Chřibský miničundr

Varování: Následující článek se netýká politiky ani uprchlíků. Jde o volné vyprávění o tom, co jsme zažili na miničundru. Píšu si to tak trochu pro sebe, za pár let se to bude hodit. 🙂

První podzimní víkend, děti zpět ve školce. Ale pátek v lese ještě nikomu chybět nebude. Počasí nemělo být bůhvíjaké, ale přesto jsem prosadil variantu s pochodem, jen to chtělo najít vhodný cíl. Děti nebaví šlapat kilometry bezcílně a nejvyšší kopec pro ně také není bůhvíjaká odměna. Zato hrad, to je vděčný cíl. Nějakou náhodu jsem našel hrad Cimburk, který není daleko od udržovaného hradu Buchlov. Plán byl poblíž Cimburku, přespat, ale to se později změnilo.

Vyjíždíme

Standartní chaos jako před jakýmkoli výjezdem. Moje žena je úžasná a je schopna sbalit vše, co potřebujeme + to, co potřebují děti. Tatínek většinou přijde z práce na poslední chvíli a má 5-10 minut na sebrání si svých pár švestek. Bez lehké paniky a dávky stresu však stejně vyjet nejde.

Na vandru je výborné, že to, co zapomenete, prostě nepotřebujete. Tatínek zapomněl platební kartu a doklady, děti si nevzaly bundy. Na kartu jsme si vzpomněli na první benzince. Hezky nám to nastavilo limit na utrácení. Bundy začala Stáňa postrádat na parkovišti u Křížku, kde propadla lehkému zoufalství z toho, že děti zmrznou. Kluci sice měli za úkol vzít si boty, bundy a sednout si do auta, ale holt bundy se někde vytratily. Nebyl čas, řešil se minecraft a meče.

Noc na svaté hoře

Jakpak chutná chříbská voda?

Dojeli jsme přes Osvětimany na lesní parkoviště, ze kterého se asi chodí na hřiby, běžky a Cimburk. Už bylo pozdní odpoledne, Cimburk měl za chvíli zavřít bránu a všimnul jsem si na mapě hory svatého Klimenta. Cimburk necháme na neděli a vzhůru na hradiště (http://www.klimentek.cz/).

Vždycky mi přijde zajímavé, kolik máme míst, kde člověk byl, divočinu uchvátil a pak ji zase pustil zpět. Takový zpětný pohled, že nic tu nemáme věčně. Navíc Velká Morava je říše opředena mnohými záhadami (vznik, zánik, dopady) a zdrojem místního patriotismu. Příběh věrozvěstů, tajemná Byzanc, je toho prostě hodně, nad čím přemýšlet.

Na hradiště a současný lesní kostel jsme dorazili v nějaký čas před setměním. Klukům jsme vysvětlili, že tady na nás zombíci nemůžou, protože na svatých místech se neobjevují. Na druhou stranu takový medvěd, ten se kříže nebojí. Proběhla klasická scénka ohledně rozdělení povinností. Táta nachystá spaní, máma jídlo, vy dřevo. No moc dřeva jsme nedostali, ale kluci si perfektně prozkoumali okolí a Tim si hrozně užíval místní trubkové zvonkohry (obdobnou jsem viděl v rumunských kláštěrech). Jindra se hrnul do rozdělávání ohně, Richard si jednou spálil prst, tak to nechává na bratrovi. Tim se učí od brášků nová a nová slova – “Oheň, oheň! Kámen! Meč! Hlad.”

A špekáčky všem moc chutnaly. Jak jinak 🙂

Ráno

S mečem na zádech jde všechno lépe.

Snídaně v lese.

Prší a v lese dvakrát. Ranní čaj, bez toho Stáňa moc nechce premávať. Kluci se učí krmit vařič na dřevo. Jindra trvá na zapalování. Dokončujeme prohlídku hradiště, čtu dětem kousky z jeho historie. Ukazujeme si valy a ještě jednou navštěvujeme malinký kostelík.

Šlapeme na Buchlov

Výprava je připravena k odjezdu.

U studánky svatého Gorazda doplňujeme vodu. A jdeme za jasným cílem. Buchlov? Ne, ostružiny! Všude! Výborná výmluva pro časté přestávky na sběr lesních plodů. Také vozík je výborná věc. Průchod terénem má sice trochu slabší, ale zato uveze vše + Tima. Do dlouhého kopce někdy nejen Tima. Nutno říci, že nejhorší je jízda z kopce. Vozík nemá brzdy a je to únavné ho pořád brzdit taháním. Pouštění vozíku z rukou a rychlejší jízda moc baví děti, ale opravdu hodně nebaví maminku. Ale člověk si aspoň občas potřebuje zasprintovat.

Do kopce se vozík obzvlášť hodí.

Buchlov

“Kdo první uvidí hrad dostane korunu!” motivovala Stáňa děti. Nepřekvapivý dopad, Richard fňuká. “To není fér! Jindra je první!”  “Tak ho dožeň.” “To nejde, má delší nožičky.” Nakonec hrad vidí první maminka.

Před hradem nám Jindra vysvětlil, jací jsme to šneci a že na nás musí hrozně dlouho čekat. Jak dlouho? Celou minutu!

Při prohlídce a jmenování různých historických osobností (různých Jindřichů) dostala paní průvodkyně od Jindry na konci výkladu upozornění, že on je také Jindřich, že má bratra Richarda a Timura. Doufáme, že časem dětem dojde, co je zajímavé a co ne, ještě to tak úplně netrefují. Kupodivu ale 90 minut povídání kluci zvládli bez protestů a něco si i zapamatovali (že Buchlov ochránili před Turky pávi).

Tohle mě fascinuje – Richarda na rozdíl od Jindry daleko více fascinují zvířata, pamatuje si jejich celá jména, chce jezdit do zoo, nadšeně poslouchá Stáňu, když mu popisuje dravce. Prostě, jak jde o zvířátka, svítí mu očička. Nemá však ke zvířatům nějaký rozněžnělý vztah, prostě ho zajímají. Až se bude učit matematiku nebo jiné věci, bude dobré s ním asi počítat zajíce, zatímco Jindra bude asi počítat vojáky.

Výhled z nejvyšší Buchlovské věže.

Kamenná studánka

Pod bukovým lesem pokrytým Holým vrchem jsme u kamenné studánky  rozbili druhý tábor. Kluci nám usnuli jako když je do vody hodí. Tim už po cestě ve vozíčku. V listnatém lese začne šustit hodně zvířat, ale kluci z toho zatím žádný strach nemají. Vlka přetáhnou mečem, tak co řešit.

Housenky.

Ocásek

A ráno šlapeme zpátky.

Po cestě je odbočka na vrchol Ocásek a takový vrchol se skálou jsme si nemohli nechat ujít. Respektive jak kdo. Z odpočívadla, kde jsme posvačili (a Jindra udělal cukrovou vatu z pavučin, kterou se snažil všem nabízet), jsem vyrazil odbočkou do skal. Richard šel se mnou. I přes několik varování se Jindra pořád někde zdržoval. Tak jsme ho nechali za námi. Z Ocásku byl krásný výhled na Bílé karpaty a okolí Uherského Hradiště. Velká skála, jak naznačovala mapa, tam teda moc nebyla, a Jindra také ne. Našli jsme ho na cestě zpět (ztratil stopu a hledal nás) a Riška mu nadšeně vyprávěl, co všechno jsme viděli a kolik tam bylo balvanů a cedulka.

Někdy v takových chvílích uvažuji, zda daný rodičovský postup je správný, protože přeci jen nerad bych prvorozeného syna ztratil v lese. Na druhou stranu, má vlastní hlavu a musí se naučit, že buď se bude držet a nebo ne. No a to za katastrofický scénář v hlavě a jeho odehnání snad stojí.

Kazatelna

A zní už vidíme cíl cesty Cimburk! Ke kazatelně přišla velká skupina turistů a Riška s Jindrou se jim jali vysvětlovat, že když tam vyleze hodně tlustých lidí, tak se skála urve. Drží totiž tady, na takovém malinkém kousíčku, tak to je snad jasné. Pozor!

I poprvé spatřilo jeho oko mohutné lesy středozápadu …

Cimburk

Dorazili jsme na hrad a než se nadějeme, jsou děti na skále. Začínám mít pocit, že jsme dost neodpovědní rodiče a vážně riskujeme. Snad mají děti pud sebezáchovy …

Zajímavost –  Cimburk je soukromý hrad, udržuje ho spolek  Polypeje. Je to taková živá zřícenina, ty jsou nejlepší 🙂 Výňatek z jejich stránek .. “Zprvu se jevil tento úkol jako neuskutečnitelný z nedostatku prakticky všeho. Penězi počínaje, přes projektovou dokumentací procházejíc a konče neuvěřitelnou spoustou nejrůznějších úředních schválení. Jediné co bylo k dispozici v míře opravdu převeliké byl dostatek dobrých a nadaných lidí s nimiž je radost spolupracovat a něco vytvářet.”

Tento popis by se u nás hodil na většinu činností a aktivit, které chtějí nadšenci provádět. Skauti, ochotníci, trenéři mládeže, kteří chtějí něco dětem dát.  Jaký je to rozdíl oproti projektům, které přichází shora a nakonec často neví, co s penězi, utratí je za zbytné věci (musíme utratit rozpočet v souladu s projektovou dokumentací !), a protože musíme čerpat, tak se spousta věcí zrychlí a úřady umí zavřít obě oči. Projekty, které vznikají zespodu, ty jsou tu trpěny. Přeci jen, když někdo něco moc chce, tak se má snažit.

Činorodost dobrých lidí mě nepřestává fascinovat. Tu touhu zlepšit kousek světa úplně nezabil žádný režim. Téměř si nedokážu představit, jak moc věcí by vzniklo, kdybychom jednou měli režim, který by lidem pod nohy klacky neházel. Radikální představa!

Na Cimburku jsme si koupili čaj a pikao za pár korun. Napadlo mě tak, co bude až přijde EET? Drobné prodeje na poutních místech, od malých spolků, na malých turistických chatách, svíčky v kostele, jak to budou řešit? Buď to všechno dostane výjimku, nebo se to bude dít načerno. A až takové lidi někdo párkrát nabonzuje či práskne financům, prodej zanikne. Divná země krále Andreje.

Ano jsou tam děti.

Domů a pizza

Do auta a domů! Usnul jen nejmladší. Jindra a Richard prováděli oblíbenou činnost dětí na zadních sedadlech. Střídavě se pošťuchovali a střídavě se mlátili jako koně. 🙁 Po několika napomenutích sem tam i pozorovali mraky a zazpívali jsme si nějakou písničku.

A doma měli za odměnu …