Ukázal konečně Kraj svým zastupitelům skutečný plán či koncepci? Je v plánu nová nemocnice?

Krajští zastupitelé Strany svobodných občanů a jejich kolegové Soukromníci se v plném počtu zúčastnili semináře na kterém měla být představena Odborná koncepce nemocnic zřizovaných Zlínským krajem. Vzhledem k předchozím výrokům hejtmana a již probíhajícím změnám v nemocnicích byla atmosféra dost výbušná.

Zvolený formát semináře byl jasný –  samotná koncepce až konec. Před ní proběhla prezentace aktuálně dosažených úspěchů pod vedením Radomíra Maráčka. Pak prezentace stavu a špatných věcí let minulých, které u bývalého Hejtmana Mišáka a u Lubomíra Nečase vyvolaly očekávané nesouhlasné reakce. Na prezentacích bylo používáno slovo holding, jako předzvěst toho, co se plánuje.

První a téměř jediný konkrétní plán představenstva ukázala prezentace Petra Liškáře – nemocnice se mají sloučit do jedné a to KNTB a.s.

Reakce ředitelů

Ředitelka Vsetínské nemocnici paní Prousková soudí, že dopad na pacienta nebude žádný a musíme výsledkům analytiků věřit.

Paní Mergenthalová z Kroměřížské nemocnice „Myslím, že bude záležet na právní formě, a hledám příležitost pro Kroměřížskou nemocnici, uvítám zbavení se dluhů KMN, bojím se však o personál a stabilitu a trvající nejistotu.“

Pan Sládek z UHN „Forma společnosti je méně důležitá než řízení samotné. Pokud nebudeme dohlížet tam, kde se péče děje, nikdy to nebude tolik efektivní. Jedním z úspěchů Hradiště je kontrola. Důsledně kontrolujeme a podle toho se zaměstnanci hodnotí. I samostatné společnosti mohou mít synergický efekt.“

Hejtmanův záměr

V debatě po tomto příspěvku pana Liškáře padla zásadní slova pana hejtmana „Naším cílem je dokázat, že kraj dokáže řídit nemocnice tak dobře jako soukromý vlastník.“ Soudím, že to je poměrně naivní názor. V historii veřejné správy byl navržen milionkrát a v 99 případech ze 100 to dopadlo hůře, někdy katastrofálně a typicky tak, že management ztopí případné zisky, ztráty pak nese daňový poplatník aneb kapitalizace zisku, socializace ztrát. V hodině šesté semináře se konečně začalo s prezentací o koncepci.

Koncepce

Samotná prezentace koncepce od pana Maráčka byla však spíše prezentací přání, odborných termínů, popisem aktuálního stavu a trochou vizí než skutečným popisem cílového stavu, plánu, či konkrétních kroků.

Primáři nám každý představovali, co dělá jejich oddělení. Kde péči možná sjednotí, kde už je sjednocená. Místy naznačili, jaké specializace budou v té či oné nemocnici, ale tak trochu bez ladu a skladu.

Všichni do jednoho se oháněli slůvkem personál, musíme se o něj starat. Nějaké konkrétní kroky v tomto směru, za celou dobu představil pouze pan Sládek z Uherského Hradiště.

Nová nemocnice

V průběhu prezentací byla opatrně zmíněna i možnost nové nemocnice, opět bez jakýchkoli podrobností. Sem tam prolákly náznaky. Padly dokonce jakési úvahy o 4 letech příprav, 4 miliardách investic (IMHO dost podhodnocené). Přesto se musí dělat investice i v KTNB, protože části jsou už na tom příliš špatně a nelze čekat.

Co si o tom celém myslet?

Nebyl to seminář o nové koncepci. Byl to jakýsi úvod do problematiky, poodkryl co se asi tak při případné koncepci vlastně řeší. Naznačil nějaké směry. Jasně bude vše maximálně synergicky sjednoceno a tím se možná uspoří potřeba personálu. Ok. Obecné moudro, těch bylo slyšet plno.

Za mě však skutečná koncepce předložena nebyla, leda bych si ji jako puzzle poskládal z tisíců drobných střípků a narážek.

Hejtmanství / nemocnice mají zaměstnáno několik lidí k přípravě koncepce. Pan Čunek panu bývalému hejtmanovi Mišákovi vyčítal, že neměl odvahu zrušit KTNB prádelnu – najde tedy hejtman odvahu, bouchnout do stolu a donutit svoje lidi předložit konečně nějaký hodnotitelný dokument? Nebo je mlžení součást taktiky, jak z lidí dělat pitomce, vydráždit je předem a pak se jim vysmát?

Zatím spíše vidíme, jak se mele maso a tlachá se o tom, jak krásný z něj bude párek, než abychom ochutnali párek samotný.

Facebook neudělal nic špatně

Včera musel majitel největší sociální sítě na světě, Mark Zuckerberg, vypovídat před senátní komisí amerického Kongresu. Zdánlivě nedůležitá zpráva má ovšem širší pozadí, které odkrývá snahy politiků regulovat ve stínu posledního zneužití osobních údajů obsah na sociálních sítích.

Jako první, co na vás při používání Facebooku vykoukne, jsou pravidla ochrany osobních údajů. V těchto pravidlech se jasně udává, že pokud sdílíte svá data s přítelem, tento přítel poté může Vámi sdílená data sdílet zase dál, a to jakékoliv aplikaci třetí strany. Součástí této politiky Facebooku je také to, že aplikace mohou “používat pouze data Vás a Vašich přátel, a to pro zlepšení uživatelského prostředí v dané aplikaci“. Zároveň se Vás na využití Vašich dat ptá téměř každá aplikace a poskytnutí těchto dat je podmínkou jejich užívání.

Když Vám někdo nabízí produkt zdarma, tím produktem jste ve skutečnosti Vy!

Tento přístup je veřejný, bylo o něm napsáno hned několik článků a upozornění a Facebook sám uživatele informoval, byť co si budeme povídat, ne všichni uživatelské podmínky čteme. Ke sběru dat o jednotlivých uživatelích Facebooku dochází – to víme. Zároveň také dochází k jejich využití pro komerční účely – to také víme. Co je tedy na kauze Cambridge Analytica (dále CA) tak zásadního a proč musel Zuckerberg vypovídat před senátní komisí v americkém Kongresu?

Ve vší stručnosti. Facebook poskytnul profesorovi Aleksandru Koganovi data uživatelů sítě. Podle všech dostupných informací měl profesor Kogan vyvíjet kvízovou aplikaci založenou na odhadu osobnosti lidí na základě jimi poskytnutých dat. Takto původně získal přístup k 300 000 účtů a také k informacím z účtů jejich přátel. CA od Kogana tyto informace zakoupila, a to v přímém rozporu s podmínkami Facebooku. Jinými slovy, CA Facebook podvedla a data později využila v prezidentské kampani.

Teď ovšem přichází má největší výtka Facebooku. Ten se měl o aktivitách CA dozvědět už v roce 2015 a i přes to, že okamžitě spolupráci s CA zastavil a požadoval smazání všech dat, neinformoval o této skutečnosti své uživatele. CA poté tvrdila, že data smazala, ovšem zcela evidentně tomu tak nebylo. To je velký problém, ne že ne. Je to strategická chyba společnosti. Přirovnal bych to například k rozhodnutí Nokia využívat do svých chytrých telefonů software od Microsoft, na rozdíl od Androidu. Takováto chyba může a nemusí vést ke konci společnosti na trhu.

Přešlap Facebooku ovšem není důvodem k regulaci sociálních sítí a internetu obecně. Pokud se někdo opravdu nechá zmanipulovat cílenou reklamou a může to ovlivnit volby, pak mě nenapadá horšího správce internetu, než je stát sám. Právě v USA koneckonců stát data plošně sesbírává, ukládá a analyzuje pro své potřeby. Tato praktika navíc není nijak podmíněna odsouhlasením jakýchkoliv obecných podmínek pro uživatele. Jak je tedy možné, že stát nutí majitele Facebooku zodpovídat za něco, co sám dělá ve velkém a v daleko horší formě? Zuckerberg při včerejším slyšení v Kongresu vzal vinu na sebe a slíbil zlepšení podmínek pro ochranu osobních údajů. To všechno ve snaze odolat tendencím odvětví zregulovat. Doslova řekl: „Byla to má chyba, omlouvám se. Já jsem spustil Facebook, já ho provozuji a já jsem odpovědný za to, co se zde děje“. To je naprostá pravda. Majitel firmy zodpovídá za její přešlapy a ručí svými aktivy, koneckonců tak, jako v jakémkoliv jiném odvětví.

Socální síť = Facebook

I přes to, že byl Facebook naprostým průkopníkem co se sociálních sítí týče, není jediným. Už dnes se stává pro spoustu lidí nepřehledným a nevyhovujícím. Často se také život přesouvá na jiné sociální sítě, ať už je to Twitter, nebo například Instagram. Trh se sociálními sítěmi se pomalu rozjíždí, a v budoucnu si budou platformy podobné facebooku konkurovat jak kvalitním obsahem, tak i mimo jiné podmínkami pro uživatele a schopností ochránit jejich soukromí.

Svoboda internetu dovolila mnoha lidem procitnout z cenzury. Máme svobodu dohledat si jakékoliv informace a společně s ní také zodpovědnost za to, co šíříme dál. Je to věc nová, v historii našeho světa neozkoušená a stále se s touto technologií učíme pracovat. Věřím, že další generace už budou, co se ověřování a šíření informací týče, opatrnější. Rozhodně bychom ale neměli dovolit regulaci tohoto odvětví a tím pádem se vzdát možnosti svobodně se vyjadřovat na internetu.

Jsem zákazník facebooku a dobrovolně se rozhoduji o tom, jestli na této platformě budu, nebo nebudu. Pokud na ní být chci, nesu určitá rizika a pokud ještě k tomu poskytnu své osobní údaje, riskuji nespočetněkrát tolik. Proto Vás prosím. Chcete lepší sociální sítě? Odmítněte ty horší a přestaňte je používat. Facebook si dovolí jenom to, co mu projde u jeho uživatelů. To je cesta, jak si zajistit lepší ochranu osobních informací a vyhnout se jejich zneužití.

Prostě a jednoduše: Nechcete, aby někdo zneužil Vaše informace? Tak mu je nedávejte!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Ekonomický zázrak jménem Estonsko

To, co odděluje úspěšné, bohaté země od jejich méně úspěšných a chudších sousedů, řeší lidstvo již od pradávna. Roli v této záležitosti vždy hrálo několik klíčových faktorů, jako je například kultura, poloha země, či historie a její vývoj.

Když v roce 1776 vydal Adam Smith průlomovou knihu The Wealth of Nations, začalo být čím dál tím větší části široké veřejnosti jasné, že je úroveň bohatství obyvatelstva úzce spjato s politickou a ekonomickou strategií vlády. Pokud stát místo polostátních monopolů v rukou panovníkových vyvolenců nechá dobré podmínky volnému trhu, zajistí vymahatelnost práva a obecně systematicky chrání osobní vlastnictví, s největší pravděpodobností úroveň bohatství obyvatelstva poroste.

Výborným příkladem je právě Estonsko.

V roce 1991 se Estonsko osamostatnilo, a to po 51 letech nadvlády Sovětského svazu, včetně krátké epizody, kdy bylo pod kontrolou nacistického Německa. Většinu této doby se ekonomika dusila pod komunistickým, plánovaným hospodářstvím.

Tehdejší estonský premiér Mart Laar začal prosazovat protržní reformy, které měly za úkol liberalizovat trh. Reformy tehdy obsahovaly také privatizaci státních podniků, reformu bankovního sektoru, vytvoření zóny volného obchodu, nebo také zavedení rovné daně z příjmu. Inspiraci přitom Laar čerpal z bestselleru Miltona Friedmana Free to Choose. Stejně jako například Chile, které má dnes nejvyšší HDP/obyvatele z celé Jižní Ameriky, i Estonsko se pokusilo jít cestou Chicagské školy.

S časovým odstupem lze dnes sledovat výsledky těchto kroků. Estonci jsou nejúspěšnější postsovětská republika. Kupní síla Estonců se v posledních dvou dekádách zvýšila o 400 %, a to i přes zdrcující dopady ekonomické krize z roku 2008, která postihla negativně všechny Baltické státy. Střední délka života tamních obyvatel se zvýšila z 66 let v roce 1994 na 77 let v roce 2016. Veřejný  dluh Estonsko drží na 9,5 % HDP. Nezaměstnanost okolo 5,3 % – pod průměrem EU. Dalším faktorem růstu je pak inteligentní systém zdanění právnických osob, který umožňuje firmám v případě použití příjmů do dalších investic neodvádět z těchto příjmů daně. Tím se Estonsko stalo jedním z důležitých center pro vysoce specializované a technologické firmy.

Ve srovnání s dalšími post-sovětskými republikami, se Estonsko v HDP/obyvatele (podle parity kupní síly) nachází na druhém místě, a to těsně za dalším baltickým státem, Litvou. HDP na obyvatele se v Estonsku drží na hranici 29 743 USD/obyvatele (Litva má 29 838 USD/obyvatele), zatímco například Rusko dosahuje 24 788 USD/obyvatele a Ukrajina pouhých 8 269 USD/obyvatele. Velice podobné rozdíly jsou poté také v dalších ukazatelích, jako například již dříve zmiňovaná střední délka života, nebo kojenecká úmrtnost.

Estonsko je živým příkladem toho, že ekonomická svoboda vede k výraznému zlepšení životních podmínek pro obyvatele. Estonsko ovšem není jediné. Příklady ekonomického zázraku Botswany, nebo již dříve zmiňovaného Chile, mají stejného jmenovatele jako úspěch Estonska. Je tedy jedno, jestli v Africe, Jižní Americe, nebo v Evropě, volný trh a svoboda funguje jako katalyzátor ekonomického růstu kdekoliv. Co je ovšem ještě podstatnější? Ekonomický růst táhnutý tvorbou hodnot přidává bohatství drtivé většině obyvatel, a nejen oligarchům.

I my, Česká Republika jsme měli zpočátku odvahu. Bývali jsme označováni za ekonomického tygra střední Evropy. Odvaha nechat lidi pracovat na svém a za své, nám ale dlouho nevydržela. Touha po státních jistotách, dotacích, hledáním řešení v zákonech je tu. A už dlouhá leta, jsme neměli vládu, která by občanům nechal peněz v kapse více a vrátila lidem občanské i ekonomické svobody.

Moc mě mrzí, že v zemi, kde jsem se narodil, kde chci žít a kde žije spousta dobrých lidí postupně ujíždí vlak. Plácáme se v nepodstatnostech. Náš stát není schopen žádných reforem, které by mohly přinést víc než jen upocené a utrápené zachování statutu quo a závan víry v to, že lidé umí a nepotřebují stát na utírání zadku, z nejvyšších pater politiky naprosto chybí.

Proč nejít cestou, která se v historii ostatním osvědčila? Proč chceme opakovat tu kýženou rovnost v relativní bídě?

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Válka s drogami v podání Portugalska – dekriminalizace jako účinný nástroj

Na konci 90. let bylo Portugalsko v hluboké krizi. Počet nakažených HIV byl nejvyšší v Evropě a počty uživatelů heroinu kolísaly mezi 50 a 100 tisíci uživateli. Vysoké pak logicky byly i počty úmrtí způsobených předávkováním. Místní vláda se s tímto trendem pokusila vyrovnat svérázně a zavedla tzv. dekriminalizaci drog.

Místo zvýšení postihů a tvrdého pronásledování všech uživatelů tak udělalo Portugalsko přesný opak – drogy sice zůstaly nezákonné, držení malého množství ovšem již nadále nebylo trestáno v rámci trestního práva, ale pouze jako přestupek proti veřejnému zdraví. V praxi to tak znamená, že namísto k soudu, putuje člověk, který drogy držel, k tzv. “komisi pro odrazování od drogových závislostí“, jenž je složena z právníka, psychiatra a sociálního pracovníka. Tato komise může například udělit pokutu, při opakovaných přestupcích poslat drogově závislého léčit, nebo také pouze udělit varování, a to v případě, že nelze dokázat drogovou závislost.

Jaké jsou výsledky této politiky?

Počet lidí, kteří zemřeli na následky předávkování, se snížil z původních 80 v roce 2001, na 16 v roce 2012. V roce 2015 se opět toto číslo zvýšilo, i tak se ale jedná o 50% pokles oproti období před dekriminalizací. Při srovnání s USA, které mají velice přísnou protidrogovou politiku, se v případě Portugalska(2015) jedná o 6 úmrtí/milion obyvatel, v případě USA(2016) 312 úmrtí/milion obyvatel.

Počet nově diagnostikovaných HIV se v Portugalsku snížil z 1016 osob v roce 2001 na 44 osob v roce 2015.

Mezi dospívajícími ve věku 13 – 15 let se snížila hodnota užívání drog z 14,1% v roce 2001 na 10,6% v roce 2006.

Mezi studenty ve věku 16 – 18 let se snížila tato hodnota z 27,6% v roce 2001 na 21,6% v roce 2006.

V těchto klíčových demografických kategoriích došlo k poklesu užívání, a to i přes stále rostoucí trendy v zemích, jejichž drogová politika je postavena na represi. Některé studie naznačují, že dekriminalizace vede k tomu, že větší procento lidí drogu zkusí. To ale samo o sobě neznamená, že se daný člověk stane okamžitě pravidelným uživatelem a celkové výsledky užívání se i přes to snížily.

Proč je ale úspěšnější taktikou prevence, namísto represe?

Jak nám kdysi velice názorně ukázala alkoholová prohibice v USA, prostý zákaz nejen že lidi nemá šanci od užívání zakázaných látek odradit, ale ještě k tomu s sebou nese hned několik negativních vlivů.

Zákazem vzniká černý trh, kde jsou ty stejné látky k dispozici v horší kvalitě a za daleko vyšší cenu. Vznik černého trhu poté generuje mafii, kriminalitu a násilí. Stát poté často přistupuje k agresivnějším taktikám, kdy rozvazuje ruce policii. Ta svou novou pravomoc zneužívá i vůči lidem, kteří nemají s trestnou činností nic společného. Závislí jsou navíc vytlačeni na okraj společnosti a jsou obecně vnímáni jako kriminálníci, což jim efektivně znemožňuje se z jejich situace dostat, i když chtějí.

Právě Portugalsko je skvělým příkladem toho, že pokud stát přistupuje k drogové závislosti jako k nemoci, počet závislých a společenský dopad závislosti se daří minimalizovat účinněji, než když stát zatne svaly a snaží se je pomocí represe dostat z ulic. Není to podpora drog, ani snaha o relativizaci problému. Je to nejúčinnější a nejlevnější řešení, které zničí život nejméně lidem, a to v rámci stávajícího systému.

 

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

Peklo v podání křesťanských demokratů – zákaz prodeje o všech svátcích

Aktuální zákon zatím platí pouze pro vybrané svátky, lidovci jej ovšem chtějí rozšířit na všechny sváteční dny v roce.

Hlavní důvody jsou přitom dle obhájců regulace dva a já bych se k nim rád vyjádřil a pokusil se je trošku rozebrat:

1) Ochrana prodavaček

Nikdo přesně neví, kolik prodavaček a prodavačů reálně chce, nebo nechce pracovat o svátcích. Spousta z nich bere poměrně nízké platy a právě svátky jsou šancí na to, aby si vydělali více peněz. Teď jim to stát už nedovolí. Tedy, ve skutečnosti pouze těm lidem, kteří pracují v supermarketech. Pokud je totiž provozovna menší než 200 metrů čtverečních, ochrana se na pracovníky už nevztahuje – ti to zjevně nepotřebují. Vzniká tak paradox, kdy samotné znění zákona popírá jeho proklamovaný účel.

Navíc, jak je možné, že jsou obchody schopné v době plné zaměstnanosti, kdy má většina z nich problém vůbec někoho sehnat, být otevřené v podstatě neustále, i o víkendu a do nočních hodin? Možná, že ve skutečnosti lidé pracovat chtějí.

Zároveň také existuje tisíc dalších profesí, které fungují o svátcích zcela běžně. Co třeba servírky, zaměstnanci ostrahy, nebo nově vyhrazení úředníci, kteří musí ve svátky jít do práce proto, aby mohli nařízení kontrolovat?

2) Rodina by měla být o svátcích pohromadě

Neexistuje žádný důkaz o tom, že by zákaz prodeje o svátcích zlepšil kvalitu rodinného života. Lidé musí nakoupit tak jako tak a tímto jsou pouze donuceni se v obchodech mačkat se spoustou dalších lidí ve dnech, kdy zákaz neplatí. Často tam potom musí ve frontě strávit více času, který by mohli věnovat právě své rodině. Navíc, pokud bychom už tedy chtěli na tuto rovinu přistoupit – proč raději nezakázat otevřít hospody, herny a vlastně veškeré prostory, kde nemůže být celá rodina společně? Proč by rodina nemohla jít dopoledne nakoupit, potom jet domů, uvařit si oběd a strávit společně čas tímto způsobem?

Kdo vlastně určuje to, co je normální a co už je nenormální? Já třeba nakupuju nerad a spíš mě to obtěžuje, než cokoliv jiného. Mám zase rád jiné věci. Pokud ale chodíte nakupovat rádi, je to vaše věc, ne moje a už rozhodně ne politiků ve sněmovně.

Největším problémem je ovšem morální stránka věci.

Stát prostě a jednoduše nemá právo tímto způsobem vstupovat do vztahu zaměsnanec – zaměstnavatel – zákazník. Pokud chce mít obchod otevřeno, lidé chtěji pracovat a zákazníci chtějí nakupovat, kde je v této rovnici stát a proč by měl mít vůbec právo do ní zasahovat?

Je neuvěřitelné, že i když obchody platí poctivě daně, splňují kvanta často nesmyslných předpisů a zákonů, si stejně někdo dovolí přijít a explicitně jim nakázat kdy můžou a nemůžou mít otevřeno.

To stejné platí i pro zaměstnance. Jejich svoboda je totiž taky omezena, i když to není zmiňováno právě proto, že se údajně jedná o jejich “ochranu”. Zaměstnanci mají oproti zaměstnavatelům daleko silnější pozici, než si většina z nich uvědomuje. Ano, ne vždy je možné změnit práci a často je potřeba mít dostatek prostředků na to, aby si to člověk mohl dovolit. V dnešní době je ale odchod zaměstnance pro firmu noční můrou, protože lidi na trhu práce zkrátka nejsou. Místo toho, aby zaměstnanci využili této situace pro vytvořní tlaku na zaměstnavatele, volají po změně shora. Takto se ovšem sami připravují o svobodu jít pracovat tehdy, kdy se jim zachce.

Nenechme si tuto svobodu vzít.

Tomáš Pajonk

předseda Svobodných, krajský zastupitel ve Zlínském kraji

Debakl prounijních stran v italských volbách.

V Itálii skončily volby vítězstvím protiunijních stran. Měli bychom se my, odpůrci EU v její momentální podobě, radovat?

Pojďme si trošku přiblížit, kdo vítězové voleb jsou a co představují. Konkrétně bych se rád zaměřil na dva nejsilnější subjekty, kterými jsou středo-pravicová koalice vedená Ligou Severu a levicové Hnutí pěti hvězd. Zmiňovat budu přednostně ty kroky, které ze svého programu strany vypíchly před volbami nejvíce.

Středopravá koalice – 37% hlasů

Za lídra této formace byl považován Silvio Berlusconi, který se chtěl s velkou pompou vrátit na výsluní italské politické scény. Vzhledem jeho pravomocnému odsouzení ovšem nesmí vykonávat veřejnou funkci, a tak posloužil spíše jako maskot koalice. Ve volbách nakonec získala nejvíce hlasů ze všech subjektů v rámci koalice Liga Severu, což udělalo faktického vůdce této koalice jejího šéfa, Matteo Salviniho.

Liga Severu je často označována za populistickou. To nechci nijak komentovat ani řešit, naopak bych rád uvedl konkrétní příklady z jejich programu, zhodnotit můžete sami.

Formace stran mimo jiné nabízí:

Snižování daní (paušální daň – návrhy sazeb: 23% Berlusconi, 15% Salvini), zrušení daně z příjmu právnických osob a zvýšení minimálního důchodu na €1000 (oba návrhy Berlusconi), případně uvedení „Marshalova plánu pro Afriku“, který má zajistit řešení problémů přímo na místě jeho vzniku tak, aby nedocházelo k další migraci. Obecně byla rétorika vysoce protimigrační, když právě Liga Severu tlačila v kampani zpřísnění podmínek pro migraci a hodlala, při úspěchu ve volbách, vyhostit až 400 000 běženců z Itálie zpět do zemí jejich původu. Strana také významně uhnula ze svých původních cílů na odtržení severu Itálie od zbytku země a ze svého jména v kampani odebrala slovo „Sever“, přičemž se dále označovala pouze jako Liga.

Hnutí pěti hvězd – 32,7%

Výsledek Hnutí pěti hvězd z něj dělá stranu s největším počtem hlasů. Naproti tomu Liga získala, bez koaličních partnerů, pouze 17,4% hlasů a předběhla ji tak i Demokratická strana se ziskem 18,7%. Je tedy jasné, že nejsilnější stranou v parlamentu bude právě Hnutí pěti hvězd.

Program hnutí:

Zajištění nepodmíněného příjmu pro všechny občany, snížení státního dluhu o 40 procentních bodů do roku 2028, snížení vyšších důchodů nezávisle na tom, kolik člověk během svého života do systému odváděl na daních, zvýšení rozpočtu pro podporu rodiny s dětmi z 1,5% na 2,5% HDP, nebo ústavní zákon uvádějící povinnost složit mandát, pokud politik během jeho výkonu přeběhne do jiné strany. Zároveň také hnutí prosazuje zefektivnění legislativy, a to návrhem na zrušení přebytečných 400 zákonů.

Zajímavé na hnutí je, jakým způsobem propaguje a samo praktikuje přímou demokracii. O rozhodnutích se hlasuje ve vnitřním systému a členové hnutí mohou zasáhnout i přímo do tvorby jednotlivých zákonů. Hnutí odmítá peníze od státu a svoji kampaň financuje skrz crowdfunding.

Co to znamená pro nás?

Vítězství euroskeptiků v Itálii je jistě dobrou zprávou pro nás, kteří současnou podobu EU odmítáme. Itálie teď bude na EU tlačit a mohla by být jednou z klíčových zemí, které odmítnou další integraci. Na druhou stranu ovšem tyto volby vyhrála levicová strana s naprosto nesplnitelnými sliby, které se velice výrazně mění od našeho programu a toho, čeho chtějí Svobodní dosáhnout. EU jako taková se profiluje významně levicově, a je to jeden z důvodů, proč ji odmítáme.

Gratuluji vítězům voleb a doufám ve spolupráci v Evropském parlamentu na tématech, která jsou nám blízká. Rozhodně se ovšem nesmíme bát veřejně vymezit proti dalším programovým bodům, ve kterých jsme v přímém rozporu.

Tomáš Pajonk,

předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

TAK NÁM NEODVOLALI TOMIA OKAMURU

Dnes se ve sněmovně řešilo odvolání Tomia Okamura z postu místopředsedy sněmovny, z důvodu jeho komentářů vůči romské komunitě.

Poslechl jsem si všechny projevy řečníků před hlasováním o programu. Všechny byly dobré. Všechny měly v sobě kousky pravdy a myslím, že od Pavla Bělobrádka, přes Ivana Bartoše, po Miroslava Kalouska zaznělo spoustu dobrých slov.

Na jednu stranu nejsem rád, že Tomio Okamura zůstane jako místopředseda sněmovny. Je to člověk, který zcela jednoznačně hnusně využívá manipulativních technik, došli mu migranti, tak plácá nesmysly o alarmujícím nárůstu populace Romů v Čechách (aby ne, když po roce 1945 jich tu moc nezůstalo, a pak k nám komunisté spoustu z nich ze Slovenska defacto přesunuli) .

Zase na druhou stranu jsem rád, že se demokratická opozice dokáže sjednotit. Má to však jedno velké ale.

Být morální z opozice teď a tady je docela snadné. Nejsou u moci.

Kde však byly ty plamenné řeči, když ti stejní hrdinové schválili dotace do řepky a pomohli ekonomickému boomu Agrofertu. Ten zaplatil český řidič a kdokoli, kdo pak kupoval zboží, které se holt musí vozit, protože zatím teleportovat neumí ani Greenpeace.

Kde byly morální řeči během kauz solárních baronů, když se schvalovaly zákony, které umožnily mnohým “podnikatelům” klasickou legální loupež a ostrovní elektrárny pro vlastní účely pro sichr zase zkomplikovaly?

Kde byly morální řeči a snaha zabránit ničení malých podnikatelů a s nimi i sebevědomé skupiny zaměstnanců v nekorporátech a malých firmách, když se schvalovalo jedno omezení podnikání za druhým? Ne, nestál za vším Andrej. Ten v tom dále pokračoval. Všechny EU směrnice a české zákonné zmetky a chaosy, které podnikání omezují, přijali bez problémů naši poslanci, právě teď bijící na poplach. V těch bitvách poslanci demokratických stran za zájmy “obyčejných” lidí nebojovali a ti postupně začali přecházet pod jiné barvy.

Kde byla odvaha nezvyšovat daně a tím pádem možná ještě více omezit státní výdaje, během ekonomické krize? No, trochu jí tam bylo, ale ne dost. Dříve než by jedno divadlo a kulturní fond musel hledat, zda skutečně dělá svou práci dobře a nechal se volnému trhu, tak se raději zvýšilo DPH a radši se zavedla povodňová stokoruna. Dotace firmám? Tak ty taky nesnížíme. Lidi to přeci nějak přežijí, ale přátelé a kamarádi eráru musí něco jíst. Sportovcům se také neubírá, jejda, ti umí lobbovat. Na rozdíl od prosťáčků, kteří jen doufají, že jim pravicové vlády dají pravicovou politiku. Nedaly.

Proto teď ta krásná slova skutečně zní dost prázdně.

Přesto jsem za ta slova rád, jsem rád že u “středopravicových stran” probíhá katarze. U některých snad už proběhla, u jiných jen slovně, protože jak jen trochu mohou konat dobro z cizích kapes, hned jsou u toho a rozdělují plnými hrstmi.

Přesto všechno budu a chci s demokratickými stranami za Svobodné spolupracovat, a to všude, kde to dává smysl. Vím, že se mnohdy naprosto krátkozrace vykašlali na hájení zájmů lidí, kteří v této zemi tvoří a pracují a přesto všechno – nejsou to zaslepení fanatici s vírou ve vůdce. Autoritářství a víra ve vůdce totiž není cesta vpřed.

Cesta vpřed je jinde. A tu chceme ukazovat.

Aby tu nevládli oligarchové přímo, nebo případně skrze své strany, pak potřebujeme reformy. A výsledkem musí být stát, který umí pár věcí a umí je velmi dobře.

Stát musí umět bránit svou existenci, musí chránit své občany před násilím a musí zajistit skutečnou vymahatelnost práva. A tam se má zastavit. A to chce odvahu. Soustředit se na zásadní. Ne na nepodstatné.

TO JE TA ODVAHA, která chybí. Odvaha politika přiznat, že všechno za lidi nevyřeší. Že takové řešení má svou cenu, která víc ublíží, než pomůže.

Protože jakmile ten náš stát začne řešit věcí víc, pak se to rozplizne a máme desetitisíce stran zmatených zákonů, neskutečnou byzanc a systém, kde se všichni vymluví na všechny a občan ostrouhá.

Stát, který chceme, bude bez lobbingu, protože není co by mohl podnikatel vylobbovat. V takovém státě, přináší odměnu služba druhým a dobrá práce. Ne konexe, statní cecek či erární neziskovka.

V takové zemi nebudou mít smysl mašíblové, kteří budou mít z politiky business. V takové zemi budou lidé mnohem bohatší. V takové zemi budeme řešit společenské problémy efektivně a ne hádáním se ve sněmovně, kam “ukradené” peníze nacpat, aby páchaly “dobro”. Dobro si určí sami občané a o to budou spokojenější a méně náchylní utéct do nenávisti k rase, či vyznání.

Právě takový stát my Svobodní chceme.

Pokud ho chcete také, tak nám pomozte, nebo alespoň držte palce v těch malinkých krůčcích, kde musíme začít. Řím také nepostavili za den.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Babiše do koše?

Internetem koluje zpráva, že Babišova vláda odvolá dalšího klíčového člověka, tentokrát šéfa generálního štábu naší armády.

Zaznamenal jsem už taky pár negativních a rozhořčených reakcí, upozorňující na další čistku stávající vlády bez důvěry.

Tentokrát je v tom ale Šlechtová nevinně. Stávající náčelník generálního štábu Bečvář je v důchodovém věku, skončit měl tak jako tak v květnu a shoda na jeho nástupci je široká napříč politickým spektrem, což koneckonců prohlásila sama poslankyně za ODS Černochová.

Kritizujme Babiše za vše, za co může. Je toho fakt dost. Není potřeba si vymýšlet další věci a hystericky je pak křičet na všechny strany. Každé obvinění, které si obhájí, jenom zvyšuje jeho důvěryhodnost u lidí, kteří stále ještě uvažujou nad jeho volbou.

Tak to totiž dnes funguje. Lidé už jsou unavení z neustálých osočování a neustálých agresivních komentářů a výtek na adresu politiků.

Tak, jako spousta lidí volila Miloše Zemana z toho důvodu, že je naprosto znechutili příznivci Drahoše, spousta lidí zase volí Babiše, protože ta reálná a hodnotná kritika zapadne v balastu té neobjektivní, účelové a osobní.

Zemědelství jako vodítko

Výborným příkladem je momentální kauza ministra zemědělství, který by chtěl obchodům nařizovat, co a za kolik mají prodávat. Pokud budeme řešit to, že by to mohlo osobně pomoct Babišovi, nikdy jeho voliče na svou stranu nezískáme – jsou už proti útokům na jeho osobu zvyklí a nemá šanci je to rozházet.

Rozhodit by je ale mohl dopad této politiky na ně samotné. Centrálně řízenou ekonomiku jsme tady přece už měli a je jasné, že každý krok tímto směrem je krok k horšímu. A to je přesně naše šance. Věcné argumenty týkající se situace konkrétního voliče. Chceš dražší maso? Ne? Tak proč podporuješ ANO, které přesně toto chce zavést?

Kritizujme konkrétní činy a výstupy, ne osoby jako takové.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

VÍTĚZNÝ ÚNOR 2018

Sice už je neslavné výročí Vítězného února pár dní za námi, pojďme si ale stručně shrnout to, co se stalo před 70 lety.

V Česku a na Moravě získala KSČ v prvních poválečných volbách 40,17% všech hlasů. Na Slovensku pouze 30,48%. To se psal rok 1946 a i přes relativně dobrý výsledek komunistů to zas tak černě nevypadalo.

Co se ale stalo poté je poměrně známá historie. S podporou Sovětského svazu se komunistům podařilo infiltrovat klíčová místa ve státní správě a také si pod sebe vzít ministerstvo vnitra a většinově také ovládnout armádu. Demokratický systém selhal. Nedokázal se ubránit tlaku komunistů a během pár let od jejich faktické prohry ve volbách už defacto neexistoval.

Zpět do současnosti. Babiš získal 29,64% hlasů v roce 2017. Má ministry na všech postech, bez důvěry. Prezident, za normálních okolností osoba, která by měla extrémně bít na poplach, mu jde na ruku. Přitom právě prezident, i přes to, že má jinak omezené pravomoce, je jednou z pojistek, která by měla demokracii chránit.

Armáda už dnes tolik klíčová není, dnes se hraje hlavně o policii. Ministerstvo vnitra už ANO má, v cestě ale stojí Generální inspekce bezpečnostních sborů. Její ředitel Michal Murín otevřeně prohlásil, že mu Babiš vyhrožuje kompromitací, pokud sám včas neodejde a neuvolní místo někomu, kdo mu půjde na ruku.

Neopakujme chyby, které naši předkové udělali před více než 70 lety a jasně tuto změnu odmítněme.

Kvalitní PR, marketing a pakt s prezidentem je to, co Babiše momentálně drží u moci.

Přitom právě prezident byl lidmi volen často s tím, že nám hrozí odebrání svobody, tentokrát zase z EU. Ano, nikdo tu EU adorovat nechce, ale volit na truc kavárně se pomalu přestává vyplácet.

Koneckonců, jsou u nás i strany demokratické které vnímají hrozbu EU a zároveň chtějí držet stát na uzdě. Pokud vám to, co se teď děje, vadí, pojďte nám pomoct, staňte se členy nebo příznivci Svobodných.

Čím víc nás bude, tím větší máme šanci s tím něco udělat.

Tomáš Pajonk

předseda Svobodných, člen zastupitelstva Zlínského kraje

Recept na bohaté seniory

Jaké chci seniory v ČR já?

Bohaté. Nezávislé. Chci skutečné rentiéry. Chci národ, kde lidé, kteří v životě dali ostatním mnohé, pak sami na stáří užívali toho co vytvořili s respektem od druhých a k druhým. A to také lze.

Co nám však dává Andrej? Co nám do této doby daly všechny předchozí vlády? A co nám vzaly? A co nám seberou?

Daly nám seniory téměř naprosto závislé na systému. Seniory, kteří musí prosit o odpouštění 30,- Kč poplatků u lékařů. Seniory, kteří se dají ovládat sliby o zvyšování důchodů. Seniory se kterými se jedná jako s chudáky, o které se musíme starat a málem je brát jako nesvéprávné, místo jako s lidmi, kteří užívají plodů života – oni jsou snad ti, kteří “mají klíče”. Celý život přeci tvrdě pracovali, tak mají majetek a úspory, kontakty a ekonomickou moc.

No, ale je oni nemají!

A jak by mohli? Stát a průběžný důchodový systém jim je sebral!

A co nám dále tento systém vzal?

Vzal lidem hrdost a možnost stát se místo otroků systému, skutečnými lidovými kapitalisty. Podívejte se na Baťu, ten podíly a spoření svým lidem doporučoval.

Člověk nebohatne jen prací. Bohatne hlavně kapitálem. Naši předkové uměli spořit lépe než my. My kapitál tvoříme málo, tu možnost nám stát bere!

Průběžný systém nám také dal mladé rodiny, kde otec odevzdává více než polovinu mzdy státu a rodina se musí naprosto drsně zadlužit a značnou část života pak dluhy splácet, aby si vůbec mohla dovolit splatit bydlení.

Průběžný systém rozbil přirozenou rodinnou soudržnost. Rodina je naštěstí natolik silná, že i přes zhroucení části její ekonomické podstaty funguje dále a dobře. Krev není voda. Ale je oslabená. A státní důchody ji ničí 1000x více než všechny Prague Pride dohromady 🙁

Kdyby dřívější vlády, nejlépe hned ty porevoluční, našly odvahu se zbavit této zátěže pana Bismarcka, tak jsme dnes jinde.

Byli bychom v zemi, kde se důchodci jen smějí, když jim ujo Babiš slibuje pár stovek z cizího. Oni mají pane! Oni mají, slibujte si nakradené jiným hlupákům!

Jsme v zemi, kde se spoří. Kde každá pracující rodina, kupuje podíly firem. Kde zaměstnanci jsou i kapitalisty.

Ale naše generace tuší, že na ně důchody nebudou. Tak se pojďme sjednotit, nevěřme už pohádkám, že zdroje z cizího budou. To jak budeme nakonec zabezpečeni či jak další mocipáni odřou naše děti je skrytý, ale možná nejzásadnější problém dneška.

Státní “zásluhové” důchody jsou cesta do pekel, dlážděná dobrými úmysly.

Ten, kdo chce aby senioři byli jednoho dne bohatí a sebevědomí, je musí chtít ze systému odstranit.

Ten, kdo chce aby se hlasy nekupovaly za pár korun, z kapes druhých také!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje