wp_20161129_19_40_55_pro_li-large

Jindrův dobrý den

… kdy mě překvapil hlavně Richard …

Vracím se domů. Posledních tak 8 dní jsem spal daleko méně než třeba. V práci se najednou objevilo množství urgentních projektů. Do toho Svobodní. Hledá se cestu jak budou postupovat dále. Nejsem sice v republikovém předsednictvu, ale teď je čas, kdy všichni musí k veslům. Představení „Tisícovky pracujícím“. Do toho atmosféra, kde jakákoli chyba je brána za záměr a konspiraci. Také partneři v Anglii mě najednou potřebují na prezentace a řešení nových a dávno uspaných věcí. Rozjíždění nových provozů. Dvě cesty do Prahy a zpět, víkendový workshop. Vstávání v pražském hotelu ve 3:30. Strategie kam s firmou dále. Velké plány. Člověk nebojuje na dvou, ale asi tak šesti frontách současně. Ale jo, jde to. To není stížnost, za většinu těch událostí si mohu sám. Chtěl jsem to tak, nebo jsem si to tak vybral.

Vracím se tedy domů kolem půl sedmé, uspíšil jsem odjezd z Prahy o hodinu, chtěl jsem dětem ještě číst před spaním a vidět je.

Doma shodím věci a šup. Vhuíííí. Náhlý vír do úplně jiného světa. Poskakování … „Tatí, tatí!“ „Zvedni mě, zvedni mě!“ Kluci na mě hopsnou. Záplava informací. Co, kdo komu udělal, jak se sáňkovalo. NAPADL SNÍH! Jindra byl na závodech v judu! Tim trefil někoho kuší! Geralt mezitím nenápadně brakuje věci v pokojíčku svých starších bratrů. Mlčím, nechci mu to kazit, krásně se u toho směje. Reakce přijde později sama …

Co bych to byl za tatínka, kdybych ze služební cesty nedovezl pár milých překvapení. Ok – možná to někdo bere jako formu odpustku, ale já to tak nevnímám. Tentokrát kartičky Pokemonů pro každého. Mamince pralinky. Kluci zatím hrát neumí, ale obrázky zaujmou. Více než bych čekal.

Sedneme si k celorodinné večeři, jedna z příjemných tradicí, založena a udržována mým otcem. Záplava informací pokračuje. Jindra mi ukazuje medaili ze závodů v Judu. Dost mě to překvapilo (i Stáňu), že se mu zadařilo. Je přeci jen spíše lehký a při tréninku nedává tolik pozor, je nesoustředěný. Nicméně, vyhrál tři zápasy. „První vyhrání z kapsy vyhání, nesmíš se teď přestat snažit!“ Paní trenérka, říkala, že při zápasech se soustředil více než obvykle a byl daleko více urputný. To sedí, to je jeho docela dominantní vlastnost. Richard mi popisuje jak sáňkovali, kdo se na koho převrátil a kde se kdo bouchnul.

Kluci si mezi lžičkami jídla prohlíží Pokémony, samé otázky. Co umí ten, co tenhle, co to znamená – „Sprej devoluce“? Jak to mám vědět já? Ale samo, že něco vím, v hrách se tatínkové nenechají zahanbit, tak snadno. Jindra našel Pokémona s nejvyšším počtem HitPointů. Timur našel svého nejoblíbenějšího a jeho evoluci. Babička má pocit, že děti nemluví jazykem jejího kmene.

Á do postel! Dneska se toho událo opravdu hodně.

Riška se na mě nakonec podívá, radostně říká – spíše několikrát opakuje. To je u nás v překotné komunikace potřeba. „Tati, tati. Víš co se dneska stalo? Jindra měl dneska fakt dobrý den tati. Skvěle jsme sjeli kopec. Vyhrál medaili. Postavil jsem mu domeček z Lega a pak našel dobrého Pokémona!“ Richard byl vážně nadšený, úplně mu svítila očička, jak mi to popisoval. Měl za bratra upřímnou radost. Taková přímá radost, z toho, že se bratrovi daří mě opravdu překvapila.

Radost z úspěchu druhého, to se často nevidí. Moc dobře se nám pak usínalo. Teda mě. Kluci si potmě pod peřinou hráli na to, že jsou v tanku. Timur a já jsme usnuli jako by nás do vody hodil.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *