Fakta vs Emoce – Tommy Robinson

Zatčení a následné odsouzení Tommyho Robinsona spustilo lavinu emocí na internetu, i mimo něj. Opět se ze všech koutů začali ozývat bojovníci za pravdu a ve valné většině naprosto manipulativně komentovali situaci ve prospěch Robinsona.

Účelem tohoto článku není hájit soudní systém Velké Británie a vybrat si stranu. Chci jenom nabídnout fakta. Fakta, na základě kterých si můžete udělat názor. Tak pojďme na to.

Začal bych představením Tommyho Robinsona. Ve vězení byl už v minulosti (leden 2013) když dostal 10 měsíců za použití cizího pasu při cestování. Na dalších 18 měsíců byl v roce 2014 Robinson odsouzen za podvod s hypotékami. Zároveň je také Robinson bývalým lídrem a jedním ze zakladatelů “English defence league”, organizace, která tvrdě vystupovala proti islámu a migraci obecně. Z tohoto důvodu mu bylo již několikrát vyhrožováno smrtí, což v minulosti eskalovalo až k útokům na jeho dům a vynucenému odstěhování jeho rodiny na jiné, bezpečné, místo. Ve vězení mu samozřejmě nebezpečí hrozilo také, proto se v jeho případě vždy využíval zvláštní režim, kdy byl Robinson oddělen od zbytku vězňů a čas trestu trávil v podstatě na samotce. Při pobytu ve vězení byl ovšem i tak Robinson cílem mnohých útoků od spoluvězňů.

Ještě jsem zapomněl na jednu věc. Pravé jméno Tommyho Robinsona je ve skutečnosti Stephen Yaxley-Lennon. Pro potřeby tohoto článku ho ovšem budu nazývat tak, jak ho nazývá komunita a jak si říká i on sám.

Vraťme se zpět do současnosti. Tommy vysílal online záběry osob, jenž se zúčastnily soudního řízení v královského soudu v Leedsu. Výsledek? 13 měsíců natvrdo.

Wow! 13 měsíců za to, že natočím lidi před soudní budovou? Jak je to možné? To už se snad v té Británii zbláznili?!

Ne, nezbláznili.

A vysvětlím proč.

Jako první bych rád zmínil hlavní důvod vzniku davové psychózy týkající se této konkrétní kauzy. Je to přímý důsledek zákazu podávání informací o této kauze, v anglickém právu známý jako tzv. “postponement order”. Tento zákaz platí až do vydání rozsudku v dané kauze. Z tohoto důvodu o kauze neinformovala žádná média a informace byly z počátku k dostání pouze z facebooku, twitteru a dalších sociálních sítí. Mainstreamová média rozhodně nejsou stoprocentní zárukou objektivního zpravodajství, mohl by dnes kdokoliv namítnout. Facebookové grafiky, komentáře a statusy jsou na tom, dle mého názoru co se týče objektivity, ještě o dost hůř.

Nerad bych se pustil do polemiky o tom, zda je tento konkrétní zákon v pořádku, nebo ne. Koneckonců, právě možnost informovat a podávat informace a probíhajících soudních jednáních je tou hlavní zárukou a možností občanů hlídat to, zda je proces spravedlivý. V Britském právu je tento princip ovšem pevně ukotven a tzv. “reporting restrictions” se používají například pro utajení indentity nezletilé osoby, případně utajení identity oběti sexuálního násilí, nebo zákazu informování o identitě nezletilých svědků u soudu. V tomto případě se ovšem jednalo právě o “postponement order”, který je obsažen v 4(2) Contempt of Court Act z roku 1981. Ten se využívá například v těch případech, kdy se jedná o soudní řízení s celým drogovým kartelem, a zažalovány jsou desítky osob, což znemožňuje projednání případu se všemi zúčastněnými najednou a je nutné zrealizovat hned několik oddělených soudních řízení. Dalším důvodem může být to, že je soudní řízení přímo spojeno s jiným případem, na který by mohlo zveřejnění průběhu soudu mít přímý vliv. V našem případě se stalo to první a soudce zakázal informovat o kauze právě z důvodu ještě probíhajících jednání s dalšími zainteresovanými osobami.

Porušení zákazu podávání informací je pak klasifikováno jako pohrdání soudem.

Že tak činí, Robinson věděl. Koneckonců se k tomu se nakonec i přiznal.

První zprávy ovšem naznačovaly jiný důvod zadržení Robinsona, a to tzv. “breach of the peace”. V českém právním prostředí lze tento nástroj použít v případě: “když někdo bezprostředně ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem”. Neboli: “Pro existenci důvodů k bezprostřednímu zásahu je nutné ohrožení či dokonce poškození právem chráněného zájmu. Ohroženým nebo poškozeným zájme je typicky život, zdraví, majetek, osobní svoboda, veřejný pořádek. Bezprostřední zásah směřuje především proti osobě, která daný právem chráněný zájem porušuje nebo ohrožuje, může však směřovat i vůči třetí osobě např. při odvracení nebezpečí vyvolané přírodními silami.

Pro úplnou přesnost přidávám i originál v angličtině, aplikovaný v této kauze:

there is a breach of the peace whenever harm is actually done or is likely to be done to a person or in his presence to his property or a person is in fear of being so harmed through an assault, an affray, a riot, unlawful assembly or other disturbance.” (R v Howell [1982] Q.B. 416)

Dřívější soudní řízení potvrdila, že lze tento prostředek použít i v případě, že je oprávněná obava o vyvolání násilí jak proti natáčeným, tak i proti tomu, kdo o situaci reportuje. Robinson natáčel obžalované (ne odsouzené) a často je ve svých videích označoval za zločince, čímž je v očích veřejnosti dopředu odsoudil a vyvolával vůči nim nenávist přes to, že soud ještě nebyl oficiálně u konce a tresty ještě zdaleka nepadly. Jakmile policie na základě “breach of the peace” zatkne, dostane také možnost v případě opodstatněné obavy z toho, že se například zatčený vrátí zpět na místo a bude akt opakovat, možnost daného člověka zadržet, a to až na 24 hodin. Policie Tommyho Robinsona zadržela s odkazem na jeho předešlé prohřešky proti zákonu a kriminální minulost.

Na tom, že někoho zadrží za jednu věc a následně jej odsoudí za jinou, není nic zvláštního. Pokud totiž vyjdou najevo jiné skutečnosti, které odůvodňují zahájení trestního řízení pro jiný skutek, může tak soud učinit. Soud, znalý jeho aktivit a bývalých excesů, s ním okamžitě zahájil jednání na základě porušení zákona o zákazu informování.

Proč ale dostal Tommy Robinson hned 13 měsíců natvrdo? Není to trochu moc?

Abychom získali odpověď na tuto otázku, musíme se vrátit do března roku 2017. Tehdy totiž Tommy Robinson také natáčel. Tentokrát to byli obžalovaní v kauze muslimů, kteří měli údajně znásilňovat děti. Vysílání se tehdy jmenovalo “Tommy Robinson in Canterbury exposing Muslim child rapists”. Proto, že se nakonec soudce rozhodl využít postranních a zadních východů tak, aby obžalovaným umožnil opustit budovu v soukromí, se Robinson rozhodl natáčet přímo uvnitř soudní budovy, u čehož svým fanouškům kázal o nutnosti potrestat “Muslim peadophiles”. Na protizákonnost jeho jednání jej upozornila ochranka soudní budovy (dle sekce 41, Criminal Justice Act 1925). Robinson ovšem ve vysílání nepřestal s tím, že mu jiný soud potvrdil, že se stále pohybuje v mezích zákona a že může obžalované natáčet i uvnitř soudní budovy.

Robinson poté ve videu uvedl to, že se pedofilové schovávají, a když ho policisté (z toho důvodu, že soud ještě stále probíhal a vina nebyla dokázána) požádali o to, aby takto obžalované přestal oslovovat odvětil, že tak bude dělat i nadále a že si je zajde natočit i k nim domů, aby je na kameru přece jen zachytil. Ve vysílání pak dále pokračoval.

Na základě výše uvedeného ho 22. března 2017 soudkyně Norton odsoudila k 3 měsíční podmínce, s odkladem na 18 měsíců. To znamenalo, že Robinson tehdy ještě do vězení nemusel, příštích 18 měsíců byl ovšem pod drobnohledem a hrozil mu zvýšený trest.

Soudkyně Norton tehdy doslova uvedla:

“[Y]ou should be under no illusions that if you commit any further offence of any kind, and that would include, I would have thought, a further contempt of court by similar actions, then that sentence of three months would be activated, and that would be on top of anything else that you were given by any other court.

In short, Mr Yaxley-Lennon, turn up at another court, refer to people as “Muslim paedophiles, Muslim rapists” and so and so forth while trials are ongoing and before there has been a finding by a jury that that is what they are, and you will find yourself inside. Do you understand?

Překlad:

 

“Měl byste vědět, že pokud spácháte jakýkoliv další přestupek, který bude souviset s pohrdáním soudu a který bude vykazovat stejné znaky, vám budou k trestu, který za tento přestupek dostanete, přidány ještě tři měsíce z Vaší podmínky.

Ve zkratce, pane Yaxley-Lennon, přijďte k jinému, dalšímu, soudu, nazývejte lidi “Muslimskými pedofily, Muslimskými znásilňovači” a podobně během průběhu daného soudu ještě před tím, než bude vyřčen rozsudek porotou a půjdete za mříže. Rozumíte?

Cože to Tommy Robinson 25. května 2018 udělal?

Znovu pohrdal soudem, opět častokrát zmínil svá přesvědčení o vině obžalovaných, čímž vytvořil úrodnou půdu pro spekulace veřejnosti a obžalované tím ohrozil. Zároveň také porušil zákaz informování o případu, o kterém, jak sám později uvedl, věděl. Toto samo o sobě by mohlo v krajním případě vést až k oprávněnému požadavku obhájců na výměnu poroty pro její možnou zaujatost.

Později u soudu Tommy Robinson dokonce přiznal to, že věděl, že je jeho počínání pohrdání soudem.

Na základě tohoto sledu událostí byl odsouzen na 10 měsíců do vězení. K tomu se samozřejmě přičetla podmínka ve výši 3 měsíců. Dohromady tedy měsíců 13.

Dopadlo to koneckonců přesně tak, jak ho o několik měsíců dřív soudkyně Norton varovala.

Tak co? Je Tommy Robinson mučedník, který je justiční obětí zrůdného systému, který neuznává svobodu slova?

To už nechám na vás.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.

 

 

 

Strašák Airbnb vs realita vysokých pražských nájmů

Vláda i Piráti si chtějí došlápnout na službu Airbnb a v poslední době se už začínají objevovat konkrétní návrhy na regulaci tohoto odvětví. Důvodů je hned několik.

Jedná se například o vyřešení situace s rušením nočního klidu, které by měla řešit nová pravomoc společenství vlastníků zamítnout bytové podnikání v domě, nebo o revizi systému placení místních poplatků, kdy nově bude tento poplatek hradit nejenom zákazník, ale i zprostředkovatel. Obě tyto plánované změny a jejich důvody nechám stranou, protože řeší praktiky, které jsou dnes tak jako tak nelegální, a stát je nedokáže dlouhodobě vymáhat, případně se zkrátka jedná o zvýšení daní.

K těmto důvodům totiž v poslední době přibyl ještě další argument. Kvůli Airbnb neúměrně rostou náklady na bydlení v hlavním městě. Místo pronájmu dlouhodobým rezidentům totiž vlastníci nemovitostí radši pronajímají své byty a domy turistům. Zatím co dříve to z objektivních důvodů nemožnosti spojení, zjištění kvality ubytování a dalších překážek nebylo možné, dnes to není díky aplikaci žádný problém a nová služba válcuje hotely a jiné, tradiční, způsoby ubytování.

Jak je ale možné, že trh nereaguje výstavbou nových bytů a je vážně situace v Praze tak kritická pouze kvůli Airbnb? Napřed se pojďme podívat na to, jak v minulém roce nájmy reálně v jednotlivých městech ČR rostly.

V průměru v České republice mezi roky 2016 a 2017 nájmy rostly o 13,8%. V Praze se tedy jedná o meziroční růst, který je pod průměrem celé republiky. Zároveň má ovšem Praha nájmy suverénně nejvyšší. Zatím co v Brně se průměrné nájemné za jeden metr čtvereční pohybovalo na konci roku 2017 na úrovni 234 Kč, v Praze to bylo 339 Kč.

Rostoucí poptávka vs klesající nabídka

Vzhledem k tomu, že v ostatních městech Airbnb v podstatě neexistuje, respektive má naprosto mizivý dopad na trh s nemovitostmi, bude asi pes zakopaný jinde. Podle dat Deloitte kleslo množství vydaných stavebních povolení v Praze od roku 2000 z osmi tisíc ročně na čtvrtinu. Zatím co v roce 2016 dokázali developeři postavit šest tisíc nových bytů, v roce 2017 už se jednalo pouze o čtyři tisíce. Momentálně přitom v povolovacím procesu čeká přes 900 projektů, které by dohromady měly zajistit výstavbu zhruba 40 000 nových bytů.

Na vině jsou přitom primárně prodlení proti zákonným lhůtám při schvalování podaných žádostí. V Česku totiž vyřízení stavebního povolení vyjde v průměru na 245 dní, což nás řadí na 166. místo ze 185 sledovaných zemí. V Dánsku, které je v tomto směru nejlepší, přitom proces trvá pouze 64 dní.

Toto samozřejmě není jenom případ Prahy. Velice podobná situace je i v Brně, kde ji ještě k tomu komplikují nejasnosti týkající se územního plánu. Cenu nahoru také tlačí ekonomická situace, kdy je po bytech velká poptávka hlavně ze strany studentů a mladých rodin. Problémem je přitom téměř všude omezená nabídka, která kvůli zdlouhavému legislativnímu procesu nedokáže pružně reagovat na poptávku po nových nemovitostech.

Jednoduché řešení pro jednoduchého voliče

Regulovat Airbnb je pro politiky ta nejjednodušší možnost. Koneckonců, vzrostou opět příjmy do státního rozpočtu a lidé budou mít pocit, že pro ně strany něco konečně dělají. Natřou to turistům a těm zlým majitelům nemovitostí, kteří tlačí cenu neúměrně vzhůru.

Reálně se tím ale vůbec nic nevyřeší. Když totiž stát reguluje, vznikají vždy další a další problémy, které se pak řeší nekonečným zástupem dalších, ještě více do svobody občana zasahujících regulací.

Jako obvykle se tak řeší následek a příčina zůstává netknuta.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje.

Genderové šílenství, nebo obyčejný byznys?

Slýcháme to téměř neustále. Jeden den označí americká profesorka matematiku za rasistickou, druhý den čteme názor pro změnu zase australské “expertky“, která promlouvá všem rodičům do duše a tvrdí, že pro výměnu pleny potřebují souhlas dítěte.

V poslední době se také řeší genderové šílenství, které zachvátilo americkou skautskou organizaci pro chlapce a donutilo je přijímat také dívky.

První dva případy jsou jednoduše uchopitelné. Někdo naprosto nepodstatný, někde v jiné zemi, něco plácne. Média chtějí senzaci a tak si ji vytvoří. Bojovníci za pravdu mají další důkaz toho, že se svět řítí do záhuby, zpravodajské weby mají návštěvnost a opět vzplanou velice silné negativní emoce proti Západu, protože tohle by se u nás nestalo. I přes fundované doporučení neznámé, 14 000 kilometrů vzdálené expertky, si všichni děti přebalují, jak chtějí a matematika taky z našich, ani jiných škol na světě kvůli trapnému a naprosto zmatenému prohlášení učitelky v USA samozřejmě nezmizela. Bouře ve sklenici vody.

Ten třetí případ je ale o dost zajímavější a navíc se jedná opravdu o silné téma, které rezonuje hlavně v USA. Feministické organizace si totiž právě toto téma vybraly za modelový příklad diskriminace. Proč by měli někam být přijímáni pouze chlapci? Pro ty, kdo neznají kontext, se může celá situace zdát naprosto absurdní a to, že se nakonec chlapecká skautská organizace rozhodla pod tlakem opravdu přejmenovat a začala dívky přijímat, berou jako nezvratitelný důkaz úpadu naší společnosti.

Dovolte mi tedy kontext dodat, začneme tvrdými čísly. V USA je totiž nejen chlapecká, ale i dívčí skautská organizace.

Girl scouts of the United States of America, neboli americká skautská organizace pro dívky, má dohromady:

  • 1 800 000 nezletilých členek (2017)
  • 800 000 dospělých členek
  • Příjmy ve výši 91 milionů dolarů (rok 2015) – lokální buňky ovšem díky prodeji cookies dokázaly vygenerovat příjmy ve výši dalších 700 milionů dolarů (Girl scouts patří mezi jedny z největších prodejců cookies v USA, ročně prodají cca 200 milionů balení)

Naproti tomu Boy scouts of America mají:

  • 2 341 207 nezletilých členů (2016)
  • 950 000 dospělých členů
  • Příjmy ve výši 197 milionů dolarů (rok 2015)

Obě organizace jsou neziskovky, a i když působí de facto na stejném trhu, do tohoto roku si nijak nekonkurovaly. Před rokem, kdy ještě žádná kauza týkající se diskriminace neprobíhala, přitom dívčí organizace obvinila v otevřeném dopisu tu chlapeckou z toho, že se chystá přijímat i dívky a tím rozhodit rovnováhu na trhu se skautskými organizacemi. Boy scouts totiž přichází o členy, a ne zrovna pomalu.

Ze 3 200 218 členů v roce 2003 jich zbylo v roce 2015 pouze 2 355 193. Děti dnes zkrátka mají jiné zájmy, než chodit do skautu. Právě proto se vedení této organizace rozhodlo přijímat i dívky a zajistit si tak větší podíl na trhu.

Bylo to dlouhodobé strategické rozhodnutí, které s úpadkem Západní civilizace nemělo nic společného.

Proč tento článek vůbec píšu? Internet je plný fake news a společnost se díky tomu v poslední době neuvěřitelně polarizuje. Zastánci všech možných směrů mají ovšem selektivní vidění a vše, co podporuje jejich hypotézu, pak využívají jako legitimní argument v diskuzi. Ti největší bojovníci proti lžím nakonec sami šíří na internetu lži ze zdrojů, jejichž kredibilita spočívá hlavně ve vymezování se vůči mainstreamu.

Prosím, upozorňujme na všechny lži a nepravdy bez rozdílu. To, že upozorníte na lež Putina, z vás automaticky nedělá eurofila stejně tak, jako kritika dotací z vás nedělá automaticky obdivovatele Ruska.

Protože pokud opravdu nejsme schopní odolat informační válce, která je v plném proudu z obou stran, pak tím dáváme za pravdu všem zakazovačům a regulátorům.

Jednoduchá, dobře srozumitelná lež totiž vždy porazí složitou pravdu, pokud se nebudeme tématy zabývat do hloubky a uděláme si na všechno názor po přečtení jednoho článku, blogu, nebo snad statusu na facebooku.

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Tři firmy, jeden vlastník a třetina veškerých dotací na firemní inovace Zlínského kraje

Pan hejtman Čunek nedávno použil pro rozdávání krajských peněz vznešené slovní spojení
„rozprostírání dobra po kraji“. Pokud si takové rozprostírání představíte, jistě očekáváte, že bude
rovnoměrné.

 

V případě tzv. inovačních voucherů se to ovšem nepodařilo. Rada v lednu 2018 rozdala
celkem 1 832 500 korun. Téměř třetinu, přesně 573 000 korun, totiž v součtu dostaly tři společnosti,
které mají shodného vlastníka. Formálně je to v pořádku, protože krajská rada může dle zákona o
krajích rozhodovat o jednotlivých výdajích do výše 200 000 korun. Maximální dotace na jeden
„inovační voucher“ byla stanovena na 195 000 korun. A jednotlivé žádosti tento limit nepřekročily.
Rozhodně tu ale ono „rozprostírání dobra“ není rovnoměrné.

Inovační vouchery jsou jakési poukázky pro firmy na nákup např. služeb designérů. Nahlédneme-li do
programového dokumentu tohoto dotačního programu, najdete v něm tvrzení, že mnoho
poskytovatelů inovačních služeb v kraji má za své zákazníky výrobce polotovarů, kteří nemají na to,
aby si sami zaplatili inovace produktové a marketingové. Pokud se však podíváte na výrobky oněch tří
společností, na první pohled poznáte, že na designu a marketingu tyto firmy rozhodně nešetří již nyní.
Krajští radní zřejmě skutečně mají v úmyslu pomoci těm slabým, kteří si inovační služby nemohou
dovolit. Ve skutečnosti však posílili jejich konkurenci, která je silná a očividně do inovací průběžně
investuje. A my tvrdíme, že to tak dopadá velmi často. Proto také různé dotace často kritizujeme.

Přestože se mnohé z nich zdají být na první pohled prospěšné, při zvážení širších souvislostí už to tak
jednoznačné není. Svobodní trvají na tom, že kraj nesmí křivit podnikatelské prostředí a má
přednostně pečovat o svou infrastrukturu, např. o silnice. To, co by firmy ušetřily, kdyby nemusely
tak často opravovat svá auta ničená zdevastovanými silnicemi, to by mohly samy investovat například
právě do inovací.

 

Ing. Tomáš Pajonk
Helena Lasztoviczová

Krajští zastupitelé za Stranu svobodných občanů

Ukázal konečně Kraj svým zastupitelům skutečný plán či koncepci? Je v plánu nová nemocnice?

Krajští zastupitelé Strany svobodných občanů a jejich kolegové Soukromníci se v plném počtu zúčastnili semináře na kterém měla být představena Odborná koncepce nemocnic zřizovaných Zlínským krajem. Vzhledem k předchozím výrokům hejtmana a již probíhajícím změnám v nemocnicích byla atmosféra dost výbušná.

Zvolený formát semináře byl jasný –  samotná koncepce až konec. Před ní proběhla prezentace aktuálně dosažených úspěchů pod vedením Radomíra Maráčka. Pak prezentace stavu a špatných věcí let minulých, které u bývalého Hejtmana Mišáka a u Lubomíra Nečase vyvolaly očekávané nesouhlasné reakce. Na prezentacích bylo používáno slovo holding, jako předzvěst toho, co se plánuje.

První a téměř jediný konkrétní plán představenstva ukázala prezentace Petra Liškáře – nemocnice se mají sloučit do jedné a to KNTB a.s.

Reakce ředitelů

Ředitelka Vsetínské nemocnici paní Prousková soudí, že dopad na pacienta nebude žádný a musíme výsledkům analytiků věřit.

Paní Mergenthalová z Kroměřížské nemocnice „Myslím, že bude záležet na právní formě, a hledám příležitost pro Kroměřížskou nemocnici, uvítám zbavení se dluhů KMN, bojím se však o personál a stabilitu a trvající nejistotu.“

Pan Sládek z UHN „Forma společnosti je méně důležitá než řízení samotné. Pokud nebudeme dohlížet tam, kde se péče děje, nikdy to nebude tolik efektivní. Jedním z úspěchů Hradiště je kontrola. Důsledně kontrolujeme a podle toho se zaměstnanci hodnotí. I samostatné společnosti mohou mít synergický efekt.“

Hejtmanův záměr

V debatě po tomto příspěvku pana Liškáře padla zásadní slova pana hejtmana „Naším cílem je dokázat, že kraj dokáže řídit nemocnice tak dobře jako soukromý vlastník.“ Soudím, že to je poměrně naivní názor. V historii veřejné správy byl navržen milionkrát a v 99 případech ze 100 to dopadlo hůře, někdy katastrofálně a typicky tak, že management ztopí případné zisky, ztráty pak nese daňový poplatník aneb kapitalizace zisku, socializace ztrát. V hodině šesté semináře se konečně začalo s prezentací o koncepci.

Koncepce

Samotná prezentace koncepce od pana Maráčka byla však spíše prezentací přání, odborných termínů, popisem aktuálního stavu a trochou vizí než skutečným popisem cílového stavu, plánu, či konkrétních kroků.

Primáři nám každý představovali, co dělá jejich oddělení. Kde péči možná sjednotí, kde už je sjednocená. Místy naznačili, jaké specializace budou v té či oné nemocnici, ale tak trochu bez ladu a skladu.

Všichni do jednoho se oháněli slůvkem personál, musíme se o něj starat. Nějaké konkrétní kroky v tomto směru, za celou dobu představil pouze pan Sládek z Uherského Hradiště.

Nová nemocnice

V průběhu prezentací byla opatrně zmíněna i možnost nové nemocnice, opět bez jakýchkoli podrobností. Sem tam prolákly náznaky. Padly dokonce jakési úvahy o 4 letech příprav, 4 miliardách investic (IMHO dost podhodnocené). Přesto se musí dělat investice i v KTNB, protože části jsou už na tom příliš špatně a nelze čekat.

Co si o tom celém myslet?

Nebyl to seminář o nové koncepci. Byl to jakýsi úvod do problematiky, poodkryl co se asi tak při případné koncepci vlastně řeší. Naznačil nějaké směry. Jasně bude vše maximálně synergicky sjednoceno a tím se možná uspoří potřeba personálu. Ok. Obecné moudro, těch bylo slyšet plno.

Za mě však skutečná koncepce předložena nebyla, leda bych si ji jako puzzle poskládal z tisíců drobných střípků a narážek.

Hejtmanství / nemocnice mají zaměstnáno několik lidí k přípravě koncepce. Pan Čunek panu bývalému hejtmanovi Mišákovi vyčítal, že neměl odvahu zrušit KTNB prádelnu – najde tedy hejtman odvahu, bouchnout do stolu a donutit svoje lidi předložit konečně nějaký hodnotitelný dokument? Nebo je mlžení součást taktiky, jak z lidí dělat pitomce, vydráždit je předem a pak se jim vysmát?

Zatím spíše vidíme, jak se mele maso a tlachá se o tom, jak krásný z něj bude párek, než abychom ochutnali párek samotný.

Facebook neudělal nic špatně

Včera musel majitel největší sociální sítě na světě, Mark Zuckerberg, vypovídat před senátní komisí amerického Kongresu. Zdánlivě nedůležitá zpráva má ovšem širší pozadí, které odkrývá snahy politiků regulovat ve stínu posledního zneužití osobních údajů obsah na sociálních sítích.

Jako první, co na vás při používání Facebooku vykoukne, jsou pravidla ochrany osobních údajů. V těchto pravidlech se jasně udává, že pokud sdílíte svá data s přítelem, tento přítel poté může Vámi sdílená data sdílet zase dál, a to jakékoliv aplikaci třetí strany. Součástí této politiky Facebooku je také to, že aplikace mohou “používat pouze data Vás a Vašich přátel, a to pro zlepšení uživatelského prostředí v dané aplikaci“. Zároveň se Vás na využití Vašich dat ptá téměř každá aplikace a poskytnutí těchto dat je podmínkou jejich užívání.

Když Vám někdo nabízí produkt zdarma, tím produktem jste ve skutečnosti Vy!

Tento přístup je veřejný, bylo o něm napsáno hned několik článků a upozornění a Facebook sám uživatele informoval, byť co si budeme povídat, ne všichni uživatelské podmínky čteme. Ke sběru dat o jednotlivých uživatelích Facebooku dochází – to víme. Zároveň také dochází k jejich využití pro komerční účely – to také víme. Co je tedy na kauze Cambridge Analytica (dále CA) tak zásadního a proč musel Zuckerberg vypovídat před senátní komisí v americkém Kongresu?

Ve vší stručnosti. Facebook poskytnul profesorovi Aleksandru Koganovi data uživatelů sítě. Podle všech dostupných informací měl profesor Kogan vyvíjet kvízovou aplikaci založenou na odhadu osobnosti lidí na základě jimi poskytnutých dat. Takto původně získal přístup k 300 000 účtů a také k informacím z účtů jejich přátel. CA od Kogana tyto informace zakoupila, a to v přímém rozporu s podmínkami Facebooku. Jinými slovy, CA Facebook podvedla a data později využila v prezidentské kampani.

Teď ovšem přichází má největší výtka Facebooku. Ten se měl o aktivitách CA dozvědět už v roce 2015 a i přes to, že okamžitě spolupráci s CA zastavil a požadoval smazání všech dat, neinformoval o této skutečnosti své uživatele. CA poté tvrdila, že data smazala, ovšem zcela evidentně tomu tak nebylo. To je velký problém, ne že ne. Je to strategická chyba společnosti. Přirovnal bych to například k rozhodnutí Nokia využívat do svých chytrých telefonů software od Microsoft, na rozdíl od Androidu. Takováto chyba může a nemusí vést ke konci společnosti na trhu.

Přešlap Facebooku ovšem není důvodem k regulaci sociálních sítí a internetu obecně. Pokud se někdo opravdu nechá zmanipulovat cílenou reklamou a může to ovlivnit volby, pak mě nenapadá horšího správce internetu, než je stát sám. Právě v USA koneckonců stát data plošně sesbírává, ukládá a analyzuje pro své potřeby. Tato praktika navíc není nijak podmíněna odsouhlasením jakýchkoliv obecných podmínek pro uživatele. Jak je tedy možné, že stát nutí majitele Facebooku zodpovídat za něco, co sám dělá ve velkém a v daleko horší formě? Zuckerberg při včerejším slyšení v Kongresu vzal vinu na sebe a slíbil zlepšení podmínek pro ochranu osobních údajů. To všechno ve snaze odolat tendencím odvětví zregulovat. Doslova řekl: „Byla to má chyba, omlouvám se. Já jsem spustil Facebook, já ho provozuji a já jsem odpovědný za to, co se zde děje“. To je naprostá pravda. Majitel firmy zodpovídá za její přešlapy a ručí svými aktivy, koneckonců tak, jako v jakémkoliv jiném odvětví.

Socální síť = Facebook

I přes to, že byl Facebook naprostým průkopníkem co se sociálních sítí týče, není jediným. Už dnes se stává pro spoustu lidí nepřehledným a nevyhovujícím. Často se také život přesouvá na jiné sociální sítě, ať už je to Twitter, nebo například Instagram. Trh se sociálními sítěmi se pomalu rozjíždí, a v budoucnu si budou platformy podobné facebooku konkurovat jak kvalitním obsahem, tak i mimo jiné podmínkami pro uživatele a schopností ochránit jejich soukromí.

Svoboda internetu dovolila mnoha lidem procitnout z cenzury. Máme svobodu dohledat si jakékoliv informace a společně s ní také zodpovědnost za to, co šíříme dál. Je to věc nová, v historii našeho světa neozkoušená a stále se s touto technologií učíme pracovat. Věřím, že další generace už budou, co se ověřování a šíření informací týče, opatrnější. Rozhodně bychom ale neměli dovolit regulaci tohoto odvětví a tím pádem se vzdát možnosti svobodně se vyjadřovat na internetu.

Jsem zákazník facebooku a dobrovolně se rozhoduji o tom, jestli na této platformě budu, nebo nebudu. Pokud na ní být chci, nesu určitá rizika a pokud ještě k tomu poskytnu své osobní údaje, riskuji nespočetněkrát tolik. Proto Vás prosím. Chcete lepší sociální sítě? Odmítněte ty horší a přestaňte je používat. Facebook si dovolí jenom to, co mu projde u jeho uživatelů. To je cesta, jak si zajistit lepší ochranu osobních informací a vyhnout se jejich zneužití.

Prostě a jednoduše: Nechcete, aby někdo zneužil Vaše informace? Tak mu je nedávejte!

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Ekonomický zázrak jménem Estonsko

To, co odděluje úspěšné, bohaté země od jejich méně úspěšných a chudších sousedů, řeší lidstvo již od pradávna. Roli v této záležitosti vždy hrálo několik klíčových faktorů, jako je například kultura, poloha země, či historie a její vývoj.

Když v roce 1776 vydal Adam Smith průlomovou knihu The Wealth of Nations, začalo být čím dál tím větší části široké veřejnosti jasné, že je úroveň bohatství obyvatelstva úzce spjato s politickou a ekonomickou strategií vlády. Pokud stát místo polostátních monopolů v rukou panovníkových vyvolenců nechá dobré podmínky volnému trhu, zajistí vymahatelnost práva a obecně systematicky chrání osobní vlastnictví, s největší pravděpodobností úroveň bohatství obyvatelstva poroste.

Výborným příkladem je právě Estonsko.

V roce 1991 se Estonsko osamostatnilo, a to po 51 letech nadvlády Sovětského svazu, včetně krátké epizody, kdy bylo pod kontrolou nacistického Německa. Většinu této doby se ekonomika dusila pod komunistickým, plánovaným hospodářstvím.

Tehdejší estonský premiér Mart Laar začal prosazovat protržní reformy, které měly za úkol liberalizovat trh. Reformy tehdy obsahovaly také privatizaci státních podniků, reformu bankovního sektoru, vytvoření zóny volného obchodu, nebo také zavedení rovné daně z příjmu. Inspiraci přitom Laar čerpal z bestselleru Miltona Friedmana Free to Choose. Stejně jako například Chile, které má dnes nejvyšší HDP/obyvatele z celé Jižní Ameriky, i Estonsko se pokusilo jít cestou Chicagské školy.

S časovým odstupem lze dnes sledovat výsledky těchto kroků. Estonci jsou nejúspěšnější postsovětská republika. Kupní síla Estonců se v posledních dvou dekádách zvýšila o 400 %, a to i přes zdrcující dopady ekonomické krize z roku 2008, která postihla negativně všechny Baltické státy. Střední délka života tamních obyvatel se zvýšila z 66 let v roce 1994 na 77 let v roce 2016. Veřejný  dluh Estonsko drží na 9,5 % HDP. Nezaměstnanost okolo 5,3 % – pod průměrem EU. Dalším faktorem růstu je pak inteligentní systém zdanění právnických osob, který umožňuje firmám v případě použití příjmů do dalších investic neodvádět z těchto příjmů daně. Tím se Estonsko stalo jedním z důležitých center pro vysoce specializované a technologické firmy.

Ve srovnání s dalšími post-sovětskými republikami, se Estonsko v HDP/obyvatele (podle parity kupní síly) nachází na druhém místě, a to těsně za dalším baltickým státem, Litvou. HDP na obyvatele se v Estonsku drží na hranici 29 743 USD/obyvatele (Litva má 29 838 USD/obyvatele), zatímco například Rusko dosahuje 24 788 USD/obyvatele a Ukrajina pouhých 8 269 USD/obyvatele. Velice podobné rozdíly jsou poté také v dalších ukazatelích, jako například již dříve zmiňovaná střední délka života, nebo kojenecká úmrtnost.

Estonsko je živým příkladem toho, že ekonomická svoboda vede k výraznému zlepšení životních podmínek pro obyvatele. Estonsko ovšem není jediné. Příklady ekonomického zázraku Botswany, nebo již dříve zmiňovaného Chile, mají stejného jmenovatele jako úspěch Estonska. Je tedy jedno, jestli v Africe, Jižní Americe, nebo v Evropě, volný trh a svoboda funguje jako katalyzátor ekonomického růstu kdekoliv. Co je ovšem ještě podstatnější? Ekonomický růst táhnutý tvorbou hodnot přidává bohatství drtivé většině obyvatel, a nejen oligarchům.

I my, Česká Republika jsme měli zpočátku odvahu. Bývali jsme označováni za ekonomického tygra střední Evropy. Odvaha nechat lidi pracovat na svém a za své, nám ale dlouho nevydržela. Touha po státních jistotách, dotacích, hledáním řešení v zákonech je tu. A už dlouhá leta, jsme neměli vládu, která by občanům nechal peněz v kapse více a vrátila lidem občanské i ekonomické svobody.

Moc mě mrzí, že v zemi, kde jsem se narodil, kde chci žít a kde žije spousta dobrých lidí postupně ujíždí vlak. Plácáme se v nepodstatnostech. Náš stát není schopen žádných reforem, které by mohly přinést víc než jen upocené a utrápené zachování statutu quo a závan víry v to, že lidé umí a nepotřebují stát na utírání zadku, z nejvyšších pater politiky naprosto chybí.

Proč nejít cestou, která se v historii ostatním osvědčila? Proč chceme opakovat tu kýženou rovnost v relativní bídě?

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Válka s drogami v podání Portugalska – dekriminalizace jako účinný nástroj

Na konci 90. let bylo Portugalsko v hluboké krizi. Počet nakažených HIV byl nejvyšší v Evropě a počty uživatelů heroinu kolísaly mezi 50 a 100 tisíci uživateli. Vysoké pak logicky byly i počty úmrtí způsobených předávkováním. Místní vláda se s tímto trendem pokusila vyrovnat svérázně a zavedla tzv. dekriminalizaci drog.

Místo zvýšení postihů a tvrdého pronásledování všech uživatelů tak udělalo Portugalsko přesný opak – drogy sice zůstaly nezákonné, držení malého množství ovšem již nadále nebylo trestáno v rámci trestního práva, ale pouze jako přestupek proti veřejnému zdraví. V praxi to tak znamená, že namísto k soudu, putuje člověk, který drogy držel, k tzv. “komisi pro odrazování od drogových závislostí“, jenž je složena z právníka, psychiatra a sociálního pracovníka. Tato komise může například udělit pokutu, při opakovaných přestupcích poslat drogově závislého léčit, nebo také pouze udělit varování, a to v případě, že nelze dokázat drogovou závislost.

Jaké jsou výsledky této politiky?

Počet lidí, kteří zemřeli na následky předávkování, se snížil z původních 80 v roce 2001, na 16 v roce 2012. V roce 2015 se opět toto číslo zvýšilo, i tak se ale jedná o 50% pokles oproti období před dekriminalizací. Při srovnání s USA, které mají velice přísnou protidrogovou politiku, se v případě Portugalska(2015) jedná o 6 úmrtí/milion obyvatel, v případě USA(2016) 312 úmrtí/milion obyvatel.

Počet nově diagnostikovaných HIV se v Portugalsku snížil z 1016 osob v roce 2001 na 44 osob v roce 2015.

Mezi dospívajícími ve věku 13 – 15 let se snížila hodnota užívání drog z 14,1% v roce 2001 na 10,6% v roce 2006.

Mezi studenty ve věku 16 – 18 let se snížila tato hodnota z 27,6% v roce 2001 na 21,6% v roce 2006.

V těchto klíčových demografických kategoriích došlo k poklesu užívání, a to i přes stále rostoucí trendy v zemích, jejichž drogová politika je postavena na represi. Některé studie naznačují, že dekriminalizace vede k tomu, že větší procento lidí drogu zkusí. To ale samo o sobě neznamená, že se daný člověk stane okamžitě pravidelným uživatelem a celkové výsledky užívání se i přes to snížily.

Proč je ale úspěšnější taktikou prevence, namísto represe?

Jak nám kdysi velice názorně ukázala alkoholová prohibice v USA, prostý zákaz nejen že lidi nemá šanci od užívání zakázaných látek odradit, ale ještě k tomu s sebou nese hned několik negativních vlivů.

Zákazem vzniká černý trh, kde jsou ty stejné látky k dispozici v horší kvalitě a za daleko vyšší cenu. Vznik černého trhu poté generuje mafii, kriminalitu a násilí. Stát poté často přistupuje k agresivnějším taktikám, kdy rozvazuje ruce policii. Ta svou novou pravomoc zneužívá i vůči lidem, kteří nemají s trestnou činností nic společného. Závislí jsou navíc vytlačeni na okraj společnosti a jsou obecně vnímáni jako kriminálníci, což jim efektivně znemožňuje se z jejich situace dostat, i když chtějí.

Právě Portugalsko je skvělým příkladem toho, že pokud stát přistupuje k drogové závislosti jako k nemoci, počet závislých a společenský dopad závislosti se daří minimalizovat účinněji, než když stát zatne svaly a snaží se je pomocí represe dostat z ulic. Není to podpora drog, ani snaha o relativizaci problému. Je to nejúčinnější a nejlevnější řešení, které zničí život nejméně lidem, a to v rámci stávajícího systému.

 

Tomáš Pajonk

Předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje

Peklo v podání křesťanských demokratů – zákaz prodeje o všech svátcích

Aktuální zákon zatím platí pouze pro vybrané svátky, lidovci jej ovšem chtějí rozšířit na všechny sváteční dny v roce.

Hlavní důvody jsou přitom dle obhájců regulace dva a já bych se k nim rád vyjádřil a pokusil se je trošku rozebrat:

1) Ochrana prodavaček

Nikdo přesně neví, kolik prodavaček a prodavačů reálně chce, nebo nechce pracovat o svátcích. Spousta z nich bere poměrně nízké platy a právě svátky jsou šancí na to, aby si vydělali více peněz. Teď jim to stát už nedovolí. Tedy, ve skutečnosti pouze těm lidem, kteří pracují v supermarketech. Pokud je totiž provozovna menší než 200 metrů čtverečních, ochrana se na pracovníky už nevztahuje – ti to zjevně nepotřebují. Vzniká tak paradox, kdy samotné znění zákona popírá jeho proklamovaný účel.

Navíc, jak je možné, že jsou obchody schopné v době plné zaměstnanosti, kdy má většina z nich problém vůbec někoho sehnat, být otevřené v podstatě neustále, i o víkendu a do nočních hodin? Možná, že ve skutečnosti lidé pracovat chtějí.

Zároveň také existuje tisíc dalších profesí, které fungují o svátcích zcela běžně. Co třeba servírky, zaměstnanci ostrahy, nebo nově vyhrazení úředníci, kteří musí ve svátky jít do práce proto, aby mohli nařízení kontrolovat?

2) Rodina by měla být o svátcích pohromadě

Neexistuje žádný důkaz o tom, že by zákaz prodeje o svátcích zlepšil kvalitu rodinného života. Lidé musí nakoupit tak jako tak a tímto jsou pouze donuceni se v obchodech mačkat se spoustou dalších lidí ve dnech, kdy zákaz neplatí. Často tam potom musí ve frontě strávit více času, který by mohli věnovat právě své rodině. Navíc, pokud bychom už tedy chtěli na tuto rovinu přistoupit – proč raději nezakázat otevřít hospody, herny a vlastně veškeré prostory, kde nemůže být celá rodina společně? Proč by rodina nemohla jít dopoledne nakoupit, potom jet domů, uvařit si oběd a strávit společně čas tímto způsobem?

Kdo vlastně určuje to, co je normální a co už je nenormální? Já třeba nakupuju nerad a spíš mě to obtěžuje, než cokoliv jiného. Mám zase rád jiné věci. Pokud ale chodíte nakupovat rádi, je to vaše věc, ne moje a už rozhodně ne politiků ve sněmovně.

Největším problémem je ovšem morální stránka věci.

Stát prostě a jednoduše nemá právo tímto způsobem vstupovat do vztahu zaměsnanec – zaměstnavatel – zákazník. Pokud chce mít obchod otevřeno, lidé chtěji pracovat a zákazníci chtějí nakupovat, kde je v této rovnici stát a proč by měl mít vůbec právo do ní zasahovat?

Je neuvěřitelné, že i když obchody platí poctivě daně, splňují kvanta často nesmyslných předpisů a zákonů, si stejně někdo dovolí přijít a explicitně jim nakázat kdy můžou a nemůžou mít otevřeno.

To stejné platí i pro zaměstnance. Jejich svoboda je totiž taky omezena, i když to není zmiňováno právě proto, že se údajně jedná o jejich “ochranu”. Zaměstnanci mají oproti zaměstnavatelům daleko silnější pozici, než si většina z nich uvědomuje. Ano, ne vždy je možné změnit práci a často je potřeba mít dostatek prostředků na to, aby si to člověk mohl dovolit. V dnešní době je ale odchod zaměstnance pro firmu noční můrou, protože lidi na trhu práce zkrátka nejsou. Místo toho, aby zaměstnanci využili této situace pro vytvořní tlaku na zaměstnavatele, volají po změně shora. Takto se ovšem sami připravují o svobodu jít pracovat tehdy, kdy se jim zachce.

Nenechme si tuto svobodu vzít.

Tomáš Pajonk

předseda Svobodných, krajský zastupitel ve Zlínském kraji

Debakl prounijních stran v italských volbách.

V Itálii skončily volby vítězstvím protiunijních stran. Měli bychom se my, odpůrci EU v její momentální podobě, radovat?

Pojďme si trošku přiblížit, kdo vítězové voleb jsou a co představují. Konkrétně bych se rád zaměřil na dva nejsilnější subjekty, kterými jsou středo-pravicová koalice vedená Ligou Severu a levicové Hnutí pěti hvězd. Zmiňovat budu přednostně ty kroky, které ze svého programu strany vypíchly před volbami nejvíce.

Středopravá koalice – 37% hlasů

Za lídra této formace byl považován Silvio Berlusconi, který se chtěl s velkou pompou vrátit na výsluní italské politické scény. Vzhledem jeho pravomocnému odsouzení ovšem nesmí vykonávat veřejnou funkci, a tak posloužil spíše jako maskot koalice. Ve volbách nakonec získala nejvíce hlasů ze všech subjektů v rámci koalice Liga Severu, což udělalo faktického vůdce této koalice jejího šéfa, Matteo Salviniho.

Liga Severu je často označována za populistickou. To nechci nijak komentovat ani řešit, naopak bych rád uvedl konkrétní příklady z jejich programu, zhodnotit můžete sami.

Formace stran mimo jiné nabízí:

Snižování daní (paušální daň – návrhy sazeb: 23% Berlusconi, 15% Salvini), zrušení daně z příjmu právnických osob a zvýšení minimálního důchodu na €1000 (oba návrhy Berlusconi), případně uvedení „Marshalova plánu pro Afriku“, který má zajistit řešení problémů přímo na místě jeho vzniku tak, aby nedocházelo k další migraci. Obecně byla rétorika vysoce protimigrační, když právě Liga Severu tlačila v kampani zpřísnění podmínek pro migraci a hodlala, při úspěchu ve volbách, vyhostit až 400 000 běženců z Itálie zpět do zemí jejich původu. Strana také významně uhnula ze svých původních cílů na odtržení severu Itálie od zbytku země a ze svého jména v kampani odebrala slovo „Sever“, přičemž se dále označovala pouze jako Liga.

Hnutí pěti hvězd – 32,7%

Výsledek Hnutí pěti hvězd z něj dělá stranu s největším počtem hlasů. Naproti tomu Liga získala, bez koaličních partnerů, pouze 17,4% hlasů a předběhla ji tak i Demokratická strana se ziskem 18,7%. Je tedy jasné, že nejsilnější stranou v parlamentu bude právě Hnutí pěti hvězd.

Program hnutí:

Zajištění nepodmíněného příjmu pro všechny občany, snížení státního dluhu o 40 procentních bodů do roku 2028, snížení vyšších důchodů nezávisle na tom, kolik člověk během svého života do systému odváděl na daních, zvýšení rozpočtu pro podporu rodiny s dětmi z 1,5% na 2,5% HDP, nebo ústavní zákon uvádějící povinnost složit mandát, pokud politik během jeho výkonu přeběhne do jiné strany. Zároveň také hnutí prosazuje zefektivnění legislativy, a to návrhem na zrušení přebytečných 400 zákonů.

Zajímavé na hnutí je, jakým způsobem propaguje a samo praktikuje přímou demokracii. O rozhodnutích se hlasuje ve vnitřním systému a členové hnutí mohou zasáhnout i přímo do tvorby jednotlivých zákonů. Hnutí odmítá peníze od státu a svoji kampaň financuje skrz crowdfunding.

Co to znamená pro nás?

Vítězství euroskeptiků v Itálii je jistě dobrou zprávou pro nás, kteří současnou podobu EU odmítáme. Itálie teď bude na EU tlačit a mohla by být jednou z klíčových zemí, které odmítnou další integraci. Na druhou stranu ovšem tyto volby vyhrála levicová strana s naprosto nesplnitelnými sliby, které se velice výrazně mění od našeho programu a toho, čeho chtějí Svobodní dosáhnout. EU jako taková se profiluje významně levicově, a je to jeden z důvodů, proč ji odmítáme.

Gratuluji vítězům voleb a doufám ve spolupráci v Evropském parlamentu na tématech, která jsou nám blízká. Rozhodně se ovšem nesmíme bát veřejně vymezit proti dalším programovým bodům, ve kterých jsme v přímém rozporu.

Tomáš Pajonk,

předseda Svobodných, zastupitel Zlínského kraje