Jak může milion a půl lidí vládnout desetimilionové zemi, aneb z bláta do louže.

Ministr zdravotnictví odvolal ředitele ostravské fakultní nemocnice [1]. Tato zpráva sama o sobě není nijak zvláštní. V tomto článku ani nebudu rozebírat to, zda bylo odvolání oprávněné, či ne. Za toto rozhodnutí tak jako tak nese odpovědnost celá vláda, a kdyby náhodou bylo špatné, parlament ji může shodit tím, že vyvolá hlasování o nedůvěře. Kvůli tomu zde může vzniknout po odvolání ředitele nemocnice zpětná vazba pro vládu. Tak koneckonců náš systém funguje. Nebo ne?

Snad všichni se shodneme na tom, že debaty v parlamentu často nemají valný smysl a někdy až groteskně připomínají výměnu názorů dětí na školním hřišti. Strany různými interpelacemi blokují legislativní proces a voličům vzhledem k nízké efektivitě práce volených zástupců často docházejí nervy. Zároveň se velice zřídkakdy stane to, že by poslanci hlasovali mimo noty, které jim dodá jejich strana. To dodává různým hlasováním a debatám ještě menší vážnost.

Všechny tyto debaty ale mají svůj jasný, i když často opomíjený, smysl. Vláda vládne, opozice ji hlídá. Tak by to mělo být. Vláda udělá chybu, opozice okamžitě reaguje. Neustále také visí ve vzduchu to, že vláda o svůj mandát přijde. Historicky jsme zažili hlasování o nedůvěře několik a opozice tento instrument používá vždy, když to jde. Co se ale stane, když vláda nemá důvěru hned ze začátku? Jak se dá odvolat vláda, která reálně nikdy o důvěru nepožádala?

101 podpisů – nutnost, nebo formalita?

Prezident Zeman jasně řekl, že po lídrovi hnutí ANO Babišovi 101 podpisů nepožaduje. Zároveň také Babiš dostal neomezený čas k sestavení vlády. Doslova Babiš řekl: „Získal jsem představu pana prezidenta, který mě neomezuje časově z hlediska vyjednávání o druhém pokusu. Za podmínky, že budeme vyjednávat, samozřejmě. Pan prezident netrvá na 101 podpisech, ale má představu, že pokud sestavíme vládu, tak že získáme většinu přítomných ve sněmovně,“ uvedl Babiš pro ČT [2]. V minulosti Zeman například po Miroslavě Němcové 101 podpisů ovšem vyžadoval, a to dokonce notářsky ověřených [3]. Čeho se teď vláda může bát a kdo může v případě špatného rozhodnutí vyvolat tlak na případnou změnu ministra, který beztak nemá důvěru?

Jistě, v posledních letech nebyl parlament zrovna nejrespektovanější institucí u nás. Politické strany se předháněly v tom, kdo splní méně ze svého programu a často si rozdávali trafiky ve vysokých postech polostátních firem a dalších organizací. Voliči jsou rozrušení a nedůvěřiví, vypadá to často totiž tak, že je jedno koho zvolí, příběh se vždy se železnou pravidelností opakuje. V minulosti už jsme zažili úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, který vládl přes 200 dní bez důvěry a který byl také jmenován Milošem Zemanem, a to i přes 101 podpisů dodaných tehdejší ODS [4]. Za Rusnoka také docházelo k výrazným změnám ve státních a polostátních firmách, a to hned po vzniku vlády [5]. Aktuální situace ovšem přináší něco nového, není to totiž vláda úřednická, ale momentálně je to vláda pouze jedné strany. Je to ten kýžený posun k lepšímu?

Vláda menšiny

Hádky nás možná můžou otravovat, ale vzniká tím určitý dialog. Vláda musí být ve střehu, protože opozice je ve střehu celou dobu. Ok, něco nefunguje tak, jak má. Všichni to vidíme a všechny nás to znepokojuje. Odevzdáním absolutní moci jednomu člověku, který nahradí jednu chobotnici druhou, se ale problém nevyřeší. Ať už jsme volili kohokoliv, volbu respektujeme, protože holt nemáme většinu. ANO je nejsilnější stranou a pravděpodobně bude vládnout. Zákony, které vydá, budou legitimní a my je budeme dodržovat, protože takhle to prostě funguje. Aby tomu tak ale bylo, musí mít vláda důvěru. Většina poslanců ve sněmovně totiž reprezentuje většinu voličů u nás. Hnutí ANO volilo milion a půl lidí. Jejich zástupci právě teď vedou naši zemi, ostatní bohužel při tomto rozložení sil relevantní nejsou.

Koneckonců, mezi voliči ANO bude také jistě spousta těch, kteří se stejně jako my ostatní v minulosti spálili při volbě stran a kandidátů, kteří nakonec jednali proti svým slibům a programu. Zvýšený dohled a většinový systém je tedy důležitý pro nás pro všechny, lidé ani politika se ze dne na den nemění.

 

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

 

Zdroje:

[1] https://ostrava.idnes.cz/ministerstvo-zdravotnictvi-odvolani-reditele-svatopluk-nemecek-adam-vojtech-fakultni-nemocnice-o-iqa-/ostrava-zpravy.aspx?c=A180209_110009_ostrava-zpravy_sme

[2] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2385265-babis-zeman-mi-dal-na-sestaveni-druhe-vlady-neomezeny-cas-na-101-podpisech-uz-netrva

[3] https://www.lidovky.cz/zeman-chce-101-podpisu-pak-da-sanci-pravici-ffm-/zpravy-domov.aspx?c=A130723_171645_ln_domov_vs

[4] https://zpravy.idnes.cz/zeman-predstavil-noveho-premiera-bude-jim-rusnok-fby-/domaci.aspx?c=A130625_145418_domaci_kop

[5] https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/sto-dni-vlady-jiriho-rusnoka_286024.html

 

Referendum? Lidové veto jako nejlepší nástroj pro kontrolu politiků

V našem parlamentu momentálně probíhá živá debata ohledně jednoho z klíčových témat pro budoucí možné složení vlády, zákonu o referendu.

Zákon o obecném referendu chtějí zákonodárci v různých formách protlačit již několik let. Referenda a jejich vyvolání je ukotveno na nižších úrovních, v celonárodním měřítku ovšem ne.

Referendum v různých obměnách již dnes funguje ve Švýcarsku, USA, Německu, Slovinsku nebo Itálii. Největší rozdíl pak panuje v tom, zda je voličům umožněno pomocí referenda i předkládat a upravovat konkrétní zákony, či ústavu.

V Itálii, kde může referendum vyvolat 500 000 občanů nelze hlasovat například o zákonech spojených s daněmi, rozpočtem, mezinárodními smlouvami a závazky. Pomocí referenda ovšem nelze zákony navrhovat. Italové v roce 2011 například odmítli privatizaci vodovodů, nebo zakázali politikům vymlouvat se na závazky spojené s vládou, když jsou předvoláni před soud.

Ve Švýcarsku jde do hlasování každý zákon, proti kterému se do 100 dní od jeho uvedení postaví a podepíše pod petici přes 50 000 občanů, nebo osm kantonů. V minulosti takto Švýcaři odmítli vyšší zdanění bohatých, dotace pro turistické spolky, nebo financování olympiády. Lidé také mohou pomocí referenda zákony navrhovat. Valná většina těchto zákonů je ovšem odmítnuta, a to z důvodu nemožnosti pozdějších úprav a prostému hlasování pro/proti návrhu. Mezi roky 1893 a 2014 uspělo pouze 22 z celkových 192 federálních lidových iniciativ.

Různé návrhy                                                                                   

Zatímco obecné referendum v ČR podporují zdánlivě všechny strany, které o další vládní spolupráci momentálně jednají, každá z nich má odlišný návrh jeho řešení. Dle SPD by měli mít občané možnost rozhodovat o čemkoliv, přičemž k vyvolání referenda by stačilo 100 000 oprávněných podpisů, či hlasování vlády. Hnutí ANO by hranici zvýšilo na 800 000 podpisů a nedovolilo by hlasovat o „zahraničních závazcích a daních“, jak se nechal slyšel sám předseda hnutí, Andrej Babiš. Velice podobně poté hovoří také KSČM.

Jak lze vyčíst z návrhů možných budoucích koaličních partnerů, obecné referendum by v určitých případech mohlo zcela nahradit roli zákonodárců. Někdo musí napsat zákon za zákonodárce, sehnat pro něj podpisy a vláda poté vyvolá fakultativní referendum o tomto lidovém zákonu. Svobodní nejsou tomuto formátu referend nakloněni. Lidová iniciativa v takové situaci neopravuje parlament, nýbrž ho přímo supluje. To vyvolává otázku, k čemu poté parlament plný volených zástupců je?

Dále vzniká značný problém při schvalování a úpravách daného zákona. Zatímco při běžném návrhu zákona jde daný zákon hned do několika čtení, kdy často poslanci ještě upravují chyby vzniklé při psaní původního návrhu, při lidové iniciativě by se mohlo stát, že se zákon dostane ihned do referenda v původním znění. Tímto by mohlo v jeho znění zůstat hned několik faktických chyb a nedostatků, které by mohly při následném uvedení zákona do praxe být i fatální.

Místo toho Svobodní nabízí jiný a do našeho zastupitelského systému vhodnější nástroj přímé demokracie: Lidové veto

Lidové veto jako nástroj proti rozpínání státního aparátu

Svobodní dlouhodobě navrhují tzv. opravné referendum, jinak také známé jako lidové veto. Lidové veto v podání Svobodných má hned několik výhod:

  • Slouží jako další pojistka parlamentní demokracie – i přes prosazení v parlamentu a senátu lze zákon stále vetovat a znemožnit jeho přijetí
  • Vyvíjí tlak na politiky už při tvorbě zákonů – ve Švýcarsku spousta zákonů neprojde už jen kvůli hrozbě následného referenda a jejich zamítnutí
  • Podporuje veřejnou diskuzi – Svobodní navrhují lhůtu tří měsíců, během které se musí sesbírat dostatečný počet podpisů. Během této doby je daný zákon zkoumán veřejností a jeho autoři jsou pod drobnohledem
  • Je zásadní pojistkou proti zvůli politiků – opravné referendum dle Svobodných musí být po vzoru Švýcarska vypsáno vždy, když je navržena změna ústavy, nebo v případě rozhodnutí o vstupu do mezinárodních entit
  • Neumožňuje politikům vyvázat se z odpovědnosti za jejich činy – viz lidové veto v Itálii, které ministrům a prezidentovi efektivně zakázalo využívat jejich mandát jako výmluvu při nedostavení se k soudu

Tento systém umožňuje jednotlivým občanům projevit nevoli vůči přijímané legislativě a při sesbírání dostatečného množství podpisů poté vetovat rozhodnutí zvolených zástupců. Lidové veto nijak nenarušuje rovnováhu a principy zastupitelské demokracie a zároveň umožňuje větší kontrolu občanů nad zákonodárným sborem.

Svobodní prosazují lidové veto jako nástroj, kterým chtějí politiky přimět k tomu, aby se báli jít vědomě proti tomu, s čím byli zvoleni. Svobodní také prosazují obligatorní referendum například ke každému zvyšování daní či mezinárodní smlouvě, která přesouvá svrchovanost nad nějakou oblastí mimo přímou demokratickou moc občana.

Jednou z priorit je pro Svobodné vypsání referenda o vystoupení z EU. To ovšem může vyhlásit vláda, či poslanecká sněmovna obdobně, jako tomu bylo ve Velké Británii.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Státe – děkujeme, odejděte

Aneb jak vláda zastaralými regulacemi brání inovacím v taxislužbě.

Historicky byla taxislužba regulována téměř všude na světě. Regulace tohoto konkrétního odvětví byla také široce přijímána a vítána. Hlavním argumentem bylo to, že je zkrátka pod rozlišovací schopnosti zákazníka vybrat si na první pohled nejlepší  auto pro přepravu a tím selhává tržní mechanismus, který by dostal z trhu nepoctivé a drahé taxikáře. Nelze dopředu vědět, jak se bude chovat řidič, často člověk neví kolik bude daná jízda stát, zákazník nemá záruku že má člověk poskytující službu řidičské oprávnění, znalosti o místopisu dané oblasti a zároveň je také nutno konkrétní automobily jasně a srozumitelně označit. Toto vše řeší licenční systém s jasně předepsanými podmínkami. Pokud úspěšně absolvujete test a také splníte další podmínky, můžete provozovat taxislužbu.

Jsou ale tyto podmínky ze strany státu adekvátní i ve 21. století?

Vezměme si to postupně. Aplikace Uber a také jiné moderní nástroje efektivním způsobem řeší veškeré dřívější důvody k uvalení regulace na dané odvětví. Řidiči jsou v aplikaci hodnoceni samotnými uživateli, přičemž jsou jejich hodnocení veřejně přístupná a Uber také ze systému automaticky vyloučí řidiče s nízkým počtem pozitivních recenzí (hraniční je hodnota 4,5/5).

Řidičský průkaz je kontrolován ze strany samotné aplikace, znalost místopisu nahrazuje často zase jiná moderní aplikace, která dokáže v reálném čase sbírat informace o aktuální vytíženosti silnic a zákazník má vždy ještě před potvrzením jízdy možnost vidět informace o roku výroby a modelu vozidla. Zároveň Uber poskytuje odhad ceny za jízdu.

V dnešní době, kdy se stává znečištění ovzduší a obecně osobní automobilová doprava hlavním tématem primárně ve větších městech, by měl stát jednoznačně podpořit, respektive nijak neomezovat vznik alternativních způsobů dopravy. Dle studie Arizona State University (Li, Hong a Zhang, 2016), znamená vstup Uberu na lokální trh zlepšení průjezdnosti, sníží přetíženost silnic a také přispívá ke snížení emisí CO2. Tento koncept také dovoluje studentům a dalším ohroženým skupinám na trhu práce to, aby si přivydělali formou zkráceného úvazku, čímž se obecně snižují další klíčové náklady pro přepravu. Paradoxně pak také dle studie Western Carolina University, (Dills a Mulholland, 2016), klesne při vstupu Uberu na trh počet nočních smrtelných nehod o 18% a počet zatčení z důvodu řízení v opilosti v průměru o 12–18%.

Svobodní nejsou proti taxikářům, rozhodně se najde část trhu, která bude vždy taxi z důvodu konkurenční výhody oproti řidičům Uberu preferovat. Často může být nezkušenost místních poměrů, častá neznalost češtiny mezi řidiči Uberu, či snad špatná pověst a nedostupnost řidičů u aplikace důvodem k využití konkurence. Tento způsob dopravy je zcela v pořádku a kdo chce, ať jej využívá, či v něm podniká. Řešením rozporu mezi taxikáři a jinými platformami ovšem nespočívá v zakázání daných alternativ. Liberalizace trhu je dle Svobodných jediným řešením, kdy se otevře možnost vozit lidi levně všem provozovatelům, kteří již nebudou muset nutně splňovat kvantum dnes už nesmyslných podmínek pro možnost získat licenci.

Pro konkrétní příklad legislativy nemusíme chodit daleko. Estonsko, které je stejně jako my členem EU, Uber legalizovalo a pomocí snadného online systému přiznávání daní tuto službu zcela implementovalo do stávající nabídky legálních služeb, vedle standardních taxi. Kalle Palling, tamní dlouholetý poslanec, pak v loňském rozhovoru s Hospodářskými Novinami uvedl: „Je třeba udělat diskusní stůl, kde budou sedět jak platformy, tak taxi firmy, a je třeba se jich zeptat, jak dosáhnout cílového stavu. A cílový stav je, aby lidé raději sáhli po jejich službách místo po vlastním voze. To by mimo jiné vyřešilo i problém s parkováním, který má například Praha obrovský,“. Právě v Tallinnu, hlavním městě Estonska, takový systém již funguje.

Deregulujme trh s taxislužbami podobně, jako byl dříve deregulován například trh s osobní leteckou dopravou, a dosáhněme nejen nižších cen v daném odvětví, ale také často i zvýšení komfortu pro koncového zákazníka.

Dotace pro vyvolené nebo opravené krajské silnice?

Kraje se značně vzdálily myšlence být správcem infrastruktury – například se poctivě starat o silnice – a pasovaly se do role všudypřítomného vykonavatele dobra. Problémem ale je, že ono dobro kraj vykonává za naše peníze, a navíc zcela neefektivně. Jen pro ilustraci – individuální dotace, z nichž má prospěch pouze velmi omezená skupina občanů, spolykají zhruba 26 milionů. Nabízí se otázka: Proč kraj místo investic do silnic podporuje dotacemi vyvolené?

Zlínský kraj se snaží navodit iluzi, že peníze rozdává podle nějakého inteligentního a zároveň trochu spravedlivého klíče. Proto také vytvořil řadu dotačních programů, ve kterých stanovuje pravidla, podle kterých dotační žádosti hodnotí. Žádosti, které více pasují do programu, mají větší šanci uspět a dotaci získat. Jenže, kraj se chystá v roce 2018 rozdělit zhruba třetinu dotací i projektům, které žádnému dotačnímu programu neodpovídají. To jsou ty, pro které se vžilo označení individuální dotace.

Nechceme obhajovat systém dotačních programů jako takový. Nevěříme, že se takto dá efektivně řídit rozvoj kraje. Podstatně větší problém však vidíme právě v dotacích individuálních. Tam se totiž nerozhoduje podle nějakých předem daných pravidel. Rozhoduje se podle dojmu z každého takového jednotlivého projektu. A doufejme, že jen podle toho. Neexistují-li pravidla, existuje vždy i vysoký korupční potenciál.

A to je nejen zbytečné, ale i škodlivé a nebezpečné. Chceme, aby kraj primárně investoval například do opravy svých silnic. Víme, že na pořádnou opravu krajských silnic potřebujeme stovky milionů ročně. Právě proto by si kraj neměl hrát na haura, který rozdává peníze zcela bez pravidel, ale aby se s trpělivostí a péčí řádného hospodáře snažil maximalizovat investice do svého majetku, který přináší užitek drtivé většině obyvatel regionu.

Příklady individuálních dotací:

Jak se to stane, že nějaký dotační projekt nelze financovat z nějakého krajského dotačního programu?

V podstatě se to stává ve dvou případech. Za prvé, projekt sice zhruba odpovídá tomu, k čemu je konkrétní dotační program kraje vytvořený, ale v nějakém parametru se vymyká. Třeba ve výši požadované dotace. Na 10. zasedání krajského zastupitelstva byla takto například schválena dotace pro Město Otrokovice na Revitalizaci městské sportovní haly ve výši 7,5 milionu korun. To je částka příliš vysoká pro krajský dotační program Mládež a sport. A pojďme dál, ve stejném balíku byly schváleny i dotace 350 000 korun na výstavbu přetlakové tenisové haly pro Tenisový klub Zlín, 200 000 korun pro Dostihy Slušovice, 2 miliony korun na podporu Barum Czech Rally Zlín či 1 milion na zkvalitnění zázemí pro klub FC Fastav Zlín.

Druhou kategorií jsou pak žádosti, které se v ničem nenapasují na žádný dotační program. Přesto akci či projekt shledá kraj jako užitečnou a peníze daňových poplatníků na ně pošle. Jde třeba o podporu Green Rally a Star Rally, dotace na činnost spolků věnujících se ekologické výchově obyvatel či peníze pro projekt romských domovníků ve vybraných lokalitách.

Samostatnou kapitolou pak je pak podpora výroby další haldy brožur a letáků, které mají údajně do regionů přilákat turisty. Na 10. krajském zastupitelstvu byly schváleny dotace obecně prospěšným společnostem či zapsaným spolkům ve stejné výši 600 000 korun. Použity mají být na provoz a marketingové aktivity. A o koho jde? O Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko, organizaci Luhačovské Zálesí, Region Slovácko – sdružení pro rozvoj cestovního ruchu, Kroměřížsko – sdružení pro cestovní ruch. Celkem jde tedy o 2,4 miliony korun. Jde o efektivní a promyšlené nakládání s penězi, když kraj zároveň financuje činnost celokrajské Centrály cestovního ruchu Východní Moravy? Podle nás určitě ne. A takových příkladů by šlo nalézt desítky…

K volbám půjdu, ale Zemana volit nebudu

Zde je předpis videa zveřejněného na Facebooku:

Rád bych se také vyjádřil k prezidentské volbě. Nemyslím si, že je to zásadní otázka pro tuto zemi a je to navíc volba každého z nás. Pro mnohé z nás je to volba mezi dvěma zly. Volba mezi jedním poznaným a druhým pravděpodobným.

Nechci soudit voliče Miloše Zemana, ani voliče Jiřího Drahoše. To mi nejvíce ze všeho připadá na těchto volbách odporné. Přesto nakonec volit půjdu a nebudu volit Miloše Zemana.

Oba kandidáti jsou pro mě špatní. Oba chtějí více EU, oba nepovažují skutečné občanské a ekonomické svobody za podstatné téma.

Proč ale nebudu volit Miloše Zemana?

Protože Miloš Zeman vnesl do české politiky něco, co ji může totálně zničit. Je to tolerance ke lži. Miloš Zeman sedí na Hradě a jeho vlajka zní „Pravda vítězí“. On sám byl soudně usvědčen ze lži a také naprosto bez problémů říká nepravdy ve svých projevech, říká nepravdy o svých oponentech a jeho kampaň je založena primárně na vytvoření dojmu, že Jiří Drahoš je vítač imigrantů. Myslím si, že to není v podstatě pravda a také že je to vymyšlená kampaň. Když se tento styl kampaně osvědčí a Zeman zvítězí, tak to bude pro další české politiky znamenat, že takto je to správně. Že se má lidem lhát a mají se šířit hoaxy, tedy falešné zprávy. To bude pro naši politiku dlouhodobě velmi špatné. Proto nemůžu volit Miloše Zemana.

Není to tím, že bych neviděl určitou propagandu ze strany Jiřího Drahoše. Ta je tam samozřejmě také. Média, jako je Česká televize, jej pravděpodobně podporují. Má za sebou další kandidáty a mediální moc, kterou jen tak nějaký kandidát nedostane.

Přes to všechno, to, že Miloš Zeman naprosto otevřeně toleruje lži, je důvod, proč jej já, jako předseda Svobodných, nemohu volit.

Tomáš Pajonk,
předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

PS: To že se Zeman ani nezasadil o Valašské pálení, jak naznačoval, je jen třešnička na dortu. http://www.pajonk.cz/1827/valasi-chteji-palit-svobodne-pane-prezidente-podporte-je/

Proč budu hlasovat pro Mirka Topolánka

Topolánka jsme milovali v kampaních a když byl v opozici, a zatracovali, když byl ve vládě. Mirek Topolánek ve vládě otočil program ODS naruby, zdiskreditoval pravici a od ODS odehnal téměř polovinu voličů. Přestupků proti dobrým pravicový mravům udělala jeho vláda spoustu, některá pozitiva bychom ale přece jenom našli (např. rovná daň z příjmu fyzických osob, snížení daně z příjmu právnických osob, CzechPointy, zrušení ministerstva pro IT…).

Nejzávažnějším přestupkem, snad až trestným činem, se jeví jeho podpis pod Lisabonskou smlouvou, jež v době Topolánka v opozici ještě byla „obrovský shit“, a poté její protlačení českým parlamentem. Mnozí označili Topolánka za vlastizrádce.

„Politics makes strange bedfellows,“ říkají Angličané. Pryč jsou léta, kdy naší největší starostí byla centralizace Evropské unie a několik zelených nesmyslů prosazených Martinem Bursíkem a jeho partou. Centralizační snahy EU pokračují dále, ale v této chvíli s tím nic dělat nemůžeme, lisabonský vlak nám už ujel. Dnešním nebezpečím jsou autokraté Babiš a Zeman, podporovaní neméně nebezpečnými komunisty a Okamurou. Zelené nesmysly se jeví ve stínu Babišem prosazených a plánovaných věcí jako neškodné škrábnutí.

Takže tady jsme. Máme prezidenta, kterého nezajímá nějaký ústavní pořádek, se kterým se nebaví západní politici, kterého nezajímají nějaké normy slušného chování, kterého nezajímá rozdíl mezi pravdou a lží a který bere svoji ústavní funkci jako boj proti všem.

Tento prezident se rozhodl za každou cenu premiérem učinit agenta StB, kterého stíhá policie za dotační podvod, který prosadil jedny z nejškodlivějších zákonů od revoluce a který se nijak netají tím, že demokratický režim, ústava nebo jednací řád Sněmovny mu stojí v cestě k silnějšímu vládnutí.

V této situaci je kandidát Topolánek skutečně jako svěží vánek. Ze třech hlavních oponentů Miloše Zemana jako jediný říká pravicové názory, říká nahlas autentické názory a ne kavárnou prefabrikované floskule, má zkušenosti s vládnutím, je respektovaným politikem doma i v zahraničí. Je jediným, který se dokáže vzepřít Babišovi. Dokáže si někdo představit Jiřího Drahoše, jak si prosadí svou, když na něj bude Babiš ječet, vyhrožovat mu a mávat na něj svými složkami? Pochybuji.

V situaci, kdy oslabené ODS a TOP 09 nevědí, co se sebou, a Svobodní hledají cestu, by Topolánek navíc přinesl velmi osvěžující pohled do české politického diskursu.

Nikdy jsem nebyl premiérem, takže nemůžu vědět, jak náročný úkol je udržet různorodou koalici s těsnou většinou a zda je pravda, že kvůli tomu musela ODS prosadit opak svého programu. Z mého pohledu Topolánek ustupoval příliš a udělal příliš mnoho chyb, které nemusel. Jeví se mi, že v opozici by byl mnohem silnější.

A my teď nevolíme Topolánka do vlády s Babišem, ale právě do opozice uvnitř výkonné moci. Taktéž jej nevolíme předsedou nebo lídrem Svobodných – přestože svými názory by ve Svobodných nijak nevybočoval. Volíme prezidenta z velmi omezené nabídky.

Proto chci pomoci kandidátovi s pravicovými názory, ochotou činit zásadní a nepopulární kroky a prokázanou schopností vládnout.

„DOBŘE VYHOZENÉ PENÍZE“

Tak kdysi komentoval bývalý hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák (ČSSD) schválení dotace jedné soukromé firmě na „bohulibou činnost“. V tomto konkrétním případě měla mít dotace úžasný vliv na rozvoj obchodních vztahů našich regionálních firem se svými čínskými protějšky. Byli to tenkrát především v té době opoziční zastupitelé za KDU-ČSL, kteří vyslovili nejistotu, zda je tato každoročně se opakující dotace efektivní a požadovali údaje, podle kterých by to bylo možné realisticky posoudit. Dotace byla přesto tehdy schválena. Ono to totiž při ledabylém, rychlém a povrchním posouzení tak nějak dává smysl.

A kolik dalších krajských výdajů dává takový bleskurychlý smysl?! Rozhodně vše, co se týká rozvoje kultury, sportu, přátelství, bezpečnosti, dětí, dobrého jídla a míru,…! Důležité je napsat ke zdůvodnění žádostí krásný text, nejlépe romantickou básničku o světlých zítřcích.

Dnes jsou zastupitelé za KDU-ČSL u krajského kormidla. Tu stejnou dotaci schvalují, aniž by se dále pídili po její efektivitě. Jsou to přece:

„DOBŘE VYHOZENÉ PENÍZE“!

dobře vyhozené peníze

My, vaši krajští zastupitelé za Stranu svobodných občanů, jsme se rozhodli vaše peníze nevyhazovat.

Proto v zastupitelstvu hlasujeme proti těmto výdajům. Proč? Chceme, aby se Zlínský kraj postaral raději o základní infrastrukturu. Chceme, aby Zlínský kraj v rozumném časovém horizontu

OPRAVIL VŠECHNY KRAJSKÉ SILNICE.

Může se zdát, že na tak velkou investici není možné takto ušetřit. Ale zdání klame. Jsou to desítky až stovky miliónů korun ročně.

O tom, kde lze konkrétně šetřit, se dozvíte více v článcích:

Krajské peníze zalévají les  – „dobře vyhozené peníze“?

Ekologická převýchova občanů – „dobře vyhozené peníze“?

Tolik krásných projektů – „dobře vyhozené peníze“?

Ofis! Film ofis! – „dobře vyhozené peníze“?

Dotační rojení včelařů – „dobře vyhozené peníze“?

Lepší než ostuda – „dobře vyhozené peníze“?

Svoboda slova

Žít v zemi, kde je svoboda slova, nemusí být lehké. Můžete slyšet hrozné hovadiny. Můžete slyšet věci, za které byste někomu opravdu moc rádi dali přes hubu. Můžete se setkat s neskutečným hulvátstvím, neúctou, drzostí vůči mladým, starým, ženám. Můžete se jako příslušník nějaké minoritní skupiny setkat s tím, že Vás někdo veřejně nenávidí (a každý včetně bílých mužů může být v něčem minoritou). A to je hodně nepříjemné.
To vše je „daň“ za to, že si můžete být 100 % jisti, že právě Vás nikdo nezavře za deklarovaný názor. Podotýkám, že se nebavíme o pomluvě / křivém svědectví, volání „hoří“ v přeplněném kině a organizaci útoku na konkrétní osobu (pojďme sejmout tohohle žida). To není vyjádření názoru.
Vkrádá se líbivá myšlenka. Co teda zakázat propagaci jen těch skutečně nebezpečných a hloupých názorů? Má to ale několik háčků.
Kdo to určí? Ti, kteří vládnou. Jak to dopadá, můžete vidět v např. Singapuru.
  1. Slova mění svůj význam. Jazyk není jednoznačný. Symboly, které nebyly rasistické, se časem jimi mohou stát a dochází k absurdním obviněním. Dal jsi někomu 1488 EUR? Jsi nácek a do lochu s tebou!
  2. Oslabení společnosti a kritického myšlení. Musíme se naučit zvládat nesmysly, propagandu, lži ve veřejném prostoru. Zvládat na ně reagovat tak, aby v pomyslném ringu byly lživé názory poraženy pravdivými, a ne, že schválená „pravda“ vyhraje kontumačně. Taková lenivá pravda pak neobstojí trénované lži.

Ne nadarmo řekl Ron Paul: „Svobodu slova nemáme proto, abychom se bavili o počasí. Svobodu slova máme proto, aby lidi mohli říkat velmi kontroverzní věci. Pokud v tom nejsme konzistentní, neobhajujeme svobodu doopravdy.

(psáno pro TolerancePlno)

Situační vydírání na Kraji

Zastupitelstvo Zlínského kraje je občas postavené „před hotovou věc“, kdy musí rozhodovat o něčem, o čem už rozhodnuto bylo a pokud by rozhodlo jinak, vznikla by škoda. Jindy se žadatelé o krajskou dotaci ocitají pravděpodobně víceméně úmyslně v situaci, ve které jim nelze nepomoci. Z principu nemůžeme podobné žádosti podpořit. Uvedu několik příkladů z našeho kraje:

1.

Vážení krajští zastupitelé. Dovolujeme si vás zdvořile požádat o poskytnutí dotace na turné našeho vznešeného hudebního tělesa, abychom mohli na dalekém východě reprezentovat Zlínský kraj. Navíc, my už to tam máme všechno dávno domluvené a všichni se tam na nás už velmi těší. Prosíme proto, abyste hlasovali pro dotaci pro nás. Pokud byste hlasovali proti a peníze nám nedali, byla by to strašná ostuda. Naše, vaše i ostuda celého Zlínského kraje.
(např. dotace 400 tisíc pro Filharmonii Bohuslava Martinů na turné po Jižní Koreji, schválená na 6. schůzi zastupitelstva 19.6.2017)

2.

Vážení krajští zastupitelé. Rádi bychom vám ještě jednou ze srdce poděkovali, že jste nám vloni přidělili dotaci na naši skvělou akci, která má samozřejmě velký pozitivní přínos pro kraj. Dali jste nám tenkrát z krajské kasy ******,** Kč. Akce proběhla a všem se strašně líbila. Hlavně nám. I někteří z vás jste se přišli podívat a pro lačné novináře zapózovat. Jenže ono nám to nějak finančně nevyšlo a jsme v průšvihu. Proto vás prosíme o další peníze. Potřebujeme ještě ******,** Kč. Jinak asi zkrachujeme a dovedete si představit tu ostudu v novinách. Nebude to ani tak naše ostuda, jako spíš vaše, zvláště vás, kteří jste slavnostně naši úžasnou a velepřínosnou akci zahajovali.
(např. dotace pro FILMFEST, s. r. o., na akci 57. Zlín Film Festival – Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež ve Zlíně v roce 2017. Původně dostali 1,5 mil. Kč. Pak ale požádali dodatečně o další 2 milióny. Schváleno na 9. schůzi zastupitelstva 6. 11. 2017)

3.

Vážení krajští zastupitelé. Rádi bychom vám ještě jednou ze srdce poděkovali, že jste nám vloni přidělili dotaci na naši skvělou akci, která má samozřejmě velký pozitivní přínos pro kraj. Dali jste nám tenkrát z krajské kasy ******,** Kč. Akci jsme provedli a tak moc nás to bavilo, že jsme oproti původnímu plánu vyrazili ještě na jeden výlet na jeden veletrh, kde jsme samozřejmě velmi důstojně reprezentovali Zlínský kraj. Akorát nám tím pádem teda úplně nevyšel rozpočet a utratili jsme víc, než jste nám dali. Jsme teď v průšvihu. Abychom předešli naší, ale hlavně vaší ostudě v novinách, žádáme vás ještě o ty peníze, které jsme utratili navíc, konkrétně o ******,** Kč.
(např. dodatečná dotace – „navýšení vyrovnávací platby“ pro Centrálu cestovního ruchu Východní Moravy o částku 200.000 Kč, schváleno na 6. schůzi zastupitelstva 19. 6. 2017)

4.

Vážení krajští zastupitelé. Dovolujeme si vás požádat o dotaci na náš úchvatný projekt, který slouží především k zušlechtění ducha občanů Zlínského kraje. Projekt je vychovává, aby byli lepšími lidmi. To má blahodárný vliv na trvale udržitelnou existenci Zlínského kraje. A musíme zdůraznit, že uskutečnění nějakého našeho projektu nám zaplatit prostě musíte, protože my něco dělat musíme. Zavázali jsme se k tomu, když jsme si nasáli dotaci jinou, a pokud bychom nic neudělali, museli bychom tuto dotaci vrátit. No a to bychom měli problém! Víte, kolik koláčků, káviček atd. jsme za to pořídili? Koláčky už ani vrátit nejdou přece! To bychom byli ve velkém průšvihu a museli bychom vás pak požádat o mnohem více peněz na naši finanční záchranu! A jaká by to byla ostuda! A to si piště, že by se na to přišlo, že kdybyste nebyli škrti a dali nám dnes, nenastal by následný průšvih!
(5.zasedání ZZK 15.5.2017, bod 20, číslo tisku 0265-17Z, Individuální podpora 2017 – sekce MLÁDEŽ A SPORT – Dotace 500.000,- Kč pro Líska, z.s. – na činnost koordinátora EVVO v kraji)

 

Takové situace skutečně nastávají. Slova v kurzívě jsou lehkou nadsázkou, ale obhajoba je velmi podobná. Nevymýšlím si.
V těchto případech hlasujeme spolu s kolegyní Helenou Lasztoviczovou ze zásady proti.

Pokud by běžně stačily takovéto „vydírací“ argumenty, pak skoro ani žádné zastupitele nepotřebujeme. Takových důvodů proč někomu dát peníze daňových poplatníků se vždycky najde dost. Pokud by se stalo běžné rozhodování takto pod tlakem – automaticky pro (budeme-li takové argumenty brát v potaz), pak by zastupitelstvo fakticky ztratilo možnost zodpovědně o výdajích rozhodovat.

To, jak kvalitní a skutečně přínosný je projekt, na který má být dotace poskytnuta, je v těchto situacích jakoby vedlejší – a s tím máme zásadní problém.

PESCO aneb Jak aktivovat hrozbu Článku 42, rozvrátit NATO a namísto zájmů ČR chránit „zájmy EU”

Česká odstupující vláda přistoupila k dohodě PESCO.
Když byla prosazena Lisabonská smlouva (tedy přejmenovaná Euroústava), obsahovala řadu kroků k emancipaci Bruselu mimo kontrolu a zájmy národních států. Součástí této snahy byly Články 42 až 46, které ustanovují rámec pro vznik Euroarmády. O tom, jak hnutí ANO toto podporuje, se dočtete zde. Doposud byly tyto Články „jen na papíře”, a proto nešlo o žádnou hrozbu naší suverenitě – jenže PESCO toto všechno mění.

Článek 42 LS jasně říká, že „Společná bezpečnostní a obranná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU”. Jenže to může být v naprostém protikladu k zájmům a politice ČR. Příklad? Zatímco ČR podporuje Izrael, EU v čele s Francií naopak rády podporují islámskou teroristickou organizaci Hizb-alláh. Francouzské tanky chránily Hizb-alláh proti Izraeli a EU si vymyslela fiktivní „rozdělení Hizb-alláhu na politické a vojenské křídlo”, aby nemusela omezit miliony EUR plynoucí z EU k islamistům. Jak přitom řekl Hassan Nasralláh: kdyby EU označila celý Hizb-alláh za teroristickou organizaci, „zdroje našeho financování by vyschly a zdroje morální, politické a materiální podpory by byly zničeny.”

To není vše. Ač EU tvrdí opak, PESCO se nepokrytě snaží vytvořit Euroarmádu a v dlouhodobé perspektivě vytlačit NATO na okraj. Na oficiálních stránkách (https://ec.europa.eu/epsc/publications/strategic-notes/defence-europe_en) to říká jednoznačně: je „vyvrcholením integračních snah Junckera” volajícího po Euroarmádě, důraz na NATO je prý „alibi”, „časy se změnily, logika Nejprve NATO již není relevantní”. PESCO se liší od stávajícího CSDP tím, že zavádí „nedobrovolnost”, „závaznost” (https://eeas.europa.eu/sites/eeas/files/pesco_factsheet_14-11-2017_.pdf) a změnu národních procedur použití i výstavby armád (http://www.consilium.europa.eu/media/31511/171113-pesco-notification.pdf).

To vše je dlouhodobý plán: LS totiž sice neochotně „uznává závazky některých členských států uskutečňujících svou společnou obranu v rámci NATO” – ale pouze za podmínky, že ony závazky vůči NATO „jsou v souladu se společnou obrannou politikou EU vytvořenou v tomto rámci”! Proto chce PESCO nahradit NATO v roli garanta „společné obrany EU”. A nejen to: chce duplikovat všechny přínosy NATO a Alianci konkurovat. Příklad? Armádám EU chybí nákladní letectvo. NATO proto před lety zřídilo Dopravní velitelství Aliance a nakoupilo vlastní letouny C-17, které členské státy sdílí. PESCO ale slibuje založit konkurenční, duplicitní Dopravní velitelství PESCO a nakoupit Airbusy A-400.

Nikdo se ovšem neodváží PESCO kritizovat, aby snad neurazil členské státy či Brusel. Dokonce ani NATO, které se PESCO zcela nepokrytě snaží nahradit a vyštvat z EU tím, že mu sebere primární misi obrany Evropy a zduplikuje ostatní přínosy NATO – čímž je učiní nadbytečným a nepotřebným, se neodváží kritiky a naopak si našlo pozitivum „zvýšených investic do obrany”. Dokumenty okolo PESCO jsou přitom úmyslně mnohoznačné: na jednu stranu jasně hovoří o Článcích 42 až 46, vzniku Euroarmády a diktátu Unie v oblasti organizace i procedur národních armád, ale pro své apologety obsahuje řadu výroků o „dobrovolnosti” a „uznávání důležitosti NATO”. Nenechme se zmást: oficiálním cílem je aktivace Článku 42.2 LS a vytvoření Euroarmády, jakmile na to všichni ministři členských států kývnou. Pak již nebude cesty zpět.

Jak ale konstatoval klasik: veškerá moc EU spočívá na tom, že členské státy nutí právně přijmout všeliké regulace (např. aktuální zbraňová či v roce 2018 přijde REACH, z které má obrovské obavy většina malých a středních chemických firem). Císař je nahý a vedení EU se dost možná děsí toho, že tváří v tvář destruktivním dopadům se nějaký členský stát „zabejčí” a prostě odmítne nařízení implementovat. Pokud EU nemá vlastní donucovací aparát, vlastní Euroarmádu, kterou by mohla „neposlušný” členský stát donutit k poslušnosti pod pohrůžkou síly, je bezzubá. Jenže PESCO je první krok k tomu, aby se z tohoto „pokud” stalo „dokud”, a Článek 42 to jasně říká.

Otázka pak zní: Chceme to?

Naše vláda na ni už bohužel odpověděla a do paktu vstoupila. Uvidíme, co na to vláda nová.

Svobodní prosazují, že ne EU, ale NATO (i přes chyby, kterých se dopustilo) má být základním pilířem naší obrany. Duplikace odpovědností povede k ještě více zmatkům a stane se spíše slabinou než posilou naší obrany.