyl to seminář o nové koncepci. Byl to jakýsi úvod do problematiky, poodkryl co se asi tak při případné koncepci vlastně řeší. Naznačil nějaké směry. Jasně bude vše maximálně synergicky sjednoceno a tím se možná uspoří potřeba personálu. Ok. Obecné moudro, těch bylo slyšet plno.

Za mě však skutečná koncepce předložena nebyla, leda bych si ji jako puzzle poskládal z tisíců drobných střípků a narážek.

Hejtmanství / nemocnice mají zaměstnáno několik lidí k přípravě koncepce. Pan Čunek panu bývalému hejtmanovi Mišákovi vyčítal, že neměl odvahu zrušit KTNB prádelnu – najde tedy hejtman odvahu, bouchnout do stolu a donutit svoje lidi předložit konečně nějaký hodnotitelný dokument? Nebo je mlžení součást taktiky, jak z lidí dělat pitomce, vydráždit je předem a pak se jim vysmát?

Zatím spíše vidíme, jak se mele maso a tlachá se o tom, jak krásný z něj bude párek, než abychom ochutnali párek samotný.

Facebook neudělal nic špatně

Včera musel majitel největší sociální sítě na světě, Mark Zuckerberg, vypovídat před senátní komisí amerického Kongresu. Zdánlivě nedůležitá zpráva má ovšem širší pozadí, které odkrývá snahy politiků regulovat ve stínu posledního zneužití osobních údajů obsah na sociálních sítích.

Jako první, co na vás při používání Facebooku vykoukne, jsou pravidla ochrany osobních údajů. V těchto pravidlech se jasně udává, že pokud sdílíte svá data s přítelem, tento přítel poté může Vámi sdílená data sdílet zase dál, a to jakékoliv aplikaci třetí strany. Součástí této politiky Facebooku je také to, že aplikace mohou “používat pouze data Vás a Vašich přátel, a to pro zlepšení uživatelského prostředí v dané aplikaci“. Zároveň se Vás na využití Vašich dat ptá téměř každá aplikace a poskytnutí těchto dat je podmínkou jejich užívání.

Když Vám někdo nabízí produkt zdarma, tím produktem jste ve skutečnosti Vy!

Tento přístup je veřejný, bylo o něm napsáno hned několik článků a upozornění a Facebook sám uživatele informoval, byť co si budeme povídat, ne všichni uživatelské podmínky čteme. Ke sběru dat o jednotlivých uživatelích Facebooku dochází – to víme. Zároveň také dochází k jejich využití pro komerční účely – to také víme. Co je tedy na kauze Cambridge Analytica (dále CA) tak zásadního a proč musel Zuckerberg vypovídat před senátní komisí v americkém Kongresu?

Ve vší stručnosti. Facebook poskytnul profesorovi Aleksandru Koganovi data uživatelů sítě. Podle všech dostupných informací měl profesor Kogan vyvíjet kvízovou aplikaci založenou na odhadu osobnosti lidí na základě jimi poskytnutých dat. Takto původně získal přístup k 300 000 účtů a také k informacím z účtů jejich přátel. CA od Kogana tyto informace zakoupila, a to v přímém rozporu s podmínkami Facebooku. Jinými slovy, CA Facebook podvedla a data později využila v prezidentské kampani.

Teď ovšem přichází má největší výtka Facebooku. Ten se měl o aktivitách CA dozvědět už v roce 2015 a i přes to, že okamžitě spolupráci s CA zastavil a požadoval smazání všech dat, neinformoval o této skutečnosti své uživatele. CA poté tvrdila, že data smazala, ovšem zcela evidentně tomu tak nebylo. To je velký problém, ne že ne. Je to strategická chyba společnosti. Přirovnal bych to například k rozhodnutí Nokia využívat do svých chytrých telefonů software od Microsoft, na rozdíl od Androidu. Takováto chyba může a nemusí vést ke konci společnosti na trhu.

Přešlap Facebooku ovšem není důvodem k regulaci sociálních sítí a internetu obecně. Pokud se někdo opravdu nechá zmanipulovat cílenou reklamou a může to ovlivnit volby, pak mě nenapadá horšího správce internetu, než je stát sám. Právě v USA koneckonců stát data plošně sesbírává, ukládá a analyzuje pro své potřeby. Tato praktika navíc není nijak podmíněna odsouhlasením jakýchkoliv obecných podmínek pro uživatele. Jak je tedy možné, že stát nutí majitele Facebooku zodpovídat za něco, co sám dělá ve velkém a v daleko horší formě? Zuckerberg při včerejším slyšení v Kongresu vzal vinu na sebe a slíbil zlepšení podmínek pro ochranu osobních údajů. To všechno ve snaze odolat tendencím odvětví zregulovat. Doslova řekl: „Byla to má chyba, omlouvám se. Já jsem spustil Facebook, já ho provozuji a já jsem odpovědný za to, co se zde děje“. To je naprostá pravda. Majitel firmy zodpovídá za její přešlapy a ručí svými aktivy, koneckonců tak, jako v jakémkoliv jiném odvětví.

Socální síť = Facebook

I přes to, že byl Facebook naprostým průkopníkem co se sociálních sítí týče, není jediným. Už dnes se stává pro spoustu lidí nepřehledným a nevyhovujícím. Často se také život přesouvá na jiné sociální sítě, ať už je to Twitter, nebo například Instagram. Trh se sociálními sítěmi se pomalu rozjíždí, a v budoucnu si budou platformy podobné facebooku konkurovat jak kvalitním obsahem, tak i mimo jiné podmínkami pro uživatele a schopností ochránit jejich soukromí.

Svoboda internetu dovolila mnoha lidem procitnout z cenzury. Máme svobodu dohledat si jakékoliv informace a společně s ní také zodpovědnost za to, co šíříme dál. Je to věc nová, v historii našeho světa neozkoušená a stále se s touto technologií učíme pracovat. Věřím, že další generace už budou, co se ověřování a šíření informací týče, opatrnější. Rozhodně bychom ale neměli dovolit regulaci tohoto odvětví a tím pádem se vzdát možnosti svobodně se vyjadřovat na internetu.

Jsem zákazník facebooku a dobrovolně se rozhoduji o tom, jestli na této platformě budu, nebo nebudu. Pokud na ní být chci, nesu určitá rizika a pokud ještě k tomu poskytnu své osobní údaje, riskuji nespočetněkrát tolik. Proto Vás prosím. Chcete lepší sociální sítě? Odmítněte ty horší a přestaňte je používat. Facebook si dovolí jenom to, co mu projde u jeho uživatelů. To je cesta, jak si zajistit lepší ochranu osobních informací a vyhnout se jejich zneužití.

Prostě a jednoduše: Nechcete, aby někdo zneužil Vaše informace? Tak mu je nedávejte!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Ekonomický zázrak jménem Estonsko

To, co odděluje úspěšné, bohaté země od jejich méně úspěšných a chudších sousedů, řeší lidstvo již od pradávna. Roli v této záležitosti vždy hrálo několik klíčových faktorů, jako je například kultura, poloha země, či historie a její vývoj.

Když v roce 1776 vydal Adam Smith průlomovou knihu The Wealth of Nations, začalo být čím dál tím větší části široké veřejnosti jasné, že je úroveň bohatství obyvatelstva úzce spjato s politickou a ekonomickou strategií vlády. Pokud stát místo polostátních monopolů v rukou panovníkových vyvolenců nechá dobré podmínky volnému trhu, zajistí vymahatelnost práva a obecně systematicky chrání osobní vlastnictví, s největší pravděpodobností úroveň bohatství obyvatelstva poroste.

Výborným příkladem je právě Estonsko.

V roce 1991 se Estonsko osamostatnilo, a to po 51 letech nadvlády Sovětského svazu, včetně krátké epizody, kdy bylo pod kontrolou nacistického Německa. Většinu této doby se ekonomika dusila pod komunistickým, plánovaným hospodářstvím.

Tehdejší estonský premiér Mart Laar začal prosazovat protržní reformy, které měly za úkol liberalizovat trh. Reformy tehdy obsahovaly také privatizaci státních podniků, reformu bankovního sektoru, vytvoření zóny volného obchodu, nebo také zavedení rovné daně z příjmu. Inspiraci přitom Laar čerpal z bestselleru Miltona Friedmana Free to Choose. Stejně jako například Chile, které má dnes nejvyšší HDP/obyvatele z celé Jižní Ameriky, i Estonsko se pokusilo jít cestou Chicagské školy.

S časovým odstupem lze dnes sledovat výsledky těchto kroků. Estonci jsou nejúspěšnější postsovětská republika. Kupní síla Estonců se v posledních dvou dekádách zvýšila o 400 %, a to i přes zdrcující dopady ekonomické krize z roku 2008, která postihla negativně všechny Baltické státy. Střední délka života tamních obyvatel se zvýšila z 66 let v roce 1994 na 77 let v roce 2016. Veřejný  dluh Estonsko drží na 9,5 % HDP. Nezaměstnanost okolo 5,3 % – pod průměrem EU. Dalším faktorem růstu je pak inteligentní systém zdanění právnických osob, který umožňuje firmám v případě použití příjmů do dalších investic neodvádět z těchto příjmů daně. Tím se Estonsko stalo jedním z důležitých center pro vysoce specializované a technologické firmy.

Ve srovnání s dalšími post-sovětskými republikami, se Estonsko v HDP/obyvatele (podle parity kupní síly) nachází na druhém místě, a to těsně za dalším baltickým státem, Litvou. HDP na obyvatele se v Estonsku drží na hranici 29 743 USD/obyvatele (Litva má 29 838 USD/obyvatele), zatímco například Rusko dosahuje 24 788 USD/obyvatele a Ukrajina pouhých 8 269 USD/obyvatele. Velice podobné rozdíly jsou poté také v dalších ukazatelích, jako například již dříve zmiňovaná střední délka života, nebo kojenecká úmrtnost.

Estonsko je živým příkladem toho, že ekonomická svoboda vede k výraznému zlepšení životních podmínek pro obyvatele. Estonsko ovšem není jediné. Příklady ekonomického zázraku Botswany, nebo již dříve zmiňovaného Chile, mají stejného jmenovatele jako úspěch Estonska. Je tedy jedno, jestli v Africe, Jižní Americe, nebo v Evropě, volný trh a svoboda funguje jako katalyzátor ekonomického růstu kdekoliv. Co je ovšem ještě podstatnější? Ekonomický růst táhnutý tvorbou hodnot přidává bohatství drtivé většině obyvatel, a nejen oligarchům.

I my, Česká Republika jsme měli zpočátku odvahu. Bývali jsme označováni za ekonomického tygra střední Evropy. Odvaha nechat lidi pracovat na svém a za své, nám ale dlouho nevydržela. Touha po státních jistotách, dotacích, hledáním řešení v zákonech je tu. A už dlouhá leta, jsme neměli vládu, která by občanům nechal peněz v kapse více a vrátila lidem občanské i ekonomické svobody.

Moc mě mrzí, že v zemi, kde jsem se narodil, kde chci žít a kde žije spousta dobrých lidí postupně ujíždí vlak. Plácáme se v nepodstatnostech. Náš stát není schopen žádných reforem, které by mohly přinést víc než jen upocené a utrápené zachování statutu quo a závan víry v to, že lidé umí a nepotřebují stát na utírání zadku, z nejvyšších pater politiky naprosto chybí.

Proč nejít cestou, která se v historii ostatním osvědčila? Proč chceme opakovat tu kýženou rovnost v relativní bídě?

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje